Nicotny mocnar - Íč÷ňîćíűé ăîńóäŕđü -÷ĺř. - ëŕň

   Pro mladez do 18 let nevhodne!

Igor Saveljev
Jana Casnochova


Nicotny mocnar
aneb

Moc a lid


Politicky thriller

 



Po jejich ovoci je poznate.
Matous 7:16


Predmluva


Lidstvo listuje poslednimi strankami dvacateho stoleti. Uz jen malo, zcela malicko zustava do okamziku, kdy nastane pulnoc 31. prosince 2000.  Presne pulnoc, ta chvile ve Vesmiru, ten posledni vzdech, posledni dousek vzduchu, jenz vdechneme ve 23 hodin 59 minut, abychom jej v posledni zlomku onoho okamziku vydechli, abychom prekrocili prah nasledujiciho stoleti. A nejen jeho, ale take dalsiho, jiz tretiho tisicileti.  Jde o pouhopouhych nekolik sekund mezi nadechem a vydechem, jde jen o okamzik,  chvilecku, ale povazte, o jaky, byť neviditelny, nicmene hluboky rys, obrovskou hranici mezi dvema stoletimi a dvema tisiciletimi se jedna!
Prali bychom si, aby sestimiliardovy nadech a vydech byl co mozna nejlehci, nejstastnejsi, nejradostnejsi, tvurci a pokud mozna co nejuspornejsi. Ano, co nejuspornejsi, jelikoz na lidstvo jako celek i coby jednotlivou elementarni castici jeho scitance – cloveka – lze nahlizet jako na system „vstup  (nadech, spotreba) – proces (zpracovani a vnitrni vyuziti spotrebovaneho pri vstupu) – vychod (vydech, predani zpracovaneho okoli)“, (VPV). Do jake miry je nam to prospesne a kolik se vydava na „vystupu“ systemu VPV, tim se urcuje spotrebni hodnota kazdeho jednotlivce (cloveka – systemu), skupiny lidi (skupinoveho systemu), naroda (narodniho systemu), zeme (system zeme) a nakonec lidstva (systemu lidstva).  Pokud jsou tvurci vysledne casti VPV kladne, pozitivni, pak je jejich vystup vetsi nez spotreba pri vstupu. To znamena, ze takovy system je ekonomicky, efektivni, tvorive efektivni. A pokud tomu tak neni? Jak se rika: „Kde nic neni, ani cert nebere.“ Navzdory teto skutecnosti bychom si meli polozit otazky a take si na ne odpovedet, abychom si ujasnili, proc vlastne zijeme a pro koho, kam kracime…
My se nad nimi zamyslime, abychom pochopili, jak a proc v nasem ruskem imperiu dochazi k takovym promenam, ze talentovany narod spadne do bazin kataklyzmat a cenou je nevinne prolita krev, nestesti, utrpeni, ztrata viry jednou v to, podruhe v ono, neustale preskakovani z louze pod okap, proklinani vlastni minulosti, snaha prodrat se „k svetle budoucnosti“ a neschopnost, mozna dokonce nechuť, zit teď, dnes, v tuto chvili. Zitra uz zase nasinec bude spilat dnesku, jenz plynule prechazi do vcerejska, do minulosti. Nas zitrek se opet zrodi z naseho dneska, jenz zitra zas a znovu budeme proklinat. Snad proto plati: „Nedelejte si tedy starosti o zitrek; zitrek bude mit sve starosti. Kazdy den ma  dost vlastniho trapeni.“ (Matous, 6:34).
Nekteri  z tech, kteri tento citat budou cist, s nim mozna nebudou souhlasit. My vsak stojime na strane Krista a Matouse, neboť zitrek vyrusta z korenu, ze dreva, z vetvi, stebel, z pupenu dneska, jelikoz to, co dnes zasejes, zitra sklidis.

                x                x                x
O Jelcinovi se uz popsalo hodne papiru, dost toho bylo receno, avsak mnoho z toho, co bychom o nem radi videli ci slyseli, jsme ani nezaslechli. Proc se dostal na trun? Proc prave jeho a ne nekoho jineho demokraticky proces vyzvedl a on se tak stal ctvrtym (po Nikolaji II., Nikitovi Chruscovovi a Michailu Gorbacovovi) samovladcem ruskeho imperia (nezavisle na jeho oficialnim nazvu)?
Jeste dlouho bude Rusko zemi samovladcu, absolutnich monarchu. Bez ohledu na to, jak se jim bude rikat – car-imperator, predseda Sovetu lidovych komisaru, generalni nebo prvni tajemnik VKS(b) – KSSS, prezident SSSR ci Ruske federace.
Osobnost nas vzdy zajimala. Jakakoliv. Zajimali nas motivy chovani soucasne osobnosti a take to, lze-li dnes spravne odhadnout, co ta ci ona osobnost udela zitra, pozitri, v budoucnu. Chceme vedet, kde je pramen jejiho zrodu, kde je zridlo jejich sil. Zajima nas rovnez „vodni predel“, pomyslna hranice   mezi dvema castmi osobnosti.  V tomto smeru je Jelcin unikatni samorost. Pozoruhodny je prinejmensim v tom, ze z hlediska vselidskych, psychologickych, vzdelanostnich meritek, myslitelskych schopnosti a fyzickych moznosti nikdy nepatril ke spickam, nikdy nebyl vyraznou osobnosti „pro vsechny“.
Bylo by nespravedlive Jelcina srovnavat s mnoha velkymi nebo statnimi ciniteli. Coby tvurci osobnost, ve srovnani s vetsinou z nich, je nicim. Z moralni pohledu jde o jedince, jenz pravdu pokazde vyuzil ve jmenu lzi. Je to clovek prosty zakladniho smyslu pro poradek, kamaradstvi a pratelstvi ke komukoliv, pokud mu to nepomuze ziskat vladu, stoupat po schodech moci. Bez tohoto atributu nemysli a mozna podvedome ani neciti duvod sve existence. 
Jelcin je jednim z velkych energetickych vampyru konce dvacateho stoleti. Jeho velikost spociva prave v tom, ze popiral vselidske moralne-eticke normy a formy a do urcite miry v sobe a kolem sebe dokazal soustredit energii jinych lidi, takze jeji obrovska vlna tohoto mimoradne cilevedomeho cloveka  vynesla k te nejdulezitejsi a „jedine mete“ – byt nejen u moci, ale take na jejim vrcholu, v jejim epicentru.  Sotva chapal, k cemu mu ona nadvlada poslouzi, jak s ni nalozi. Samotne ovladnuti moci pro neho bylo mohutnym a kyzenym narkotikem. Ke svemu hlavnimu cili Jelcin bezesporu radil i vse ostatni, pricemz obcas projevoval neobycejne herecke vlohy. To kdyz se menil z chlapce v kosili, jenz vysel z lidu, ve stranickeho vudce-lenince a potom v bojovnika za lidove stesti, stojiciho proti stranickemu aparatu i s jeho privilegii. Mel vynikajici cich na prani a potreby posluchacu, hlediste. Nezavisle na „hranicich“ – lhostejno, zda  slo o kinosal, okres, zemi ci svetadil.
Proc tedy Jelcin ze sveho trunu spadl? Proste proto, ze hlavniho cile dosahl v roce 1991 a k zivotu se probouzel pouze tehdy, kdyz se jej ve chvilich nevyprchaneho opojeni z moci kdosi pokousel stahnout  z podestylky rozlozene pred jeho trunem…
Kniha nese nazev Nicotny mocnar. Zni to jako urazka, vezmeme-li v uvahu, ze pro sebe a sve blizke Jelcin dosahl hodne. Hacek je prave v tom, ze pro sebe! Jako hlava statu, coby statnik se ukazal jako naprosto nevhodny, jako nicka, nepatrny zivacek, jenz porusoval zakon. Z vysin moci svou nekdejsi autoritu rychle vyleval do kanalizace historie. Cozpak nestoji za to, abychom z toho vyvodili zavery? My vsichni, ktere lze tak snadno  ochocit, avsak kteri jsme tak obtizne poucitelni!? Ci snad ani to neni pravda? Pokud ne, tak proc jsme jeho odchod prijali s ulevou a prevzali stafetovy kolik, s nimz jsme dobehli k nove volbe, k novym volbam? Mozna i to je zakonite, ze na pude anarchie vyrusta diktatura!
Vraťme se vsak k nasemu hrdinovi, k nasi svrzene modle, abychom si vzali ponauceni sami ze sebe a rovnez z ni, tedy z nedavne minulosti, aby se historie ve vsem neopakovala.
                Praha 26. cervna 2000


               
                Bud dobre mysli synu,
                odpousteji se ti hrichy.
                Matous, 9:2

O PROTIKLADECH HISTORICKYCH OKAMZIKU

„Drazi obcane Ruska!
Jen malo chybi do magickeho  data nasi historie. Blizi se rok 2000. Blizi se nove stoleti, nove tisicileti.
Zminene datum jsme pomerovali sami se sebou. Nejdrive v detstvi, potom o neco pozdeji, kdyz jsme povyrostli, jsme odhadovali, kolik nam v roce 2000 bude, kolik bude nasi mamince, nasim detem. Tenkrat se nam  zdalo,  ze tento neobycejny Novy rok je nesmirne daleko. A vidite, dlouho ocekavany den nastal.
Drazi pratele! Mi nejdrazsi! Dnes se k vam coby prezident Ruska obracim naposledy. Rozhodl jsem se. Dlouho jsem o tom premital. Dnes, posledni den konciciho stoleti, odchazim do penze.
Mnohokrat jsem slysel – „Jelcin se za kazdou cenu bude drzet u moci, nikomu ji nepreda.“ To je lez. Hacek je v necem jinem. Porad rikam, ze ani na krok neodstoupim od ustavy, ze v terminech danych ustavou museji probehnout volby. To se take stalo. Moc jsem si pral, aby k prezidentskym volbam doslo vcas – v cervnu roku 2000. To bylo pro Rusko nesmirne dulezite. Vytvorili jsme zavazny precedent civilizovaneho dobrovolneho predani moci, predani vlady jednoho prezidenta Ruska nove zvolenemu.
Zvolil jsem jine reseni. Odchazim. Odchazim predcasne. Pochopil jsem, ze to musim ucinit. Rusko musi  do noveho tisicileti vstoupit s novymi politiky, s novymi tvaremi, s novymi, moudrymi, silnymi a energetickymi lidmi. My, kteri jsme u moci jiz dlouha leta, musime odejit.
Kdyz jsem videl,  s jakou nadeji a virou lide ve volbach do Dumy hlasovali za  nove pokoleni politiku, pochopil jsem: hlavni ukol sveho zivota jsem splnil.
Rusko se do minulosti uz nikdy nevrati. Naporad pujde pouze vpred.  Tomuto prirozenemu chodu historie nesmim prekazet.  Mam se snad jeste pul roku  drzet u moci, kdyz zeme ma silneho cloveka, cloveka hodneho stat se prezidentem, s nimz prakticky kazdy obcan Ruska  spojuje sve nadeje do budoucna? Proc bych mu mel prekazet? Proc jeste pul roku cekat? Ne, to mi nesedi! To neodpovida memu charakteru!
Dnes, v tento pro mne mimoradne dulezity den, vam chci adresovat vice osobnich slov nez obvykle. Chci vas poprosit za odpusteni. Za to, ze mnohe nase touhy se nesplnily. To, co se nam jevilo jako proste, se ukazalo az mucive obtizne. Omlouvam se, ze jsem nesplnil nektera  prani lidi, kteri verili, ze jednim skokem, jednim razem dokazeme z sedive, stagnujici, totalitni minulosti preskocit do svetle, bohate, civilizovane budoucnosti. Sam jsem tomu veril. Zdalo, ze to pujde na to sup a ze vsechno prekoname.
Na jeden zatah se to nezdarilo. V necem jsem byl ponekud naivni. Problemy se ukazaly jako prilis slozite. Dopredu jsme se drali skrze chyby, skrze neuspechy.  Mnozi lide v teto slozite dobe zakusili otresy.  Chci, abyste to vedeli, nikdy jsem  o tom nemluvil. Dnes je pro mne velice dulezite vam to sdelit. Bolest kazdeho z vas ve mne, v mem srdci vyvolavala zarmutek.  Bezesne noci, mucive prozitky: co je nezbytne ucinit, aby se lidem aspoň trochu, aspoň maloucko zilo snadneji a lepe? Dulezitejsi ukol jsem nemel.
Odchazim. Udelal jsem vse, co jsem mohl. Neodchazim kvuli zdravi, nybrz v dusledku nahromadenych problemu. Nahradi me nova generace, generace tech, kteri mohou zvladnout vice a lepe.
V souladu s ustavou  jsem pri odchodu do vysluzby podepsal prikaz o preneseni povinnosti ruskeho prezidenta na predsedu vlady Vladimira Vladimirovice Putina. V souladu s ustavou bude tri mesice hlavou statu. Po trech mesicich, rovnez v souladu s Ustavou Ruska, probehnou prezidentske volby. Vzdy jsem veril v az zarazejici moudrost Rusu. Proto nepochybuji, jaka na konci brezna roku 2000 vase volba bude.
Loucim se. Kazdemu z vas chci rici: buďte sťastni. Zaslouzite si stesti a klid.
Vse nejlepsi do Noveho roku!  Vse nejlepsi do noveho stoleti, mi drazi!“


Precetli jste si „posledni sbohem“, posledni oficialni vystoupeni jednoho z nejvetsich hercu nasi soucasnosti, jenz v dramatickem divadle zvanem Rusko hral roli prezidenta. V jeho poslednim monologu, ktery zahrnul div ne deset let tragedie, jsme si dovolili podtrhnout nektera slova. Podle nas jsou vyznamna. Za prve – celkem ctyriadvacetkrat (v ruskem originale – pozn. autoru) pouzil zajmeno ja. O cem to svedci? Co ono „ja“ svrzeneho prezidenta, jehoz vlada (nebo doba jeho vlady) „drahym Rusum“, kteri ho poprve na nejvyssi post v zemi volili s nadeji a podruhe „s horkosti“ prinesla tolik hore, dokumentuje? Ti, kteri jeho vystoupeni sledovali v televizi, si zajiste vsimli slz tekoucich po tvarich mazane lisky. Znovu si prectete jeho slova a vsimnete si podtrzenych mist.
Jeden z autoru teto publikace se domniva, ze podobne jako mnozi obcane Ruska i on Jelcina dobre zna. Jeho vztah k Jelcinovi neni nicim pozoruhodnym. Ani v tom, ze zpocatku jej pomerne energicky a nekompromisne podporoval. Jak z povzdali, tak primo vedle neho. Pravdou ovsem je, ze Jelcin si stoupence a pratele nemuze udrzet dlouho, jelikoz pro nej je dobre vylucne to, co je vyhodne pro nej, osobne pro nej a ne pro jine. Cim vice se Jelcin blizil k moci, tim vice lidi, jez povazoval za spolupracovniky, coby stavebni material padalo na schodiste vedouci k moci, presneji k jejimu dobyti ve chvili, kdy se clovek na vzestupu domniva, ze „cil sveti prostredky“.
Domnivame se, ze vsechno delal promyslene. Nekteri lide jej a jemu podobne nazyvaji „prevlekaci kabatu“. My bychom k jeho oznaceni pouzili mnohem tvrdsi vyraz – vlkodlak. V nabozenstvich rady narodu je to clovek schopny menit se ve zvire, predmet atd.“ (Popularni encyklopedicky slovnik, M., Naucnoje izdatelstvo „Velka ruska encyklopedie“, 1999,)

                x                x                x
V poslednim vystoupeni Jelcina se, bohuzel, nijak zvlasť neodrazi pochopeni vlastnich chyb a zlocinu (za poslednim slovem si stojime, trebaze podle zakona souzen nebyl). Dokonce se spletl, kdyz o rok predesel zacatek noveho stoleti a tisicileti zminkou o „magickych datech v nasi historii“.
Pro Jelcina nenastal den, kdy myslime na Boha. Jde o to, ze jeste drive, v roce 1991, spolecne se skupinou spiklencu nejen odstoupil, ale co vic, dokonce na dranc rozerval Ustavu SSSR i samotny stat – nekdejsi velky Sovetsky svaz. V rijnu 1993 totiz znovu provedl statni prevrat. Ovsem jiz ne ve velkem svazovem state, ale v jeho casti - v Rusku podrizenem jeho sprave. Soucasne byl rozstrilen demokraticky zvoleny parlament. Tentyz, jenz ho jeste v roce 1990 zvolil predsedou Nejvyssiho sovetu RSFSR a jenz mu neustale pridaval pravomoci, az nakonec, kdyz do Ustavy RSFSR zanesl zmeny v podobe  zrizeni prezidentske funkce, do ni v cervnu 1991 zvolil prave Jelcina. Kdo by si tehdy pomyslel, ze zlocinec Jelcin, jenz se zproneveril vlastni prisaze, se stane nejen hrobnikem, aniz by tekla krev, matky sve politicke kariery – KSSS. Ovsem i sveho noveho nevlastniho otce – Nejvyssiho sovetu RSFSR - ktery jej z takovymi bolestmi coby sveho predsedu porodil na prvnim sjezdu lidovych poslancu RSFSR a jenz ho, nezavisle na sve vuli, v dusledku vlastni hlouposti, ucinil svym katem poskvrnenym krvi.
K temto udalostem se jeste vratime. Teď se zminime o louceni „s drahymi Rusy“, „s mymi drahymi“ a o jeho pokani. Jelcin je pozadal o prominuti. Dokonce dvakrat.
Nakonec se tedy vsichni „drazi Rusove“ dockali, ze „vselidove zvoleny“ (tak se rad nazyval, zvlaste v prvnim obdobi prezidentovani) B. N. J. (tak jej zkracene, nicmene s jakymsi znepokojivym podtónem a lidu blizkym odstinem, oznacovala nektera media) je poprosil o odpusteni.
V cem spociva podstata jeho proseb? Jelikoz se nam nepodarilo preskocit z sediveho do svetleho, ze stagnujiciho do bohateho, z totalitniho do civilizovaneho, domnivame se, ze exprezidentovi sotva kdo bude odporovat. Jiste, coby byvaly mistr sportu ve volejbalu si Jelcin zvykl vyskakovat. Ovsem neco jineho je volejbalove hriste a neco jineho uzemi obrovskeho statu. Pro B.N.J. je vsechno snadne – proste promiňte, ze jsme nepreskocili. Dovolte vam polozit otazku, nekdejsi garante nasich prav. Kam se vlastne podelo to, z ceho jste brali? Kam jste to zasantrocili nebo za co jste to vymenili? Pripusťme, ze vyhrabat se na jeden zatah z takove minulosti se nam nepovedlo, nicmene vetsine Rusu, drtive vetsine „drahych Rusu“ kamsi zmizelo to, co meli v minulosti. Z penzistu, obycejnych pracujicich jste vysali absolutne vsechno. Udelali jste z nich chudaky, tulaky, odpad! Kolikpak jste zplodil banditu? Lidsky zivot se  ve vsech smerech stal nicotnym. Co jste to natropil, „bojovniku s provilegii“? Vzdyť nevyvstal jen problem – a ma vubec smysl rodit deti? Take vychova a zajisteni potomku se staly, jemne receno, ponekud problematicke. Lid, presneji vetsina hlasujicich (jeden z autoru byl v letech 1989 – 91 mezi nimi) za byvaleho privilegovaneho stranickeho funkcionare, se sam „sekl“, jelikoz neveril vlastni moudrosti. Kdyz jste se B. N. J. laskal se svou budoucnosti, kdyz jste, promiňte, podlezal div ne celemu SSSR, sve touhy o vlastnim skoku jste nezmiňoval. Tehdy slo o neco jineho, daleko prizemnejsiho, provazeneho narazkami na rozdelovani majetku a privilegii statnim a stranickym funkcionarum. Chapeme to jako sveraznou analogii s heslem „lidu mir“, „rolnikum pudu“, „delnikum tovarny“, „hladovejicim chleb“…
                x                x                x
Lenin a Jelcin jsou dve ruznorode figurky. Z pohledu jejich „umeni“ ridit stat jsou anarchisty, demagogy. Jejich cinnost se rozchazela se slovy a hesly, jez proklamovali. Oba stradali az „narkomanskou“ zizni po moci. Oba ji nejaky cas meli, oba s ni nedokazali nalozit. Oba jsou niciteli, lhari. Oba se podileli na vnitrostranickem boji, oba se komusi za cosi mstili (jeden za bratra, druhy za dedecka – kulaka). Oba, soude podle nasledku jejich skutku, svuj lid nenavideli. Oba jsou poznaceni, coz lze spatrit i netrenovanym okem ci zaslechnout. Profese, kterou si osvojili na vysoke skole, neodpovidala politickemu a statnimu remeslu: pravnik Lenin je z pohledu zakonu statu a prava typicky statni zlocinec, pro nehoz zakony existovaly vylucne na papire.  Inzenyr – stavar Jelcin je nicitel. Navzdory vsemu se vsak oba do historie nejakym zpusobem zapsali. Kdyby si Lenin v dobach sve vlady ruce nesmocil v krvi, pak by zrejme byl v dejinach zapsan coby genius bez dodatku „zly“. Jelcin ve srovnani s Leninem, trpicim snad vrozenym, mozna ziskanym progresivnim onemocnenim mozku, z pohledu intelektu predstavuje obycejny prumer. S Leninem jej srovnavame z jednoho jedineho duvodu  – oba tak ci onak „kormidlovali“ stejny stat, jemuz se v urcitych dobach rikalo socialisticky.
Lenin ho v bolestech porodil. Jelcin naopak coby prezidentska loutka kracel mezi jeho hrobniky.
Skutecny zivot vsak neni loutkovym divadlem. Hry v realnem zivote jsou hrami s vlastnimi nervy, s vlastnimi zaludky. A s vlastnimi zivoty. Jde o hratky s vlastnimi slzami, opravdovou krvi, skutecnymi ztratami blizkych, kdy nejde o divadlo. Na rozdil od predstaveni se samotny  zivot neda zopakovat. Stejne neopakovatelni jsou vudcove, statnici, jejichz zivnou pudou jsou jini lide, nebo lid. Jinymi slovy my vsichni, my spoluobcane.
Bez naroda jsou nemyslitelni i jeho pastevci – vudcove, vedouci smetanka, statnici. Jestlize jsou, jestlize existuji, pak za jejich existenci, za ponizovani vlastniho naroda odpovida sam narod, jenz je trpi a podrizuje se jim a z nehoz vychazeji.
Z ceho vzesel Lenin? Ze slechticke vrstvy.  A Stalin, Chruscov, Breznev, Andropov, Cernenko, Gorbacov, Jelcin? Odkud se tito lide zjevili? Nepochazeji ze slechtickych vrstev ci nejakych vyvolenych klanu. Oni jsou my! My jsme je vytvorili z nasich pastevcu, z nasich hegemonu. Tak ci onak jsme je poslouchali, podrizovali se jim. Na steny jsme veseli jejich obrazy a klaneli se jim. Zhusta jsme se povazovali za verici a ze svych dusi a cinu jsme vyhazovali: „Buh Tvuj je na nebesich“, „Nevytvarej si modly…“, „Miluj sveho Pana, celym svym srdcem, celou svou dusi…“ (Stary a Novy zakon). Stejne tak jsme zapominali na „Miluj blizniho sveho, jako sebe sameho“. Ano, i to o nas plati, rodaci a spoluobcane.  Nevime, jakou kdo ma dusi, jake kdo ma srdce, nicmene dost pochybujeme o tom, ze mnozi, nebo drtiva vetsina vericich chape, jakeho Pana Boha miluje. Misto Neho, jedineho a neopakovatelneho, jemuz se nic na Zemi nepodoba, modelujeme buzky, jez lepime z nam  podobnych jedincu. Nasledne vzlykame a trapime se, ze jsme „slepili“ vlastni modlu a povysili ji nad sebe. Jelikoz nedodrzujeme ani jedno z prikazani, zneme plody toho, co jsme si zaslouzili, aniz bychom poznavali ci naslouchali tomu, co bylo objeveno jiz pred nami. Bozi prikazani jsou nejdulezitejsimi zakony lidskeho zivota. Jsou to objektivni zakony, jez ucinkuji pokazde, nezavisle na  nasi vuli a prani. Pokud je nedodrzujeme, zivot nas tresta. Seznamovat se s uvedenymi zakony muze clovek stvoreny k obrazu Bozimu srdcem, dusi i rozumem. Kdyz zakony, jez jsme dosud neznali, pozname a navzdory tomu je nedodrzujeme, pak jsou ve vztahu k „narusitelum“, co se tyce jejich schopnosti chranit, bezmocne.
Momentalne se vsak nebavime o nabozenstvi, nybrz o tom, co stoji nad virou a vsim ostatnim. Tedy o zakonech bezneho zivota bezneho cloveka, jenz ho ve vsech ohledech hodla ucinit normalnim, to znamena dat ho do souladu se znamymi a poznavanymi zakony.
Jeste jedna historicka analogie. Salva, nekrvava salva Aurory (podle stareho kalendare) v rijnu 1917 se bezpoctukrat zopakovala v podobe delostrelecke kanonady soucasnych zbrani. Ovsem ne ve smeru Zimniho palace v Petrohrade. Mirila primo na zive lidi. Na zakonne zvolene poslance Nejvyssiho sovetu Ruska. Trvala mnoho hodin a skoncila obsazenim Bileho domu a radou obeti. Stalo se to v rijnu 1993, tedy temer 76 let po salve Aurory.
Od one salvy a od smrti „vudce proletariatu“ uplynulo mene nez sest let a tri mesice. Od kanonady pobliz reky Moskvy do politickeho konce vudce „demokratickych zmen“ v Rusku uplynulo temer sest let a tri mesice. Fyzickou smrt Lenina a oficialni politicky konec Jelcina deli bezmala 76 let. Pred odchodem z politicke sceny se Lenin i Jelcin nesmirne trapili. Nekali se verejne. Cozpak lze za Jelcinovo pokani povazovat jeho projev na rozloucenou? Vzdyť slo o casy, kdy byly zabity a zmrzaceny desitky tisic lidi Ruske federace – v parlamentu, v nepochopitelne valce v Cecensku.  Slo o casy, kdy v ramci vsemoznych ekonomickych a jinych demontazi vymyslenych Jelcinem o zivot prisli nevinni lide.
A co teprve zbohatnuti ruznych „rodin“ v dusledku okradeni lidu a  rozkradeni narodniho bohatstvi Ruska? Nezbohatly vlastnim pricinenim, vlastni pili, nybrz v dusledku absolutni ztraty svedomi. V primem slova smyslu je Jelcin mene „krvavy“ nez ti, kteri dilo „velkeho rijna“ zahajovali a pokracovali v nem. Nehlede na politicka prehodnoceni roli drivejsich vudcu, nehlede na to, ze je uz velice malo tech, kteri zazili Stalina ci Lenina, autorita a vyznam, jez v historii zaujali Ivan Hrozny, Petr Veliky, Vladimir Lenin, Josif  Stalin a nejen oni, jsou soucasniky, kteri je neznaji, hodnoceny vyse, nez role Jelcina, naseho soucasnika. Toho Jelcina, jemuz ve volbach v roce 1989 hlas dalo neco malo pres 90 procent volicu SSSR. A nyni? Podivejme se, co napriklad dokumentuje pruzkum fondu „Verejne mineni“, pri nemz bylo v dubnu 2000 dotazano 1 500  respondentu. Dostali otazky typu: „Jakou roli, zamyslite-li se nad ni v sirsim meritku, hral podle vaseho nazoru Boris Jelcin v historii Ruska, kladnou ci zapornou? Z odpovedi vyplynulo nasledujici. Zapornou roli Jelcinovi prisoudilo 68 procent dotazanych, kladnou 18 procent a 14 procent jej nedokazalo zhodnotit. Komentare jsou bezvyznamne.
Ma tedy cenu, abychom o tomto  nekdejsim elementu smysleli tak negativne? Ma vubec cenu sily i nervy ztracet na ztracene, jez se stejne nevrati? Sotva. Nicmene provadet rozbor a vyvozovat zavery nikoliv z dob Petra, Lenina, Stalina… ci Jelcina, ale z nasich casu, z nasi historie musime. Je to nase povinnost.  Je nezbytne, abychom tak ucinili v zajmu toho, aby dnesek ci zitrek byly lepsi nez vcerejsek. Vzdycky jsme totiz na minulost, na uplynula leta, na byvale mocne lili spinu. Hovorili jsme o sťastne budoucnosti a dnesek jsme nezili.

                x                x             x
Domnivame se, ze jsme Jelcina prostudovali dobre. Jeden z autoru mel moznost jej pozorovat z bezprostredni blizkosti a z povzdali.  Studovat a analyzovat Jelcina neni nijak obtizne. V jeho zivotopise zni slovy jinych lidi jeho nepredvidatelnost. Za takoveho jsme jej nikdy nepovazovali. Ani za zvlastni osobnost, jez ze sebe ve jmenu dulezitych tvurcich procesu vydava vsechno. Naopak, Jelcin je nicitel. Ukryva v sobe mohutny zhoubny naboj. V ostatnim je obycejny prumer, jenz nevladne viditelnymi kladnymi vlastnostmi. Jeho „kvality“ by sotva kdo ze znalych chtel na sobe ci na svych blizkych pocitit. Je to vzorec presne imitace toho, co se nema delat. Nikdy z nej „nevypadla“ srozumitelna myslenka. Dokonce ani kdyz se chtel lidem moc zalibit, zdurazňujeme, kdyz si to moc pral.  Trebaze se obcas zdalo, ze je uprimny, vzdycky se chtel zalibit tem, kteri mu v nejakem smeru pri dosazeni jeho hlavniho cile – ziskani moci  - mohli byt uzitecni.  V tomto ohledu je Jelcin unikat. Z tohoto hlediska je vynikajici. Vladne totiz obrovskou, nekonecnou, temer nelidskou intuici a mozna nejen ji, ale take vrozenym instinktem – instinktem nadvlady. Ostatne neni podstatne, zda jde o instinkt ci intuici. Oba pojmy totiz odrazeji  vlastnosti zivych bytosti, jez maji jeden a tentyz zivotodarny pramen – biopole vesmiru. Kontakt s timto biopolem se deje skrze konkretni zivou bytost, skrze podvedomi, jez pracuje bez ustani. Dokonce muze silit a ridit vedome. Zvlaste vyrazne se to projevuje u jedincu, kteri maji, nebo v krajnim pripade v sobe rozvinuli takove vlastnosti jako jednotu cile, horouci, neznicitelnou, nevykorenitelnou viru, ze kyzeneho vysledku lze dosahnout (bohuzel, obcas se nebere v uvahu, co se pritom stane s ostatnimi lidmi, neboť ucel sveti prostredky)  a take nezkrotnou vuli, schopnou podridit si a k dosazeni cile – prani vyuzit libovolny „pomocny“ material.
V kazdem jedinci je Bozi pocatek. V kazdem jedinci je take zavislost na ďablovi. Je to proto, ze v kazdem z nas sidli duse, ale mame take fyzicke telo, jehoz vznik se neobesel bez ucasti „vladce celeho sveta“. Neni dulezite, ze v dobe nasi existence na Zemi jsme vsichni rovnez zavisli na ďablovi. Podstatne je, kam nase duse smeruji – zda k Bohu (vyssi duse) nebo k ďablovi (padle duse).
Zhusta se dopoustime hlouposti, aniz bychom chapali, proc se tak deje. V kazdem pripade bychom si je meli rozebrat, abychom je neopakovali.
 
                x              x             x
„Masa lidi zhusta trpi iluzemi, ze zpusoby vyberu vedoucich cinitelu zeme predstavuji volby, naslednictvi trunu apod. a ty ze zajisťuji uchopeni moci lidmi, kteri jsou podstatne  moudrejsi nebo, v krajnim pripade, vladnou umenim zachovat vlastni stat a vest ho vpred. Velice casto tomu tak neni. Je nezbytne najit metody daleko peclivejsi volby a proverky tech, jimz sve osudy sverujeme. Je treba najit mechanismus vymeny vedoucich cinitelu, jejichz chovani se stava nebezpecnym.“ To jsou slova  profesora, doktora technickych ved Jevgenije Abramjana („Dinosauri vyhynuli temer najednou. Neceka nas totez?, Argumenty a fakta, cislo 25, rok 2000 – Zahranicni vydani):
Podobne jako se zminenym, plne souhlasime i s nasledujicim konstatovanim:
„Na nove urovni nasich vedomosti a nove urovni motivace musime znovu hledat reseni. Buď zmoudrime nebo zahyneme.“
Kdy, ctenari, dostaneme rozum? Zajiste si neprejeme, aby se naplnila druha alternativa – tedy nase smrt.
Pomatujete si, jak jsme se v dobach prestavby „rypali ve vlastnim zkamenelem hovne“?  Vzpominame si, jak vyschly vselijake politicke pamflety onech „Svobod“, „Hlasu Ameriky“ a „BBC“? Na nasi sovetske hroude malem zustaly bez prace. Takovy smrad se linul z naseho vlastniho hovna, jez jsme s takovou radosti z minulosti dolovali.
Prestavba a urychleni! Prestavba! – jecela cela zeme, kdyz nasledovala generalniho tajemnika KSSS – kdysi stalinistu, stoupence Chruscova, Brezneva, andropovce, jenz se stal „architektem“ prestavby. „Prestavba“, Gorbi!!- hulakaly davy na ose „Bonn – Pariz – Londyn – Washington“ a take podel ni. Rozpoustely nejen led „studene valky“, ale take city a srdce „zelezne lady“ Margaret Thatcher a Ronalda Reagana. „Bohuzel“ byli i taci, kteri vlny „prestavbovych“ slovnich bludu vubec nechapali a na svetlo vynaseli temna mista nasi historie. V kazdem pripade je treba vlastni dejiny analyzovat.

                x           x             x

Stagnace - momentalne si nevzpominame, v jakem kontextu tehdejsi tajemnik UV KSSS Alexandr Jakovlev, jenz se vratil z postu velvyslance v Kanade, toto slovo pouzil. Uvedeny pojem pochazi z francouzstiny. Zrejme se tedy v anglicko-francouzske Kanade pouziva casto. V rustine toto slovo znamena „ustrnuti v prumyslu, obchode, spolecenskem zivote“. Strucne receno, stagnace se projevuje nulovym nebo nevyraznym tempem rustu ekonomiky, jeji neschopnosti prijmout nove, ustrnutim vedecko-technickeho pokroku. „Popularni encyklopedicky slovnik“ vydavatelstvi „Velka ruska encyklopedie“ ve vydani z roku 1999 uvadi, ze stav stagnace byl charakteristicky pro ekonomiku USA ve tricatych letech tohoto stoleti a pro sovetskou ekonomiku uprostred 70. a na konci 80. let. Z toho plyne, ze ve  ctyricatych letech USA, podobne jako my v devadesatych, nestagnovaly. Uvedeny slovnik nechava na vuli ctenare, co se se sovetskou ekonomikou koncem osmdesatych let stalo. Co se tyce USA, je vse jasne. Uz nekolik desetileti tam o stagnaci nemaji ani poneti. Jenomze kam jsme se od one „doprestavbove“ a „poprestavbove“ stagnace zakouleli my? Kam se nase vlast v poslednich deseti letech „z nuloveho nebo nevyrazneho tempa rustu ekonomiky, od jeji neschopnosti zavest novinky, podilet se na vedecko-technickem pokroku vlastne dostala? K nam se mozna vice hodi pojem krize. Ostatne jak uvedeny slovnik pise, „krize je ostry, prudky zlom v cemkoliv, obtizne prechodne obdobi, doba vyrazneho nedostatku, nedostatek cehokoliv, tezka situace (napr. ekonomicka, politicka, duchovni krize a take krize mediciny)“.
Kdyz uz jsme se dotkli mediciny, jez se do zivota naseho statu v souvislosti s tim, ze B.N.J., opetovne zvoleny prezidentem na druhe volebni obdobi, na konci roku 1996 a zacatku roku 1997 „svou“ zemi zahltil vaznymi potizemi spojenymi s jeho zdravim zvlasť vyrazne zamichala, bude jiste na miste zminit jeste jeden citat z uvedeneho slovniku:
„Kolaps (z latinskeho collapsus  - lekarsky pokles cinnosti, zhrouceni, kolaps) je stav ohrozujici zivot, jenz charakterizuje pokles krevniho tlaku a zhorseni krevniho obehu v zivotne dulezitych organech. Projevuje se vyraznou slabosti, bledosti, studenym lepkavym potem, stydnutim koncetin. Vznika pri infekcnich chorobach, otravach, velke ztrate krev apod.“
V danem pripade jsou komentare zcela zbytecne. Nevime, jak si z pohledu kolapsu stoji ruzni reformatori a „machri prestavby“, ale v podstatne casti byvaleho SSSR – v Rusku, hrozba smrti zvana kolaps dosud  nezmizela.
Dej Buh, aby plukovnik V.V.Putin, jenz na trun oklesteneho ruskeho imperia vystoupil misto svalivsiho se z kapitanskeho mustku  a kolabujiciho B.N.J., se projevil nejen coby opravdovy profesional na postu vladare Ruska, ale take jako clovek „s chladnou hlavou, horoucim srdcem a s cistyma  rukama“ (vyrok F. E. Dzerzinskeho, charakterizujici skutecneho cekistu – pozn. autoru.). „Boze dej!“ Kazdy v Rusku i v zahranici by se k Bohu zajiste modlil prave s takovym pranim. Aby z pameti, z podstaty otazky casem zmizel fakt, ze Putina adaptoval prave Jelcin. Bylo by zadouci, kdyby se nesplnilo vsechno nebo kdyby doslo aspoň k jakesi korekture dalsiho zivotopisu P.P.P.V.V. (plukovnika, prezidenta, Putina Vladimira Vladimirovice), jenz pritvrdil „vertikalu“ moci a hlasa, ze prezidenty se mohou stat clenove stran. Toho Putina, jenz pokracuje v nezodpovedne a ubohe valce (co se lidskych zivotu tyce) na uzemi statu, ktery mu byl sveren. Bylo by zadouci, aby se nesplnilo vsechno z toho, co obcas zni ze stranek ruznych medii. Nektere pomerne mirne uryvky si dovolime citovat:
„Nejdrive si kral vytvori svitu a potom si svita vymodeluje krale. To se vlastne stalo s Jelcinem. Vubec nebylo podstatne, zda rozhodnuti cinil Boris Nikolajevic ci je za nej delali jini. Rozhodnuti prijimala Rodina.“
„Co se tyce Vladimira Putina, je situace daleko slozitejsi. Jeho „vyrobila Rodina“. Boris Jelcin nahlas prohlasil, ze Putin je jeho osvojenym  synkem… Nekteri odbornici se domnivaji, ze zdaleka ne zanedbatelnou roli v odchodu Borise Jelcina do vysluzby sehrala informace o stavu jeho zdravi. Je zcela mozne, ze politicka aliance v uvahu brala moznost, ze vyznamny pacient ustredni nemocnice se nemusi dozit leta 2000 a rovnez presvedceni clenu Rodiny, ze Vladimir Putin je natolik svazan s predchozimi hospodari Kremlu, ze si nedovoli byt prilis samostatnym. Tato shoda okolnosti Borise Jelcina a Rodinu zjevne vedla k tomu, ze dali prednost Vladimiru Putinovi. Prvni kroky „z. p.“ (zastavajiciho povinnosti) hlavy statu tento motiv chovani Rodiny potvrdily. Putin dal Jelcinovi zaruky, cimz  jemu  a clenum Rodiny  v podstate zajistil beztrestnost…“
„…K adopci“ se vnucuje vedouci jedne z mocenskych struktur. A co vic, clovek, jenz cely svuj zivot v takovych strukturach pracoval. K formovani jeho image se nehodi ani to nejrozhodnejsi reseni v oblasti politiky ci ekonomiky. Je nezbytna prave a jen silova akce. Aby bylo mozne Cecensko, tedy jeden ze subjektu RF vycistit, zbavit banditu, je potrebny duvod, proc do neho vtrhnout. Neni prece mozne sem jen tak, „mirnyxtyrnyx“, nekolik let po prvni cecenske valce, privest vojska.
Cecenci se odhodlavaji ke kroku, predem odsouzenemu k neuspechu. K utoku na Dagestan. Presneji jsou k nemu provokovani. K odrazeni agrese a k likvidaci banditskych skupin v zemi je nezbytny odhodlany premier. Samozrejme pochazejici z tzv. silovych struktur.
Nicmene vest viteznou valku v prubehu roku je pomerne obtizne. Nevyhnutelne je prodluzovani konfliktu a jeho prerustani ve vleklou partyzanskou valku (ze strany bojovniku), ve valku provazenou obeťmi, jimz se nelze vyhnout (ze strany federalnich vojsk). Tehdy se take rodi plan o preneseni terminu prezidentskych voleb na mnohem drivejsi dobu… Jedinym moznym vhodnym subjektem k „adopci“ je Putin, jenz rozbiti banditskych skupin zakoncil vitezstvim.  Groznyj je obsazen. Valka se meni v policejni akci zamerenou na „vysťouravani“ banditu z nor v horach…“
„Jestlize se cast spolecnosti obava premeny Putina v diktatora, je tim vinna svita. Na obraze diktatora „pracuje“ naprosto nepochopitelna historie s Andrejem Babickym. Je velice obtizne zatceni a vezneni novinare a jeho naslednou vymenu za vojaky vysvetlit. Snad jen pranim nazorne demonstrovat schopnosti silovych struktur. Zda se, jakoby se zneuzitim dopisovatele zahranicniho radia  vsem ukazalo, „kdo ze je v dome panem“…
Historie s Babickym, utoky na opozicni tisk ruznych statnich struktur, mezi nimiz bylo mozne spatrit i daňovou policii, uz samy o sobe vyvolavaji ostrazitost. To, ze se v naprosto nevhodnem okamziku vyrojila informace o puldruhem milionu dolaru, jez byly do Ruska poslany z arabskych zemi k podplaceni novinaru, aby provedli „antiputinovskou“ kampaň, se jevi nejen jako kymsi vypustena poradna kachna, ale take jako predzvest represi. Koho si arabske zeme asi tak hodlaly koupit? Mozna predsedu Zidovskeho narodniho kongresu Ruska, majitele holdingu „Media-Most“ Vladimira Gusinskeho? Obraz diktatora je zakotven v samotne myslence „adoptovat“ Vladimira Putina. Silna ruka je dulezitejsi nez politicka tvar. Valecne uspechy zakryvaji absenci jakychkoliv programu. Tvrdy obraz se tvori umele a do znacne miry  mimo vuli Vladimira Putina.
I kdyby mel charakter nevinneho andela, stejne by musel sehrat roli, jez mu byla prisouzena…
Z tohoto kruhu neni snadne se vyhrabat…“
(Konstantin Grisin, „Svita dela krale, Rodina prezidenta“, mesicnik „Soverseno sekretno“, c. 2, r. 2000.)
Jeste jedna citace z tehoz cisla.
(Podle materialu nemeckych tydeniku Stern a Spiegl):
„Ma jasny hlas, usporny jazyk, rychlou chuzi, dobre drzeni tela. Tento malicky a bledy ctyricatnik budi dojem nepristupneho a dokonce zarputileho cloveka.
Je opakem Jelcina. Chladny a strizlivy, ten tedy nebude tancit na lidovych veselicich. Show neni jeho parketa. Jemu jsou vlastni prisnost, presnost a  horlivost. Ti, kteri ho znaji jiz dlouho, tvrdi: „Je velice ukazneny. Nikdy se neopiji, nema rad vodku.“
… Ve volnem case se Putin venuje sportu, ma cerny pas v dzudu.
Pro Zapad bude nesmirne tezke domluvit se s clovekem, jenz soustavne mluvi o tom, jak je pysny na svou zemi. Kritikum cecenske valky Putin doporucoval, aby si sli stezovat k rimskemu papezi.
Kdyz se v roce 1998 stal sefem FBS (Federalni bezpecnostni sluzba), nechal se Putin slyset: „Mam takovy dojem, jako bych se vratil do rodicovskeho domu. Vzdelanim pravnik se vice nez 15 let venoval spionazi v NDR – v Erfurtu a v Drazďanech, pricemz oficialne zastupoval sovetske obchodni organizace. Dokonce byl predsedou sovetsko-nemecke spolecnosti. Dodnes mluvi dobre nemecky.
Jeho leningradsti ochranci – Sobcak a Cubajs – si Putina cenili nejen coby urednika.  Vzdycky mel vynikajici informace. Dokonce ho podezrivali, ze shromazďoval fakta o nepratelich Sobcaka.
Politolog Nikolaj Petrov z moskevskeho „Karnegi-centra“ rika: „Ve vztahu k regionalnim politikum vyuzival zakulisni hry. Pokud nedelali co chtel Kreml, sbiral proti nim kompromitujici materialy a hrozil jejich zverejnenim.“ Sam Putin si jednou zazertoval: „Existuji tri cesty ovlivňovani jedince: vydirani, vodka, hrozba smrti.“
Coby vedouci FBS se v roce 1998 Vladimir Putin nestitil shromazďovat informace o vedoucich opozicnich politicich. Pozorovatele maji podezreni, ze ma podil na vysetrovani Jeleny Baturinove, zeny moskevskeho starosty a Jelcinova protivnika Jurije Lukova…Putin, mozna, prispel k tomu, ze „sexualni“ video o nehodicim se generalnim prokuratorovi Juriji Skuratovovi, se dostalo do rukou medii.
Co se vsak stane, bude-li tento clovek tvrdy kurz udrzovat nejen na Kavkaze?
…Specialnim ukolem KGB v Technologickem centru Drazďan bylo ziskani agentu, kteri by mohli dodavat tajne vyrobni informace o znamych firmach Siemens a IBM.
K tomuto ukolu se vyborne hodili obcane NDR, touzici emigrovat. Jakmile nejaky inzenyr nebo napriklad expert firmy Robotron do Sovetu okruhu poslal pisemne oznameni, okamzite jej navstivil sympaticky host a sliboval, ze se za dezertera z NDR primluvi. Na oplatku ve jmenu miru v celem svete zadal prispevek, jenz spocival ve splneni ukolu Moskvy. Neni znamo, zda tato mise Putina v NDR byla uspesna. Ať tak nebo onak, v kazdem pripade jeho kariere pranic neuskodila.
V jeho pracovne visi obraz cara Petra I., jenz pred tremi sty lety „prorazil okno do Evropy…“
Putin rozdeloval exportni licence, ovsem z  hodnoceni komise mestskeho sovetu vyplyva, ze nebyl efektivni. Jeden nemecky podnikatel vzpomina, jak se k nemu na ulici po dlouhych marnych rozhovorech se Sobcakem a Putinem pritocili dva lide a navrhli mu, ze mu obstaraji licenci na otevreni obchodu na Nevskem prospektu, ovsem za hotove (Nevsky prospekt – hlavni trida v Petrohradu, velice zajimava z obchodniho i z historickeho hlediska – pozn. autoru).
Putin premluvil „Dresdner Bank“, aby si ve meste otevrela pobocku a udrzoval kontakty, jez mu zajistily caste sluzebni cesty  do Hamburku.
Sve city se naucil skryvat. Tem, s nimiz debatuje, se nediva do  oci. Poradek miluje i v drobnostech…“
Tak takovyhle darecek Jelcin „drahym Rusum“ pripravil. Ani vzhledove, ani charakterove, ani podle sluzebniho spisu se exprezident a jeho „adoptivni synek“ vubec nepodobaji. Rovnez Putinovi predchudci v kresle premiera nebo prinejmensim plnici jeho povinnosti se mu nepodobaji – Ivan Vasiljevic Silajev se svym serióznim vzhledem (mimochodem, velice dobre se osvedcil ve funkci ministra leteckeho prumyslu); Jegor Timurovic Gajdar, pripominaji, promiňte za vyraz, debilniho cunika; Viktor Stepanovic Cernomyrdin, jenz se „moc pral, nicmene vse dopadlo jako obvykle“ (zaplať panbuh, ze aspoň tim svou zemi „obsťastnil“ a nejen svou pristavbou k mohutnemu plynovodu); Sergej Vladilenovic Kirijenko (tak to uz je skutecne prekvapenicko) se svym sejdirskym „vycuranym“ usmevem, jenz se do funkce dostal, aby svemu patronovi mohl sdelit: „Takhle se zit neda!“ (co se vztahu rublu a dolaru tyce); a samozrejme se mu nepodoba ani stary, ale porad moudry a zkuseny (zda se, ze z cele te smecky kolem Jelcina je ve vsech smerech nejslusnejsi) novinar-ekonom-akademik-rozvedcik Jevgenij Maximovic Primakov; ani Sergej Vadimovic Stepasin, jenz nejaky cas stravil v silovych strukturach (Rusko proste nema na Sergeje stesti – podobne jako jeho predchudce v premierskem kresle sve povinnosti „splnil“ za pouhe tri mesice). Car Boris Godunov Rusku vladl vice nez sest let (1598 – 1605), Boris II. tolik nezvladl (na mysli mame Jelcina).
Vyraznejsi stopy v ruske historii po sobe zanechali Vladimirove. A to jiz od dob Kyjevske Rusi.
Vladimir I. (Vasilij  - 1015) – velkoknize novgorodsky (od roku 969), velkoknize kyjevsky (od roku 980). Umite si to, ctenari, predstavit? Velkoknizetem byl plnych 46 let! V te dobe napriklad bojoval s pecenegy (starobyly narod turkotatarskeho puvodu, kocujici v IX. – XI. stoleti na jihovychode Evropy – pozn. autoru), Volzsko-kamzskym Bulharskem, Byzancii a Polskem. Za jeho vlady byly postaveny obranne hranice na rekach Desna, Osetr, Trubez, Sula a dalsich, v Kyjeve byly opetovne  postaveny kamenne budovy a byl rovnez opevnen. V letech 988 – 989 Vladimir coby statni nabozenstvi zavedl kresťanstvi. V ruskych bylinach (narodni ruska epicka bohatyrska piseň – pozn. autoru) je oznacovan jako Rude slunce.
Vladimir II. Monomach (Vasilij – 1053 – 1125) – velkoknize kyjevsky (od roku 1113). V letech 1060 – 1070 vladl v Rostove, Smolensku, Vladimir-Volynsku, Cernigove (1076 – 1077, 1078 – 1093), V jizni Pereslavli  (1093 – 1113). Pred kocovniky chranil knizectvi Perejaslavske, mezi lidem si ziskal slavu jako ochrance zeme ruske. Ucastnil se vseruskych pochodu proti polovcum  (starobyly narod turkotatarskeho puvodu, kocujici jihovychodni Evropou v XI. – na zacatku XIII. stoleti – pozn. autoru);  (1103, 1107, 1111, 1116 a dalsich).
Kyjevsti bojari jej dosadili na velkoknizeci trun. Je autorem ustavy zarazene do Ruske pravdy, „Pouceni“ detem, v nemz zobrazil sve zivotni zkusenosti a pokusil se vytvorit obraz idealniho vladce.
A vy, Vladimire Vladimirovici Putine, chcete byt idealnim mocnarem? Bylo by zadouci, kdybyste si to pral. Bylo by vhodne, kdybyste coby dvojity Vladimir, v sobe spojil vlastnosti prvnich dvou Vladimiru. Rovnez by se hodilo, kdyby vas Vladimir III. (Iljic), jenz mezi vas vtrhl, nevystrnadil od duchovniho dedictvi a moudrosti onech prvnich dvou (dohromady Rusku vladli 111 let a nase historie si je pamatuje!). 
Neni dymu bez ohne, pane prezidente. Zvlaste pokud  se od nej nese pach jeste nezapomenute minulosti. Jako napriklad zpravy APN z Moskvy: „Prezident Ruska Vladimir Putin, veden osobni mstou, vydal prikaz k zatceni Vladimira Gusinskeho. Prohlasil to sam Gusinskij v rozhovoru pro spanelske noviny El Pais. Podle slov ruskeho medialniho magnata Putina k silenstvi privadi televizni program NTV „Kukly“  (kukla - loutka;  jde o porad podobny ceskym gumakum - pozn. autoru) a predevsim loutka samotneho prezidenta. Po zhlednute jednoho takoveho programu, v nemz byl Putin predstaven coby klient prostitutek, vedouci kremelske administrativy Alexandr Volosin v roli gigola a dalsi predni cinitele ruske politiky jako knezi lasky, prezident Ruska udajne slibil, ze majitele NTV posle za mrize. Sve slovo splnil. Podle verze Gusinskeho jej Putin nejen nenavidi, ale dokonce jej povazuje za zradce. Za cloveka, jenz se zproneveril „spolecnemu dilu Kremlu“ („Ruskij anons, 25, 5. – 13. cervenec, r. 2000).
                x              x              x
Nejsme humoriste, nybrz realiste. Chybny krok lze ucinit velice snadno. Mnohem obtiznejsi je vyhrabat se z marastu, do nehoz  jeste muzeme zabrednout…
Vraťme se k nasemu hrdinovi, abychom se pokusili pochopit odkud, proc a jak se vyskrabal na vrchol plovouciho ledovce.





                … ale nepadl, neboť mel               
                zaklady na skale.
                Matous 7:25

BORIS A CISLA OSUDU

„Sicilian Agathokles se stal vladcem Syrakus, trebaze pochazel z prosteho a navic z velice nizkeho a prehlizeneho stavu. Narodil se v rodine hrncire a vedl hanebny zivot. Jiz od mladi se vsak lisil tak vyraznou silou ducha a telesnou zdatnosti (podtrzeno autory), ze kdyz vstoupil do armady, vypracoval se postupne na pretora Syrakus. Kdyz se v teto funkci zabydlel, napadlo ho, ze se stane vladcem zeme a tak si prisvoji to, co mu v dobre vire bylo svereno … Jeho vojaci na smluveny signal zavrazdili vsechny senatory a nejbohatsi lidi naroda. Po takovem masakru Agathokles vladl, aniz by narazel na sebemensi odpor obcanu…“
Pokud se nad uvedenou skutecnosti zamyslime, pak v zivote a v cinnosti Agathokla nenajdeme nic nebo temer nic, ceho by se mu dostalo diky prizni osudu, neboť, jak jiz bylo receno, k moci se nedostal zasluhou neci pomoci, nybrz sluzbou v armade, provazenou nebezpecim a utrapami. Nadvladu si udrzel odvaznymi kousky, pricemz prokazal rozhodnost a odvahu. Pravdou rovnez zustava, ze vrazdy spoluobcanu, zradu, verolomnost, krutost a podvody rozhodne nelze spojit s odvahou. Tim vsim je mozne si udrzet moc, nikoliv slavu. Budeme-li jej tedy hodnotit podle hrdinstvi, s nimz sel vstric nebezpeci, podle sily ducha, s niz vzdoroval neprizni, pak sotva bude zaostavat za kterymkoliv vojevudcem. Jelikoz vsak mame na pameti jeho krutost a nelidskost a vsechny jeho zlociny, nemuzeme jej srovnavat s vyznamnymi jedinci. Zkratka a dobre ani odvaze, ani prizni osudu nelze pripisovat to, co ziskal bez  nich.“
(Niccolo Macchiavelli, „Mocnar“, M., Planeta, 1990)
Sveho „Mocnare“ italsky politicky myslitel Macchiavelli (1469 – 1527) napsal v roce 1513. Psal nejen o svych soucasnicich, ale take o tech, jejichz osudy plynuly do Vecnosti, kterou nazyvame historii staroveku.
I my do ni plyneme. Ti nejctizadostivejsi z nas, v ni dokonce hodlaji zanechat svou peceť. Proc? Treba proto, aby nejen v soucasnem, ale take v zitrejsim zivote lidstva na Zemi nenechali jen sve telesne schranky, ale take neco, diky cemu budou v dusich, v srdcich a cinech dalsich generaci zit dal.

                x             x                x
Zhusta lze zaslechnout: „Takovy je jeho osud.“ Nicmene vratime-li se k citatu z Macchiavelliho, zjistime, ze „Sicilian Agathokles se stal vladcem Syrakus, trebaze pochazel z prosteho a navic prehlizeneho stavu… avsak od mladi se lisil…silou ducha a statecnosti“ a „v zivote a cinech Agathokla nenajdeme nic nebo temer nic, ceho by dosahl prizni osudu“, pricemz „moci nedosahl  zasluhou neci pomoci“.
Pravdou je, ze dal se Macchiavelli prerekl, ci spise podrekl, kdyz tvrdil ze „nic z dosazeneho neni mozne pripisovat prizni osudu, ani hrdinstvi“.
Toto konstatovani se nam jevi coby dost podstatne. „Prekladame“ si ho tak, ze existuje i osud provazeny prizni (ci neprizni), i hrdinstvi, i sila, jez maji urcity vliv nebo ktere ma a ktere jista osobnost ovlada ve vsem vykreslenem (citovanem) nebo v jinem rozmeru, pricemz pusobi na toho ci onoho jedince a skrze neho na dalsi lidi (nemusi jit o primy kontakt v jedne a teze dobe, nemusi byt uvedomely). Ti, kteri jsou s nim nejak spojeni, zase ovlivňuji jedince, kteri predtim ovlivnili je. I v tom spociva cast osudu kazdeho z nas. Rozhodne nesouhlasime s jeho charakteristikou, jak ji udava „Popularni encyklopedicky slovnik“:
„Osud je v mytologii, ve filozofickych soustavach, ve vsednim vedomi nerozumnou, nepostrehnutelnou predem urcenou skutecnosti a ciny. V antice vystupoval coby slepa, beztvarna spravedlnost… jako uspech ci nahoda… jako vsezahrnujici  nezvratna predem urcena udalost (fatalni). Vira v osud se zhusta pojila s astrologii. Kresťanstvi  pred myslenkou osudu davalo prednost Bozi prozretelnosti. Koncem 19. stoleti se chapani osudu rozsirilo na zivotni filozofii. V bezne reci casto znamena: udel, osud, zivotni cestu, shodu okolnosti.“
V poznamce zmineneho slovniku je pojem astrologie. Uvedeme nekolik citatu z knihy Sergeje Alexejevice Vronskeho „Astrologie: povera nebo veda?“ (M., „Nauka“, 1991). Redaktorem odpovednym za tuto publikaci je akademik V. P. Kaznacejev. Nejdrive nabizime uvod k uvedene knize, jenz vysel z pera Zdeňka Rejdaka, vedouciho vedecko-vyzkumneho Centra psychotroniky a juvenologie (Moskva – Praha, 6. listopadu 1989)
„Trebaze v soucasnosti magii oznacujeme coby „primitivni“ vedu, priznavame, ze mnohe jeji poznatky a vedomosti jsme nedokazali patricne ocenit a ze jsme je dokonce v plne siri nechapali.
Uceni muzove ci magove predstavovali dulezity clanek starovekeho statniho aparatu. Nas nedavny princip jim byl zcela cizi: tak to nemuze byt, jelikoz to nemuze byt nikdy! Ve sve praci vyznavali dulezity metodologicky pristup – jako celek studovat mikrokosmos (tedy cloveka) i makrokosmos (cely vnejsi svet vcetne tech nejvzdalenejsich planet).
… Ve staroveku spolecne s filozofii kracela astrologie vcetne jejich soucasti – astronomie a astromantie. Astronomove studovali pohyb hvezd, planet, merili jejich drahy, astromantove zase vysvetlovali, jak ona nebeska telesa pusobi na svet a zivot cloveka. Pojem „astromantie“ casem ztratil svuj vyznam, jeho misto zaujala astrologie…
Sotva kdo dnes bude popirat faktory vlivu na vnejsi prostredi. Na fazich Mesice zavisi morsky priliv a odliv. Nektere zive bytosti jsou schopny se rozmnozovat pouze v urcitych etapach one nocni lampy. Byla zjistena souvislost mezi skvrnami na Slunci a silnicnimi katastrofami, mezi magnetickymi bouremi a chybami pilotu…“
                x            x               x
Nyni uvedeme cast svedectvi o autorovi „Astrologie“ S. A. Vronskem:
„Kazdy rok jeho uzasneho zivota by se mohl stat nametem dobrodruzneho romanu. Potomek starobyleho polskeho rodu, jenz se jen zazrakem zachranil pred popravou, pri niz zahynula cela rodina, se stal studentem Bioradiologickeho institutu, zrizeneho „treti risi“, v nemz prednaseli tibetsti lamove, indicti jogini, cinsti lekari. Bioradiologicke metody leceni doplňovaly vedomosti z vedecke astrologie. V roce 1942 na prikaz Stalina prekrocil hranice SSSR. Zraneni, operace, tabory…
…Kosmobiologii nazyva vedou o poznani sebe sama a svych moznosti, vysvetluje ruzne jevy na Zemi... pricemz vychazi z kosmickych vlivu.“
Pokusme se naseho hrdinu Borise Nikolajevice Jelcina „protahnout“ astrologii S. A. Vronskeho, abychom mohli zhodnotit, do jake miry soucasny Jelcin odpovidal a odpovida astrologickym predpovedim, vztahujicim se k jeho zivotu.
Jak je znamo, B. N. Jelcin se narodil 1. unora 1931.
V knize Vronskeho je kapitola s epigramem Hermana Oberta, zakladatele raketove techniky:
„Na zaklade horoskopu lze ucinit urcite zavery o charakteru a vlohach cloveka. Zareni planet skutecne na dite v dobe jeho narozeni pusobi. Stejne tak na geny jedince, dedicnost.“
Na Jelcina se hodi „Strucna charakteristika deti, narozenych mezi 20. lednem a 18. unorem“. Urcite znalosti o nasem hrdinovi nam umozňuji v citatu podtrhovat to, co se nam jevi jako charakteristicke:
„Tyto deti jsou „vodnari“. Slunce se v te dobe prehupuje pres zverokruh Vodnare.
Tento typ ditete je jednim z nejzabavnejsich v celem zverokruhu. Ve vztahu k ostatnim je neuctivy, soustavne bude vyzadovat jejich pozornost nebo dokonce lasku. Ve sboru  se Vodnari citi jako ryba ve vode. Rodice si mohou vzpomenout na sve predky treba az do ctvrteho kolena, avsak nic podobneho mezi nimi nenajdou.
Pro rodice je takove ditko ucinene Bozi pozehnani. Pokud ovsem nepochazeji z  mesťanskeho stavu s tomu odpovidajicimi tradicemi, pripadne nevyznavaji nejake predpojate nazory.  V takovem pripade totiz maji infarkt  zarucen, jelikoz na sve ratolesti najdou vsechno, krome toho, po cem kdysi davno pred jeho narozenim touzili. V kazdem pripade touhy a idealy Vodnare, jeho detske kousky a napady a mladicke umysly nebo budouci „dospelacke“ plany a cile ani v nejmensim nejsou spojeny se starym mesťanskym zpusobem zivota a svetovym nazorem.
Rodice se, volky nevolky, museji seznamovat s mimoradne modernimi idejemi svych potomku, divit se tezim jejich nejnovejsi moralky, v niz obraz idealniho svazku nepredstavuji rodinna pouta, nybrz pratelstvi a kamaradstvi.
Vodnari jsou idealisty a utopisty, filozofy a socialnimi mysliteli. Jsou to revolucionari, rebelove a burici – zalezi na jejich duchovni urovni. Sve vnitrni presvedceni brani se znacnou tvrdosijnosti a houzevnatosti, obratne, logicky a s patricnymi argumenty, podobne jako pritele a stoupence  stejnych myslenek nebo blizkeho cloveka, libovolnou cinnost ci skutek.
Veskere jejich vztahy s vnejsim svetem a okolim zaviseji na sympatii nebo antipatii.
Dlouhodobe kontakty  se stejnymi lidmi u nich casto mohou vest ke stejnemu zpusobu mysleni, trebaze ve sporech, debatach i projevuji svevolnost a vrtosivost. Jejich tvrdohlavost se muze vyhrotit do vzdorovitosti a hlouposti.
Vlastni plany a ideje budou  realizovat, aniz by v uvahu brali jakoukoliv opozici, tvrde a s jistotou, s vyjimecnou originalitou. Co se temperamentu tyce, jsou sangvinici s velkou telesnou a duchovni pohyblivosti. Z pohledu povahy jsou klidni a trpelivi, mekci a jemni. Jsou nesmirne pracoviti, ovsem jejich pracovni schopnost je omezena. Soustavne jsou zahlceni vselijakymi myslenkami. Neradi se zatezuji zbytecnou praci. Jejich  kontraindikaci je nadmerne vypeti a pretizeni.
Velka cast Vodnaru je otevrena, mensi skryta.  Nicmene vsichni maji herecke sklony a jsou pritazlivi. Jejich zpusoby chovani nepodlehaji zadne kontrole. Zhusta jsou tercem ran osudu. Kdyz zakouseji jeho vrtkavost, citi nejistotu sve pozice. Jejich blahodarne zachvaty a dobre umysly se casto rozbijeji o kazdodenni drobnosti skutecneho zivota. Neschopnost smirit pozadavky sveho ducha a duse se vsednimi potrebami a vyhradami zhusta hrozi nebezpecim cele jejich krehke existenci.
Jeden pozoruhodny rys jejich povahy Vodnare  z teto situace temer vzdy dostane: neopousti je prani bojovat a prekonavat vsechny prekazky. Nejsilnejsi je jejich silna vule. Ziji vice budoucnosti nez soucasnosti.
Vodnari jsou typy, jez je pomerne obtizne pochopit. Najdeme v nich vnejsi znaky Blizencu a induktivni vlastnosti Vah. Jejich vnitrni a duchovni podstata je az zarazejici. Aby se projevila, jsou nezbytne nejake silne impulzy zvenci, jez by je prinutily k akci.
Nez svou duchovni silu odhali, jsou Vodnari slabi a bezmocni. Teprve potom dokazou velke veci, neboť jejich duse rychle dostava kridla a roste.
Je treba mit na pameti, ze tyto deti az do konce zivota zustavaji individualitami a originaly. Nezridka se nam behem debaty zda, ze s nami ve vsem souhlasi a potom se na jejim konci nahle mohou rozhodnout pro zcela jine reseni.
Ve styku s Vodnari neexistuji zadna prisna pravidla. Nicmene by jeste pred setkanim s nimi bylo zadouci zjistit jejich silne a slabe stranky, jejich povahove rysy.
Zranitelnymi misty jejich organismu a tela jsou  berce a lytka, klouby kotniku a  klouby na prstech nohou, ale take srdce, kardiovaskularni a cela nervova soustava.
Krome zminenych potizi jsou jim rovnez vlastni nachlazeni a alergie, neurastenie, krece, mrtvice.“
Tak takovym jedincem se Jelcin mel narodit podle horoskopu, v zavislosti na znaku zverokruhu, pod nimz se narodil. V knize S. A. Vronskeho, v kapitole nazvane „Numerologie aneb Nauka o cislech“ jsou nasledujici dva citaty:
„Svet stoji na sile cisel.“ (Pythagoras)
„Kazde cislo ma urcitou silu, jiz cislo nebo symbol oznacujici cislo odrazeji nejen kvantitativne. Tyto sily spocivaji v okultnich spojenich, mezi vztahy veci a principu v prirode, jejimiz projevy jsou.“ (Agrippa)
Nyni dejme slovo samotnemu S. A. Vronskemu:
„Trebaze oblibu si numerologie ziskala pomerne nedavno, ve skutecnosti patri k  nejstarsim vedam. Samotna cisla do jiste miry tvori vlastni jazyk, jemuz rozumely a jenz vyuzivaly mnohe prvobytne kmeny, ktere prave pomoci cisel udrzovaly spojeni. Ve starodavnych abecedach (napriklad ve stare hebrejstine) se ciselny vyznam pripisoval take pismenum.
Aniz by se norila do labyrintu a hlubin a kabalisticke kosmologie a jejich ezoterickych doktrin, dava soucasna numerologie prednost zjednodusenemu ciselnemu a abecednimu kódu, zalozenemu na teoriich Pythagora, vyznamneho staroreckeho matematika a mystika, jenz vehlas ziskal priblizne v roce 550 pred nasim letopoctem.
Jak je znamo, Pythagoras, jeho zaci a nasledovnici vsechna cisla zkratili od  1 do 9, jelikoz jsou vychozimi cisly, z nichz lze ziskat vsechna ostatni cisla.
Po dvaceti stoletich vynikajici Agrippa ve sve praci „Okultni filozofie“, jez vysla v roce 1533, uvedena cisla vyjmenoval a vysvetlil jejich vyznam.
1 – cislo cile, jez se projevuje agresivitou a ambicemi, cislo vseho, co zacina pismenem „A“, tedy prvni literou abecedy.
2 – cislo antisyntezy s takovymi krajnostmi jako den a noc. Stoji za rovnovahou, udrzuje ji, pricemz smesuje pozitivni a negativni vlastnosti.
3 – znamena nestalost, symbolizuje je trojuhelnik, jenz predstavuje minulost, soucasnost a budoucnost. Spojuje talent a veselost, je symbolem prizpusobivosti.
4 – znamena stalost a pevnost. Jeho spolehlivost predstavuje ctverec – strany kosmu, rocni obdobi a prvky „ohne“, „zeme“, „vzduchu“ a „vody“. Jde o nejprimitivnejsi cislo.
5 – je symbolem rizika, konecneho vysledku dosahuje cestovanim a zkusenostmi. Je proste stability, coz na jedne strane muze vyvolat nejistotu, ale na strane druhe je zminene cislo nejsťastnejsi a nejnepredvidatelnejsi.
6 – symbol jistoty. Je v souladu s prirodou, predstavuje sedm barev duhy. Je to idealni cislo, jez lze delit jak na sude cislo (2), tak na liche (3). Timto zpusobem tedy spojuje prvky kazdeho.
7 – je symbolem tajemstvi a predstavuje rovnez studium a vedomosti coby cesty vedouci k neznamemu a neviditelnemu. Je to sedm vladnoucich planet, sedm dni v tydnu, sedm not stupnice. Sedmicka spojuje celistvost 1 s idealnem 6 a tvori vlastni symetrii, jez z ni cini skutecne psychicke cislo.
8 – cislo materialniho uspechu. Jelikoz jej tvori dvojity ctverec, znamena jistotu dovedenou k dokonalosti. Kdyz ho rozdelime, ziskame dve stejne casti ( 4 a 4). Jestlize ho rozdelime jeste jednou, pak se ony casti budou take rovnat (2, 2, 2, 2), pricemz budou svedcit o ctyrnasobne rovnovaze.
9 – symbolizuje celkovy uspech, jde o nejvetsi ze vsech elementarni cisel. Spojuje rysy cele skupiny, coz z nej cini kontrolni faktor, je-li ovsem plne rozvinuto. Coby trojnasobek  cisla 3 nestalost meni v usili.
V ramci zkraceni velkych cisel na elementarni byly rozpracovany ruzne metody. Nejjednodussi a nejoblibenejsi je slozeni vsech cisel tohoto cisla a nasledne, dostaneme-li 10 nebo vice, slozeni  techto cisel. Tento proces probiha tak dlouho, dokud nedostaneme elementarni cislo od 1 do 9.“
Dale autor mimo jine uvadi:
„Data lze zkratit na vibracni cisla za pomoci dne, mesice, roku…
Ať uz je studium historickych dat jakkoliv zajimave, hlavnim ukolem numerologie je lidsky zivot. Zajima nas, jak vibrujici vlivy, patrici k jednotlivym cislum, pusobi na cloveka a jak je muze vyuzivat, aby mu to prinaselo co nejvetsi uzitek. Nektera data jsou v souladu s vibrujicimi cisly osobnosti.
Nejjednodussi z nich je datum narozeni.
Toto cislo dostaneme, stejne jako kazde jine dulezitem datum, slozenim cisla, mesice a roku. Napriklad jedinec, jenz se narodil 12. brezna 1957, musi slozit 1 + 2 + 3 + 1 +9 + 5 + 7 = 28 + 10 = 1. Vibrujicim cisle daneho cloveka je tedy cislo 1.
Cislo dne narozeni se nemeni. V zivote cloveka ma trvale misto a predstavuje vibracni vlivy, existujici od prvni chvile jeho narozeni. Do jake miry muze urcit charakter cloveka nebo ridit jeho osud, budoucnost, do jake miry zavisi na dalsich numerologickych faktorech, jez rozebereme pozdeji?
Na zaklade teorie dva lide, kteri maji shodne datum narozeni, se v mnohem na sebe museji podobat. Nicmene to se stava velice ojedinele. Datum narozeni proste odhaluje zdedene rysy, spocivajici v jeho schopnosti ridit okolnosti. Ty spise slouzi coby ridici nez vladnouci faktory.
Nicmene datum, tedy cislo dne narozeni, ma prvorady vyznam, jelikoz clovek, jenz jedna proti svym zakladnim sklonum, narazi na zjevne prekazky v oblastech, jez jsou zakotveny v sile jeho jmena.“
V casti nazvane „Cislo jmena“ Vronsky zdurazňuje:
„V numerologii ma kazde jmeno sve vibracni cislo, ziskane prevodem liter jmena na cisla. Vysledek se zkracuje na elementarni cisla.
Cislo jmena je vlastne projevem rozvinute lidske osobnosti a klicem k jejim snaham ci k uspechum. Musi buď splynout s cislem dne narozeni nebo se mu prizpusobit. Sklony nebo vlivy jsou v rozvoji osobnosti dulezite proto, aby jmeno pri dosazeni slavy a nebo uznani odrazelo jeho skutecnou silu a skutecny charakter.
Jestlize jmeno cloveka souhlasi s jeho povahou, je to dobre. Pokud s ni neni v souladu nebo si s ni dokonce protireci, je to spatne.
Ne nahodou si rada spisovatelu, hercu a dalsich tvurcich osobnosti dava pseudonym, jenz by ladil s datem jejich narozeni, je-li priznivy, pripadne si ho vylepsuji, pokud nevyhovuje.“
V knize jsou rovnez uvedena cisla  a pismena ruske a latinske abecedy.  Pridame jeste pismena ceske abecedy, ktera vychazeji nad ramec latinske abecedy.



Latinska abeceda

1     2     3     4     5     6     7     8     9

A     B    C     D         E         F        G    H    I
J       K    L     M        N        O        P    Q    R
S       T    U     V(W)  Y(X)   Z(Y)  (Z)


Ceska abeceda


A       B         C        C        D       Ď        E         F
G        H        CH      I         J        K        L       M       N
O        P          Q        R       R        S        S       T
Ť        U          V       W       X        Y       Z      Z


V latinske abecede jsou v zavorkach uvedena pismena anglicke abecedy, jez se od latinske lisi pismenem W, takze v anglicke abecede je v dusledku toho 26 pismen misto 25 jako v latinske.
Z uvedenych faktu si kazdy muze vypocitat cislo sveho jmena a stejne tak celeho jmena, tedy vcetne prijmeni. Naseho hrdinu si vypocitame nasledovne (samozrejme podle azbuky:
1. narodil se 1. unora 1931 = 1 + 2 + 1 + 9 + 3 + 1 = 17  = 8
2. Boris = 2 + 7 + 9 +1 + 1= 20 = 2
3. Nikolajevic = 6 + 1 + 3 + 7 +4 + 1 + 6 + 3 + 1 + 7 = 39 = 12 = 3
4. Jelcin = 6 + 4 + 3 + 6 + 1 + 6 = 26 = 8

Z uvedenych skutecnosti je jasne, ze cisla jmena a dne narozeni neodpovidaji, Odpovida prijmeni a datum narozeni, ktere se rovnaji cislu 8. Jestlize si vypocitame cislo jmena a prijmeni, dostaneme 1 a pokud se dopracujeme k cislu jmena, jmena po otci a prijmeni, ziskame cislo 4. Jestlize spocitame cislo jmena a jmena po otci, dostaneme se k cislu 5. V pripade, ze cele Jelcinovo jmeno budeme pocitat ve zkracene forme – tedy Jelcin B. N., jak ho s jistou davkou emoci nazyvaly nektere prostredky masove informace, dostaneme uplne nove cislo – 5 (J. B. N. = 6 + 2 + 6 =14 = 5).

A nyni se podivame, jak se da rozlustit to nebo ono cislo, jestlize jej aplikujeme na naseho hrdinu.  Znovu pouzijeme numerologii z knihy S. A. Vronskeho.
Cislo 8 – „Coby cislo dne narozeni osmicka znamena byznys,  podnikani, neohrozenost ve vsech sferach a oblastech zivota, zvlaste v komercni oblasti a v prumyslu. Tito jedinci, kteri se snazi jit vpred, sve plany a cile zpravidla realizuji s uspechem.  V tomto smeru se projevuje jejich vule a silny charakter, schopnost nesetrit sam sebe ani ostatni. Odpor, prekazky, ktere jim protivnici hazeji do cesty, jejich energii jenom umocňuji a zvysuji jejich schopnost pracovat. Uvedeni lide oplyvaji jedinecnymi administrativnimi vlohami, umeji ridit kolektiv, dokazou za sebou vest lidi. Zvlaste se to projevuje v oblasti politiky, v armade, pri nejake pracovni cinnosti, kde se mohou projevit jako tvrdi a nelitostni. Ostatni hodnoti a pratele si vybiraji podle jejich majetku a postaveni ve spolecnosti.
Cislo 2 – Jako cislo jmena symbolizuje promenlivy charakter, citovy a vnitrni neklid, ktere cloveka mohou dovest k fatalismu a k tomu, ze si vubec neveri. Neni dobre se znepokojovat kvuli drobnostem a nejruznejsim bezvyznamnym udalostem. Je vhodne se vyhybat sporum a hadkam. Nejvetsi uspech prinese prace s prateli a kolegy.“
Jak jsme jiz videli, cislo jmena a jmena po otci i zkracene jmeno Jelcina  (J. B. N.) souhlasi. Sedi tedy, jak se lidove rika, jako detska prdelka na nocniku. Z uvedeneho tudiz vyplyva, ze pokud hledime na cisla narozeni a cisla jmena, pak nejvhodnejsi je, co se naseho hrdiny tyce, jmeno Jelcin. Trebaze zabihame ponekud dopredu, muzeme konstatovat, ze nejvetsiho  rozmachu sve popularity dosahl v letech 1989 – 1991 za hlasiteho doprovodu lidi, shromazďujicich se tehdy na ruznych mitincich a skandujicich: „Jelcin, Jelcin…“
Jeden z autoru teto publikace si moc dobre pamatuje, s jakym jednohlasnym nadsenim obrovske tlupy ucastnici se shromazdeni, si jako jeden muz praly, aby se jejich modla stala jejich pastyrem, vysoce postavenym hodnostarem. Vetsina naroda v ocekavani velke budouci radosti a uspokojeni ulehala k noham toho, ktery ji sliboval, sliboval a sliboval. Ovsem jak se rikava, sliby chyby. Ty cloveka nenakrmi.
Jelcin je proste osmicka (cislo vyplyvajici pouze z prijmeni). Coby cislo jmena je pro sveho nositele velice prizniva, co se tyce vyznamnych a velkych cinu, pricemz soucasne vesti i materialni pozitky.
Jakmile tito lide dokonci jednu praci, okamzite se pousteji do dalsi. Zhusta jim prospech, jak spolecensky tak materialni, prinasi zajem o zapomenuta uceni, zavrzene  podniky apod.
Spojeni jmena, jmena po otci (Tak jak to pouziva rustina – pozn. autoru) a zkraceni na prvni pismena  prijmeni, jmena a jmena po otci Borisi Nikolajevici (cislo 5)  slibovalo „duchovni svobodu a nezavislost cinu“. Ziskane a nahromadene zkusenosti oceňuje mnohem vice nez rady jinych.  Tito jedinci nejvice miluji cestovani a dobrodruzstvi.  K tomu je nuti dusevni neklid. Cislo 5 zhusta svedci rovnez o filozofickych sklonech v mysleni, jindy zase o sťastnych udalostech s nepredvidatelnymi nasledky.
Boris Nikolajevic Jelcin je jako cislo jmena 4. Cislo jmena 4 znamena uspech ve vedecke a technicke oblasti, predevsim v prumyslu. Symbolizuje spolehlivost pratel a dosazeni uznani. A co vic, takovy jedinec je v extremnich situacich, v obtiznych podminkach, kdy se jeho vlastnosti a povaha ukazuji z te nejlepsi stranky, spolehlivy. Tuto skutecnost  neni  vhodne podceňovat.“
Tento horoskopicky  a numerologicky vypocet jsme provedli pod vedenim S. A. Vronskeho a jeho „Astrologie“.
Tak takovy je nas hrdina z pohledu astrologie. Abychom nezapomneli, existuje spousta dalsich nejruznejsich horoskopu. Jestlize jeste „nenarodivsiho se“ „prvniho prezidenta“ Ruska nechame „projit“ vsemi, pak se ke skutecnemu Jelcinovi hned tak nedopracujeme. Pripomeňme, ze B. N. J., jenz se narodil 1. unora 1931, je podle vychodnich horoskopu „kuň“. Kdyby se narodil aspoň o 16 dnu pozdeji, stal by se „kozou“.

                x              x                x
Vraťme se do casu, kdy  na svet Bozi pohledl nas hrdina jmenem Boris.
Pred nam lezi kniha, jez vysla z jeho pera.  Je to „Zpoveď na dane tema“ (Moskva, Sovetsko-britska tvurci asociace „Ogoňok“-„Variant“, naklad 500 000 vytisku). Kniha ma mekkou vazbu, na niz je hrdina zobrazen coby jakysi „Janus se dvema tvaremi“ (pokrytecky Janus - licomerny clovek, podle jmena starorimskeho boha, zobrazovaneho se dvema tvaremi, obracenymi do ruznych stran – pozn. autoru).  Obalka je po vertikale rozdelena na dve stejne casti. V leve je nahore na cernem pozadi bilymi pismeny napsana polovina jmena a prijmeni autora a take polovina nazvu knihy. V prave casti jsou na bilem pozadi cernymi zlovestnymi literami zobrazena zbyvajici pismena jmena a prijmeni autora a nazev publikace. To vsak neni hlavni. Na cernem pozadi je fotografie Borise Nikolajevice se smutnyma ocima a na bilem je od „pozitivniho“ Jelcina odvraceny jeho „negativ“. Vyraz oci na negativu lze tezko rozpoznat, nicmene jeho oci, zvlaste duhovka, co se barvy tyce, koren nosu a zahyby po obou stranach a take rty, zari zvirecim bleskem. Podle naseho mineni je pozitiv-negativ „zpovidajiciho“ se hrdiny mnohoznacny. Predevsim ve svetle udalosti, ktere se od te doby staly. Toto zobrazeni se ukazalo jako skutecne prorocke.
V jednom ze svych predvolebnich vystoupeni na konci 80. let se B. N. J. podrekl, ze jeho jmeno se nezrodilo nahodou. Boris znamena sloveso „bojuj!“ (v rustine „boris“ – pozn. autoru). O tom se vsak zminime pozdeji.
Teď se zacteme do jeho „Zpovedi…“.
„Narodil jsem se 1. unora 1931 ve vesnicce Butka v talickem okrese sverdlovskeho kraje, kde zili temer vsichni mi predci. Orali pudu, seli obili, proste zili jako mnozi dalsi lide.
Tatinek se zde take ozenil: ve vesnici zily rodiny Jelcinovych a Staryginovych, to je prijmeni me matky. Vzali se a zanedlouho svetlo sveta uzrelo jejich prvni dite – tedy ja.
Maminka mi vypravela, jak me krtili. Kostelik s knezem slouzil celemu obvodu, nekolika vesnicim. Porodnost byla pomerne vysoka. Krtilo se jednou mesicne. Z toho duvodu byl tento den pro kneze velice obtizny: rodic, novorozenec a spousta lidi. Krest probihal tim nejprimitivnejsim zpusobem. K dispozici byla nadoba s jakousi tekutinou, tedy s vodou nasycenou nejakymi bylinami. Dite do neho ponorili hlavou dolu a potom vrestici vytahli. Krtili, davali jmena a vse se zapisovalo do cirkevni knihy. A jak uz je na vesnici zvykem, rodice kneze castovali palenkou, samohonkou, vodkou – co kdo mohl…
Vezmeme-li v uvahu, ze na me prisla rada az ve druhe polovine dne, je jasne, ze v te dobe knez uz na nohou sotva stal. Uchopil me, pustil do nadoby a zapomnel me vytahnout. O necem totiz klabosil s lidmi a hadal se. Rodice, Klaudie Vasiljevna a Nikolaj Ignatevic, kteri stali nedaleko one lazne, hned nepochopili, co se deje. Kdyz jim to doslo, maminka ke mne s krikem  priskocila a vylovila me. Vzkrisili me… Tim nechci rici, ze po tom vsem jsem si k cirkvi vytvoril urcity vztah. Samozrejme tomu tak nebylo. Nicmene tato kuriózni historka se vskutku stala. Mimochodem, taťka se nijak zvlasť neznepokojil. Prohlasil: „Kdyz vydrzel takovou zkousku, znamena to, ze je silny a dostane jmeno Boris.“
Tak jsem se stal Borisem Nikolajevicem.“
Mazany je nas Boris Nikolajevic, neni uprimny. Jak je nam znamo, ti, ktere krtili, dostavali jmeno nezavisle na tom, zda pri tomto aktu doslo k nejake pozoruhodne udalosti ci nikoliv. Jmena se ji  davala podle seznamu svatych a svatku v kalendarnim poradku v zavislosti na dni narozeni ditete. Bohuzel, takovy seznam nemame k dispozici. Jestlize vsak podle seznamu na 1. unor pripada, pak privlastek „silny“ neni dulezity, i kdyz je zcela mozne, ze Boris Nikolajevic behem krtu malem utonul. Pokud je v onom seznamu pro uvedeny den zapsano jine jmeno, pak byl knez buď zcela namol nebo z hlediska profese nebyl skutecnym knezem, ale spise sarlatanem.

                x            x                x
Podivejme se, co o svem prvorozenem rika Klaudie Vasiljevna Jelcinova:
„Uz v prvni valecnou zimu se k nam vratil hlad. Stavalo se, ze Borka prisel domu ze skoly, sedl si do kouta pokoje a zacal strasne narikat. „Mam hlad, chci jist.“ Rvalo srdce mi to, vzdyť jsem mu nemela do ust co dat. Nemeli jsme ani okoralou skyvu chleba. Vsechny potraviny se v tech casech pridelovaly na listky, a ty byly vypocitany na minimum. Denni davka chleba, krome neho stejne prakticky nic jineho nebylo, na pracujiciho cinila 800 gramu a na vydrzovaneho 400 gramu. Na cernem trhu za bochnicek chleba zadali ctvrtiny prumerneho mesicniho platu.
Cas od casu jsem deti vodila do sousedni jidelny, aby je ze soucitu nakrmili. V souvislosti s tim jsem vytrpela spoustu ponizeni a nejen ja, ale i deti…
V letech valky se Boris poprve setkal se socialni nespravedlnosti, jez v nasi „nejlidstejsi spolecnosti“ kvetla, ale stydlive se kdesi krcila pred doternymi pohledy.
V Bereznikach prevladaji tzv. prerozdelovaci obchody. Zde se potravinove listky menily na jidlo. Existovala dve oddeleni. V jednom se obsluhovali radove pracujici a ve druhem predstavitele administrativy. My jsme potraviny dostavali v oddeleni pro obycejne lidi. Davali nam neprosatou mouku, zlukle maslo, obcas ryby. Do sousedniho oddeleni nas pochopitelne nepousteli. Borkovi se nejakym zpusobem nekolikrat podarilo do nej proniknout (chlapecka zvedavost  nezna hranic). Tady, jak pozdeji vypravel, meli syr, psenicny chleb, americke masove konzervy a dalsi potraviny, jez pro nas byly nedostupne. Prave tehdy jsem zaslechla jeho priznani: „Mami. Dej se co dej, ale stanu se vedoucim, nacelnikem!“ (podtrzeno autory). Ano, prave vedoucim. Jeho vyrok jsem si zapamatovala moc dobre. Tenkrat jsem mu nevenovala zvlastni pozornost, nezajimala jsem se, co mel konkretne na mysli…“ (Andrej Gorjun: „Boris Jelcin – svetlo a stin, „Klip“, Sverdlovsk).
Ve slovech Klaudie Vasiljevny zdanlive neni nic mimoradneho. Vzdyť to, o cem hovori, na vlastni kuzi poznaly miliony rodin v SSSR. Mnohe na tom byly dokonce daleko hure. Pravdu, skutecnou pravdu Jelcinova matka rika. Nic zvlastniho neni ani na tom, ze jedenactilety hosik, vysileny hladem, pro nehoz byl plny zaludek spojen s privilegii vedoucich cinitelu, si vytycil cil stat se vedoucim predstavitelem. Cil si urcil a splnil.
Jedenactileteho Borise Jelcina lze pripodobnit k rozumnemu muzi, jenz svuj dum postavil na kameni. Prvni kamen vysel z jeho hladoveho zaludku jeste v dobach, kdy byl malym chlapcem. Jednalo se o velice kvalitni kamen, dokonce stezejni.
Coby vedouci cinitel byl, budeme-li jej hodnotit podle sovetskych meritek, vcelku slusnym „nacelnikem“. Zdurazňujeme coby vedouci, ne jako politik a vladce celeho Ruska. Je skoda, ze tenkrat z hladu zatouzil stat se jen vedoucim. Co kdyby chtel byt, dejme tomu, generalnim tajemnikem nebo hlavou statu, coz je, mimochodem jedno a totez, mozna by nedoslo k rozpadu SSSR. Jelcin by se treba na onom stupni nejvyssim, jako hlava statu, nestal tak nicotnym a podprumernym.



                Nas denni chleb dej nam dnes.    
                (Matous, 6:11)

„DIK SOUDRUHU STALINOVI ZA NASE SŤASTNE DETSTVI“

Vyse uvedena slova vdecnosti jsou v uvozovkach. Jde o citaci lidi, kteri se narodili  a zili v dobach, kdy ruskemu imperiu  (SSSR) vladla jedna z nejzajimavejsich osobnosti ruske historie.
Navzdory vsem protikladum Stalinovy osobnosti, navzdory ruznym nalepkam, jichz se mu dostalo, jsme nikdy od nikoho neslyseli ani narazku pripominajici prvni slovo nazvu teto knihy. Do jake miry bylo detstvi kazdeho ditete zijiciho v dobach Stalinovy ery sťastne, neni treba zevseobecňovat.
Dospeli jsme k zaveru, ze detstvi a mladi Borise Jelcina jsou pomerne charakteristicke.
 „Mel jsem velice tezke detstvi. Nebylo co jist. Byla hrozna neuroda. Vsechny honili do kolchozu – v te dobe odhalovali takzvane kulaky. Navic v okoli radily bandy. Temer kazdy den dochazelo k prestrelkam, vrazdam, kradezim,“ pokracuje B. N. J. ve sve „Zpovedi…“
Sve detstvi popsal pomerne pravdive.
„Zili jsme chude. Meli jsme malicky domecek, kravu, kone, ale ten brzo uhynul. Nemeli jsme tedy s cim orat. Jako vsichni i my jsme vstoupili do kolchozu…
bylo to nad nase sily. Deda, jemuz bylo kolem sedesati let, zacal chodit do domu a stavel pece. Krome toho, ze byl oracem, umel jeste truhlarit a zvladl take tesarinu.
Tatinek se rozhodl, aby rodinu zachranil, ze pujde na nejakou stavbu. Slo o obdobi takzvane industrializace. Vedel, ze ve vedlejsim permskem kraji potrebuji stavbare na budovani bereznikovskeho kombinatu na vyrobu drasliku. Vydal se tam tedy. Sami jsme se zaprahli do kary, sebrali posledni veci, co jsme meli a vyrazili na stanici vzdalenou 32 kilometru.“
Velice zajimavy je nazev knihy - „Zpoveď na dane tema“. Mozna se nas hrdina nejen zpovidal, ale „na dane tema“ porad zil. V tom ci onom predstaveni, v zavislosti na te nebo one situaci hral roli hrdiny, pricemz se pokazde podridil nejake vlne, jelikoz citil, odkud vitr vane. S citacemi Jelcina bychom prestali, kdybychom pred sebou nemeli informace z publikace Andreje Gorjuna, v niz jsou udalosti popsane Jelcinem zmineny trochu jinak. Nehodlame provadet „experimentalni setreni“. Hlavni je, zda lze slovum naseho hrdiny verit, abychom pochopili, do jake miry je uprimny nebo falesny.
Zahloubejme se tedy do Gorjunova textu.
„Jeho tatinek, Nikolaj Ignatevic, byl starsim synem znameho vesnickeho kovare.
Jejich rodina, dokonce v predstavach tehdejsich lidi pocetna, nedrela sice bidu, ale ani nebyla povazovana za bohatou. V jejich dome, po ruskem zpusobu zvanem „petistenka“ (to znamena, ze predstavoval jednu mistnost, drevenou stenou rozdelenou na poloviny), s prichodem jeho zeny, budouci Borisovy matky, Klaudie Vasiljevny, zilo devet lidi. Pro vsechny byla jedna jedina postel. (na ni spala Kladie, ktera velice brzy otehotnela). Ostatni ulehali primo na podlahu, pricemz si pod sebe stlali rohoze, slamene matrace, dlouhe kozichy. Jak se rika, bylo jim sice tesno, ale krivdu necitili.
Nedlouho pred narozenim Borise se podarilo dokoncit stavbu nevelkeho vodniho mlyna , jedineho takoveho zarizeni v okoli. Byl vysledkem letite driny. Aby bylo mozne dat dohromady neco malo penez, musel se prakticky kazdy rok nekdo z rodiny nechat najmout na sezonni prace. Nicmene usili slibovalo stedrou nahradu. Vzdyť mlyn byl prislibem urciteho dostatku… jenomze, ouha, kolik utrpeni prinese v budoucnu. Kdyby to vedeli, rozebrali by jej do posledniho kamene.
„Tchana „rozkulacili“  (vyvlastnili jako kulaka – pozn. autoru), vypravi Klaudie Vasiljevna. „Dum a mlyn mu tedy sebrali (mlyn brzy zrusili). Ve vesnici totiz nezustal nikdo, kdo by s nim umel pracovat. Zrno se zacalo vozit do mlyna do sousedni vesnice, vzdalene sestnact kilometru. Osobni veci, jez mely aspoň nejakou cenu, mu sebrali. Jeho samotneho i s manzelku poslali na Sibir. Do tajgy. V te dobe mu bylo jiz kolem osmdesati let. Pohyboval se jen s potizemi, byl temer slepy. Zjevne jej posilali na jistou smrt. Skutecne o nekolik mesicu pozdeji zemrel.
Spolecne s nim z vesnice vysidlili jeste asi deset dalsich lidi. Vsechny, kteri zustali, prinutili vstoupit do kolchozu. Odporovat jsme nemeli odvahu, neboť na nasi hlavu mohla dopadnout pomsta v podobe represi. Pozdeji, aby se vsichni citili jeste vetsimi „soucastmi kolektivu“, vsechny nase kone zahnali do spolecne konirny. Spolecne znamena nici. Prvni zimu vsechen dobytek urceny k praci uhynul. Kdyz nastalo jaro, ukazalo se, ze neni cim orat, jedine ze bychom zaprahli sami sebe…
Navzdory tomu se nam podarilo jakous takous urodu sklidit. Na podzim stat z kolchozni sypky vsechno sebral. Do posledniho zrnka. Cekal nas hlad, jemuz se nebylo mozne vyhnout. A to prosim v dobach miru! Nas predseda, dobry clovek, aby lidi zachranil pred smrti, radu z nas na zimu pustil do mesta, kde jsme si neco mohli vydelali. (Tehdy jsme bez specialniho povoleni nemohli opustit ani vlastni vesnici.) Nam se jeste darilo. Manzel byl dobry stavbar. Ve meste jsme narazili na spoustu takovych chudaku jako jsme byli my. Presto se mu povedlo praci najit …
Nekolik let jsme jako kocovnici putovali z mista na misto. Na jare jsme za „dekuji“ pracovali na poli a s prvnimi mraziky jsme se vraceli do mesta, abychom se najedli. S konecnou platnosti jsme v nem zustali, kdyz zavreli manzelova bratra.
V roce 1935 tomuto odvekemu vesnickemu mistrovi, jenz se nikdy nezabyval zemedelstvim, pridelili velice obtizny ukol. Tykal se davek obili. Aby ziskal potrebne mnozstvi zrna a tak se „vykoupil“, musel prodat vsechno co mel. Navzdory tomu se mu zadane mnozstvi nepodarilo sehnat. Zavreli jej proto jako sabotera a odsoudili na dlouha leta nucenych praci. Poslali jej na stavbu do mesta Berezniky. Zanedlouho jsme se zde ocitli i my.“
Jelcinovi starsi museli na zacatku tricatych let hodne stradat. Do jake miry se  vsak ony udalosti odrazily na Borisove svetovem nazoru? Vzdyť „uvedomeleho“ veku dosahl temer o deset let pozdeji, kdy se utrpeni vytratilo a rodina zila v relativnim dostatku. Sam B. N. Jelcin se od prime odpovedi na uvedeny dotaz vyhnul. Z toho duvodu se lze omezit jen na dohady.
Klaudie Vasiljevna nikdy nemela duvod svou minulost skryvat. Dukazem muze byt jeji uprimnost vuci mne, zcela cizimu cloveku. Povazovala se za nekoho, kdo trpel nevinne a rozhodne nepatrila k lidem, kteri by byli schopni v sobe urazky skryvat. V kazdem pripade po setkani s ni mam takovy dojem.“
Dodejme dalsi, ponekud jina fakta, tykajici se detstvi naseho hrdiny. Citace je z knihy Viktora Andrijanova a Alexandra Cerňaka „Osamely kremelsky car“ (Moskva, ZAO Pravda, 1999).
„Existuji lide, ktere uz v detstvi sovetska moc nejak zranila a kteri urazky nemohou prominout. Jsou to malicherni a mstivi jedinci. K nim patri i Jelcin. Vuci jinym nebyl nikdy shovivavy. Vsechno se snazil lamat pres koleno, rozdrtit na prach. Proste ma takovou povahu – na sovetskou moc se zlobi kvuli vyvlastneni dedecka, kvuli tatinkovi…
A co na to Boris Jelcin?
„Zazloutly, chladny papir na papirosy. Kancelarsky papir, fialovy inkoust. Prede mnou lezi akta cislo 5644, jez jsou spojena s rokem 1934 a ktera se tykaji skupiny vesnicanu, pracujicich na stavbe v Kazani. Je mezi nimi i muj tatinek Nikolaj Ignatevic Jelcin.
Tenkrat mu bylo 28 let. Proc se svym bratrem Andrejem prijel? Tomu tehdy bylo mene. Pouhych 22.
Predtim nasi rodinu vyvlastnili jako kulackou. Nyni uz zapominame, co to vlastne bylo. A pritom vsechno bylo tak jasne. Rodina Jelcina, jak je uvedeno v charakteristice, kterou cekiste dostali od naseho vesnickeho sovetu, mela propachtovano pet hektaru pudy Do revoluce bylo otcovo hospodarstvi kulacke. Vlastnil vodni a vetrny mlyn, mleci stroj, mel  stale celediny, oseval 12 hektaru. Byl rovnez majitelem zaciho stroje a samovazace, peti koni, ctyr krav…“
Mel, vlastnil, mel… Prave to byla jeho vina. Prilis mnoho pracoval… Na sva bedra bral prilis mnoho prace. A sovetska moc milovala skromne lidi, kteri z davu nevystrkovali hlavu. Silne, moudre a vyrazne jedince nikdo nemel rad a nikdo je nesetril.
Ve tricatem roce byla rodina vysidlena. Dedecek byl dokonce zbaven obcanskych prav. Dostal individualni zemedelskou daň. Zkratka a dobre dali mu nuz na krk, jak to ostatne umeli.“
Cozpak syn a vnuk mohl mit rad moc, ktera dedeckovi vsechno sebrala? Samozrejme ne. Vsimnete si Jelcinovych uvah: „Mel, vlastnil, mel… Prave to byla jeho vina – prilis mnoho pracoval…“ Jenomze o neco dal se v aktech cislo 5644, jez Jelcin tak dukladne studoval uvadi, ze „meli stale celediny“. Tak kdo tedy Jelcinovu dedeckovi hromadil bohatstvi? Celedini. Byl tedy docela obycejnym vykorisťovatel. S temi sovetska moc bojovala.“
Jiste, rozhodne nelze projevit nadseni nad tim, co se s rodinou Jelcinovych delo. A nejen s ni, ale take s mnoha dalsimi rodinami, jejichz osudy si byly tak podobne. Kolektivizace v zemedelstvi  byl zhoubna jak z ekonomickeho, tak moralniho a lidskeho pohledu. Vyvlastneni podlehali nejen kulaci (tedy rolnici, kteri meli celediny), ale take stredni vrstvy, vlastnici vcelku slusne hospodarstvi. Nicmene ať uz je nase historie sebekrutejsi, jakakoliv pomsta a zloba spojena s tragickym udelem pribuznych v minulosti ji stejne nezmeni.
Bohuzel, rozbor Jelcinova zivota ukazuje, ze hnev si vylil na tech, kteri mu „slapli na kuri oko“. Ale pozdeji, kdyz se stal vedoucim predstavitelem, dokonce vysoce postavenym – hlavou statu s vice nez carskymi pravomocemi. Zatim je vsak ve vlastnich vzpominkach malickym hosikem.
„Dostali jsme se do Berezniku. Tatinek se nechal najmout na praci na stavbe. Bydleli jsme v baraku. Slo o typicky dum tech casu. Jeste dnes je nekde lze spatrit. Byl dreveny, stluceny z prken, byl v nem priserny pruvan, jak do nej ficelo. Chodba byla spolecna. Mel dvacet mistnosti, zadne vybaveni. Chybel zachod. Byl na ulici. Vodu jsme brali ze studny venku. Dostali jsme nejake veci, takze jsme si mohli koupit kozu. V te dobe jiz zili muj bratr a sestra. Vsech sest, spolecne s kozou, jsme nalepeni na sebe spali na zemi. Od sesti let jsem mel domacnost na krku ja. Musel jsem se starat o mladsi sourozence – jednoho kolebat a soucasne davat pozor, aby ten druhy neco neprovedl. A co se tyka domacnosti, varil jsem brambory, myl nadobi, nosil vodu…
Maminka, ktera se v detstvi naucila sit, pracovala jako svadlena a tatinek jako stavebni delnik. Maminka mela mekkou dobrou povahu. Vsem pomahala, na vsechny sila – jednou sukni, podruhe saty, jednou pribuznym, jindy sousedum. Po nocich sedela a sila. Za praci si nebrala zadne penize. Byla spokojena, kdyz nekdo prinesl treba pul housky nebo nejake jine jidlo. Tatinek mela tvrdy charakter, jako dedecek. Zrejme jsem ho zdedil.
Rodice se kvuli mne soustavne hadali. Hlavnim tatinkovym vychovnym prostredkem byl remen. Za kazdou neplechu me tvrde trestal. Kdyz se nekde neco stalo nebo sousedovi kdosi znicil jabloň, ci ucitelka ve skole dostala „kapky“, aniz by pronesl slovo, popadl remen. Vzdycky to probihalo v tichosti. Jenom maminka plakala a kricela: „Nech ho!“ Jakmile za nim zapadly dvere, prikazala mi, abych si lehl. Lezim, kosili vyhrnutou, kalhoty spustene. Dal mi poradnou nakladacku. Stiskl jsem zuby a nevydal ani hlasku. To ho pochopitelne rozcilovalo. Maminka vsak pokazde zasahla. Vzala mu remen, odstrcila jej a postavila se mezi nas. Byla mou vecnou ochrankyni.
Tatinek si porad neco vymyslel. Snil napriklad o automatu na zdeni. Kreslil, rysoval, premyslel, pocital, zase rysoval. Slo o jeho obrovske prani. Dosud takovy automat nikdo nevymyslel. Bohuzel, vzdyť i dnes si nad timto problemem lamou hlavu mnohe vedecke ustavy. Vypravel mi, jaky to bude automat, jak bude pracovat: klast cihly, davat maltu, roztirat ji, jak se bude pohybovat. Vsechno mel v hlave ulozeno, nakresleno ve vseobecnych schematech, nicmene kov timto zpusobem zpracovat nedokazal.
Tatinek zemrel, kdyz mu bylo 72 let, trebaze dedeckove, pradedeckove zili jeste po devadesatce. Mamince je nyni 83. Bydli s mym bratrem ve Sverdlovsku. Bratr pracuje jako delnik na stavbe.
V baraku jsme zili deset let. Ať je to jakkoliv podivne, lide v techto hroznych podminkach k sobe byli pratelsti. Je treba vzit v uvahu, ze o zvukove izolaci nikdo nemel ani paru. Tento pojem tehdy nikomu nic nerikal, ostatne neexistovala. Kdyz tedy v nejakem pokoji byl veselo – slavili zde treba svatek, hostili svatebcany, pousteli gramofon, na cely barak byly asi dve nebo tri desky, jak si vzpominam… tak v tech chvilich zpival cely barak. Hadky, debaty, skandaly, tajemstvi, smich - vsechno v dome je slyset, je to verejnym tajemstvim.
Snad proto tyto baraky tak nenavidim, neboť si porad pamatuji, jak tezko se v nich zilo. Zvlaste v zime, kdy se pred mrazem nebylo kam schovat. Nemeli jsme co na sebe. Zachraňovala nas koza. Vzpominam si, jak jsme se k ni tiskli. Byla teploucka jako kaminka. Zachraňovala nas take celou valku. Meli jsme aspoň tucne mleko, trebaze s bidou davala litr denne. Stacilo to vsak, aby deti prezily.
Uz tenkrat jsme si privydelavali. Kazde leto jsme s maminkou jezdili do nejblizsiho sovchozu. Pronajimali jsme si nekolik hektaru lucin a kosili travu, seno davali do stohu. Polovinu jsme davali sovchozu, druhou jsme si nechavali. Tu jsme potom prodavali, abychom si za 100 – 150 a nekdy i za 200 rublu mohli koupit bochnicek chleba.
Tak ubehlo me detstvi. Bylo pomerne neradostne. O nejakych lahudkach, pamlscich ci o necem podobnem nelze mluvit. Hovorit lze pouze o preziti, preziti, preziti.“
Ať uz Jelcinovo detstvi bylo jakkoliv tezke, domnivame se, ze si z neho prinesl  prinejmensim  trikolku, na niz uhanel cely zivot. Nejdulezitejsi bylo prvni kolo – „dej se co dej budu vedoucim“. Dve zadni kola jizdu ke zdedenemu cili – urazka a zavist - zrejme zpomalovala. Tyto pocity, priznacne pro malicherne lidicky, jsou navic hrisne. Co se tyce one pomstychtivosti, jiz zmiňuji V. Andrijanov a A. Cerňak, domnivame se, ze jste Borisi Nikolajevici, mstivy clovek. Zlomyslny, jakoukoliv urazku si pamatujete moc dobre. Pak se chovate jako pes, jemuz se kdosi snazi vyrvat kost nebo mu sebrat deku. Zatim je tohle vsechno pred vami, neboť tenkrat v detstvi jste jeste v zubech nemel tu spravnou kost, ani nic jineho, nemene duleziteho.
„Skola. Od spoluzaku jsem se lisil aktivitou a prubojnosti. Tak se stalo, ze jiz v prvni tride me zvolili za predsedu tridy. Ucil jsem se vzdy dobre – na same jednicky. Ovsem co se chovani tyce, tak v tomto ohledu se neni cim chlubit. Nejednou mi hrozilo vylouceni. Cela leta jsem byl zivy, energicky, porad jsem si neco zacinal,“ pokracuje ve sve zpovedi Jelcin.
Jiste, i jini v detstvi vymysleli vselijake neplechy. Zajiste kazdy clovek, ktery se trochu pohrabe ve svem zivotopise, v nem najde neco zajimaveho nejen pro sebe, ale i pro ostatni. Tedy i to, co s vekem prehodnocuje…
 Asi v pate tride jsme vsichni vyskocili z okna kabinetu ve druhem patre. Tridni, kterou jsme nemeli radi, vchazi a my nikde. Trida zeje prazdnotou. Hned leti ke skolnikovi, ktery ji vysvetluje, ze nikdo nevysel. Kousek vedle skoly stala kulna. Tam jsme se zavrtali a vypraveli si vselijake historky. Potom jsme se vratili. Kazdeho z nas v tridni knize cekala koule jako hrom. Protestujeme. Rikame: vyvolejte nas. Za chovani nas potrestejte, ale latku jsme se naucili.
Prichazi reditel, ucitele, cele konzilium, zkouseji nas dve hodiny. My jsme se samozrejme vsechno nadreli. Ať vyvolaji kohokoliv, vsichni latku umeji. Dokonce i ti, kteri se neuci zrovna nejlepe. Zkratka a dobre ony sardele nam vymazali a z chovani jsme dostali zhorsenou znamku.“
Vzpominka na patou tridu, v niz Jelcin chvali vlastni hloupost, v nas nadseni nevzbuzuje. Z uvedeneho prikladu vsak lze vyvodit zaver, ze ulicnik a predseda tridy Borka byl soucasne vynikajicim zakem i anarchistou, hajzlikem a sadistou.
Coby anarchista a narusitel spolecne s tridou celou hodinu trcel v kulne a potom ucitelum a rediteli pridal naklad na dalsi dve hodiny. Jako podleho cloveka ho charakterizuje skutecnost, ze se jiz drive naucil latku a dokonce i neoblibene ucitelce se snazil dokazat, ze neni blbec. Klucina z pate tridy se pripravil na lumparnu (byl presvedcen, ze ucitelka si rozhodne bude myslet, ze kdyz trida utekla z vyucovani, pak jedine kvuli tomu, ze nic neumi). Z pohledu lumparen a podrazu mozek onoho hosika pracoval vyborne. A co se tyci sadisty?  Co dodat. Budoucimu vedoucimu ciniteli se libilo kochat se tim, ze se nekdo trapi, ma strach, je kvuli jinym nervózni. Ocividne jiz od raneho detstvi a mozna od narozeni nas hrdina trpel bioenergetickym vampyrismem nebo, receno jazykem soucasne mediciny, syndromem poruchy vnejsi latkove vymeny. Snad proto cely zivot tak trpi, fňuka, skemra.
Porad od nej vane chlad. Nevime o nikom, kdo by tvrdil, ze ve spolecnosti Jelcina se citi dobre, prijemne, ze je mu teplo u srdce. Vzdycky se cpal do dusi jinych lidi a pokousel se je vyvest z  normalniho stavu. A na oplatku dava nervozitu, unavu, prazdnotu. Ostatne vampyri jsou prave proto vampyry, ze vedi, kde brat.
Dale ve sve „Zpovedi…“ priznava, ze kdyz vyrostl, stydel se.
„Dopousteli jsme se dokonce i chuliganstvi. V te dobe jsme Nemcu meli plne zuby a museli jsme se ucit nemcinu. Zhusta jsme si z ucitelky nemciny delali legraci. Pozdeji, kdyz jsem vyrostl, jsem se za to stydel. Vzdyť ucitelka byla dobra, moudra, znala veci a my jsme ji v tech casech na znameni protestu trapili. Tak jsme ji treba pod sedatko zidle pichali gramofonove jehly. Na prvni pohled je nebylo videt, nicmene trcely ven. Ucitelka si sedla a okamzite spustila krik. Davali jsme si pozor, aby jehly „koukaly“ jen kousicek, ovsem i tak se na nich nedalo sedet. Nasledoval dalsi skandal, zasedala pedagogicka rada, sve rekli rodice.“
Zda se, ze ve skole rozum nenabral, kdyz tak rozmrzele vypravi o malerech a pedagogickych radach. Za vraty skoly, mezi vrstevniky a jemu podobnymi ho prusvihy neopoustely. Pravdou ovsem je, ze v teto spolecnosti sotva nejakemu klukovi do zadku zapichnete jehlu.
Pohleďme na historii Jelcinova boxerskeho nosu a na „toulky“ po nemocnicich v dobach, kdy uz byl prezidentem.
„Dochazelo ke rvackam. Okres proti okresu. Mydlilo se 60 – 100 „bojovniku“. Techto boju jsem se ucastnil, trebaze jsem nezridka dostal na frak. Bili jsme se o stenu. I kdyz souper byl silny, stejne nakonec po hlave prepadl. Dodnes mam nos jako boxer. Upadl jsem. Napadlo me, ze je konec. Pred ocima jsem mel temno. Navzdory tomu jsem se vsak vzpamatoval. Kluci me dovlekli domu. I kdyz jsme se rvali s nadsenim, dodrzovali jsme jiste hranice, takze ke smrtelnym urazum nedochazelo. Spise slo o sverazny druh sportu, ovsem s poradne tvrdymi pravidly.“
Podle naseho mineni skolak Boris Jelcin svuj skutecny a cestny boj vyhral, kdyz mu bylo 15 let.
„Jednou me ze skoly prece jenom vyhnali. Po skonceni sedmiletky. V hale se sesli rodice, ucitele, zaci. Vsichni meli dobrou, da se dokonce rici  povznesenou, naladu.  Kazdy slavnostne prevzal vysvedceni. Akt probihal podle obvykleho scenare… Nahle jsem pozadal o slovo. Temer jako na rijnove plenu  ustredniho vyboru. Nikdo nepochyboval o tom, ze pronesu slova chvaly a vdeku. Vzdyť zkousky jsem slozil na vybornou. Z toho duvodu me okamzite pustili na pódium. Samozrejme, ze jsem podekoval ucitelum, kteri nam pro zivot dali skutecne hodne, naucili nas premyslet, cist. A potom jsem prohlasil, ze nase tridni nema pravo byt ucitelkou, vychovavat deti, jelikoz je nici.
Ucitelka byla priserna. Dokazala nas prastit tezkym pravitkem, postavit do kouta. Chlapce ponizovala pred divkou a opacne. Nutila nas, abychom ji doma uklizeli. Cela trida pro jejiho cunika v okoli musela shanet zradlo atd. Neco takoveho jsem pochopitelne nemohl trpet. Zaci se odmitali jejim prikazum podrizovat. Nasli se vsak i jedinci, kteri podlehli.
Zkratka a dobre na onom slavnostnim shromazdeni jsem vsem rekl, jak si z zaku utahovala, slapala po jejich dustojnosti, delala vsechno proto, aby je zostudila – silne, slabe, prumerne. Vrhl jsem se proti nim se zcela jasnymi priklady. Hruza, zmatek. Cela akce byla prerusena.
Druheho dne zasedla pedagogicka rada, ktera si predvolala tatinka. Oznamili mu, ze mi vysvedceni berou a davaji mi tzv. „vlci listek“. Slo o bily list papiru, na nemz bylo napsano, ze jsem prosel sedmiletkou a dole se uvadelo „bez prava na uzemi zeme postoupit od osme tridy“. Tatinek se domu vratil rozcileny a okamzite, jako mnohokrat predtim, popadl remen. Najednou jsem ho chytil za ruku. Poprve a rekl jsem: „To staci! Dal se budu vychovavat sam.“ Od te doby jsem uz nikdy nemusel celou noc stat v koute, nikdo se me remenem ani nedotkl.
Samozrejme, ze s rozhodnutim pedagogicke rady jsem nesouhlasil. Vydal jsem se tedy na urady: okresni, mestske… Asi prave tenkrat jsem poprve zjistil, co je to mestsky vybor strany. Dosahl jsem vytvoreni komise, ktera cinnost nasi tridni ucitelky proverovala a propustila ji ze skoly. Zcela zaslouzene, navic ji zakazali pracovat s detmi. Nakonec jsem vysvedceni dostal, trebaze mezi samymi jednicka kralovala zhorsena znamka z chovani. Do te skoly jsem se neminil vracet. Osmou tridu jsem zahajil ve skole pojmenovane po Puskinovi. Dodnes na ni mam hezke vzpominky. Pracoval zde vynikajici kolektiv, meli jsme vybornou tridni ucitelku Antoninu Pavlovnu Choninovou. Tady skutecne ucili.“
Nelze souhlasit s tim, ze vse v popsane epizode odpovida skutecnosti. To, ze v dobach Stalinovych k necemu takovemu opravdu mohlo dojit, je pravda. Odpovida to duchu tech casu. Tenkrat skolaky ucili bojovat za spravedlnost. V pripadech, jako je ten zmineny Jelcinem, byl pedagog pred zaky naprosto bezmocny. Vice nez zaci pred nim. Skolak Boris, jenz prave ukoncil sedmou tridu, to vsak nemusel vedet. Zrejme vsak o tom vedel a se svou kritikou vystoupil ve chvili, jez se mu zdala nejvhodnejsi. Bylo to v dobe, kdy jeho vynikajici vysvedceni jiz bylo na svete. Se svym nazorem na onu „prisernou“ ucitelku vystoupil verejne. Pred uciteli, rodici, spoluzaky. V te chvili nemohl prohrat. Cest a chvala bojovnikovi za spravedlnost. Cest a slava tomuto vynikajicimu taktikovi, jenz dokaze uderit v pravou chvili, kdy je to nejucinnejsi, kdy zarucene dosahne sveho.
V kazde dobe byli ruzni ucitele, ale i zaci. Zdaleka ne kazdy pedagog vydrzel s nervy, zvlasť mel-li ve tride podobne „darecky“ jako byl nas hrdina. Nepravda Borise Nikolajevice podle nas spociva v necem zcela jinem. V zadnem pripade nemohl dostat vysvedceni se samymi jednickami, na nemz se „skvela“ zhorsena znamka z chovani. Za prve, v tech casech se vysvedceni s petkami nedavala a co se chovani tyce, vzpominame si, ze dokonce i trojka byla prekazkou postupu do dalsiho rocniku nebo vydani vysvedceni (zdurazňujeme, ze v tomto pripade se spolehame vylucne na pameť). Ve vzpominkach Jelcina narazime i na dalsi paradox. Pokud skutecne dosahl sestaveni komise proverujici aktivity tridni ucitelky, ktera nakonec byla propustena, proc mel v takovem pripade zhorsenou znamku z chovani? Neni nasi veci Jelcina obviňovat ze lzi. Hlavni je pochopit jeho pravdu, pravdu cloveka, jenz stal u pocatku rozpadu velkeho statu a nasledne se podilel na zniceni jeho obrovske casti zvane Ruska federace. Jiste, boj za socialni spravedlnost je crtou dustojnych jedincu, ovsem jen v pripade, ze tento boj neprobiha pouze slovne nebo v anarchisticko-zhoubne podobe, ale kdyz  s sebou nese pozitivni vysledky, povznasi spolecnost a prispiva k rozvoji spolecensko-ekonomicke formace.
Jelcina, jenz se nasledkem proziteho obdobi hladu rozhodl, ze se stane vedoucim, lze do jiste miry pochopit. Na tento post se vsak nedostal zcela obvyklou cestou.
Jaky muze byt vedouci z ditete? Jelcina vsak jiz od „kasicky“ volili za predsedu tridy. Jak si vzpominame, predsedove tridy mezi spoluzaky nebyli nijak zvlasť oblibeni. A co je naprosto nepochopitelne, jak se takovy ulicnik, jakym Jelcin coby skolak byl, mohl udrzet na tomto miste, jestlize navic nemel v oblibe tridni ucitelku a dopoustel se ruznych vytrznosti?
Zrejme byl mistr v lavirovani. Do boje za spravedlnost se nepoustel bezhlave. Nybrz jen kdyz mel jistotu, ze zarucene zvitezi.
Ostatne posuďte sami na zaklade jeho vlastniho vypraveni:
„Co se tyce ztraty dvou prstu…
Byla valka, vsichni kluci se rvali na frontu. Nas prirozene nechteli pustit. Vyrabeli jsme pistole, zbrane a dokonce pusky. Rozhodli jsme se najit granaty a rozebrat je, abychom se nazpameť naucili a pochopili, co se v nich ukryva. Souhlasil jsem, ze se dostanu do kostela (byl v nem vojensky sklad). V noci jsem prolezl tremi pasmy ostnateho dratu a zatimco strazny byl na druhe strane, prolomil jsem mriz na okne, vlezl dovnitr a sebral dva granaty RGD-33 i s roznetkami. Podarilo se mi zmizet bez uhony (strazny by zarucene bez vyzvani strilel). Odjeli jsme do lesa vzdaleneho asi sedesat kilometru a v nem jsme se rozhodli granaty rozebrat. Premluvil jsem kamarady, aby asi na sto metru odstoupili. Klecel jsem, granat lezel na kameni. Tloukl jsem do nej kladivkem. Roznetku jsem vsak neodstranil, nevedel jsem, ze je to treba udelat. Nastal vybuch. Prsty byly fuc. Klukum se nestalo nic. Nez jsem se dostal do mesta, nekolikrat jsem ztratil vedomi. V nemocnici mi po otcove souhlasu (propukla totiz sneť) prsty urizli. Do skoly jsem se vratil s ruku v obvazech.“
Tak o svem hrdinstvi prokazanem v mladi vypravi Boris Jelcin v dobe, kdy mu bylo asi sedesat. Rika vsechno, nic nezatajuje. Ostatne jde prece o zpoveď, byť na dane tema.
Byla valka. Take on chtel dokazat hrdinstvi, trebaze daleko v tylu nepritele. Jak jen o tom, selma mazana, pise! Ukradl jsem (proste slohl) dva granaty, zadne hracky, ale skutecne a „nastesti“, jak uvadi, proklouzl „nepratelskemu straznemu“. Pak do granatu mydlil kladivem. A jak se lidove rika, vysledek byl „na prdlajs“. Nastal docela obycejny vybuch. Prsty? Byly fuc. Tak co mu potom v nemocnici po otcove souhlasu vlastne urizli?
Je nam jasne, ze kdyz se dospely Jelcin zpovidal, nebyl zcela v poradku. Mozna to vskutku bylo tak, ze mu granat utrhl jen kus prstu a zbytek bylo nezbytne amputovat. Pokud se vsak nas vlastenec Boris tak snazil dostat na frontu, pak je docela mozne, ze k onomu „hrdinstvi“ s kradezi granatu vubec nedoslo. Boris se proste v nejake tovarne na vyrobu munice coby kontrolor zbrani… Jiste, delame si trochu legraci, ale reknete sami, ktery nepritel v letech valky vyrabel granaty, ktere po vybuchu v ruce utrhly pouze dva chlapecke prsty!? Nebo ma snad vypravec neco z pameti, ci si snad dospely Jelcin neco primyslel? Anebo v dobach stalinismu tovarny s valecnou produkci vyrabely opravdove granaty RGD-33 spolu s granaty na hrani, slouzicimi k vychove deti: budes krast, urve ti to dva prsty, abys uz nemel zalusk na cizi?
K temto zaveru nas vedou Boriskovy tlachy. Tezke detstvi budouciho mocnare Ruska pro nej osobne tragicke nebylo. Byvalo hur. Zalusk na cizi Borise nepresel… Zda se nam, ze navzdory vsem potizim by Boris Nikolajevic a jemu podobni mohli prohlasit: „Soudruhu Stalinovi diky za detstvi!“ Neumime si ovsem predstavit, ze by nekdo takova slova mohl vypustit v souvislosti s Jelcinem. Neni proc mu dekovat. Zmeny, ktere v zemi probehly a ktere umoznily relativni svobodu projevu, sotva mohou, byť v male mire, kompenzovat katastrofalni ranu, jiz lid dostal od Jelcina a jeho svity. Anarchie a nezakonnosti v Rusku v dobe vlady „zakonneho prezidenta“, vedly ke skodam ve vsech vrstvach spolecnosti. Dokonce i v oblasti takzvaneho organizovaneho zlocinu, jenz prestal dodrzovat i sve vlastni zlodejske zakony, jelikoz nekdejsi zlodeji, kteri meli urcitou autoritu, hynuli rukama Neomezenych - jak statniho systemu, tak tech, kteri nebyli zhola nicim omezeni. Vcetne neoficialnich zlodejskych struktur.

                Svetlem tela je oko.
                Matous 6:22

PRAVO NA VZDELANI

Jelcinovi se v zivote vedlo dobre. Mel vynikajici rodice – pracovite, peclive. A ze vsechno neslo hladce jako po masle, je pro vetsinu zijicich na teto planete zcela bezne. Fakt, ze se Jelcin narodil ve chvili, kdy zemi bylo tezko, se vztahuje i na jine. Co se tyce poniceneho nosu a utrzenych prstu, tak za to si muze sam. Vezmeme si napriklad Jelcinovu schopnost vyuzivat ustavu SSSR.  Podstatna cast zivota jeho soucasniku probehla v dobach, kdy v zemi „ucinkovala“ ustava Svazu sovetskych socialistickych republik, schvalena mimoradnym sjezdem Sovetu svazu SSR 5. prosince 1936. Sveho casu se teto ustave rikalo stalinska. V platnosti byla temer 41 let. Az do mimoradneho sedmeho zasedani Nejvyssiho sovetu SSSR, kdy se v ni objevila nesťastna sesta hlava: „Vedouci a ridici silou sovetske spolecnosti, jadrem politickeho systemu, statnich a spolecenskych organizaci je Komunisticka strana Sovetskeho svazu. KSSS existuje pro lid a slouzi lidu. Vyzbrojena marxisticko-leninskou teorii, urcuje  hlavni perspektivy rozvoje spolecnosti, linii vnejsi i zahranicni politiky SSSR, ridi budovatelskou cinnost sovetskeho lidu, jeho boji za komunismus dava planovany vedecky charakter. Vsechny stranicke organizace pracuji v duchu ustavy SSSR.“
Ustava z roku 1977 byla schvalena, kdyz Borisi Nikolajevici bylo 47 let. V te dobe sedel ve vyznamnych stranickych kreslech ve sverdlovskem kraji, pricemz docela slusne vyuzil prava plynouciho ze stalinske ustavy.
Sovetskymi ustavami se nehodlame zabyvat prilis dlouho. Nicmene nas hlavni hrdina si rozhodne nemuze stezovat, ze ustava z roku  1936 nejakym zpusobem omezovala jeho prava. Ve chvili, kdy jsme odlozili Jelcinuv zivotopis v podobe jeho „Zpovedi…“ a kdy postoupil do osme tridy, mohl s hrdosti prohlasit: „Dokoncil jsem sedmiletku (clanek 121 – pravo na vzdelani), s maminkou jsem pracoval na poli (clanek 118 – pravo na praci), o prazdninach jsem odpocival (clanek 119 – pravo na odpocinek). Ostatne i clanek 125 o svobode projevu jaksepatri vyuzil. A to prave tehdy, kdy „na plne pecky“ vykricel svou zlost na tridni ucitelku.
Chapeme, ze kdyz dokoncil sedmou tridu (prave v tomto rocniku se zaci ucili ustavu), pri pohledu na levou ruku, na niz chybely dva prsty, mohl pochybovat, zda v zemi „v niz zvitezil socialismus“, hlavni zakon pusobi naplno. Vezmeme si treba clanek 131, v nemz se uvadi: „ Kazdy obcan SSSR je povinen chranit a upevňovat spolecne, socialisticke vlastnictvi jako posvatny a nedotknutelny zaklad sovetskeho zrizeni, jako zdroj bohatstvi a rozmachu vlasti, jako pramen bohateho a kulturniho zivota vsech pracujicich. Jedinci, kteri se vuci spolecnemu socialistickemu vlastnictvi dopousteji zlocinu, jsou neprateli lidu.“
Tvrda slova. Pripominame, ze zminena ustava byla v platnosti do 7. rijna 1977. Chlapec Jelcin se tedy nejen dopoustel zlocinu vuci „posvatnemu a nedotknutelnemu zakladu sovetskeho zrizeni“, nejen ze ukradl onen „zaklad“ v podobe dvou granatu  a navic v dobe valky, ale krome toho uvedene vlastnictvi znicil tak sikovne, ze mu urvalo dva prsty. Tim se navzdy zbavil prava zakotveneho v ustave v clanku 132: „Vseobecna vojenska sluzba je zakonem. Sluzba v ozbrojenych slozkach SSSR je cestnou povinnosti obcanu SSSR.“
I ve shode s timto clankem lze Jelcina obvinit ze zaskodnictvi. Nasledujici clanek 133 mohl totiz zcela znicit zivot jakehokoliv jedince. „Nejprisneji podle zakona“, pokud… Tento clanek je znam cely: „Ochrana vlasti je svatou povinnosti kazdeho obcana SSSR. Zrada – nedodrzeni prisahy, prebehnuti na stranu nepritele, poskozeni vojenske sily statu, spionaz – se zakona trestaji neprisneji, jako nejhorsi zlociny.“
Take v tomto ohledu se Boris Jelcin dopustil „zlocinu“ „poskozenim vojenske sily statu“. Samozrejme! Vzdyť se prece zaviralo i za klasy nesklizene z kolchoznich poli.
Je nam jasne, ze „hrdinske“ vety z Jelcinovy „Zpovedi…“ se vztahuji k jeho detstvi. Neco nam tu vsak nehraje. Za neplnoleteho „nepritele lidu“, jenz „poskodil vojenskou silu“, mohli vehlasni „enkaveďaci“ „poradne zatopit“ rodicum. Nic takoveho se ovsem nestalo. Buď se Jelcin narodil pod sťastnou hvezdou a  neprijemnosti se mu vyhnuly, nebo prilis spechal, kdyz Valentinovi Jumasevovi svou zpoveď diktoval. V dusledku toho si neuvedomil, ze mnohdy postrada logiku. Mozne je vsak i to, ze ne vsechny zakony se za Stalina dodrzovaly. Tomu ovsem prilis neverime, jelikoz zvlastni „moc ruskeho imperia“, presneji prisluhujici vykonavatele trestu, se s kazdym narusitelem ve vsech dobach vzdy ochotne vyporadali. Budeme-li verit Jelcinovi, nemusime jej ani privadet do neprijemne situace. Jestlize mu uverime, pak dojdeme k zaveru, ze nas zivacek, zrozeny pod sťastnou hvezdou, mozna pri cetbe zminenych clanku ustavy onemel uzasem, takze kdyz pochopil, co mu hrozi, dostal takovy strach, ze po skonceni sedme tridy zacal nenavidet vsechny zakony.
Trebaze zabihame ponekud dopredu, musime zminit fakt, ze pri inauguraci na druhe prezidentske obdobi v lete 1996 Jelcina blahoslavil patriarcha moskevsky a celeho Ruska Alexij II. Ten tehdy prohlasil, ze „veskera moc pochazi od Boha“. Tezko verit, ze veskera (nebo kazda), ovsem uverime-li Nejsvatejsimu, pak nas hrdina v rolu samodrzitele Ruska neni  Bozim darem, nybrz Bozim trestem.
V detstvi i v mladi Boris svych prav na praci, odpocinek, vzdelani plne vyuzival. Zatim nas vsak zajima jako historicka osobnost – Bozi trest lidu. Proc, za co se narodum Ruska dostalo „takove cti“? Za neco urcite. Sotva jsme meli tuseni, ze v onom obycejnem zivackovi, typickem „produktu“ sve doby roste nekdo, komu vsichni dovolime, aby rozdupal vse, co vytvorily ruce a um predchozich generaci. Tedy i jeho vlastni ruce a ruce jeho pribuznych a blizkych.
„Kazde leto jsem chodil na brigadu, abych si vydelal. Krome toho jsem se s klukama vydaval na vylet. Vymyslel jsme si nejaky zvlastni, pozoruhodny…“ vzpomina Jelcin. Popisuje ruzna dobrodruzstvi, tezke choroby, tvrdohlavost, lasku k praci a nakonec nasleduje finale. Rok, kdy dosahl plnoletosti.
„Temer tri mesice jsme v nemocnici lezeli s brisnim tyfem. Byl nedostatek leku. Chodil jsem do posledni desate maturitni tridy a vlastne jsem jeste neusedl do lavice. Do skoly jsem se vratil uprostred skolniho roku a zacal jsem se ucit podle osnov pro desaty rocnik. Hodne jsem cetl a studoval, dnem i noci. Kdyz zacaly zaverecne zkousky, sel jsem je skladat. Mi pratele, kteri se mnou onim dramatem prosli, se rozhodli desatou tridu nedokoncit.
Prisel jsem do skoly na zkousky. Zde mi sdelili, ze nebyva zvykem, aby posledni tridu nekdo studoval externe a abych odesel.  Musel jsem tedy znovu vyrazit na znamou cestu: kraj, mesto, vykonny vybor, mestsky vybor… V te dobe jsem za mesto hral volejbal. Nastesti jsem byl mezi studenty znam coby mistr mesta v nekolika sportech. A jako mistr kraje ve volejbalu. Zkratka a dobre bylo mi i jako externistovi dovoleno zkousky slozit. Nedostal jsem sice same jednicky. Ze dvou predmetu jsem mel dvojku.
Coby vyrostek jsem touzil dostat se na vysokou skolu, z niz vychazeli stavitele lodi. Studoval jsem lode, pokousel se pochopit, jak se vlastne staveji, pricemz jsem pouzival ucebnice, tedy seriózni literaturu. Casem me vsak vice upoutala stavarina. Mozna take proto, ze jsem mel moznost si ji vyzkouset. Ostatne i tatinek byl stavar, vedouci useku.“
 Podivejme se, co o tomtez obdobi pise A. Gorjun v jiz zminene knize „Boris Jelcin – svetlo a stiny“.
„Boris Jelcin to mel zvlasť obtizne. Kvuli zmrzacene ruce jej nikde nechteli prijmout do prace. Jelikoz jej doma museli porad zivit, svou menecennost vnimal daleko ostreji. Nemohl se s tim smirit, avsak nebylo v jeho silach cokoliv zmenit.
Nicmene vse spatne je k necemu dobre. Boris dokoncil stredni skolu a mohl tedy uvazovat o dalsim vzdelani.
Od detstvi jej pritahovala profese inzenyra-stavare. Nasledovat vyzvy sveho srdce se ovsem neodvazoval, neboť mu kdosi rekl, ze aby se dostal na vysokou skolu, musi zvladnout predevsim talentove zkousky. Kreslit neumel.
Zachranil jej kamarad ze skoly, jenz do rodneho mesta prijel na prazdniny. Kdyz Borise vyslechl, postavil pred nej obycejnou zapalkovou krabicku a shovivave se zeptal: „Dokazes ji nakreslit?“ Ten se rozcilil. Vzdyť je to tak snadne. V te chvili se kamarad dobracky rozesmal: „Nic jineho od tebe chtit nebudou.“
Teď porovnejte oba uryvky z knih Jelcina a Gorjuna a soustreďte se na dve vyznamne myslenky: „musim“ a „vse spatne je k necemu dobre“. Podstatou je presvedcit sam sebe, ze „musis“ udelat to co chces a jeste hledat opacnou stranu onoho spatneho, ktere si te osedlalo a zmenit je ve svuj prospech. Vsimnete si, ze navzdory vsem lumparnam a chuliganstvi lze Jelcina zvladnout. Ať uz tatovym remenem nebo rozbitym nosem ci ztratou prstu, brisnim tyfem, pripadne dalsimi zpusoby, o nichz jeste budeme mluvit.
Jelcin vzdycky jako zvire citil, kdy muze projevit samostatnost, kdy si muze zahrat na bojovnika za spravedlnost nebo za stesti naroda. Prave zahrat, jelikoz co se tyce hry zamerene zejmena na proste publikum, je Jelcin vynikajici, talentovany a zivotem radne vycepovany herec. S ohledem na onu hru je zajimavy i tim, ze jeden ze svych nejsilnejsich pocitu – strach -  pomerne dobre skryva pod maskou odvahy, kterou duverivi a nezkuseni lide, kteri se nevyznaji v psychoanalyze, prijimaji za vlastnost, priznacnou pro herce, jenz si ziskal oblibu. Rovnez v tomto smeru B. N. J. projevil sve nejlepsi herecke, ale take sportovni vlohy, jejichz zakladem je jeho dobre rozvinuta intuice, ohranicena vedomim osobnich vyhod.
„Neuctivy ve vztahu k jinym lidem, od nich bude porad vyzadovat pozornost a lasku. Ve sporu se Vodnari citi jako ryba ve vode.“ Vzpominate si na tato slova z horoskopu? Citujme z tehoz pramene: „Veskere vztahy s vnejsim svetem a s okolim zaviseji na jejich pocitu sympatie ci antipatie… Vlastni myslenky a plany budou uskutecňovat, aniz by v uvahu brali jakoukoliv opozici, tvrde a s jistotou, s vyjimecnou originalitou.“
Ne nahodou jsme tyto uryvky znovu citovali. Podle naseho mineni Jelcin totiz plne odpovida horoskopu i cislum z numerologie. S ohledem na sve narozeni neni jen Vodnarem, ale take „osmickou“. A „osmicky“, jak je nam znamo, „se zenou pouze vpred… pricemz sve plany a cile zpravidla realizuji uspesne“, jelikoz „se v tomto smeru projevuje jejich vule a silny charakter, schopnost nesetrit sam sebe, ani ostatni“. „Prekazky, jez jim protivnici staveji do cesty, jejich energii a cinorodost zvysuji.“
Jiste, nelze nebrat v uvahu, ze Boris ohodnoceny „dvojkou“ symbolizuje nestaly charakter, citovy a vnitrni neklid. Cloveka mohou dovest k naproste nevire v sebe sama ci k fatalismu.

                x            x              x
 „Hned na prvni pokus se Boris Jelcin dostal na stavebni fakultu Uralskeho polytechnickeho institutu. Tak se ocitl ve Sverdlovsku, ve meste, v nemz nasledne prozil velkou cast sveho zivota.
V letech studii mel mimoradne velke materialni problemy. Rodice mu mesicne mohli posilat pouze 250 rublu. Tato castka, spolecne se symbolickym stipendiem, stacila sotva na stravu. Z toho duvodu nekolik let nosil jednu a tutez bavlnenou bundu, kalhoty z hrube tkaniny a obycejne holinky. Spolecne se ctyrmi kamarady na koleji patrici institutu obyval malicky pokojicek. Chybelo zde jakekoliv zarizeni potrebne k zivotu. Kdyz ho premohl nedostatek penez, nechaval se najmout na zeleznicni stanici a vykladal vagony. Ostatne totez v tech dobach delala rada studentu.“ (z knihy A. Gorjuna)
Ano, tak v tech dobach, i mnohem pozdeji, jednali mnozi studenti. Hlady neumreli. Jelcin ve sve „Zpovedi“ na studentska leta vzpomina daleko veseleji.
„Trebaze jsem se nijak zvlasť nepripravoval, dostal jsem se na skolu pomerne snadno – mel jsem dve dvojky, ostatni zkousky jsem zvladl za jedna. Zacal mi studentsky zivot. Bourlivy a zajimavy. Jiz v prvnim rocniku jsem se ponoril do spolecenske prace. Po sportovni linii jsem byl predsedou telovychovneho vyboru. Organizoval jsem vsechny sportovni akce. Volejbalu jsem se tehdy venoval na daleko vyssi urovni. Stal jsem se clenem mestskeho oddilu a za rok jsem se s nim zucastnil nejvyssi ligy. Hralo v ni 12 nejlepsich oddilu zeme. Celych pet let stravenych v institutu jsem hral, trenoval, jezdil po vlasti. Zatez to byla poradna… Obsazovali jsme 6. – 7. misto. Mistry jsme se nikdy nestali… Volejbal v mem zivote zanechal zretelnou stopu, jelikoz jsem nejen hral, ale pozdeji rovnez trenoval ctyri oddily: druhy oddil Uralskeho polytechnickeho institutu, zeny, muze. Zkratka a dobre denne jsem volejbalu venoval sest hodin. Ucil jsem se, nikdo mi totiz nic neodpustil, az pozde vecer nebo po nocich. Uz tenkrat jsem si zvykl malo spat. Tento rezim dodrzuji doposud. Spim 3,5 – 4 hodiny…“
Dale se Jelcin zpovida ze svych dobrodruzstvi a lumparen napachanych v casech prazdnin, „kdy nemel ani kopejku, obleceni jen minimum – pouze teplaky, tenisky, kosili a slameny klobouk…“
Cestoval predevsim na strese vagonu, nekdy na jeho uzavrene plosine, jindy na stupatku, na naklaďaku… spal v parku, na nadrazi… Jak rika: „Zvladl jsem nasledujici trasu: Sverdlovsk – Kazaň – Moskva – Leningrad – Novorossijsk – Soci – Suchumi – Batumi – Rostov na Donu – Volgograd – Saratov – Kujbysev – Zlatoust – Celjabinsk – Sverdlovsk. Popsanou trasu jsem dokazal udelat za dva mesice a neco…“
Mimochodem, ve studentskych dobach Volgograd nazyval mnohem zvucneji Stalingradem.
Jiste, Jelcin je nevsedni ve vsem. „Za dva mesice a neco (jak je znamo, prazdniny v lete byly pouze v cervenci a v srpnu) navstivil dvacet mest. Nejak se do nich musel dostat a take neco jist. Zda se, ze existovala jakasi sila, jez mu byla cely zivot naklonena.
Co na to on?
 „Vyuka v institutu mela svuj rad. Zkousky jsem zpravidla zvladal na jednicky, trebaze jsem hodne casu venoval volejbalu, treninkum, cestam na utkani. Zadne ulevy, jak je tomu v soucasnosti, jsem diky sportovnim uspechum nemel…
Jednou me dokonce milovany volejbal malem dostal do hrobu. Stalo se, ze jsem  se v dusledku sesti az osmihodinovych treninku a ponocovani kvuli studiu (chtel jsem mit v indexu same jednicky) zjevne pretizil. A jako naschval jsem dostal anginu, ctyricitky horecky. Presto jsem sel na trenink, ale srdce to nevydrzelo. Pulz 150, celkove oslabeny organismus – odvezli me do nemocnice. Prikazali mi lezet, lezet a pak pry mam nadeji, ze po ctyrech mesicich, minimalne, se srdce vzpamatuje. V opacnem pripade pry budu trpet srdecni vadou…“
Nas hrdina z nemocnice utekl. Pratele mu z „prosteradel udelali neco jako lano“ a on „se po nem spustil a odjel k rodicum do Bereznik“. Zmiňuje rovnez vlastni lecebne metody: „Navzdory vsemu jsem bojoval a hnal se vpred. Zpocatku jsem na hriste vychazel pouze na minutu, potom na dve, na pet a za mesic jsem hral cely cas. Zaver lekare: „I kdyz jste utekl, je zrejme, ze jste celu dobu lezel a srdce mate v naprostem poradku.“
Nakonec uvadime poucny (aniz bychom byli ironicti) Jelcinuv zaver:
„Musim se cestne priznat – nebyvale jsem riskoval, jelikoz jsem si srdce mohl zcela znicit. Domnival jsem se vsak, ze ho nesmim litovat a naopak, ze ho musim zatezovat jaksepatri, zkratka a dobre klin vytloukat klinem.“
Vsimli jste si, onoho pro Jelcina charakteristickeho rceni? – „Nicmene jsem bojoval a hnal se vpred.“ Jiste, kazdy clovek ma snahu jit dopredu, ale toto Jelcinovo usili bylo soucasne snahou utect pred vlastni minulosti. Ano, slo predevsim o skok od minulosti a nejen o prani hnat se vpred. Prave to mu dodavalo nove a nove sily, jelikoz pripominka na minulost a tim spise jeji osvetlovani, mu branily v ziskani vysokoskolskeho vzdelani. Takovou prekazku by na miste naseho superhrdiny zvladl malokdo. Ale Jelcin to dokazal!
O jakou prekazku jde a jak ji Jelcin zdolal, pise jiz citovany Andrej Gorjun. Aniz by zabihal do detailu (mozna nechtel Jelcinovi a jeho „Zpovedi“ protirecit), uvadi, ze „o prsty prisel v jedenacti letech v dusledku nesťastne udalosti… a co to pro vyrostka znamenalo, muze pochopit jen ten, kdo detstvi stravil na predmesti v delnickem prostredi, kde prvoradou roli v prosazeni vlastni osoby hraje fyzicka sila. Tady neni misto pro soucit a jakakoliv vada je predmetem posmechu.“
 „Ve ctrnacti letech vstoupil do komsomolu a nekolik nasledujicich let byl jeho aktivnim clenem…
Vsechno slo hladce az do chvile, kdy se jeho idealy srazily s zivotni realitou. Po skonceni skoly pred Jelcinem vyvstal problem, jakou zivotni cestu si vybrat. Nastala chvile, kdy byl nucen nektera fakta z vlastniho zivotopisu vedome prekroutit.
Prakticky cely zivot musi obcan nasi zeme vyplňovat spoustu ruznych formularu, obsahujicich otazky tykajici se osobniho zivota (cast z nich se vztahuje k pribuznym). Tento system byl zaveden na usvitu sovetske moci a byl zamyslen coby prekazka chranici socialismu pred skrytymi neprateli. V konecnem dusledku vyslo najevo, ze vlastne slouzi vylucne podupani osobnosti.
V tomto smeru mel Jelcin obrovske potize, jelikoz jeho pribuzni byli krajne „nevhodni“. Vnuk kulaka, synovec sabotera, syn cloveka, jenz byl jeden cas vysetrovan. Jakou asi tak mohl mit budoucnost? Je tudiz logicke, ze ve spolecenskem zivote mu, podobne jako milionum jinych, byla pridelena role outsidera…
Pred valkou byly Berezniky malym mesteckem, zijicim provincialnim zivotem. Osud rozhodl, ze „hon na carodejnice“, jenz zachvatil zemi, se mu vyhnul. „Nepratele lidu zde odhalovali s mensi pilnosti nez jinde. V souladu s tim se tady zilo relativne poklidne. Stryc Borise, kdyz si odkroutil trest, nikam neodjel. Zustal. O jeho „nepratelske“ minulosti vedeli vsichni, nicmene na vztahu lidi k nemu se to nijak neodrazelo. Mnozi dokonce vedeli o „kulackem“ puvodu Jelcinovych, coz jim ovsem nijak nevadilo v udrzovani pratelskych vztahu s nimi. Za hranicemi tohoto ticheho a do znacne miry klidneho sveta, radila zivotni boure, rizena nelitostnymi zakony. Kdo tedy tento zpusob zivota opoustel, musel projevit maximalni opatrnost a byt predvidavy.
V roce 1949 Boris Jelcin podal prihlasku na stavebni fakultu Uralskeho polytechnickeho institutu. Uspesne slozil zkousky a stal se studentem.
Sveho casu jsem mel moznost nahlednout do osobnich spisu Jelcina, jez jsou ulozeny v archivu institutu. Navzdory tehdejsim pravidlum v nich neni ani zminka o pribuznych, jichz se dotkly represe. Ostatne je to pochopitelne. V opacnem pripade by se totiz na vysokou skolu vubec nedostal. Tak se jiz na pocatku sve zivotni pouti ocitl v poutech lzi.
Informace o pribuznych bylo nezbytne shromazďovat pri kazde zmene socialniho postaveni. Jelcin samozrejme nemohl cestne priznat vsechna fakta a neustale mlcet bylo rovnez nebezpecne. Zbyvalo jedine -  pokusit se zamezit jakymkoliv duvodum pro vyptavani. To znamenalo zrici se veskere aktivni cinnosti. Pochopitelne nemohla byt rec ani o pripadnem vstupu do strany. „Stalinsti sokolove“ cistotu svych rad chranili bystrym zrakem.
Bylo zminene nebezpeci skutecne tak velike?
Koncem 40. let v SSSR zacalo nove kolo spionomanie. Byli niceni „odrodili kosmopolite“, zacal hon na tvurci inteligenci. Stranicke vedeni ukazalo prstem a ruzni demagogove se pustili do pronasledovani prednich vedcu – jejich teoreticke besedy zhusta koncily ve vezeňskych kobkach. Nejvyssimi odborniky v tech okamzicich byli spolupracovnici oddeleni politickeho vysetrovani. Genetika a kybernetika byly prohlaseny za lzive vedy a dokonce byly zakazany. Mnozi „z nepratel lidu“, odsouzeni ve 30. letech, kteri jakymsi zazrakem sovetske koncentracni tabory prezili, se ve vezeni ocitli znovu. Za predchozi „zlocin“ dostali novy trest, aby z kaznice uz nikdy nevysli.
V takove situaci bylo Jelcinovo postaveni nezavidenihodne. Jestlize by se nekdo v institutu dovedel, ze udaje o pribuznych ve formularich nejsou uplne, pak by v kazdem pripade nebyl zbaven pouze moznosti dal studovat…“
Gorjun naprosto pravdive popsal, co se v tech casech delo. Ovsem hacek nebyl pouze v onech neustale bdicich „stalinskych sokolech“. Hlavni bylo nijak nevybocovat z rad ostatnich a nekomu neslapnout na paty. Jedinec, ktery se prilis neukazoval, se mohl zachranit v jakekoliv situaci. Moc vzdycky milovala, miluje a bude milovat ty, kteri se ji nepletou do cesty. Daleko podstatnejsi vsak je, do jake miry jedinec zavisi na vlastnim „hrichu“ a do jake na provineni „pribuznych“ v soucasnosti. Uvedeme dva priklady.
Prvni se tyka osoby, jejiz jmeno se ztotozňuje se stalinskymi represemi konce tricatych let. Jde o Andreje Janurjevice Vysinskeho, puvodem Polaka, jenz byl sveho casu dokonce generalnim prokuratorem a ministrem zahranici SSSR. Mimochodem, sam Stalin moc dobre vedel, ze Vysinskij je „v mnohem velice sverazna a barevna figurka“. Slo o politickeho prebehlika revolucnich let. Do revoluce byl mensevikem, za docasne vlady urednikem jednoho moskevskeho obvodu. V te dobe podepsal prikaz o zadrzeni V. I. Lenina, bude-li nekde odhalen. Ten se tehdy pred vladou skryval. Clenem komunisticke strany se stal az v roce 1920. „Hvezda sovetske pravnicke vedy a praxe“ vsak zacala stoupat jiz drive … Slova v uvozovkach jsou prevzata z knihy A. M. Alexandrova-Agentova „Od Kolontaj po Gorbacova“ (Moskva, Mezinarodni vztahy, r. 1994, str. 58). Mozna se autor ve svych vzpominkach ponekud spletl, kdyz misto Petrohradu zminil Moskvu. Pokud ano, pak jde jen o „zemepisnou“ chybicku, ktera na charakteristice Vysinskeho pranic nemeni.
Uvedeme dalsi priklad, charakterizujici vztah Stalina k lidem, v nemz se nijak neodrazi jeho tvrzeni, ze: „O vsem rozhoduji lide.“ V „Pamatnych zapiscich delnika, komunisty-bolsevika, odborarskeho, stranickeho a sovetskeho statniho cinitele“ L. M. Kaganovice (Moskva, „Vagrius“, r. 1997) jsou nasledujici vety:
„Po nejake dobe, kdyz jsme potrebovali druheho tajemnika moskevskeho vyboru, jsem coby jeho prvni tajemnik navrhl soudruha Chruscova. Pozdeji se Chruscov stal prvnim tajemnikem MV strany (moskevsky vybor strany tehdy patril do kraje, proto Chruscov zustal take tajemnikem MV).
Vzpominam si, ze kdyz jsem se o teto otazce se soudruhem Stalinem radil, vypravel jsem mu o Chruscovovi. Zminil jsem, ze je to dobry pracovnik, uvedl jsem jeho trockistickou pouť v letech 1923 – 1924. Soudruh Stalin se tenkrat zeptal: „Prekonal tyto chyby?“ Odpovedel, ze je nejen prekonal, ale dokonce s nimi aktivne bojuje. „V takovem pripade,“ nechal se slyset Stalin, „jej zvolte. Tim spise, ze jde o vynikajiciho pracovnika.“
Uvedene priklady nejsou vyjimkami z pravidla. Co se tyce cloveka, vubec nebylo dulezite, ci byl  syn – zda slechtice, mesťaka nebo kulaka. Podstatne bylo, „ci“ je tento, promiňte za vyraz, cubci syn. A tohle Jelcin chapal moc dobre.
Zminime, jak uplatneni onoho prava na vzdelani skoncilo. Dejme slovo nasemu hrdinovi.
„Diplomovou praci jsem misto za pet mesicu musel napsat za mesic. Celou tu dobu jsem totiz porad nekde jezdil. Slo o prvenstvi v zemi,  o vrchol sezony. Oddil jezdil z mesta do mesta. Kdyz jsem se vratil do Sverdlovska, do obhajoby zbyval mesic. Tema diplomky znelo „Televizni vez“. V te dobe prakticky neexistovaly, z toho duvodu jsem na vsechno musel prijit sam. Dodnes nechapu, jak se mi to povedlo. Kolik dusevnich a fyzickych sil jsem vynalozil, si nelze predstavit. Nikdo mi nemohl pomoci. Vzdyť slo o zcela nove tema, naprosto nezname. Proste rysuj a vypocty delej sam. Od zacatku az do konce. A presto jsem diplomku odevzdal a obhajil na jednicku…
Tak skoncil muj studentsky zivot.“
Bohuzel, to co o skolnich a studentskych letech Jelcina vime, jej v intelektualnim smeru charakterizuje velice malo. On sam na sebe upozorňuje zdurazňovanim, ze temer porad mel same jednicky, zminkami o svych lumparnach a pozdeji o sportovnich zajmech. A co dal? Zacteme se do radku, ktere vysly z pera jeho zivotopisce A. Gorjuna:
„Ze stranek dokumentu se nam tento clovek jevi jako surovy, kruty, naprosto bezbarvy. Nu coz, pravidla hry to vyzadovala. Nicmene jiz tenkrat se od vetsiny svych vrstevniku lisil. Predevsim daleko vyssi politickou kulturou.
V mladi se skutecne politicke cinnosti nemohl venovat. To ovsem neznamena, ze politicke otazky jej vubec nezajimaly.“
Ukazuje se, ze Jelcin neni takovy, jakym se ctenarum predstavil z vysin sveho veku, neboť Gorjun kdesi vykopal…
 „Svuj mladeznicky archiv nechal v uschove u mladsiho bratra. Na prvni pohled tyto papiry nemohly vyvolat ani ten nejmensi zajem. Slo o poznamky z vyucovani, slohova cviceni, citaty z ucebnic. Mezi nimi se vsak ocitlo hodne sesitu s konspekty praci V. I. Lenina.
To bylo zarazejici… Skolak z maleho provincniho mestecka, koncem 40. let samostatne studujici zakladatele leninismu – jak nepravdepodobne!
Cas  neni zduraznen nahodou. Trebaze v Sovetskem svazu Lenin nikdy oficialne nepatril mezi zakazane autory, prave v te dobe na cetbu jeho praci v originale, mocni nehledeli s nadsenim. J. V. Stalin a jeho nejblizsi okoli si  jeste ve 30. letech pridelili pravo na vysvetlovani Leninovych del. Seznamit se s nimi bylo mozne v urcite uprave a s prislusnymi komentari…
Mozna, ze mladicky Boris Jelcin daval prednost filozofickym pracim pred beletrii a sam se pokousel vyznat v podstate procesu probihajicich v zemi, jejichz svedkem a do jiste miry i obeti se sam stal.“
Tezko soudit, co se budouci mocnar Ruska od Lenina mohl naucit. Proc ale svindlujete s fakty, pane Gorjune? Vzdyť v SSSR Lenina nikdo nikdy nezakazoval, dokonce ani neoficialne. Jeho jednotlive prace i sebrane spisy za Stalina vysly asi ve ctyriceti dilech a pozdeji v pomerne vysokem nakladu vyslo 50 dilu sebranych spisu. Leninovy prace napsane pred revoluci byly dost slozite, nez aby je vetsina lidi pochopila. Dokonce se rikalo, ze Marx a Engels prelozeni z nemciny se dali cist mnohem snadneji nez Iljic. Udajne to bylo proto, ze prvni dva psali pro pracujici a Lenin pro vzdelance.  Mnohe z jeho porevolucnich vystoupeni a myslenek je nebezpecne cist, jelikoz oplyvaji takovymi idejemi, ze pokud se s nimi seznamite, muzete se dopracovat k zaveru, ze „vudce proletariatu“ byl buď psychicky nemocny nebo byl nejakym mutantem, sadistou, nekym, kdo nenavidel lidi. Leninske archivy, odtajnene v poslednich letech, predchozi uvahy plne potvrzuji. Nikdo „z vernych leninovcu“, kteri jej (dokonce to rikaji nahlas) povazuji za sveho ucitele, se nikdy, prinejmensim soude podle publikaci a periodickeho tisku, nevyjadroval takovych lidozroutskym jazykem (ani v podstatne mensi mire) jako jejich ucitel… Domnivame se, ze Jelcin, samouk, co se praci Lenina tyce, od neho prevzal potrebu nicit to, co vytvorily ruce jinych lidi, jeho anarchismus a prehlizeni vlastniho lidu.



               
    Nikdo nemuze slouzit dvema panum.
                Matous, 6:24

PRAVO NA PRACI

Na vysoke skole Jelcin zacal studovat v roce 1949. Studium dokoncil o sest let pozdeji (v jeho „Zpovedi“ jsou nasledujici slova: „Od roku 1955, kdy jsme ukoncili studium v institutu, uplynulo 34 let…“). Ucebni plan je na stavebni fakulte rozpocitan na ctyri roky a deset mesicu (vcetne preddiplomove praxe a obhajoby). Prednasky zacaly v zari v roce, kdy se Jelcin na skolu dostal, a skoncily v cervnu v zaverecnem roce studia. Neni nic hrozneho na tom, ze Jelcin studoval o rok dele. Nechapeme vsak, proc se rovnez nepriznal, kdyz na sve studijni uspechy soustredil tolik ctenarske pozornosti, ze v institutu stravil rok navic.
V roce, kdy Boris Jelcin dokoncil vysokou skolu, byla v platnosti ustava z roku 1936, v niz se pravo na praci zarucovalo clankem c. 118: „Obcane SSSR maji pravo na praci, tedy pravo na ziskani garantovane prace a plat za praci v souladu s jejim mnozstvim a kvalitou. Pravo na praci je zajisteno socialistickou organizaci narodniho hospodarstvi, neutuchajicim rustem vyrobnich sil sovetske spolecnosti, odstranenim moznosti hospodarskych krizi a likvidaci nezamestnanosti.“
Absolventi strednich a vysokych skol praci v prumyslu a v dalsich organizacich dostavali na zaklade nuceneho rozmisťovani (umistenku museli podepsat) o nemz rozhodovala komise. Jedinci, kteri nikde nepracovali, byli volani k trestni odpovednosti za prizivnictvi (vdane zeny mohli zivit manzele, ovsem za predpokladu, ze mely male deti nebo po skonceni skoly odpracovaly povinne tri roky).
Ve sve „Zpovedi“ se Jelcin zmiňuje i o svem nastupu do prace.
„Hodinu po obhajobe jsem uz sedel ve vlaku, uhanejicim k Tbilisi na mistrovstvi zeme. Tak se stalo, ze jsem po skonceni institutu cele leto stravil cestovanim na souteze: jednou na mistrovstvi zeme, jindy na vysokoskolsky turnaj do Leningradu, kam me poslali na umistenku do trestu „Uralťjaztrubstroj“.
Jako vsem absolventum vysoke skoly i mne navrhli misto mistra na stavbe objektu. Odpovedel jsem, ze coby mistr zatim pracovat nebudu. Kdyz jsem studoval v Uralskem polytechnicke institutu, dospel jsem k zaveru, ze i kdyz v nem prednaseli vyborni pedagogove, pracovali zde rovnez nekteri profesori a docenti, kteri byli od vyroby odtrzeni... Domnival jsem se tudiz, ze okamzite se stat vedoucim stavby, ridit lidi, aniz bych si vsechno predem vyzkousel na vlastni kuzi, by bylo velkou chybou. V kazdem pripade jsem chapal, ze mi bude dost tezko, pokud si me nejaky vedouci brigady dokaze omotat kolem prstu, jelikoz jeho vedomosti budou podlozeny praxi.
Rozhodl jsem se, ze rok zasvetim zvladnuti dvanacti stavebnich oboru: kazdy mesic si osvojim jeden. Mesic jsem pracoval se zedniky, ucil se klast cihly, nejdrive na necem jednoduchem. Pozdeji jsem se pustil do slozitejsi prace.
Abych zkusenosti nabral co nejrychleji, nepracoval jsem pouze jednu smenu, ale pul druhe az dve. Trebaze se mi pracujici smali, presneji chuti mladeho  odbornika vyrazit, jak bych tak rekl, mezi lid, pomahali mi, podporovali me. Zkratka a dobre vnitrne me podrzeli.
Pracoval jsem mesic. Po uplynuti teto doby prislusna komise lidi zpravidla zarazovala do vykonnostni tridy, obvykle treti az ctvrte. Zanedlouho jsem si osvojil profesi zednika, betonare…
Nasledne ze mne byl tesar, truhlar, sklenar, omitkar, malir. Nebylo snadne vsechny profese zvladnout, jenomze ja si takovy ukol dal …
Tak jsem se cinil cely rok a osvojil si 12 odbornosti.“
Zazemi si tedy mlady odbornik Boris Jelcin zajistil – mel inzenyrsky diplom a navic 12 delnickych specializaci. V tech casech to byl velice dobry zacatek pracovni cinnosti. Rovnez budoucimi vedoucimu prospival. Pokud vyvstane otazka vstupu do strany… Ale kdepak, tehdy o tom jen snil. Opravdu? Zalistujme v publikaci A. Gorjuna.
„…jeste kdyz nebyl clenem strany, obstaral si mnohasvazkove vydani praci V. I. Lenina a nasledne cele vydani jeho sebranych spisu. (Jsem presvedcen, ze vetsina sovetskych vedoucich cinitelu tyto knihy ve vlastni knihovne nikdy nemela.) Bezpochyby znal nejen publikovane prace Lenina, ale take nektere, ktere dosud nevysly. Na jednom setkani s mladezi dostal otazku tykajici se osobni korespondence Lenina a Inessy Armand. Tehdy dal posluchacum najevo, ze moc dobre vi, o cem je rec.“
Mame pred sebou stenograficky zaznam o setkani B. N. Jelcina s kolektivem Vysoke skoly komsomolske pri UV VLKSM z 12. listopadu 1988. Setkani trvalo pet hodin. Ucastnilo se ho, jak je v zaznamu uvedeno, 1 500 lidi. V listopadu 1988 kopii zmineneho zaznamu jednomu z autoru teto publikace predal Lev Jevgenijevic Suchanov, jenz tehdy pracoval coby pomocnik prvniho namestka predsedy Statni vystavby v hodnosti ministra SSSR B. N. Jelcina. V zaznamu je i otazka s odpovedi, kterou A. Gorjun zmiňuje.
„Otazka: „Borisi Nikolajevici, nekteri lide se domahaji vydani osobni korespondence Lenina s nikdy nemela Inessou Armand. Je treba ji vydavat?
- Ano.
Otazka: „Nevim. Leninova osobni korespondence doposud nevysla.“
- Vim o tom. Domnivam se vsak, ze v novem vydani je nutne uvest vsechno.
Poznamka: „Koho to nezajima, ať to necte.“
- Spravne.
A jak znely odpovedi Jelcina na dotazy, ktere dostal na zminenem setkani v souvislosti s jeho vztahem k Leninovi?
„V soucasnosti se objevila urcita „fakta“. Rekl bych, ze na jedne strane je celkem omluvitelne, ze si jej  lide idealizovali, „zbozsťovali“. To vsechno nam do hlavy vtloukali prakticky jiz od plenek. Trebaze i on mel chyby, Mimochodem, rozhodnuti obcas menil podle situace. Strucne receno, budeme-li jej analyzovat, vyskytnou si jiste dotazy. Z tohoto duvodu nemuzeme porad zit z citatu.
Co se tyce kampane zamerene proti Leninovi, domnivam se, ze je nepripustna. Samozrejme je nezbytne provest rozbory, je vsak treba jej i vydavat. V soucasnem novem vydani sebranych spisu by melo byt vse. Pak je mozne, ze veskere otazky se vysvetli samy od sebe.“
Ve vztahu Jelcina k Leninovi zni jakasi neurcitost. Aniz by se zamyslel, pred odchodem ministr a clen UV KSSS na otazku: „Mate nejaky ideal?“ odpovida nasledovne:
„Pokud se tyka meho vztahu k zenam, pak je to ma manzelka /potlesk/. Mozna jsem trochu staromódni. Je-li rec o politickych vudcich, pak, samozrejme, si vyssi ideal nez je Lenin neumim predstavit /potlesk/.
Ve svych temer 58 letech Jelcin za svuj ideal oznacil Lenina. Je obtizne si predstavit, ze clovek v tomto veku, tim spise znajici Lenina z jeho sebranych spisu, by se mohl zrici sveho idealu, trebaze, jak tvrdi, „zit z citatu se neda… v zadnem pripade.“
V danem pripade Jelcin Leninovi neprotireci. Ten, jak je nam znamo, nejen prohlasil, ze „uceni Marxe je vsemocne, jelikoz je pravdive“, ale take ze „marxismus neni dogmatem, nybrz navodem k akci“. Mozna jsme neco v techto citatech popletli, nicmene za jejich smysl rucime.

                x                x                x

Do pracovniho procesu se Jelcin zaradil po skonceni vysoke skoly, kdy mu bylo temer 25 let. Jeho myslenka „zarucene bude vedoucim“, se zrodila zhruba v jeho jedenacti letech. Jsme presvedceni, ze v petadvaceti jiz chapal, ze skutecnym vedoucim a hlavne vyznamnym, se muze stat jedine v pripade, ze vstoupi do „slavne leninske strany“. V petadvaceti se vsak Boris Jelcin tohoto kroku neodvazil. Chranil se toho, aby na svetlo vyplavala fakta z jeho zivotopisu, tykajici se jeho pribuznych. Na jeho miste by vetsina lidi postupovala  stejne. Tehdy, v roce 1955, mu nezbyvalo nez rust profesionalne a stat se vysoce kvalifikovanym inzenyrem – stavarem. Coz ostatne delal. Neztracel vsak nadeji, ze propustku (stranickou legitimaci) na cestu mezi velke vedouci nakonec ziska. S timto cilem se jiz od skolnich let politicky „upevňoval“ studiem a konspektovanim myslenek sveho idealu.
V roce 1988 pomocnim ministra Jelcina Lev Suchanov jednomu z nas sdelil, ze u jeho sefa byl jeden z byvalych disidentu, Lev Ubozko, a pokousel se Jelcina politicky „osvitit“. Odvolaval se na vyroky „vudce svetoveho proletariatu“, ktere byly plne nenavisti vuci lidem. Jelcin Ubozka prosil, aby mu presne ukazal strany a svazky sebranych spisu, kde si muze precist to, o cem mu tento clovek, jenz 17 let stravil v zalari, v taborech a v psychiatrickych lecebnach, nyni predseda Konzervativni strany Ruska, vypravel.
Pred nami lezi kniha Lva Ubozka „Muj boj s postkomunistickou zlovuli“. Doufejme, ze nam autor zminene publikace promine, budeme-li cast tykajici se Lenina citovat.
„Kdyz rozebirame totalismus naseho systemu, represe soucasne i minule, nelze nevidet, ze stalinismus  se zrodil na urodne pude, vytvorene v nasi zemi dlouho pred revoluci. Ona puda byla kvalitne pohnojena v prvnich mesicich a letech po rijnu 1917. Moudry obraz dobrackeho „dedecka Lenina“ , jenz se u nas kresli uz ve skolkach, po neocekavanem seznameni se s jeho dilem, z nehoz o neco dal uvadim uryvky, bledne. Drtiva vetsina lidi nema ani  potuchy o zvlastnostech nazoru a cinu velikeho vudce. „Revolucni diktatura proletariatu, to je moc vybojovana nad burzoazii a udrzena nasilim proletariatu, moc, jez neni svazana zadnymi zakony.“ (r. 1918)

Muzeme tedy, kdyz vime, k cemu to v nasledujicich desetiletich vedlo, mluvit o vytvoreni „pravniho statu“?

Stalinovi: Vsude je treba nelitostne nicit ty ubohe a hystericke dobrodruhy (leve esery), kteri se stali zbrani v rukach kontrarevoluce.“ (7. 7. 1918)
/dil 50, str. 114/

6. 7. 1918 se levi eseri udajne pokouseli o vzpouru, jejimz signalem se stala vrazda nemeckeho velvyslance Mirbacha. Nesmime ovsem zapomenout, ze jeho vrahem byl Bljumkin, agent VCK. Nebyla snad cela tato historie jen provokaci s jedinym cilem – totiz aby se bolsevici jako jeden muz chopili moci? Vzdyť k zatceni delegatu z rad eseru na sjezdu sovetu doslo deset minut pred Mirbachovym zabitim…

Fjodorovovi: „V Niznim se zjevne chysta belogvardejske povstani. Je nezbytne napnout vsechny sily, sestavit trojici diktatoru, okamzite zorganizovat masovy teror, zastrelit a odvezt stovky prostitutek opijejicich vojaky, byvale dustojniky atd.,  nelze cekat ani minutu… Je nezbytne jednat vsude: hromadne prohlidky, za prechovavani zbrani zastrelit. Hromadne vyvezt menseviky a nespolehlive zivly.“ (19. 8. 1918)


Jak se vam libi „trojice diktatoru“ nebo napriklad „masovy teror“ ci „zastreleni za prechovavani zbrani“? Mimochodem, co se zbrani tyce, byla prece obcanska valka, takze zbrane se mohly ocitnout v jakemkoliv dome. A hromadne vyvezeni „nespolehlivych“? Kdo ma pravo rozhodovat, kdo je spolehlivy a kdo nikoliv? Trojice diktatoru? Pro koho je jedinec vlastne spolehlivy? Pro bolsevickou vrchnost nebo jeji diktaturu?
Penzskemu vykonnemu vyboru: „…Hromadne zlikvidovat kulaky, popy a belogvardejce; pochybne  (podezrele)  zavrit do koncentracniho tabora mimo mesta.“ (9. 8. 1918)


Tak co? Ve vztahu k belogvardejcum je, zda se, vsechno v poradku. Tak ci onak prece jen slo o nepratele. Nalepku „kulak“ bolsevici davali rolnikum schovavajicim sve obili, ktere jim bylo odebirani na zaklade potravinoveho pridelu stanoveneho komisari, kteri ani seli, ani nesklizeli. Ale vzdyť bylo treba neco jist! Take se popu tyce, je vse jasne. Ti by bolsevikum nedovolili zblbnout vetsinu obyvatel Ruska. Jenomze koncentracni tabor pro „pochybne, podezrele“… Snad prave tehdy vznikl GULAG?
Pajkesovi, Saratov: „Docasne doporucuji urcit nacelniky a strilet spiklence a pochybujici, aniz byste se kohokoliv na cokoliv ptali. Nelze pripustit idiotske prutahy.“ (22. 8. 1918)

Sokolnikovovi: Za kazdou cenu je nutne zlikvidovat povstani… Obavam se, ze se mylite, kdyz nejste prisny. Pokud jste vsak absolutne presvedcen, ze nemate sily k nelitostnemu a krutemu potrestani, pak okamzite a podrobne telegrafujte.“ (24. 4. 1919)

Prave „nelitostnymi a krutymi tresty“ bolsevici chystali „svetlou budoucnost celeho lidstva“. Koho trestat, vlastni narod? V takovem pripade je nutne se ptat, pro koho se vlastne ona „revoluce“ delala?
Gorkemu: Intelektualni sily pracujicich a rolniku rostou a upevňuji se v boji za svrzeni burzoazie a jejich prisluhovacu, inteligentu-lokaju kapitalu,prohlasujicich se za mozek naroda. Ve skutecnosti nejsou mozkem, ale hovnem.“ (15. 9. 1919)

Zvlasť posledni veta zdurazňuje „genialitu“ „vudce svetove revoluce

Stalinovi: Lajdakovi zajisťujicimu spojeni pohrozte:zastrelenim, kdyz vam nedokaze obstarat dobry zesilovac a dosahnout kvalitniho telefonickeho spojeni se mnou.“ (16. 2. 1920)

Do oddeleni paliva moskevskeho sovetskeho depa: „Jestlize nebudou prijata hrdinska opatreni, bude osobne v Sovetu obrany a na UV nejen zatykat vsechny odpovedne cinitele, ale take je strilet. Nicnedelani a lajdactvi nejsou pripustne.“ (16. 6. 1920)

Mimoradnou pozornost obraťte predevsim na pet prvnich uryvku. Presneji na jejich data. Posledni datumu prikaz k rozpoutani krvaveho teroru je datovan 22. 8. 1918. Kaplanova na Lenina strilela 30. 8. 1918 na znameni protestu proti mori krve, prolite bolseviky. Kdy tedy bolsevici rozdmychali „krvavy teror“? Pred vystrelem Kaplanove nebo po nem?
Leninovy telegramy shromazdili S. Kuznecov (Sverdlovsk) a L. Ubozko (Moskva).
Boris Jelcin zrejme  necetl celeho Lenina. Ovsem v dobach studentskych, se v ramci prednasek o historii KSSS studentum davaly cist „povinne“ prace Lenina. Dovolime si uvest nekolik citatu z produkce cloveka, o nemz nas hrdina v temer 58 letech prohlasil, ze „vyssi ideal  nez je Lenin si neumi predstavit“.
Prvni citat: „Tisice forem a zpusobu prakticke evidence a kontroly bohatych, zlodejicku a darmoslapu museji byt vypracovany a v praxi pouzity samotnymi komunami, malymi buňkami na vesnicich i ve meste. Ruznorodost je zarukou zivotnosti, uspechu v dosazeni jedineho spolecneho cile: zbavit ruskou zemi nejruznejsiho skodliveho hmyzu, blech – sejdiru, stenic – bohatych atd., atd.“
A dale, aniz by si vydechl, jakoby se obaval, ze ostatnim nebude stacit fantazie, aby si predstavili ruzne formy a metody prakticke evidence a kontroly, vychrlil:
„Nekde do vezeni daji deset bohacu, tucet sejdiru, pul tuctu delniku ulejvajicich se z prace /stejne chuligansky, jako se z prace ulejvaji mnozi sazeci v Piteru, predevsim ve stranickych tiskarnach/. Jinde je nechaji cistit zachody. V dalsim je po odkrouceni samotky zasobi zlutymi listky, aby je cely narod, dokud se nepolepsi, mohl kontrolovat coby skudce. Ve ctvrtem miste jednoho z deseti podezrelych z prizivnictvi na miste zastreli. V patem si vymysli kombinaci ruznych prostredku a cest. Napriklad podminecnym propustenim dosahnou rychle napravy elementu z rad bohacu, burzoazni inteligence, zlodejicku a chuliganu. Cim ruznorodejsi jsou metody, tim je praxe snazsi, neboť pouze ta dokaze vypracovat nejlepsi pristupy a prostredky boje.“
Panecku, to tedy zni – „tisice forem a zpusobu prakticke evidence a kontroly“! Nakonec tri zaverecne vety genia, poprve publikovane v „Pravde“ c. 17 z 20. ledna 1929.
 „Organizatorske talenty se museji lisit pri jakekoliv praci a postupovat nahoru, na celostatni ridici posty… je jich hodne… Je treba jim pomoci, aby se mohly rozvinout. Oni a jen oni za podpory mas, mohou spasit Rusko a vec socialismu.“
 Pravdepodobne „je“, tedy ty, „jimz je treba pomoci, aby se rozvinuly“, zmiňoval Boris Jelcin v jedne ze svych odpovedi na otazku, kterou dostal na setkani s kolektivem Vysoke skoly komsomolu pri UV VLKSM:
„Kohosi zastrelili, udal jej nekdo? Nekdo rozhodl, aby jej zastrelili? Druhy clovek, treti – proste nekdo vzal pusku a vystrelil...“
                x     x     x
 Teď sahneme po knize basnika Vladimira Solouchina  „Za denniho svetla“. „Lenin o sve nemoci vedel. Uvazoval o sebevrazde...“
„Stalin politickemu byru oznamuje, ze jej Lenin prosi o jed. Lidovy komisar pro zdravotnictvi Semasko se pozdeji  prorekne, ze Leninuv mozek byl v okamziku smrti a nasledneho otevreni „nazelenalou  kasi“. Patologum se zmini o sklerotickych cevach, ktere se zmenily v krehke palicky, jimiz nemohla protekat krev. Kdosi pise o nemocne (leve) hemisfere, smrsknute a vyschle. Rozmerem se podobala reckemu orechu, visicimu na nitce smerujici do zdrave hemisfery…“
„Semasko tedy, kdyz nejdrive vypustil mlhu v podobe sklerotickych cev, ctyri dny po smrti pacienta, dokazal na strankach „Izvestiji“ rici pravdu. Hacek neni v cevach, nybrz v napadeni mozku..
Ani syfilis, ani skleróza Leninuv mozek nemohly napadnout v mladi, nerku-li v detstvi. Jde tedy o projev dedicnosti? Zrejme ano. Nejjednodussi varianta zni: dedicnost, k niz se pridaly dalsi choroby v podobe syfilidy a aterosklerózy… v nasi zemi prolil more krve… rozhodl o zavrazdeni… carske rodiny… S nemoci napadenym mozkem v Rusku uskutecnil prisernou cilenou genocidu.“
Z teze knihy uvedeme nekolik radek tykajicich se tvurcich sil Lenina.
„Kruta, pomatena („zabavit cirkevni klenoty s silenou a nelitostnou energii“) agresivita dopadala nejdrive na „nepratele revoluce“, na rolniky, inteligenci, na „burzousty“. Lenin vydaval prikazy – strilet, nelitostne nicit, potlacovat, hromadne prohlidky, masovy teror, „cim vice jich zastrelime, tim lepe“, „na miste zastrelte bez milosti“, za ukryvani potravin zastrelit, „zastrelit… nikoho se na nic neptejte…“
Znamena to tedy, ze trestne je nezavrit?“
… vzorce leninskeho krasorecneni, shromazdene…z ruznych Leninovych dopisu z poslednich let:
„Nase prokleta byrokraticka masinerie“; „nase odporne zvyky“; „byrokraticky tupy rozum“; „urednicka pakaz“; „soustava komunistickych hlupaku majicich moc a neschopnych ji vyuzit“; „zda se, ze nemame obchodni oddeleni statni banky, nybrz na hovno byrokraticky…
Je treba udelat jeste jednu poznamku, zasadni a dulezitou, jez vysvetli mnohe, co se tyka Lenina i jeho vztahu k Rusku, k ruskemu lidu, k ruske kulture (navzdory vsemu uzasne) a v zasade i toho, co se v Rusku udalo pod nazvem Velka rijnova revoluce. Vy, starici se siťovkami, hlidkujici u Leninova muzea a u mauzolea, snad abyste tyto „svatyne“ ochranili, vy, „veterani“ zblbli komunistickou propagandou, zactete se do nasledujicich slov a zamyslete se nad nimi.
„Jestlize je lid, ktery zvitezil kulturnejsi nez porazeny, pak mu vnucuje svou kulturu, je-li tomu opacne, pak se stava, ze porazeny svou kulturu vnuti dobyvatelum. Nestalo se snad neco podobneho v hlavnim meste RSFSR, nestalo se snad, ze 4 700 komunistu (temer cela divize a vsichni jen ti nejlepsi) se dostali do podruci cizi kultury? Jiste, muze se zdat, ze vitezove se vyznacuji vysokou kulturou. Chyba lavky. Jejich kultura je uboha, nicmene je vetsi nez maji nasi odpovedni pracovnici – komuniste…“

Na zaklade osobnich prikazu, vynosu, a narizeni Lenina bylo zlikvidovana nekolik desitek milionu Rusu (podtrzeno autory). Hodne lidi ztratila take Ukrajina, utrpeli rovnez Uzbeci, Tadzikove, Kazasi, Kirgizove, Turkmeni. Zavedeni sovetske moci a bolsevicke nasili si vyzadaly 38 procent obyvatelstva. Desitky milionu lidi byly zahubeny umele vyvolanym hladomorem. Chapal svym pohasinajicim rozumem, ceho se vlastne dopousti? Sotva!
Kdosi trefne konstatoval, ze smrt jednoho cloveka je smrti cloveka, ale smrt milionu je pouhou statistikou.
Aby bylo mozne dirigovat miliony umirajicich lidi, je treba byt prinejmensim nelidou.
A prave nelidou Lenin byl.
„Dokazal provokovat, hlasat hesla, aniz by se realizovala, lhat, dobyvat, nicit, ridit teror a dezinformace, ale jakmile bylo treba tvorit, zlepsovat, obnovovat, resit slozite ukoly a problemy, projevil se coby neschopny clovek. Neznal jine zpusoby  a metody rizeni nez nasili, vynucovani, vezeni, tabory a smrt zastrelenim.
Tak kvuli cemu bylo prolito tolik krve? Kvuli tomu, aby u moci stal Lenin a jeho bolsevici, kteri se zmocnili vlady.
V dopise L. B. Kamenevovi z brezna 1922 pise:
„Je obrovskou chybou se domnivat, ze NEP ucini pritrz teroru. K teroru se jeste vratime, k ekonomickemu teroru.“
Jeste si vzpominame na nektere starsi „soudruhy“, kteri tvrdili, ze kdyby Lenin 21. ledna 1924 neumrel a kdyby jeste nekolik let zil, pak by nova ekonomicka politika (NEP) zemi pozvedla ne nebyvalou uroveň. Na jakou? Odpoveď  na uvedenou otazku poskytl sam otec projektu NEP.
„Vratime se k teroru, k ekonomickemu teroru,“ prohlasil kategoricky „vudce chudych a hladovejicich“.
Umite si, predstavit, co by se stalo, kdyby nas zvidavy synacek s odznakem jiskricky, pionyra nebo komsomolce s portretem Lenina a s hrejivym teplem u srdce pronikl ke skutecnemu pokladu leninske mysli a uveril by, ze ma jednat tak, jak tomu ucil „nelepsi pritel deti“, „dedecek“ Lenin?
Jenomze Lenin byl dlouha leta vychvalovan. Zvlaste za Chruscova, kdy proti „dobrouckemu“ Leninovi staveli „zloducha“ Stalina.
Leninovi tleskali, kdyz uz byl hlavni osobou v Rusku, presneji hlavnim banditou, jenz se zmocnil vlady v zemi.  Byly snad vylevy vudce cimsi neocekavanym? Ukazuje se, ze nikoliv. V. A. Solouchin, autor knihy „Pri cteni Lenina“, jez vysla v roce 1990, uvadi citaty z clanku Lenina, „Dokazou bolsevici vybojovat moc?“, ktery napsal jeste pred rijnem:
„Monopol na obili, listky na chleb, vseobecna pracovni povinnost jsou v rukach proletarskeho statu, v rukach sovetu, ktere jsou u moci, nejlepsim donucovacim prostredkem evidence a kontroly… Tento prostredek kontroly a vynucovani si prace je silnejsi nez zakony konventu a jeho gilotiny. Gilotina vzbuzovala pouze strach, lamala aktivni odpor, nam to vsak nestaci.
Nam to vsak nestaci. My potrebujeme kapitalisty zastrasit, aby citili mohutnou silu proletarskeho statu a zapomneli myslet na aktivni odpor. Musime zlomit take pasivni a bezpochyby jeste nebezpecnejsi odpor. Musime lidi prinutit pracovat v novych organizacnich statnich formacich.
Mame k tomu prostredek… je jim monopol na obili, listky na chleb, vseobecna pracovni povinnost.“
V prilozenem komentari Solouchin pise:
„Schema je tedy jasne. Soustredit do svych rukou vsechno obili, vsechny potraviny (evidence) a nasledne je rozdelovat tak, aby clovek, ponizeny hladem, sel za listek na chleba pracovat na sovetskou moc a vubec delal vse, co se mu prikaze. Jak genialni a proste. Ostatne jako vsechno, co vyslo z Lenina. A dale nasleduje dalsi uryvek z Leninova vystoupeni.
„Od  pracovni povinnosti ve vztahu k bohatym moc bude muset prejit, presneji soucasne si bude muset vytycit nejblizsi ukol, jimz je vyuziti odpovidajicich principu (tedy pracovni povinnost a donuceni – V. S.) vuci vetsine pracujicich delniku a rolniku.
V zajmu evidence produktivity a dodrzeni evidence je nezbytne vytvorit prumyslove soudy.
Co se tyka trestu za nedodrzeni pracovni kazne, museji byt prisnejsi.  Je treba trestat vcetne vezneni…
Zavedeni nejprisnejsi a kazdodenni evidence a kontroly vyroby a rozdeleni potravin…“
V tomto miste citovani z knihy Vladimira Solouchina prerusime. Jeste vam priblizime konec one publikace, v nemz jsou obsazeny nejzavaznejsi zavery, ucinene v roce 1989.
„…Kazda prace je obtizna a spojena s potem. Jenomze jde-li o pracovni povinnost, pak je stokrat tezsi.
Jeste me prekvapilo, ze jim nebylo lito, byť by je vedly uslechtile cile… rozprasit  a na rozcesti, vedoucim k jejich vysokym celosvetovym cilum fakticky znicit a sezrat takovou zemi, jakou bylo Rusko, takovy narod, jakym byl rusky. Snad lze obnovit chramy a palace, vypestovat lesy, vycistit reky… ale nelze obnovit zlikvidovany geneticky fond naroda, jenz zmizel v naspech vykopanych spinavych jamach, do nichz ulozili desitky milionu nejlepsich Rusu, z genetickeho pohledu.
Genocida, zvlaste totalni, k jake cela desetileti dochazelo v Rusku, narodu neumozňuje vzkvetat… Geneticka skoda je nenahraditelna a prave to je ten nejsmutnejsi jev, jenz… nazyvame Velikou rijnovou socialistickou revoluci.“
Podivejme sem co o Leninovi pise reziser Stanislav Govoruchin v knize „Rusko… ktere jsme ztratili“.
„Revolucnost Lenina mela v mladi zrejme moralni prameny. Nemohl snest nespravedlnost a utlak. Jakmile ho vsak uchvatila revolucni myslenka, prestal rozlisovat mezi dobrem a zlem, pripustil lez, nasili, krutost. Ona posedlost vedla k mravnimu prerodu.
Za zakladatele bolsevismu lze povazovat Belinskeho. „Lide jsou tak hloupi,“ rikaval, „ze je treba je ke stesti vest nasilim.“ Jen si vzpomeňme na bolsevicke heslo: „Zeleznou rukou lidstvo vzeneme do naruce stesti.“
Ze vsech svych predchudcu si Lenin  nejvice vazil Necajeva – absolutniho fanatika. Na otazku, „koho z vladnouciho domu je nezbytne zlikvidovat?“, Necajev jednou odvetil: „Celou velkou smecku.“ Kdyz si to Lenin precetl, vykrikl:
„Ano! Cely dum Romanovych! Vzdyť je to genialni!“
Lenina… zajimalo pouze jedine tema – uchopeni moci.
Kdyz mu padla do klina, vedel, co ma delat.
Predevsim zlikvidovat jakykoliv naznak demokracie. Pro Lenina je dobrem vse, co slouzi revoluci a zlem vse, co ji prekazi. Na socialni etiku Lenina se plne hodi nasledujici Hitlerova slova:
„Osvobozuji vas od preludu svedomi.“
Nelze se tedy divit moralnimu rozkladu, jenz se projevil mezi jeho spolubojovniky po jeho smrti. Ona chimera svedomi jim byla naprosto cizi.
Lenin provedl nejen statni prevrat, ale doslova prevrat v dusi celeho naroda. Ruska revoluce vyhlasila pravo na necestnost a vsichni ji nasledovali.“
Mnozi z nas se ucili tomu, co v Rusko bylo do rijna roku 1917. Ze skolnich ucebnic, z vysokoskolskych skript. Z nich jsme se „dovidali“, ze do revoluce Rusko bylo ponurou a zaostalou zemi.
Ve sve knize S. Govoruchin uvadi nektera fakta, svedcici o ekonomicke „zaostalosti“ Ruska.
„V Rusko bylo o tretinu vice obili nez ve vsech  nejvetsich zemedelskych zemich sveta – v Argentine, Kanade, USA dohromady.
Produkce ruskeho lnu predstavovala 80 procent svetove vyroby.
Tezila 70 tun zlata – desetinu svetove tezby.
Podrobnosti vsak nejsou zdaleka tak podstatne jako tendence.
Tezba uhli v poslednich 25 letech stoupla sestkrat! Je to daleko vice nez kdekoliv jinde ve svete…“
Ctenari zrejme nase soustavne uhybani od hlavniho tematu, tedy od vypraveni o nicotnem mocnari Ruska Jelcinovi, leze na nervy.  Jiste, Jelcin je hlavni osobou teto publikace, nicmene zdaleka ne jedinou. Na rusky trun se nedostal nahodou. Samozrejme mel pro to urcite charakterove predpoklady. A nejen to.  Coby osobnost je v oblasti intelektualniho rozvoje ci profesionalni urovne produktem sve doby. Domnivame se, ze kdyz Lenina oznacoval za svuj ideal, asi prilis nepremyslel. Jednal tak, jak bylo zvykem, aniz by znal skutecneho Lenina, podobne jako ho neznali i mnozi dalsi lide.
Tak ci onak skrze podvedomi, bioenergetiku,  byl jeho vliv na historicko-politicky, ekonomicky a duchovni rozvoj zhoubny. Jelikoz jsem tuto kapitolu nazvali „Pravo na praci“, uvedeme jeste nekolik prikladu, jak se ono pravo do zivota uvadelo v predrevolucnim Rusku. Podivejme se, co v teto souvislosti ve svem „Rusku…“ pise Stanislav Govoruchin.
„Za Kateriny II. byl vydan zakon, stanovujici desetihodinovy pracovni den a sest dni prace v tydnu. Vlady Anglie a Francie zpravy o nem zakazaly publikovat, jelikoz ho povazovaly za nadmiru „revolucni“. Evropa a USA desetihodinovy pracovni den zavedly az o sto let pozdeji.
„Za Alexandra III. bylo zakazano vyuzivat praci deti mladsich dvanacti let. Pro deti od 12 do 15 let byla stanovena osmihodinova pracovni doba a prestavka na obed.
Pred revoluci v Nikolajevskych lodenicich, vime to ze vzpominek Trockeho, byla zavedena osmihodinova pracovni doba. Za jeji zavedeni tehdy bojovaly vsechny socialisticke strany sveta.“


                x              x             x

Jelcina jsme opustili na zacatku jeho pracovni kariery. Opustili jsme jej, abychom udelali historicko-politickou exkurzi do dob, jez predchazely porevolucnimu Rusku, jelikoz, chte nechte, se v nas odrazilo vse, co je ve vedomi a i v podvedomi lidi, kteri zili pred nami. Pokusili jsme se rozebrat konkretni tema vzajemneho pusobeni a vzajemne soucinnosti moci a naroda na pude, coz umozňuje, aby se k moci dostali ti nejhorsi a aby se u ni kratsi ci delsi dobu udrzeli a tak narod ucinili nesťastnym.

                x                x                x

Proc lid v roce 1996 podruhe hlasoval za Jelcina, kdyz se znovu uchazel o prezidentske kreslo, nebo proc z jeho rukou prijal jeho „adaptivniho synka“? Neni snadne na tyto otazky odpovedet.  Z toho duvodu se znovu projdeme pracovnimi kousky Jelcina na ceste k jeho cili stat se vedoucim cinitelem.


               






  Vejdete tesnou branou; tesna je brana a uzka
                cesta, ktera vede k zivotu a malokdo ji naleza.
                Matous 7:13, 14

STALE VYS A VYS…

Zavzpominejme s Jelcinem na jeho elevske pracovni roky.
„Tak jsem pracoval rok a ziskal dvanact odbornosti. Prisel jsem k vedoucimi useku a rekl mu, ze teď uz jako mistr mohu pracovat. Posilali me na ruzna mista. Stavel jsem dilny „Uralchimase“, tovarnu na zelezobeton, cechy „Verch-Isetske tovarny“, pomocne objekty, internaty, obytne domy, dum kultury, skolky, skoly, studentske koleje…
Coby mistrovi se mi pracovalo pomerne dobre, trebaze, coz je ostatne pochopitelne, se stavalo ledacos. Musel jsem napriklad zapasit s rozkradanim… Kdyz jsem zacal prisne kontrolovat cihelne steny, zjisťovat, kolik betonu se pouzilo, kolik toho ci onoho, nastaly problemy. Postupne se vsak i tato otazka vyjasnila a lide zacali chapat, ze jsem v pravu. Ostatne ani delnicke svedomi neni hluche.
Kdyz jsem pusobil coby mistr, vyskytlo se hodne slozitych, legracnich a neobycejnych situaci. Okamzite jsem zrusil tradici, kdy lide dostavali vyplatu, jakou si nadiktovali a ne takovou, ktera by odpovidala skutecne odvedene praci. Na konci prvniho mesice jsem spocital objem vykonane prace a z toho vyplatu.  Byla vice nez dvakrat mensi nez obvykle.
Do me male pracovny pro mistry prisel lamzelezo se sekyrou v ruce. Zvedl ji nade mne a povida: „Uzavres  vyplatni listiny jak se patri?!  Stejne tak, jak se delaly pred tebou ty usmrkance.“ „Ne,“ odpovedel jsme.
„…zabiju te, ani nepipnes.“ Z jeho oci jsem vycetl, ze me s klidem Anglican prasti po hlave a nepohne ani brvou.
…Rozhodl jsem se k necekanemu kroku. Mam silny, hromovy hlas… Z plna hrdla jsem tedy zarval: „Ven, okamzite!“ najednou spustil sekyru, ktera mu vypadla z ruky, otocil se, sehnul hrbet a mlcky vysel. Tezko rici, co se v nem pohnulo.“
K posledni epizode bychom radi neco doplnili. Nas hrdina mel, budeme-li mu verit, na ruzna dobrodruzstvi a tezke zkousky vzdycky stesti. V ranem mladi, ve skole, v institutu…Doslova biblicky kracel zivotem, „tesnymi vraty a uzkou cestou“.
V zivote narazime na spoustu vyjimek z pravidel a je mozne, ze osud Jelcina v prubehu celeho jeho zivota vychovaval a zkousel a tak jej pripravoval na daleko obtiznejsi zkousky. Napriklad i na zvladnuti moci ve state.

                x               x                x
Ve svych vzpominkach Jelcin opomenul zminit epizodu z pocatku sveho mistrovani. V publikaci „Boris Jelcin – politicke metamorfózy“ („Vagrius“, Moskva, 1992) o ni pisi Vladimir Solovjev a Jelena Klepikovova.
„Aby proverili jeho stavitelske schopnosti,  navrhli mu vybudovat pozarni zbrojnici. Jelcin okamzite a razne odmitl s tim, ze je to pod jeho profesionalni  uroveň. Slo o velice nestandardni jednani. Vzdyť podle tehdejsich pracovnich pravidel musel mlady odbornik plnit vsechny prikazy. Pritom Jelcinovi dali zcela bezvyznamnou funkci, jez vysokoskolske vzdelani ani nevyzadovala.
Jelcin povazoval za nespravedlive, ze se mu brani, aby pracoval s plnym nasazenim a rostl profesne. Jiz od detstvi v takovych situacich vyuzival jedinou zbraň – vzpouru. Pozdeji na schuzi pracovniho kolektivu prohlasil, ze je schopen udelat daleko vice a zadal, jak potvrzuje Gorjun, aby mu byl dan mnohem slozitejsi ukol, odpovidajici urovni jeho vzdelani. Jednalo se o uplne novy styl pracovniho chovani a vztahu k praci. Jeho vzpoura byla ocenena – Jelcina poslali na jeden z nejtezsich useku stavebnictvi, jehoz vedeni se zrikali vsichni zkuseni odbornici…
Koncem 50. let pracoval div ne 24 hodin denne.  Bylo bezne, ze na stavbe setrvaval od 7 do 23 hodin…“
Jestlize se na ciny Jelcina podivame pozorne, nehlede na nektera jeho tajemstvi spojena s kulackym puvodem, jenz byl nucen s ohledem na urcite politicke skutecnosti tajit, necitil se spoutan ani v letech Stalinovy vlady, ani pozdeji. Ostatne vetsina lidi Jelcinovy generace se necitila nesvobodne, pokud neslo o kritiku vztahu k vudcum nebo o prekroceni zakona. Jelcin to moc dobre vedel a mistrovsky vyuzival v detstvi, ve skole, na vysoke skole i v zacatcich sve pracovni ery.
Co se jeho chronicke nemoci srdce tyce, Jelcin o tom ve sve „Zpovedi…“ rovnez mluvi. Kdyz diktoval svou knihu, snazil se dostat k vyssi moci. Povazoval tudiz za nevhodne se o svem zdravi vyjadrovat prilis otevrene. Solovjev a Klepikovova svou knihu psali v dobe, kdy byl Jelcin prezidentem Ruska. Podivejme se, co ctenarum sdelili po Jelcinove prohlaseni: „Musim se cestne priznat. Riskoval jsem nebyvale, jelikoz jsem si srdce mohl znicit navzdy.“
„…v tomto priznani neni zdaleka cela pravda.
Ve skutecnosti se nasledkem revmatismu u neho postupne rozvijelo srdecni postizeni s revmatickou poruchou srdecni chlopne. Jak je znamo, jedinec se srdecni vadou mnoho let nemoc nemusi pozorovat, muze se vyborne citit a zvladat obycejnou praci. I dvaadvacetilety Jelcin se po revmatickem utoku citil absolutne zdrav, mel vynikajici sportovni kondici. Cele leto hral volejbal na mistrovstvi zeme. Tento stav lze udrzovat dlouha leta, dokonce desetileti, pokud se dodrzuje „setrici“ rezim. To vse, zjevne do puntiku, osetrujici lekari Jelcinovi sdelili. Jenomze Jelcin zustal verny predchozimu rezimu – intenzivnimu uspechanemu zivotnimu stylu, na nejz byl zvykly…
V lete casto jezdil do kardiologickych sanatorii, prednost daval Kislovodsku ve stavropolskem kraji. Prave tam svou stranickou karieru zahajil Gorbacov. V polovine 60. let… se u nej rozvinula srdecni nedostatecnost. Zacal se zadychavat, natekaly mu nohy… V takovem pripade kardiologicka sanatoria uz nepomahaji. Je zadouci okamzity zasah lekare, coz ovsem Jelcin v tech letech… zpocatku odmital. Jeho stav se prudce zhorsoval a tezko rici, jak by vse skoncilo, kdyby v roce 1969 nezacal pracovat ve stranickych funkcich ve Sverdlovsku. To totiz znamenalo automaticky pristup k vysoce kvalifikovane lekarske peci, ale take k dalsim privilegiim, jimz po dvou desetiletich vyhlasil krizovou valku. Dlouha lecba v privilegovanych sanatoriich jej postavila na nohy…“

                x        x          x
Jelcina jsme opustili na pracovnim zebricku ve chvili, kdy se stal mistrem. Pozdeji jej, jak vzpomina, udelali vedoucim useku v jednom kombinatu,  pote hlavnim inzenyrem spravy, vedoucim spravy, hlavnim inzenyrem  vznikajiciho velkeho zavodu na vystavbu bytu. Ve 32 letech se stal jeho reditelem. Ve vyrobe Jelcin stravil 14 let. Do toho je treba zahrnout rok pracovni staze a 13 let ve funkcich od mistra az po reditele. Formalni prekazky pro jeho vzestup jiz neexistovaly. V roce 1960 pod vlivem chruscovovskeho otepleni, kdyz se ukazal jako schopny vedouci, si Jelcin podal  prihlasku do komunisticke strany. O rok pozdeji, tedy po uplynuti kandidatske lhuty, se stal jejim clenem. Tehdy mu bylo tricet.
A co o tom pise Gorjun?
„Doklady, ktere jim (Jelcin – pozn. autoru) dal, jsou bezesporu zajimave, zvlaste dotaznik. Od podobnych kancelarskych lejster z dob stalinismu se lisil. Vse bylo snazsi. Odpadla nutnost zmiňovat pribuzne az „do pateho kolena“. Diky tomu nehrozilo nebezpeci. Nicmene pro lidi se slabymi nervy v nem jiste otazky zustaly.
Napriklad: „Zil jste nekdy v zahranici?“; „Zije teď nekdo z vasich pribuznych v zahranici?“ apod. Kladna odpoveď na nektery z uvedenych dotazu mohla vest k vaznym potizim. V tomto smeru byl Jelcin cisty. Se zahranicim nemel nic spolecneho. Navic neznal ani jeden cizi jazyk, coz v dotazniku neopomnel poznamenat. Odpovedi komisi zjevne uspokojily. V kazdem pripade zadne doplňujici otazky kandidat nedostal. Rovnez rucitele mu dali vynikajici charakteristiku. Na jeho adresu padla jedina poznamka:  „Obcas je hruby k pracujicim. Musi to vzit v uvahu a nedovolovat si to.“
Zadne formalni prekazky branici Jelcinovi vstoupit do strany se nevyskytly.“
Ve sve „Zpovedi…“ vzpomina i na toto obdobi.
„Zacatkem roku me na okresnim vyboru prijimali do strany. Dali mi stranickou legitimaci. Panovala slavnostni nalada. Nasledujici den zasedal mestsky vybor strany, aby zhodnotil uplynuly rok. Najednou slysim: „Aby ho presla chuť, dame Jelcinovi dutku a zapiseme mu ji do clenske karty.“
Vystoupil jsem na tribunu a zeptal se: „Soudruzi, clenove vyboru (lidi bylo na schuzi hodne), pochopte, vzdyť jsem stranickou legitimaci dostal teprve vcera. Je jeste tepla. A dnes navrhujte, abych ja, jednodenni komunista dostal dutku a navic se zapisem, ze jsem neodevzdal inventar. Jsou zde stavbari. Ti vam potvrdi, zda bylo mozne ho odevzdat ci nikoliv.“
Ne, postavili si hlavu…
Uprimne jsem veril ve spravedlive idealy, jejichz nositelkou je strana. Stejne uprimne jsem do ni vstupoval…
Az v posledni dobe lide zacali premyslet o negativni roli stranickych zasahu do hospodarskych zalezitosti. V drivejsich dobach je vsak  stranicti funkcionari i lide z vyroby povazovali za normalni. Ja nebyl vyjimkou. Zdalo se mi naprosto prirozene, kdyz me soucasne nekolik okresnich vyboru strany zvalo na zasedani. Snazil jsem se vsem vyhnout… pomoci natlaku se zde resili cetne hospodarske a jine problemy, to bylo podstatou existence systemu.“
Vsimnete si jiz zminene vety: „Obcas je hruby k pracujicim.“ Zcela jiste je to receno velice jemne. Jeho hrubianstvi nebylo hrubianstvim, ale spise pranim povysit se nad lidmi, coz vyplyvalo z Jelcinovy funkce. Slo o to ukazat zavislost podrizenych na nem.
V Knize Solovjova a Klepikovove se pise:
„Jeho pracovni styl oznacovali za kruty a nekteri dokonce za nemilosrdny. Jiz ve sve prvni funkci, kdyz se snazil navodit poradek a zvysit kvalitu prace, se uchyloval k tvrdym opatrenim. Daval vysoke pokuty a propoustel… V otazkach pracovni odpovednosti byl v pozadavcich stejne nelitostny jak k cizim, tak ke znamym a blizkym…
Usiloval o vypracovani vlastnich zpusobu rizeni. Ve snaze vyrazit z podrizenych co nejvice a prinutit je k zelezne kazni, povazoval za nutne z pracovnich vztahu vyloucit jakekoliv „lidske prvky“, osobni projevy. Dospel tak daleko, ze umyslne ochlazoval vztahy s lidmi. Treba tim, ze po nastupu do nove funkce se prestal zdravit s podrizenymi. Primocare a hrube trval na dodrzeni subordinace, coz mu umozňovalo rozhodovat a vyzadovat. V praci byl fanatik. Choval se velice surove k tem, kteri k praci nepristupovali se stejnym odusevnenim jako on. Samozrejme, ze slo o vehlasny velitelsky styl rizeni, ale podle Jelcinovych slov v tech letech udajne pusobil pouze ten. O takovych lidech se zpravidla rika, ze jsou hrubi, ostri, nicmene spravedlivi. V pameti se obvykle udrzi prvni cast vety.“
V zadnem pripade Jelcinuv pracovni styl nehodlame kritizovat. Fakt, ze se po nastupu do nove funkce prestal zdravit s podrizenymi, o necem to hovori. O takovych lidech se obvykle tvrdi: „Z hovna se stal panem.“
Jde o odporny typ jedince, jenz lidi stojici na nizsim socialnim stupinku povazuje za nevolniky, jez jsou povinni mu slouzit. Jelcin by si sotva dovolil nepozdravit vyse postaveneho vedouciho nebo neodpovidat na pozdravy! Nikdy … jelikoz byl na nich zavisly. Ve chvili, kdy dosahl vetsi moci, se veskera jeho hloupost vyvalila na svetlo. Pokud bychom si chteli vzpomenout, co neobycejneho v kladnem slova smyslu pro lidi udelal, na nic bychom neprisli. Co se tyce moralnich a etickych meritek vykreslujicich lidske kvality, pak v tomto smeru je nas hrdina nicka, nula.
Zminime jeste jeden jeho zvyk – nezdravit (presneji neodpovidat na pozdravy) podrizene. Jen si, ctenari, predstavte, ze pozdravite sveho sefa a on misto pozdravu svuj praseci cumak nafoukane otoci na druhou stranu. Urcite zacnete premitat, co jste pred nim placli apod. Neznepokojujte se. Kdyz jste nervózni, vytvareji se ve vasem biopoli diry, skrze nez unika vase energie. Kam?  Ne kam, ale ke komu – k tomu, kdo vas znepokojil a prinutil trpet. K vasemu sefovi, bioenergetickemu vampyrovi. Energie k nemu nepriteka pouze od vas, ale od vsech, ktere urazil, ponizil. Mimochodem, je nam znamo, ze rada chorob, mezi nimi i srdecni vady a kardioskleróza, se bez mimoradneho usili da lecit bioenergii. Lecbu ovsem musi ridit zkuseny lecitel. Jelcin tedy sve nemocne srdce i sebe krmil cizi energii. Ve spolecnosti tohoto bioenergetickeho monstra nelze setrvavat dlouho, v opacnem pripade totiz utrpite obrovske ztraty. To je rovnez pricinou, proc Jelcin na pracovisti zustaval tak dlouho. Mel zde moznost brat si energii a navic bylo nezbytne, aby se pred svymi sefy ukazal.


                x             x              x

V Jelcinove postupu nenajdeme zadne „kriminalni“ kousky. Byl vzdelanym inzenyrem-stavarem, navic velice pracovitym, geneticky pracovitym jako vetsina delnickych a rolnickych potomku. Krome toho rodinne koreny Jelcina nesahaly k obycejnym rolnikum, ale ke kulakum, kteri ke svemu prvnimu bohatstvi dospeli predevsim diky sve ohromne pracovitosti, schopnosti umet vzit za praci a premyslet. V jinych casech by z Jelcina urcite byl  vynikajici rolnik-kulak. Zivot ovsem rozhodl jinak. Proti celemu svetu SSSR postavil myslenku totalni svetove revoluce. Potreboval tedy mohutnou armadu, vybavenou soucasnymi zbranemi. Aby se jejich vyroba mohla rozbehnout, bylo nezbytne rozvijet predevsim prumysl. Zejmena takzvanou skupinu „A“ (vyroba prostredku vyroby), vyrobu prostredku vyroby pro samotne prostredky vyroby. Odkud zdroje toho vseho pochazely? Ze zemedelstvi. Z casti zemedelcu nadelali delniky a aby se zbyli rolnici nerozutekli a dal krmili zemi, slucovali je do kolonii zvanych kolchozy. Kolchoznici byli de facto lide bez jakychkoliv prav. Nemeli zadne doklady potvrzujici kdo jsou – tedy obcanske prukazy. Existovala jeste jedna forma sovchozy. Ty vsak nebyly urceny pro nevolniky-rolniky-kolchozniky, nybrz pro volne najimane pracujici. Zrusenim nevolnictvi v kolchozech, vyrovnanim postaveni rolniku s ostatnimi obcany tim, ze rovnez dostali obcanske prukazy a i kdyz ubohou, prece jen penzi, Chrusccov, aniz by si to pral, zemedelstvi zbavil lidskych zdroju. Lide s obcanskymi prukazy totiz vesnici opousteli. Predevsim mladez. Rizenim osudu se tedy Jelcin dostal ven z vesnice zcela podle zakona a to jiz ve chvili sveho narozeni. Je ditetem industrializace. S ni vyrostl.
V jeho „Zpovedi…“ jsou nasledujici vety:
„Jako mladik jsem si pral dostat se na vysokou skolu, kde se vyucovala stavba lodi. Snazil jsem se pochopit, jak se buduji, pricemz jsem studoval ucebnice…“
Cilevedomy Jelcin se stavitelem lodi nestal.. Proc? Domnivame se, ze od teto myslenky se oprostil ze stejneho duvodu, z jakeho se hned nehrnul do strany. Lodni stavitelstvi bylo tajnym odvetvim prumyslu. Jiz od skolnich let budouci stavitele lodi vyplňovali vselijake papiry, na jejichz zaklade zvlastni sluzba velice dukladne proverovala zivotopisna fakta, aby zjistila, zda dotycnemu lze ci nikoliv zpristupnit tajne dokumenty. Strizlive uvazujici mladik tudiz nesel ve stopach sveho napadu. Skoda, ze zustalo ono: „Za kazdou cenu se stanu vedoucim.“ Vlastnima rukama ze sebe ucinil vysoce postaveneho nacelnika. Co muze byt lepsiho, nez kdyz clovek formuje sam sebe v souladu se svym pranim..“
Kazdy clovek se rodi proto, aby „zazpival svou nejlepsi piseň“. Ne kazdy vsak dokaze najit nebo sam si napsat jeji noty, aby si ji mohl zapet. Jelcin svou nejlepsi piseň nezanotoval, trebaze svou prisahu  z detstvi dodrzel.
Na jeho rychlem postupu je zajimavy jeden detail – pokazde nad nim stal jiny, jeste vyse postaveny vedouci. Ve chvili, kdy pronikl do svatyne a stal se kandidatem na clenstvi v politicke byru UV KSSS a stranickym vedoucim hlavniho mesta, zpozoroval, jaci „ubozaci vladnou“. Jaky byl on, lze soudit ze slov Solovjova a Klepikovove.
Treba na zaklade toho, co ve sve knize uvadeji Solovjov a Klepetkova:
„Kdyz Jelcina na jare 1985 preveleli do Moskvy, zustala po nem ve Sverdlovsku hezka vzpominka. V tezkych chvilich, kdy upadal v nemilost, mu na pomoc prichazeli prave rodaci. To samozrejme neznamena, ze v prubehu onech 30 let, ktera po skonceni vysoke skoly stravil ve svem rodnem meste, byl vzdy svetcem ve vsem, co kdy delal. Za tu dobu se dostal do mnoha konfliktu a zdaleka ne pokazde byl v pravu. Zvelicovali bychom, kdybychom tvrdili, ze jeho cesta je poseta obeťmi, bylo by vsak chybou zivotopiscu nezminit ty, o nichz se vi.
Uvedeme napriklad tricet let starou udalost. Ne vzdy Jelcin postupoval cestne. Jak rika Gorjun (odvolava se na svedectvi nekolika ocitych svedku), na zacatku sedesatych let byl Jelcin vedoucim jednoho stavebniho oddeleni. Velice rychle prerostl sluzebni ramec a rozhodl se, ze da vedoucim o sobe vedet starym propagandistickym trikem – zacal organizovat dosazeni rekordu. Jedna z jeho podrizenych brigad na dvojnasobek zvysila produktivitu prace. Tajemstvi uspechu bylo prostinke – brigada „prednich pracovniku“, na niz se obracela nezaslouzena pozornost, byla materialem zasobovana jako prvni a zhusta na ukor ostatnich. Lesk teto slavy dopadl i na Jelcina, jenz byl v te dobe znovu povysen a stal se hlavnim odbornikem kombinatu na vystavbu bytu. Bezprostredni Jelcinuv vedouci, tehdejsi reditel kombinatu A. L. Mikunis, se ke slavnemu pracovnimu pocinu choval skepticky a tvrdohlave si „rekordmanu“ nevsimal. Kategoricky odmital o jejich dalsich uspesich „nahoru“ podavat hlaseni. Na jednom stranickem zasedani, kdyz se mluvilo o prednich pracovnicich, jako obvykle mlcel. Slova se tedy ujal Jelcin… Tezko dnes vysvetlime, co se tehdy udalo – vypraveni ocitych svedku se ruzni – nicmene po skonceni zasedani Mikunis dostal srdecni zachvat a zanedlouho zemrel. Jeho misto zaujal Jelcin… O brigadu „prednich pracovniku“prestal jevit zajem. Velky nacelnik prece nebude zajisťovat praci pro nekolik lidi!
Stejne utilitarni byl i jeho vstup do strany. Stranicka legitimace byla zvlastni propustkou na dalsi stupeň hierarchickeho zebricku… v te dobe v zemi neexistovaly jine moznosti pro politickou aktivitu, pro dalsi profesionalni rust a postup v kariere.“



               













    Nedelejte si tedy starosti o zitrek;
                zitrek bude mit sve starosti. Kazdy          
                den ma dost vlastniho trapeni.
                Matous, 6:34

V TESNEM OBJETI S KSSS ANEB  JAK SI NAHRABAT

Zda se nam, ze ponekud nepoeticky, prilis obycejne Boris Jelcin a jeho zivotopisci popisuji „jelcinovsky romanek“  s Komunistickou stranou Sovetskeho svazu, tedy s KSSS.
Zadost stat se clenem strany Boris Nikolajevic podaval v roce 1960. Domnival se, ze kdyz zvladne kandidatskou lhutu, stane se plnopravnym clenem KSSS.
Vime, ze do strany vstoupi novy clen. Panecku jaky! Urostly tricatnik, ktery se dobre zapsal na pracovnim poli. Zkratka a dobre v osobe Jelcina KSSS neziskala, jak poznamenal kdosi vyznamny, hosika, nybrz muze. Pravdepodobne v dusledku sve naivity a podivneho prani udrzovat cistotu svych rad predpokladala, ze Jelcin bude cistym clenem a proto mu pro vystrahu hned dala dutku. Nevedela, chudinka, ze tenhle kousek ji jen tak neprojde.
Ve chvili kdy vstupoval do strany, nebyl Boris Nikolajevic „primasem“ ani v partaji, ale ani ve Sverdlovsku. Z techto duvodu i nadale musel vylepsovat svou obratnost, zocelovat se, trenovat. Musel zvladnout umeni cekat, jelikoz, jak se to tehdy jevilo, byl se svou vyvolenou sezdan na veky. Na jeho vztahu k ni zavisela jeho dalsi kariera, osud. Ovsem ne osud radoveho clena, jichz bylo jako maku, osud platce clenskych prispevku, nybrz prislusnika  „konirky“ cistokrevnych klusaku zpocatku na okresni a pozdeji vsesvazove urovni.
Mnozi z byvalych clenu KSSS, kteri na zacatku devadesatych let stranicke legitimace zahodili do kose na odpadky a kteri se prohlasili za demokraty, aniz by mrkli okem, sve nekdejsi clenstvi ve strane vysvetlili tak, ze bez neho by nemohli udelat poradnou karieru, nemohli by postupovat po sluzebnim zebricku, zakrneli by, zkratka a dobre nemohli by nijak projevit sve mimoradne vlohy.
Jiste, je pravdou, ze vetsina bezpartijnich nemohla zaujimat vysoke ridici funkce. Domnivame se vsak, ze co se tyce moznosti prokazat sve schopnosti a talent, pokud se to nevztahovalo k politice, bylo mozne stoupat vzhuru i v SSSR, pricemz clovek se vubec nemusel spojovat „s rodnou leninskou stranou“. Do jiste miry bylo dokonce snazsi se rozvijet bez stranicke legitimace, bez zavislosti na strane. Hlavni bylo nelezt do politiky strany s kritikou. V tomto ohledu bylo nezbytne se umet krotit. Ostatne jeji cinnost bylo mozne kritizovat, pokud se to udelalo chytre. To znamena nevyjadrovat svuj nazor primym utokem na ni, nybrz zvolit formu navrhu, jak jeji praci zlepsit. Zvlaste se tomu prekazky nekladly po dvacatem sjezdu strany (v roce 1956).
Ve vsech dobach bylo mozne se realizovat. Pokud jste lidi nevyzyvali ke svrzeni existujiciho rezimu, mohli jste se uplatnit. Vsichni zajiste chapali malicke uskoky a daň, kterou platil nejaky vedec, technik, spisovatel, malir. Chapali, ze tvurci pracovniky potrebujeme, neboť bez nich v zemi upadne jakykoliv pokrok a jakekoliv umeni. Znovu zdurazňujeme, ze bylo mozne se i v tech nejtezsich dobach diktatury strany rozvijet vice mene svobodne. Ovsem bez clenstvi v partaji bylo nemyslitelne stat se velkym „nacelnikem“.
Muzeme tedy plne pochopit, co Jelcina pohanelo, kdyz se coby budouci zenich KSSS ve triceti letech konecne stal jejim manzelem, kdyz se spojil s „hvezdou urcujici cestu“ jeho dalsi kariery a kdyz do kadrovych materialu, do kolonky politicka prislusnost, s hrdosti mohl napsat – clen KSSS. Strana se mu stala rodnou. V jeji stranicke studnici moudrosti bylo mozne najit vse, co si jen clovek mohl prat. Samozrejme podle sovetskych meritek. Obsahovala ruznou stupnici vyplat, zarizeni bytu, sluzebni auta s ridici, nadherne zarizene pracovny vcetne mistnosti pro odpocinek, osobni WC, sekretarky a pomocniky, specialni pridely potravin, statni vyznamenani ze nejruznejsi uspechy, prizeň vyse postavenych sefu…
Pri predstave, co vsechno svatba s KSSS muze prinest, se zastavovalo srdce. Jelcin touzil nejen po tom. Vzdyť v detstvi si vytycil cil stat se vedoucim cinitelem. Kdyz vstupoval do KSSS, jiz jim byl. Jenomze neni vedouci jako vedouci. Zdalo se, ze schudky smerujici ke kreslu nacelnika nejvyssiho, sahaji az k nebesum. Pro cloveka zizniciho po vedoucich funkcich byla KSSS zenou, jiz bylo mozne, jak se v Rusku rika, vyuzit na sto procent. Hlavni bylo spojit s ni svou dusi i telo. Tato „zena“ mela nejen nadherne a obrovske telo se vsemi znaky, ktere jsou s nim spojeny, ale take sirokou dusi, vstricnou povahu. Zena je vuci muzi vstricna, kdyz je k ni pozorny, ale take kdyz vidi, vi a citi, ze je pro nej tou jedinou a nejdrazsi. Takove zene je nezbytne se plne oddat, je rovnez zadouci uspokojovat jeji nejnemoznejsi choutky a soucasne zavirat oci pred zenskou mazanosti.
Prave k tomu vsemu byl nas hrdina pripraven. Nechybelo mu odhodlani milovane „zene“ jmenem KSSS slouzit. Az mnohem pozdeji, kdyz ji celou vysal a ve vztahu k ni se dopustil prohresku, se k ni zachoval jako k poulicni devce. Vymanil se z jejiho objeti a okamzite padl do naruce nove vyvolene  - do objeti demokracie. Tohle vsechno se vsak stane daleko pozdeji.
Strana vzdy slouzila urcite skupine, ktera usilovala o dosazeni vlastnich cilu.
Zajmy lidu sledovala pouze do te miry, do jake ji to umozňovalo politicke byro UV KSSS.
Jelcin do strany vstoupil prave v dobe chruscovovskeho oslabeni rezimu, tedy odhaleni „kultu osobnosti“. Chruscova prohlasili za voluntaristu a strana, aniz by vahala, padla do naruce noveho vudce a jeho svity.
V zadnem pripade nehazime spinu na radove cleny strany. Byli v ni i poradni a slusni lide, kteri do jejich rad vstupovali z ideologickych pohnutek. Chteli vnest svuj vklad do budovani komunismu.

                x       x        x
Nehodlame Jelcinovi vycitat karierismus. Jak sam rika, politicky byl podkut diky studiu klasiku marxismu-leninismu a zvlaste sveho idolu – Lenina. Jelcin byl vzdy individualista, ktery, trebaze vyuzival energii kolektivu, se s nim nikdy nespojil. Bylo by naivni predpokladat, ze vstupem do KSSS svou individualitu ztratil.
Kazdy clovek chce vedet, kam vlastne smeruje, u jakeho brehu pristane. Tenkrat „svetla budoucnost celeho lidstva“ – komunismus – byla prilis amorfni, prilis abstraktni.
Na plavbu se vydal i Jelcin, clen KSSS. Ke svemu brehu plul pevne a jiste. Splyval se svou touhou stat se vedoucim cinitelem. Plul chytre, pomalu, ale jiste. Uz neplul proti proudu jak to cinil v detstvi a v mladi, nybrz po proudu.
Na ony casy ve sve „Zpovedi…“ vzpomina takto:
„14 let jsem pracoval ve vyrobe. Najednou mi navrhli, abych se stal vedoucim oddeleni krajskeho vyboru strany, presneji oddeleni vystavby.  Tento navrh me nijak zvlasť neprekvapil, vzdyť spolecenske cinnosti jsem se venoval soustavne. Souhlasil jsem, aniz bych si to nejak zvlasť pral. Na miste reditele kombinatu se mi darilo. Kolektiv neustale plnil plan, proste pracovalo se mi dobre a navic jsem mel slusny plat. Dnes mam v  Nejvyssim sovetu plat nizsi nez tehdy pred dvaceti lety. Navzdory tomu jsem prikyvl. Mel jsme chuť udelat dalsi krok.“ Jiste, 14 let stravit ve vyrobe neni malo. Urcite fragmenty z jeho vyrobni ery zname. Vime rovnez, ze se prestal zdravit s podrizenymi. „Lide otevrene davali najevo nevoli s jeho nafoukanosti. Na jeho adresu padaly ruzne poznamky. V zajmu spravedlnosti je treba priznat, ze Boris Nikolajevic se podobnych netaktnich kousku jiz nedopoustel.“ Gorjun, jehoz jsem citovali, svou „jelciniadu“ vydal v roce 1991. Jak vime, Jelcin se mnohokrat dopustil netaktnosti a jeste vetsich. Vuci jednotlivcum i vuci celemu narodu Ruska. Hubil ty, ktere bylo mozne nicit. Potrebne lidicky se snazil vyuzit. Zacteme se tedy opet do Gorjuna.
„Na fakulte mel Boris Nikolajevic kamarada Borise Vasiljevice Kiselova. Ten mel obrovske zivotni zkusenosti (byl mnohem starsi nez jeho kolegove z fakulty, dokonce bojoval ve druhe svetove valce). Byl letitym clenem strany, coz mu po skonceni vysoke skoly pomohlo rychle stoupat po sluzebnim zebricku. Pocatkem sedesatych let uz ridil oddeleni vystavby sverdlovskeho mestskeho vyboru KSSS, coz v podstate znamena, ze mel na starosti veskere kadrove „prehazovacky“… Prave v te dobe se jejich pratelstvi, ktere s lety ponekud ochablo, z iniciativy Jelcina obnovilo. Zacali se casto schazet nad ramec sluzebnich povinnosti, jejich rodiny se navstevovaly.
Tezko soudit, jak se vlastne formovaly vztahy techto dvou lidi – B. V. Kiselov zahynul v roce 1977  pri pozaru moskevskeho hotelu „Rossija“. Faktem vsak zustava, ze po jejich setkanich se kariera Jelcina vyrazne urychlila.“
Radi tomu verime. Co k tomu rika Gorjun?
„B. N. Jelcin mel vlastni hranice vnitrni svobody. Na zacatku sedmdesatych let si J. V. Kopylov, jeden z jeho nejblizsich pratel, dovolil jakousi kritickou poznamku, pricemz zcela spravedlivou, na adresu cloveka, jenz tehdy ridil krajskou odborovou organizaci a jenz byl take clenem byra krajskeho vyboru strany. Nekolik dni pote jej Boris Nikolajevic, ktere se v te dobe jiz venoval stranicke praci, k sobe zavolal na koberec a dal mu poradne kapky. Uprimne veril, ze vedouciho krajskeho formatu nesmi nikdo kritizovat, s vyjimkou jeho bezprostredniho sefa.“
To je Jelcin „predpredstavbove“ epochy. Tehdy strop vedoucich, kteri stali nad nim, byl jeste dostatecne vysoko. Ohlupoval nas tvrzenim, ze praci v krajskem vyboru strany vzal, aniz by si to nejak zvlasť pral. Placl to jen tak. Tenkrat ve sverdlovskem krajskem vyboru musel hrat divadylko, nebo, jak se rika, chovat se jako „vlezdoprdelka“. Jeden z jeho „nejblizsich pratel“ mu poslouzil, aby opetovne predvedl (tedy J. B. N.), svou schopnost lezt sefum do zadku.
Jelcin vladl neobycejnym rozumem, mazanym, vynalezavym. Pozdeji se ani za mak nezmenil, byť upravil taktiku. Podle naseho mineni Gorjun Jelcinova pravidla hry popisuje prilis mirne.
„B. N. Jelcin zustaval ditetem sve doby, v podstate nespravedlive a nelidske. Skutecne potreboval profesionalne rust, jelikoz prilis rychle prerustal ramec, jenz ohranicoval jeho pracovitost a podnikavost. Nicmene aby dosahl sveho cile, musel dodrzovat pravidla, jez v nasi spolecnosti existovala a existuji porad. Omlouva jej pouze to, ze… vzdy, coz je dulezite, odpovidal urovni novych, daleko prisnejsich pozadavku, ktere s sebou nesla dalsi vyssi funkce…
V roce 1968 mu bylo navrzeno, aby se stal vedoucim oddeleni vystavby krajskeho vyboru strany. B. N. Jelcin navrh prijal, aniz by zavahal.“
Jak pise Gorjun, „v roce 1975 se stal jednim z tajemniku krajskeho vyboru KSSS a zanedlouho jej povazovali  za nejpravdepodobnejsiho adepta na post prvniho cinitele v kraji...“ Do te doby se o temer sedmilete praci naseho hrdiny ve funkci vedouciho oddeleni krajskeho vyboru strany vi jen malo. Lze predpokladat, ze cela ta leta se zabyval rutinou a pripravoval se k vetsimu skoku. Zrejme, jelikoz sam Jelcin se o tom ve sve „Zpovedi…“ zmiňuje jen nic nerikajici vetou: „Temer sedm let jsem pusobil coby vedouci oddeleni a pote me zvolili za tajemnika krajskeho vyboru strany.“ Tecka. Cinil se tak dlouho, dokud jej nevynesli o stupinek vyse. Ve vztahu k tomuto bezbarvemu useku zivota Jelcina je Gorjun analytictejsi.
„Tento ukaz (prechod z funkce vedouciho oddeleni krajskeho vyboru strany – pozn. autoru) lze vysvetlit uplne banalne: Borisi Nikolajevici byl naklonen vlivny ochrance. Bez neho by si totiz sotva kdo nekdy vsiml organizacniho talentu Jelcina. Mam na mysli Jakova Petrovice Rjabova, kdysi velice znameho cloveka, na nejz si v soucasnosti pamatuje jen hrstka lidi. Je nespravedlive, ze upadl v zapomneni, jelikoz sveho casu udelal hodne proto, aby se zivotni podminky obyvatel Sverdlova zlepsily.
V letech 1971 – 1976 J. P. Rjabov pracoval jako prvni tajemnik krajskeho vyboru strany. V rijnu 1976 byl na pravidelnem zasedani UV zvolen tajemnikem UV KSSS. Kdyz se pevne primkl k vrcholku pyramidy stranicke moci, udelal vse co bylo v jeho silach, aby se jeho nastupcem stal B. N. Jelcin.
Ti dva se znali jiz dlouho. Od zacatku sedesatych let, kdy B. N. Jelcin ridil kombinat na vystavbu bytu a  J. P. Rjabov byl prvnim tajemnikem sverdlovskeho krajskeho vyboru strany. Prave v te dobe navazali pracovni kontakt, jenz diky vzajemnym sympatiim prerostl formalni ramec.
Jakov Petrovic se aktivne podilel na Jelcinove kariere. Prave jeho zasluhou byl Jelcin v roce 1968 poslan na misto vedouciho oddeleni vystavby a v roce 1975 se stal jednim z vedoucich cinitelu stranickeho aparatu krajskeho vyboru.
Co tyto dva lidi spojovalo? Pri zbeznem pohledu nebylo mozne zpozorovat nic spolecneho. Jakov Petrovic pusobil dojmem ponekud prosteho a nadmiru primocareho cloveka, zatimco Boris Nikolajevic se jevil coby zdrzenlivy, inteligentnejsi a soustredenejsi jedinec. (V kazdem pripade v jeho slovniku absentovala ostra slova, jimiz byla  v nedavne minulosti rec sovetskych stranickych vladcu prospikovana.) Je zarazejici, jak mohli tak dlouho, s ohledem na jejich zcela protichudne vlastnosti, udrzovat pratelske vztahy.“
Zda se, ze Gorjun  otazku ponekud zjednodusuje. Mozna je  trochu naivni. „Co tyto dva lidi spojovalo?“
Nic vazneho, s vyjimkou Jelcinovy touhy „za kazdou cenu se stat vedoucim“. Rjabov po sluzebnim zebricku kracel pred Jelcinem. Ten ho tudiz potreboval, aby mohl postupovat a stat se jeste vetsim nacelnikem. Jelcin se nemohl obejit bez Rjabova. Jenomze take Rjabov potreboval nekoho, kdo jej chapal lepe nez ostatni. Potreboval citit podporu zdola. Jelcin, pokud to situace vyzadovala, se k prislusnym lidem dokazal chovat se zajmem a soucitem.
Co na to Gorjun?
„J. P. Rjabov vysoko oceňoval pracovni kvality Borise Nikolajevice. Kdyz mluvil o problemech vystavby, zhusta cetl material, jenz mu pripravil B. N. Jelcin, pricemz v  nem nedelal zadne upravy. Nejvice mu vsak u jeho chranence imponovaly cilevedomost a rozhodnost (podtrzeno autory).
Boris Nikolajevic se sve povesti vysoce kvalifikovaneho odbornika nezproneveril. V zajmu spravedlnosti je nezbytne dodat, ze jeho vedomosti nebyly nijak siroke. Zustaval stavarem, predevsim stavarem. Ne nahodou, nedlouho pred svym odjezdem do Moskvy. J. P. Rjabov  chranence poslal do Moskvy do skoly. Ten uz kurz nedokoncil…
2. listopadu 1976 byl B. N. Jelcin zvolen prvnim tajemnikem sverdlovskeho krajskeho vyboru strany!“
Jak se stal prvnim tajemnikem, popisuje Jelcin ve sve „Zpovedi…“:
„Temer sedm let jsem pusobil coby vedouci oddeleni a nasledne me zvolili tajemnikem krajskeho vyboru. Zhruba za rok me poslali na mesicni kurz do Moskvy do Akademie spolecenskych ved pri UV KSSS. Ucil jsem se zde asi dva tydny. Tenkrat zasedalo plenum UV, na nemz prvniho tajemnika krajskeho vyboru Rjabova zvolili tajemnikem UV. Nasledujici den, prave byla prednaska, k mikrofonu pristoupil vedouci kurzu Korolev a oznamil: „Jelcin se ma v 11 hodin dostavit na UV. Byli zde zkuseni lide. Okamzite se kolem me zacali kupit, vyptavat se. Nemel jsem tuseni, co se deje, proc me zvou. I kdyz, to je pravda, jsem kdesi v dusi citil, o jaky rozhovor muze jit. Snazil jsem se vsak tyto myslenky odehnat. Jel jsem tedy na UV.
Zde mi sdelili, ze mam nejdrive zajit ke Kapitanovi, tajemnikovi UV, jenz mel na starosti organizacni otazky. Promluvil se mnou, vyptaval se na skolu, na to a ono, na vzajemne vztahy v byru… Odpovidam, ze vse je normalni. Vic uz nerekl, ani nevysvetlil, proc si me pozvali. Jdeme, vyzval mne, ke Kirilenkovi. A zase nasledovala vseobecna, nicim konkretnim nekoncici debata. Dale jsme byli u Suslova. Tentokrat jiz rozhovor probihal mazaneji. „Citite se silny, znate dobre stranickou praci v kraji atd.?“
Rovnez v tomto pripade absentovalo finale. Co je to za podivny system a co bude dal, premital jsem. Pak mi sdelili, ze si me zve Breznev. Musim jet do Kremlu. Provazeli me dva tajemnici UV – Kapitanov a Rjabov. Vesli jsme do prijimaci kancelare, v niz byl pomocnik: „Vejdete, uz vas ceka.“
Breznev sedel v cele zasedaciho stolu. Pristoupil jsem k nemu.Vstal a pozdravil. Potom se obratil na me pruvodce: „To on se rozhodl prevzit ve sverdlovskem kraji moc?“ Kapitanov mu zacal vysvetlovat: „Ne, zatim o nicem nevi.“
„Jak to, ze nevi, kdyz se rozhodl?“Tak nejak, napul zertem, napul vazne zacal nas rozhovor. Breznev rekl, ze zasedalo politicke byro a doporucilo me na misto prvniho tajemnika sverdlovskeho krajskeho vyboru strany.
V te dobe byl druhym tajemnikem krajskeho vyboru Korovin. Slo tedy o zjevne poruseni obvyklych pravidel preskupovani kadru. Ze situace vyplyvalo, ze radovy tajemnik se najednou dostal na prvniho misto a druhy zustal na svem. Dluzno dodat, ze Korovin se samozrejme na post prvniho tajemnika „diky“ svemu charakteru vubec nehodil. To ostatne bylo jasne vsem.
„Tak co?“ zeptal se Breznev. Vse bylo naprosto neocekavane. Kraj je veliky, obrovska je rovnez jeho stranicka organizace… Rekl jsem, ze pokud mi daji duveru, budu pracovat z plnych sil, jak jen budu moci. Zvedli se a on najednou povida: „Zatim jeste nejste clenem UV, jelikoz sjezd uz byl a volby tudiz skoncily.“ Takovou otazku jsem pochopitelne nemohl polozit. On ji vsak z jakehosi duvodu omluvnym hlasem nanesl. Potom se na me znovu podival a zjistil, ze nemam odznak poslance Nejvyssiho sovetu. Povida: „Vy nejste poslancem?“ „Jsem,“ odpovidam. Rozhlizi se po tajemnicich a divi se: „Jaky poslanec?“ A ja zcela vazne odpovidam: „Krajskeho sovetu.“ Musim priznat, ze to vyvolalo oziveni, jelikoz oni poslance krajskeho sovetu za poslance nepovazovali.
Za nekolik dni, 2. listopadu 1976, se konalo plenum sverdlovskeho krajskeho vyboru strany. Ucastnil se ho Razumov, prvni zastupce vedouciho organizacniho oddeleni UV. Vse  probehlo jak melo: Razumov oznamil, ze v souvislosti se zvolenim Rjabova tajemnikem UV KSSS se na misto prvniho tajemnika sverdlovskeho krajskeho vyboru strany doporucuje Jelcin. Na kousek papiru jsem si v te chvili napsal teze kratkeho vystoupeni. Citil jsem, ze to musim udelat. Hlasovani bylo jako vzdy jednomyslne. Blahoprali mi a ja pozadal o slovo. Prednesl jsem strucny heslovity program. Hlavni myslenka byla uplne prosta: je nutne se predevsim postarat o lidi, jelikoz dobro se pokazde odmeni zvysenym usilim. Toto kredo jsem si zachoval do dnesnich dnu a verim mu.“
Jelcin recnil krasne. Myslime se, ze kredo, ktere si na konci osmdesatych let  vytycil, vycerpalo jeho osobni kredit „pecovat o lidi“. Ostatne pozdeji to dokazal. Tehdy s jemu vlastnim primitivnim humorem popsal sve „jmenovani“ do role prvniho tajemnika sverdlovskeho krajskeho vyboru strany, coz byl do jiste miry stranicky gubernator. Kdyby aspoň zaznela nejaka vdecna nota na adresu tech, kteri jej jmenovali.
V case, kdy diktoval svou „Zpoveď…“, uz nepotreboval Breznevy, Suslovy, ani Kirilenky, Kapitanovy, dokonce ani Jakova Petrovice Rjabova, ktery mu pomohl vysvihnout se. Mimochodem, prilis dlouho si v kresle tajemnika UV KSSS nepobyl. Povidalo se, ze uklouzl na jednom predvolebnim shromazdeni s volici, kdyz jeden z nich prohodil: „V politickem byru jsem sami dedkove.“ Rjabov, ktery nebyl takova liska mazana jako jeho chranenec Jelcin, mu udajne pritakal: „Ano, mame stare politicke byro.“ Samozrejme, ze se nasla ochotna „slepici prdelka“, ktera na prislusne misto podala hlaseni. V dusledku toho Rjabova vykazali na „patricne misto“ s podstatne nizsi funkci. Stal se predsedou jedne ze statnich komisi.
 Vraťme se vsak k nasemu hrdinovi, ktery, jakmile byl jmenovan, dostal moznost prokazat sve schopnosti „rozmnozovat dobro“ v jedne casti ruskeho imperia, tehdy zvaneho Svaz sovetskych socialistickych republik.
„Kadry rozhoduji o vsem!“ Toto okridlene heslo, jez vytycil Stalin, jak se zdalo, bylo i pro Jelcina nejdulezitejsi. Realizoval je v mezich svych moznosti coby prvni tajemnik krajskeho vyboru strany. Po ctrnacti letech na ty casy ve sve „Zpovedi…“ vzpomina nasledovne:
„Bylo treba se rozhodnout, co udelat s druhym tajemnikem, jelikoz pro Korovina v dane situaci bylo obtizne, vzato psychologicky, pracovat. Po nejake dobe jsem mu navrhl misto predsedy krajskeho sovetu odboru, kde pusobil s velkou radosti. Jakekoliv preskupovani kadru bylo slozite. Pokazde jsem se k tomuto kroku vnitrne pripravoval. K obnove kadru v kraji bylo nezbytne pristoupit seriózne, nejcasteji na klicovych mistech. Predsedovi krajskeho vykonneho vyboru Borisovovi jsem napriklad navrhl, aby odesel do duchodu.
Role, kterou tento urad pod jeho vedenim hral, byla zjevne nedostatecna. Bylo nutne, aby se sovety zabyvaly celou sferou narodniho hospodarstvi, socialni  oblasti kulturou, vystavbou, aby se tyto funkce ze stranickych organu postupne predavaly sovetskym. Stranicke se mely vice venovat politickym otazkam (podtrzeno autory).“
Fraze je tedy hozena. Nasemu hrdinovi se zachtelo politicke prace. Byl vsak skutecne presvedcen, ze musi resit politicke otazky? On, jehoz idealem byl Lenin? Mozna pro sebe hledal snadnejsi zivot, kdy by nemusel odpovidat za daleko slozitejsi hospodarske problemy? Co ze to bylo za politickou praci, kterou se zabyvala KSSS pod vedenim „leninskeho ustredniho vyboru“ v cele s „vernymi leninovci“ – cleny politickeho byra? Stacilo pouze rozhodnuti sjezdu a plen „uvadet do zivota“. I hospodarske otazky tehdy byly v pevnych rukach KSSS.Oddeleni stranickych organu prakticky plne opakovala cinnost oddeleni takzvanych sovetu.
Nedavno jsme si povidali s rodackou ze Sverdlovska, Marinou Nikolajevnou Marcenko. Zeptali jsme se ji, jak se ji zde za Jelcina zilo. Odpovedela, ze za nej se ve meste zilo lepe a obyvatele litovali, kdyz jej v roce 1985 odveleli do Moskvy. „V cem se zilo lepe?“ nechapali jsme. Marina odvetila, ze prave za Jelcina se zacalo s vystavbou metra a kraj byl doslova zavalen vejci a kurecim masem. Skutecne, nejlepsim obdobim Jelcinova zivota byly casy, kdy ve sverdlovskem kraji hral „prvni housle“. Na stolech mistnich obcanu byla vejce, kureci maso, a mistni provenience, zacalo fungovat metro.
Zajimave je, proc se v dobe, kdy Jelcin sedel v prezidentskem kresle, metro
v hlavnim meste stavelo do sirky i do dalky slimacim tempem a pulty v obchodem mizely pod zahranicnim zbozim, v nemz nechybela  ani vykuchana kurata.  Skoda, ze se nejednalo o onen sverdlovsky dostatek tuzemske produkce. Snad byl Boris Jelcin podle tehdejsich meritek ve sverdlovskem kraji muzem na svem miste. Mozna na vyssi post nemel?! Zrejme to bylo prave tak. Faktem je, ze tenkrat by nikdo nedovolil, aby Jelcin vyvadel. Ostatne ani on sam by si to nedovolil. Navic, soude podle vseho, jeho svazek s KSSS jej tehdy plne uspokojoval. O nejakem nedorozumeni nemohla byt rec. Zeptejte se soucasnych gubernatoru a primatoru, zda chteji opustit sva mista. Nejenze nechteji, ale dokonce se ze vsech sil snazi, aby „nebyli odejiti“.
V tech casech byl Jelcin gubernatorem (i kdyz se jeho funkci rikalo prvni tajemnik) a politicke byro UV s nim tehdy bylo navysost spokojeno. V opacnem pripade by jej totiz sotva udelalo clenem UV, poslancem Nejvyssiho sovetu SSSR, nedavalo by mu rady. Prokoukli jej az pozdeji, kdyz moc ochabla a nastaly ponure casy a kdy stara devka partaj prilis churavela.
Jiste, jiz v letech jelcinovskeho rozkvetu nebyla nejmladsi, jenomze tehdy „starenku“ jeste potreboval. Panecku, a jak moc ji potreboval. Predevsim v dobe, kdy se stal velkym sefem, svym zpusobem buzkem krajskeho formatu. Hlavni bylo nesplest se, nevyvolat hnev moci nejvyssi, ktera, trebaze byla daleko v Moskve, mela usi vsude. Slysela tudiz vsechno, co se v zemi sustlo. Jeji silne ruce mohly dostat kohokoliv a kdekoliv. Jelcinovi to ovsem nehrozilo, jelikoz se cinil s mimoradnou vervou. Mimochodem, chcete vedet, co se delo po jeho kadrovych zemetresenich v aparatu krajskeho i vykonneho vyboru? Vzpomina na to ve sve „Zpovedi…“.
„Postupne jsem si vytvoril vlastni oddil – silny, tvurci. Mohutne byro. Vypracovali jsme program hlavnich smeru – seriózni, hluboky, propracovany. Kazdou cast jsme v predsednictvu krajskeho vyboru probrali a prijali. Shromazdeni byla otevrena i uzavrena. Na uzavrenych bylo rozhodnuto, aby kazdy sdelil sve vyhrady, i vuci mne. Cilene jsem vytvarel takovou cinorodou a otevrenou atmosferu, aby jakekoliv kriticke poznamky na mou adresu byly zcela  bezne, aby se staly pracovnim jevem, trebaze sam jsem s kritikou ne vzdy souhlasil. Prece jenom ťala mou jesitnost, nicmene jsem se snazil prekonat sam sebe.
…Neustale jsme vedli spory, diskuse. Mely vsak pracovni, konstruktivni charakter. Sve misto si nasla rovnez domaci, lidska setkani, jez pomahala i v praci. Sam pro sebe jsem si nacrtl: vzhledem k tomu, ze kraj cita 45 mest a spolecne s okresnimi a vesnickymi 63 okresnich a mestskych utvaru, je nezbytne v kazdem z nich pobyvat.  Prinejmensim jednou za dva roky. Slovo jsem dodrzel. Me sluzebni cesty nebyly pouhymi vylety, nybrz seriózni praci. Setkaval jsem se s funkcionari, s nejruznejsimi odborniky, s kolchozniky, delniky, vesnicany apod. I kdyz to mozna zni ponekud divne, jednou rocne tato tradicni cesta vychazela na den mych narozenin.
V tento den jsem se vzdy schovaval pred ruznymi zdravicemi. Ne vsak doma nebo na krajskem vyboru, stejne by me tam nasli. Jezdil jsem do nejakeho vzdaleneho okresu a navstevoval lidi na farmach, v polich, proste tam, kde bylo obtizne me najit (je nepochopitelne, co krajsky prvni tajemnik delal na polich a na farmach  1. unora, kdy panovala treskuta zima – pozn. autoru). Nemam rad tradicni prubeh narozenin, kdy sedis za stolem a do oci ti rikaji, jak jsi uzasny. Citis se nesvuj. Kdyz vsak clovek odjede nekam daleko, pomaha lidem a neco dokonce vyresi hned na miste, citi uspokojeni, jelikoz den nepromarnil. Vlastne jsem tak sam sobe daval darek.“
To je lez! Jelcinovi neverime ani slovo, neboť jeho zivot v Moskve potvrdil, ze ma rad, je-li stredem pozornosti, ze miluje chvile, kdy mu davaji kvetiny a vychvaluji jej do nebes. Jenom se tvari, ze mu to nevoni. Pokud je mezi lidmi, hledi na sebe jakoby z boku. Pokousi se zjistit, jak krasne mezi ostatnimi vypada, jak jini oceňuji jeho zevnejsek, ciny a uprimnost. Vsechny sve kousky delal proto, aby se pred obyvateli i pred vrchnosti predvedl. V Rusku mezi nimi byla vzdy velika propast.
Mezi lid se Jelcin hrnul jenom proto, aby si vybojoval a upevnil popularitu, aby si zpevnil zdravi vysavanim energie „masy“. Jeste jsme od zadneho cloveka neslyseli, ze by se vyborne citil ve spolecnosti obrovskeho energetickeho (a nejen) vampyra.  Z tohoto duvodu se soustavne snazil „vymyslet nejake (neni podstatne jake, jen aby se dostal k „mase“ – pozn. autoru) trhy, akce, oslavy, setkani, aby obcane citili svou jednotu s mestem, aby byli hrdi na svuj rodny Sverdlovsk, Niznij Tagil a jina mesta kraje“.
Do jake miry byla prace Jelcina v roli prvniho tajemnika divadylkem a jak jej stvala jakakoliv kritika vznesena na jeho adresu, priznava, aniz by si to uvedomoval, ve sve „Zpovedi…“.
„Anatolij Karpov si ve sve knize „Zitra znovu do boje“, po vitezstvi nad Korcnym do sverdlovskeho kraje pravem rypl, kdyz napsal, ze dokonce tak velke regiony jako je ten vas, nemaji sachove kluby. Zavolal jsem mu a rekl: „Urcete si mesic a den kdy prijedete a v te dobe jiz ve Sverdlovsku bude sachovy klub.“ Domluvili jsme se. Byly zahajeny prace. Vyklidil se stary dum, opravil, navic se k nemu vybudoval prostorny sal s dalsimi mistnostmi. Ziskali jsme hezky sachovy klub. Karpovovi jsem poslal telegram, kdy jej cekam. Neprijel sam, ale s kosmonautem Sevasťjanovem, predsedou sachove federace zeme. Lidi se shromazdilo pozehnane. Kdyz jsme meli prestrihnout pasku, povidam Anatoliji Karpovovi: „Jen strihejte, vy jste prece iniciatorem.“ Oslavy pokracovaly v sachovem klubu. Potom jsem mistni sachisty vyzval, aby na ctvrtku doslovne prepsali citat z jeho knihy, ze v nasem kraji neni sachovy klub. Kdyz vystoupil, prinesli jsme mu ji a nabizeli, aby ji roztrhal na kousky. Navic jsme jej prosili, aby v pristim vydani knihy inkriminovana veta nebyla. Nechteli jsme, aby na nasem kraji zustala skvrna. S radosti ctvrtku s napsanym textem roztrhal. Vsichni pritomni byli nadseni. Potom jsem jej vyprovodil az k hranicim kraje. Jel do sveho rodneho Zlatoustu.“
Tenkrat se Boris Nikolajevic ze sveho sachoveho klubu radoval. Anatolij Karpov je velice znama osobnost, mnohonasobny mistr sveta, clovek, jehoz blahoslavila strana i statni moc. Kazda zeme by se takovym sportovcem pysnila. Jako pohanu stranicky funkcionar stredni kategorie prijimal jakoukoliv zminku o tom, k cemu mel negativni vztah. Jenomze premianta ve skole i v institutu uspokojovali pouze jednicky. Neni dulezite, kym jsi, ale co si o tobe mysli druzi. Zrejme jste nam, drazi ctenari, neverili, kdyz jsme tvrdili, ze Jelcin je „vlezdoprdelka“, ktery se cpe do zadku tem, na nichz, jak se domnival, zalezel jeho dalsi osud. Hloupost, lec prijemna. Prihoda s sachovym mistrem jasne svedci o ubohosti charakteru cloveka, jenz svou nicotnost projevil, kdyz si vzal vsechno co mohl. Sebral to diky nejruznejsim pravdam a lzim. Na krku naroda zustal viset jako tezka koule, ktera urychlovala jeho pad.
Jelcin se dal zpovidal z toho, jak se venoval sportu, jak od okamziku, kdy se stal Prvnim, se zacal setkavat s ruznymi kategoriemi pracujicich. A navic dodaval, ze v dobe stagnace takova setkani byla spise vyjimkou nez pravidlem. Co se Jelcina tyce, nic nebylo tak jednoduche. Vsude projevoval sve zvlastni kvality. Ne vzdy logicky. Napriklad Karpovovi poklonkoval a pred „jakymsi“ Breznevem se choval jako l jeho sef. Prikazoval mu, co ma delat a dokonce hulvatsky.
„Uvedu jeste jeden priklad z te doby, tykajici se vedeni zeme. Potrebovali jsme prosadit vystavbu metra. Vzdyť ve Sverdlovsku uz zil jeden milion dve ste tisic obyvatel. Jenomze k tomu jsme potrebovali rozhodnuti politickeho byra. Rozhodl jsem se zajit k Breznevovi. Zavolal jsem mu. „Tak prijeďte,“ povida. Jelikoz jsem znal jeho tehdejsi styl prace, pripravil jsem na jeho jmeno zpravu, kterou by stacilo podepsat. Zasel jsem k nemu, asi pet ci sedm minut jsme si povidali. Byl ctvrtek, zpravidla jeho posledni pracovni den v tydnu. Bylo pravidlem, ze v patek odjizdel do Zavidova, kde stravil vikend. Z toho duvodu ve ctvrtek spechal, aby veskerou praci stihl dokoncit vcas. Povida: „Tak povidej, co mam napsat.“ Prirozene diktuji: „Seznamit politicke byro s vystavbou metra ve Sverdlovsku.“ Napsal, co jsem mu rekl, podepsal se a papir mi podal. Jelikoz jsem vedel, ze papiry se nasledne kdesi ztracely, ozval jsem se:  „Zavolejte pomocnika.“ Kdyz tak ucinil, rekl jsem: „Prikazte mu, aby tento dokument zaregistroval a oficialne vystavil doklad o vasem prikazu. Tedy „poslat do predsednictva.“ Mlcky vsechno udelal. Pomocnik sebral lejstra a my se rozloucili. Zanedlouho do Sverdlovska prislo rozhodnuti o zahajeni stavby metra.
Uvedeny priklad je ukazkovy. Podle meho mineni Breznev v poslednim obdobi sveho zivota vubec nechapal co delal, podepisoval, rikal. Veskerou moc melo jeho okoli. I dokument o vystavbe metra ve Sverdlovsku podepsal, aniz by se nad smyslem diktovaneho zamyslel. No nic, aspoň z toho vzeslo neco dobreho. Vzdyť kolik sejdiru, necestnych lidi, lze dokonce konstatovat zlocincu, kteri jej obklopovali, Brezneva vyuzili ke svym spinavym cilum? Kolik rezoluci, ktere nekterym prinesly bohatstvi a jinym zase bidu, v tichosti a bezmyslenkovite podskrabl.
Nikdy si ani pratele, ani pribuzni ci blizci lide nebo nejaci znami nedovolili za mnou, prvnim tajemnikem kraje zajit v nejake osobni veci s prosbou o pomoc. Dnes se uz vi, jakym rozmeru v letech stagnace protekce, korupce, rozkladajici doslova a do pismene cely system moci dosahovaly. Nazor prvniho tajemnika je zakonem. Sotvakdo si dovoli nesplnit jeho prosbu nebo prikaz. A prave takovou moci disponovali necestni stranicti pracovnici a jejich okoli, pricemz nekontrolovanou. Protoze lide znali mou povahu, s podobnymi prosbickami ke mne neprichazeli. Ani nevim, jak bych reagoval, nebo co bych v takove chvili udelal.
Ano, moc Prvniho je prakticky neomezena. Pocit moci dokaze opit. Kdyz vsak onu moc pouzivas pouze s jednim cilem, tedy aby se lidem zilo lepe, pak se ukazuje, ze ji je malo: aby si kraj umel jaksepatri nakrmit aby vsichni dostali normalni byty… Staci jen k tomu, aby si nekoho usadil na dobre misto, jinemu pridelil nadherny byt... To se delo a stava i v soucasnosti. Nekolik desitek lidi si zije jako v komunismu a lid dre bidu s nouzi.
V tech casech byl prvni tajemnik krajskeho vyboru strany bohem, carem. Hospodarem oblasti… Jeho mineni o jakemkoliv problemu bylo konecnym resenim. Tuto moc jsem vyuzival, avsak vylucne pro blaho lidi, nikdy ne pro sebe. Nutil jsem kola hospodarskeho mechanismu, aby se tocila rychleji. Podrizovali se mi, poslouchali me a diky tomu, jak se mi zdalo, podniky fungovaly lepe.“
Teď uz Jelcina zname nejen jako spisovatele-kritika, ale take coby vyrobce vlastnich myslenek. Receno jeho slovy, je hrozne si predstavit, co vykresloval ve sve zpovedi, ale take to, jak lzivy, falesny a nebezpecny je tento komediant. Zalostne skuci, ze jeho nekonecna moc (boha, cara a hospodare oblasti) byla nedostatecna. Citove podbarvena kritika protekci, korupce a take upozorneni na vselijake sejdire, necestne lidi, primo zlocince, kteri Brezneva obklopovali a postaveni vyuzivali ke svym spinavostem, tak tohle vsechno Boris Jelcin v dobe, kdy sedel v prezidentskem kresle, dovedl do krajnosti, do hyperkritickeho stavu. Je znamo, ze v te dobe Jelcina opila moc i alkohol. K tomu se vsak jeste vratime. Nehlede na jeho tehdejsi opojeni uvazoval zcela bezchybne, neboť velice dobre vedel, co je pro jeho postaveni dobre a co nikoliv. Dejme jeste jednou slovo Andreji Gorjunovi.
„Kdyz Boris Nikolajevic prisel na krajsky vybor strany, byl mezi stranickymi pracovniky nulou,“ vypravi F. M. Jelochin, jenz dlouha leta pracoval coby vedouci organizacniho oddeleni sverdlovskeho krajskeho vyboru KSSS. „Samozrejme casem, kdyz stal v cele stranicke organizace kraje, nejake zkusenosti ziskal. Nicmene jeho podstata zustavala stejna.“
B. N. Jelcin skutecne nevladl odpovidajicim rozsahem vedomosti potrebnych pro politika. Sam si z toho tezkou hlavu nedelal. Nikdo od nej nezadal, aby mel nejakou teoretickou pripravu. Vzdyť i nejvyssi stranicke vedeni bylo v tomto smeru absolutne nevzdelane. Vetsina clenu politickeho byra zila z toho, ze se zasobila obycejnymi idiomy, jez zdedila po epose stalinismu a na spolecenskovedni novinky nereagovala.
Znamy sovetsky politolog F. M. Burlackij poznamenal: „V dobach Stalina, Chruscova, Brezneva vidime upadek stranicke inteligence nejvyssich mocnych.“ Ironicky podtrhl, ze dokonce „Chruscov, ktery nedokoncil vysokou skolu“, na pozadi takovych jedincu jako byli Breznev, Podgornyj, nemluve o Cernenkovi vypadal jako obrovsky intelektualni utes.“ („Literaturnaja gazeta, 1989, 19. cervna) V teto spolecnosti se tedy Jelcin nemohl citit poskozeny.“
Aby se necitil poskozeny na svem miste, musel neustale pracovat, dopovat a predvadet svou vernost stranickym idealum. Znovu citujme A. Gorjun:
„V cervnu 1982 B. N. Jelcin vystoupil na radnem zasedani krajskeho vyboru strany s referatem, jenz se tykal tzv. potravinoveho programu, prijateho UV KSSS. V jeho projevu bylo hodne nadsenych primeru, adresovanych L. I. Breznevovi, coz mnozi pritomni nechapali.“
Oni nechapali tenkrat a my nechame dnes, kdyz se ohlizime zpet. Neni nam jasne, jak takova nicka jako Jelcin, dokazala „zblbnout“ tolik lidi a prodrat se k nejvyssimu kreslu. Jak?
Jiz jsme zminili „vrazdu“ Jelcinova ochrance J. P. Rjabova, vyhozeneho ze sekretariatu UV KSSS. K dispozici mame presnejsi informaci tykajici se teto udalosti. Je z knihy A. Gorjuna:
„1. unora 1979 do Sverdlovska prijel J. P. Rjabov. Chtel se zaregistrovat coby kandidat na poslance Nejvyssiho sovetu SSSR.
…Pracovni cast sluzebni cesty skoncila. Bylo mozne se trochu uvolnit. Z toho duvodu bylo rozhodnuto na noc vyjet za mesto do loveckeho domku. Jakova Petrovice provazel Jelcin, jenz se ze setkani se starym kamaradem tesil.  Spolecne s nimi jelo jeste nekolik odpovednych pracovniku krajskeho vyboru strany.
Debata, radne podeprena „povzbuzujicimi“ napoji, plynula lehce. Najednou si vysoce postaveny host vzpomnel na Brezneva a zcela neocekavane prohlasil: „Ten blbec by mel davno odejit do duchodu.“
O negativnim vztahu ke generalnimu tajemnikovi, kteri k nemu v te dobe meli mnozi mladi stranicti vudcove, se vedelo. Jenomze neco jineho bylo vytrubovat to nahlas a navic posluchace uvadet do neprijemne situace. To bylo velice nebezpecne. Jakakoliv podobna fraze se donesla az k usim Kremlu a tresty mohly byt okamzite. J. P. Rjabov to zjevne vedel moc dobre. Jenomze byl neopatrny. Ostatne nikdy neumel drzet jazyk za zuby.“
Nicmene  Rjabovovi  (narozen v roce 1928) to proslo docela slusne. Na radnem zasedani UV KSSS, 17. dubna 1979, byl zbaven funkce tajemnika UV  „v souvislosti s jeho jmenovanim prvnim namestkem predsedy Statni planovaci komise SSSR“. Nasledne pusobil coby predseda statni komise pro vnejsi ekonomicke ukoly, namestek predsedy Rady ministru SSSR a dokonce byl velvyslancem ve Francii.
Jelcin ale neni Rjabov. Podobnych „hlouposti“ se nedopoustel. Naopak, priciňoval se o sve uznani. Gorjun ve sve knize popisuje kousky i  naseho hrdiny:
„…dalsi rozhodnuti prvniho tajemnika krajskeho vyboru strany byla spolecnosti okamzite jednoznacne ocenena.  V danem pripade je rec o tzv. domu Ipaťjeva.
Zminena budova je zajimava tim, ze v ni v roce 1918 posledni dny zivota prozil car Nikolaj II. Ve sklepeni tohoto domu byl spolecne se svou rodinou a slouzicimi zastrelen. Jiste, z tech davnych casu na konci sedmdesatych let zustalo jen malo. Jenomze samotne steny predstavovaly nemeho svedka one tragedie. Bylo tedy rozhodnuto je v predvecer sedesateho vyroci Velkeho rijna zbourat. „Slo o rozhodnuti politickeho byra, podepsane Breznevem,“ vypravel Boris Nikolajevic v rozhovoru pro noviny „Sovetskaja moloďoz“. „Na strzeni domu jsme meli tri dny… Zkratka a dobre, za jednu noc  (podtrzeno A. G.), jsme dum zlikvidovali a na miste polozili asfaltovy povrch.“ („Sovetskaja moloďoz“, Riga, 1990, 4. leden)
Samozrejme nikdo ze tento barbarsky cin odpovednost nehazi na Jelcinovu hlavu. Rozhorcuje nas pouze fakt, ze on sam k one udalosti zustal lhostejny. Kdyz o ni po deviti letech hovoril (setkani 12. 11. 1988), popletl mnoha fakta,, dokonce nazev ulice, v niz dum stal. Mimochodem, byl jednou z ustrednich staveb ve meste. A to se chvalil vynikajici pameti! (Pri debatach zhusta pouzival ctyr i petimistna cisla vyrobnich ukazatelu, coz sveho ucinilo dojem na L. I. Brezneva.) Proste onu udalost, ktera podle jeho mineni nemela zadny vyznam, ze sve pameti vyskrtl …
Nelze nezminit, ze Boris Jelcin se ani jednou nedotkl strasne udalosti, jez se ve Sverdlovsku stala v roce 1979. Podle nazoru rady nezavislych expertu jednu cast mesta nakazil smrtelny virus, jenz se sem dostal z laboratori vyzkumneho strediska ministerstva obrany (slo o takzvane 19. mestecko). Nasledkem rozsirujici se infekce zemrelo vice nez sedmdesat lidi… Navzdory tomuto faktu vojenske urady svuj podil na vzniku epidemie porad odmitaji.
O uvedenych udalostech Boris Nikolajevic musel vedet.  Dodnes vsak nepromluvil.“
(„Sovetskaja moloďoz“, 1990, 4. 1.)
Ke slovum Jelcina nelze chovat duveru. Stejne je jasne, ze byl dobrovolnym vykonavatelem prikazu vrchnosti. Uvedeme priklad jeho oddanosti novemu vudci KSSS J. V. Andropovovi (podle Gorjuna).
„V cervenci 1983 ve svem vystoupeni na radnem zasedani krajskeho vyboru strany Jelcin zduraznil: „Zvlastni imperialisticke sluzby stale vice pozornosti udileji ideologicke diverzi, rozsiruji jeji geografii, vyuzivaji nejruznejsi kanaly – radio, kulturni a vedecko-technickou vymenu informaci, turistiku, nabozenstvi, balicky s antisovetskou literaturou…“ Oboril se rovnez na politicke protivniky uvnitr zeme: „Kriticky rozbor umeni a literatury, presneji del vytvorenych v poslednich letech ukazuje, ze je mezi nimi cela rada bez jasne zduraznene tridni pozice… Predmetem umeleckeho zajmu se stavaji mali nezajimavi lide, umele se zvyrazňuji negativni jevy. Za  komornosti pribehu, kazdodennimi drobnostmi se zhusta rysuje socialni pozadi, na nemz v hypertrofovane podobe prevazuji negativni crty, vykreslovane coby spolecenske jevy.“ („Uralskij rabocij“, 1983, 7. 7.)
Jelcin se neomezil na slova, hned za nimi nasledovaly ciny. Zanedlouho byla na plenu krajskeho vyboru strany znicujici kritice podrobena prace sverdlovskeho literarne-umeleckeho casopisu „Ural“. Jak nezminit, ze povalecna masova fyzicka likvidace sovetske inteligence zacala rovnez kritikou casopisu – „Hvezda“ a „Leningrad“!
Ostatne sam Boris Nikolajevic ve sve „Zpovedi…“ priznava, kym v tech casech vlastne byl.
„Jsem timto systemem vychovan. Vse bylo prospikovano administrativne-velitelskymi metodami rizeni. V souladu s tim jsem se tak choval i ja. Pokud se konala nejaka shromazdeni, pokud jsem vedl zasedani, vystupoval na plenu s referaty, vse se menilo v tvrdy natlak. V tech dobach vsak zminene metody prinasely vysledky. Zvlaste pokud vedouci vladl urcitymi volnimi vlastnostmi. Postupne se pri kontrolach ukazovalo, ze stale vice a vice dobrych a spravnych  usneseni byra se neplni. Stale casteji slovo dane prvnim tajemnikem krajskeho vyboru, okresniho vyboru, mestskeho vyboru, predsedou vykonneho vyboru, hospodarskymi ciniteli nebylo dodrzeno. System zjevne selhaval.
Samozrejme, ze ke konci desetileti, kdy jsme uz vyuzili vsechno, vyzkouseli veskere mozne metody a cesty, bylo obtiznejsi najit nejake nove pristupy. Trebaze jsme se jako kazdy rok na pocatku ledna s cleny byra schazeli, abychom hledali neotrele formy prace, jez je nezbytne vnest do zivota stranicke organizace kraje. Navzdory vsemu jsem citil, i kdyz jsem se k tomu nikomu nepriznal,  ze spokojenost zacala klesat. Formy a metody, ktere jsem meli v zaloze, se ukazaly jako vycerpane. Zjistil jsem, ze trpim pocitem bezvychodnosti a vnitrni unavy.
Byť prace kraje nebyla spatna.“
Posledni citat z Jelcina charakterizuje nejen situaci v kraji, ale take v cele zemi. Nesouhlasime ovsem s tvrzenim, ze system prestaval fungovat. Nebyl ucinny uz davno. V dobe, o niz Jelcin hovori, byl de facto v rozvalinach. Podivejme se, co se v zemi a ve sverdlovskem kraji delo v casech, kdy zacala klesat spokojenost. Opet se zacteme do Gorjuna:
„…Sverdlovsky kraj byl jednim z prvnich, v nichz se objevily listky na potraviny… Na pocatku roku 1981 mel kazdy obyvatel Sverdlovska mesicne pravo na 400 gramu masla, 800 gramu vareneho salamu, dvakrat do roka na 1 kg hoveziho nebo veproveho. Krome toho rodice, kteri meli kojence, si denne mohli koupit litr mleka… Tohle ovsem tezko pochopi ti, kteri to nezazili! Nebudeme vsak delat ukvapene zavery. Vzdyť pred prichodem Jelcina byla situace daleko horsi.
Starousedlici si pamatuji, jak se na zacatku sedmdesatych let ve Sverdlovsku poradaly tzv.  jednodenni exkurze (tak se jim stydlive rikalo) do sousednich krajskych stredisek. Mezi obyvateli byly velice oblibene, jelikoz pro radu z nich predstavovaly jedinou moznost obstarat si drubezi maso, vejce a dalsi potraviny…
Po deseti letech se to vsechno produkovalo v kraji. Sverdlovska drubezi farma se stala nejlepsi v zemi.
Co tedy bylo pricinou zavedeni listku, ktere cloveka tak ponizovaly? Jakou roli v tom sehral Boris Jelcin?
Jak je znamo, na konci sedmdesatych let sovetska ekonomika prodelavala obrovskou krizi. Oficialne se tato skutecnost nepriznavala az do roku 1986. Produktivita prace prestala stoupat, prumysl i zemedelstvi preslapovaly na miste. Aby vlada aspoň nejak vlnu nespokojenosti obyvatelstva, vyvolanou spatnym materialnim stavem zarazila, zacala stimulovat rust platu, aniz by se ovsem zajimala o zajisteni zbozi. V dusledku toho lide vyhladoveli predchozimi lety nejdrive zacali nakupovat potraviny, ktere byly nejdostupnejsi, tedy velmi kvalitni, jejichz rezervy vsak byly vyrazne omezeny. Nakup v zahranici (od roku 1970 do roku 1980 dovoz masa stoupl petkrat a masla jeste vice) problem vyresit nemohl.
Ve sverdlovskem kraji byla situace daleko horsi nez v jinych castech zeme. Hacek spocival v tom, ze zdejsi zemedelstvi nebylo v dusledku objektivnich pricin schopno pro mistni obyvatele plne zajistit produkty zivocisne vyroby. Tradicne bylo totiz zasobovano ze statnich fondu. Vlada velice neochotne plnila povinnosti, jez na sebe vzala.
B. N. Jelcin chapal, ze situace se vymyka kontrole. Otevrene to obyvatelum kraje priznal a poprosil je o podporu. Trebaze jeho slova byla horka, byla pravdiva, coz se setkalo se souhlasem. Vzdyť do te doby s lidmi nikdo tak otevrene nemluvil… Pouze kdyz prostrednictvim sverazneho referenda dostal souhlas, rozhodl se k zavedene onech ponizujicich listku…“
A jak se na Jelcina divaji Solovjev a Klepikovova, kteri s nim sympatizuji.
„Poznamename, s jakym usilim Jelcin plnil prikazy – dum Ipaťjeva byl zbouran okamzite po obdrzeni prikazu z Kremlu. Teprve pozdeji vyplnil potrebne doklady. Zrejme nemel vubec tuseni, ze jsou potrebne jeste nejake pravni podklady, aby budova mohla zmizet z povrchu zeme. Ukazalo se napriklad, ze zmineny dum je historickou a architektonickou pamatkou, oficialne chranenou statem. Jinymi slovy, aby byl mozne ho zlikvidovat, bylo nezbytne tuto ochranu zrusit, coz se stalo 3. srpna 1977 mimoradnym usnesenim sverdlovskeho mestskeho vykonneho vyboru. V te dobe uz ovsem dum Ipaťjeva neexistoval. O mesic a pul pozdeji, 21. zari, tentyz vybor prijima oficialni usneseni o zbourani inkriminovaneho domu. Aby ona „sarada“ dostala nadech pravdepodobnosti, bylo v oficialnich dokladech uvedeno, ze dum Ipaťjeva nebyl zbouran za jednu noc, jak se ve skutecnosti stalo, ale ze demolice probihala od cervence do zari 1977.“


               





 A spadl prival, prihnaly se vody,    
                zvedla se vichrice a oborily se na
                ten dum; a padl a jeho pad byl
                veliky.
                Matous, 7:27


V KONIRNE PRESTAVBY


Jiz devaty rok Jelcin pusobil coby prvni tajemnik krajskeho vyboru. Za ten cas se nahore vystridali tri generalni tajemnici UV KSSS. Najednou se zjevil novy, Gorbacov, Jelcinuv vrstevnik, dokonce o 29 dni mladsi. Rozdil mezi generalnim a krajskym tajemnikem je obrovsky. Co tehdy Jelcina cekalo, nevedel ano on sam., navic „spokojenost klesala“. Jelcinovi bylo 55 let, kdyz… Poslechneme si radeji, jak se zpovida ani ne mesic po smrti K. Cernenka, kdy uz zezlo trimal Gorbacov.
„3. dubna 1985 jsme sedeli na zasedani sverdlovskeho krajskeho vyboru a bourlive debatovali o problemech spojenych se setim, pro nez v kraji nastal cas. Situace byla extremni. Napadlo malo snehu, puda byla prakticky bez vlahy. Vsichni odbornici tvrdili, ze s osevem bychom meli pockat. K tomuto zaveru sice dospeli, avsak navzdory tomu se rozjeli do okresu a na dalsi mista, aby se poradili s dalsimi specialisty. Vecer jsem jezdil po obchodech. V podstate jsem vsechno vedel, ale chtel jsem se jeste jednou presvedcit na vlastni oci. Zdalo se, ze zasobovani  potravin se zlepsilo. Objevila se nejruznejsi drubez, syr, vejce, salam, nicmene lide nebyli spokojeni.
Nepredpokladal jsem, ze v ten vecer budu myslenkami uplne jinde. V aute zazvonil telefon. Volali z Moskvy. „Spojime vas s kandidatem predsednictva, s tajemnikem UV, soudruhem Dolgichem.“ Vladimir Ivanovic pozdravil a ze zdvorilosti se zeptal, jak se veci maji. Potom mi sdelil, ze politicke byru mu prikazalo, aby mi ucinil navrh, zda bych nechtel presidlit do Moskvy a stat se vedoucim oddeleni vystavby na UV KSSS. Dve tri sekundy jsem premyslel a odmitl.“
Navrh Dolgicha Jelcin neprijal s nasledujicim konstatovanim:
„Jelikoz jsem si zvykl pracovat s lidmi, zacinat znovu, aniz bych praci dokoncil zde, povazuji za nemozne. Navic existovala jeste jedna pricina. V te chvili jsem si to neuvedomoval, ale kdesi v podvedomi ta myslenka sidlila – dat clena UV, prvniho tajemnika kraje pusobiciho v teto funkci devet a pul roku na misto vedouciho oddeleni vystavby UV. Nemelo to logiku. Jiz jsem zminil, ze sverdlovsky kraj je na tretim miste ve vyrobe v zemi a prvni tajemnik krajskeho vyboru strany s unikatnimi schopnostmi a vedomostmi by mohl byt vyuzit mnohem efektivneji. Ostatne takova byla i tradice: prvni tajemnik kraje Kirilenko odesel na misto tajemnika UV. Rjabov se stal tajemnikem UV a me chteji ucinit vedoucim oddeleni! Zkratka a dobre uvedl jsem dostatecne duvody, proc nabizenou funkci neberu. Tim nas rozhovor skoncil.
Nasledne jsem celou noc stravil uvahami o me dalsi budoucnosti, jelikoz  mi bylo jasne, ze timto telefonatem zalezitost neni u konce. Tak se take stalo. Druhy den mi volal clen politickeho byra a tajemnik UV Ligacov. Protoze uz vedel o mem rozhovoru s Dolgichem, byl daleko upornejsi. Nicmene stal jsem na svem. Porad jsem tvrdil, ze musim zustat tady, ze kraj je mimoradny, obrovsky, ma temer pet milionu obyvatel, hodne problemu, ktere jsem jeste nezvladl – „Ne. Nemohu.“ V ten moment Ligacov vyuzil argument, jimz nade mnou zvitezil. Spustil o stranicke kazni, o tom, ze rozhodlo politicke byro a ja jako komunista jsem povinen se podridit a odjet do hlavniho mesta. Nezbyvalo mi nic jineho nez odvetit: „Nu coz, tak tedy pojedu.“ 12. dubna jsem zacal pracovat v Moskve.“
Chapeme Jelcinovo znepokojeni, kdyz ve sve „Zpovedi…“ na ony udalosti vzpominal. Sam si dokonce navic pripsal vice nez rok pusobeni ve funkci prvniho tajemnika krajskeho vyboru strany (plenum sverdlovskeho krajskeho vyboru, na nemz byl do teto funkce zvolen, se konalo 2. listopadu 1976). Ostatne pise o tom ve sve knize.
Nebudeme se hrabat v detailech, jelikoz nejen my, ale i ostatni, kteri Jelcina znaji, si zvykli na jeho velke i male lzi. Hlavni lez spocivala v nejzavaznejsi pricine jeho souhlasu s prechodem na praci v UV. Jako karierista mel pravdu v tom, ze jeho jesitnost podrazdilo, kdyz mu nenabizeli povyseni na misto tajemnika UV a vseho vsudy funkci vedouciho oddeleni UV. Je clovekem nejen samolibym, ale take ctizadostivym. Ctizadostivym ve vztahu k vlastnim zasluham, ale i ve vztahu k formalnimu postaveni ve spolecnosti a ve sve milovane KSSS, ktere zaujimal. Vedouci oddeleni UV neni ve srovnani s prvnim tajemnikem krajskeho vyboru, clenem UV a navic clenem prezidia Nejvyssiho sovetu SSSR nic moc. Kdyby Jelcin ve funkci vedouciho oddeleni UV„ztvrdl“, sotva by jej znovu zvolili za clena UV KSSS. A uz vubec ne za clena Nejvyssiho sovetu a dokonce ani poslancem ne. Hacek byl jeste v necem jinem. Ve sve publikaci se o tom zminil: ze sve vedouciho funkce vyzdimal vsechno co se dalo. Tedy predevsim osobni prospech a osobni blaho. Na sve postaveni si jiz zvykl. Nevnimal dynamiku sveho dalsiho sluzebniho i vnitrniho rustu, ztratil drivejsi sportovni nadseni a samozrejme chapal, ze uvada a schne. Proto tedy v jeho „Zpovedi…“, v jiz citovanem uryvku, mu zcela uprimne vyklouzlo priznani, ze „spokojenost klesala“ i to, ze „uspokojeni chybelo“. Kvuli forme trochu trucoval. Ono uspokojeni vyrazil hledat do Moskvy, aby se tak vzdalil svym prusvihum a ti nahore nevideli, ze spokojenost se vytratila.
Ligacov Jelcinovi zajiste neco slibil. Kdyz ptacka lapaji, pekne mu zpivaji. Jelcin do Moskvy odjel ve zjevne spatnem stavu. Zpozorovali to vsichni, kteri jej dobre znali a pozorovali. Cela ta leta to proste nebyl on. Jeho kratkodobe vzlety v ruznych udobich, nezavisle na funkci, pripominaji jedince, jemuz se docasne rozsviti v hlave, coz je vyvolano nejakym dopingem a pak nasleduje pad. Vsem je znamo, ze Jelcin dlouha leta dopoval jiste napoje se zvysenou odolnosti vuci mrazu. Jeho hlavni drogou vsak byla setkani s velkym poctem lidi, z nichz tento obrovsky energeticky vampyr vedome vysaval energii.
V letech 1987 – 1991 mu silu rovnez „dorucovali“ silni bioenergoterapeuti, o cemz ovsem nemel ani tuseni. Proto take nejvetsiho rozmachu dosahoval, kdyz mu energii dodavali vedome i podvedome. Z toho duvodu Jelcin sveho casu tak miloval cesty mezi lid. Kdyz se stal prezidentem Ruska, predevsim po srpnu 1991, jeho okoli jej stale vice a vice izolovalo od pravidelnych setkani s velkym poctem obcanu. Ostatne i to sestavalo zejmena z vampyru, kteri, kdyz se k nemu priblizovali, jej vyuzivali s cilem uspokojit vlastni zistne choutky. Samotny Jelcin zadnymi globalnimi a serióznimi konstruktivnimi myslenkami nevladl. V dusledku omezenych tvurcich schopnosti byl pokazde jen prostrednikem. Znovu vsak opakujeme, jeho nezkrotna touha po moci a soustavna pozornost zamerena na ni, podvedoma schopnost vyuzivat energii lidi a rovnez vedome vyuzivani napadu jinych, ktere se mu zalibily a kteri se mu vetreli do prizne, jeho temne osobnosti umozňovaly udrzet se nad hladinou.
Je zajimave zjistit, jak Jelcin sve poslani v Moskve prijal, jaky byl jeho prvni vztah k Moskvanum.
„V zemi existuje jakysi syndrom Moskvy. Projevuje se sverazne – za prve: v negativnim vztahu k Moskvanum a soucasne v obrovskem prani prestehovat se do Moskvy a stat se obyvatelem hlavniho mesta. Priciny jednoho i druheho jsou pochopitelne. Nespocivaji v lidech, nybrz v napjate socialne-ekonomicke situaci, ktera u nas vznikla. A take ve vecne vasni budovat potemkinovske vesnice. Moskva je mistem, do nehoz prijizdeji cizinci. Proto tedy aspoň ona musi k necemu vypadat, musi byt lepe zasobena. Najdete v ni veci, zbozi, na jejichz existenci v provinciich uz zapomneli. Do Moskvy prijedou obyvatele z jinych mest, na mnoho hodin se postavi do zdanlive nekonecne fronty na dovezene zbozi nebo na salam a zlobi se na Moskvany, kteri meli v zivote to stesti, ze maji vsechno. Moskvane jim na oplatku spilaji, protoze jich je ve vsech obchodech plno a nelze si kvuli nic koupit. Dokonce se objevilo nove slovo, ktere byste jeste v nedavne minulosti ve slovniku nenasli – urcovatel limitu. Zpravidla jde o chlapce a divky, kteri zastavaji nekvalifikovane prace, jen aby ziskali pravo na trvaly pobyt v Moskve a stali se tak plnohodnotnymi obyvateli hlavniho mesta.
Musim cestne priznat, ze i ja byl vuci Moskvanum zaujaty.  Prirozene jsem se s nimi nijak zvlasť nemusel stykat. Setkaval jsem se predevsim s nejruznejsimi svazovymi a republikovymi ciniteli, ale i z techto setkani ve mne zustaval neprijemny pocit. Snobismus ve vztahu k provinciim byl zjevny. Bezdecne jsem to prisuzoval vsem Moskvanum.“
Plne souhlasime s prave citovanymi myslenkami Jelcina. Ano, bylo to presne tak, jak popisuje. Budeme-li ovsem hovorit jeste otevreneji, pak skutecnych rodilych Moskvanu bylo v Moskve velice malo. Za komunisticke ery se pocet obyvatel tohoto mesta rozrostl temer desetkrat. Zvlaste kdyz k nim jeste pripocitame obyvatele z oblasti pod Moskvou.
Moskva, toto nejvetsi kulturni, ale take prumyslove stredisko Ruska byla zasobovana, zejmena v letech industrializace, lidmi z provincii. Totez se vztahuje nejen na lidi, ale take na zbozi, surovinove zdroje, ktere zajisťovaly cinnost tezkeho, potravinarskeho a lehkeho prumyslu. Vedouci sestava stranickych a hospodarskych organu se rovnez skladala zejmena z lidi z periferie. Z toho tudiz vyplyva, ze tvar Moskvy je vlastne tvari cele zeme. Ostatne lidove rceni „z hovna kralem“ nevzniklo nahodne a plne nase konstatovani potvrzuje. Moskva je nemocne srdce cele zeme. Churave proto, ze jeji biopole se v poslednich desetiletich nemohlo formovat  podle duchovnich zakonu. Jeji relativni viditelny blahobyt nemohl byt prirozene faktorem kompenzujicim to, co se rodi skrze intelekt, dusi a duchovno.
Hned po prijezdu do Moskvy se Jelcin urazil, jelikoz nedostal byt, ktery si pral.
„Nicmene ocitl jsem se v Moskve. Ukazali mi byt, nemel jsem dobrou naladu a tak mi bylo vsechno jedno. Souhlasil jsem s tim, jenz mi nabizeli. Byl nedaleko Beloruskeho nadrazi, na druhe Tverske-Jamske. Vsude ramus, spina. Nasi stranicti cinitele se zpravidla stehuji do Kupcova, kde je ticho, cisto a utulne.“
A zase lze. Za prve, byt byl Jelcinovi nabidnut v elitnim dome pro vedouci predstavitele. Slo o novy cihlovy dum. Ostatne pokud ma nekdo chuť, muze se o tom presvedcit sam. Jde o dum, v nemz je prodejna knih (drive se jmenoval Dum politicke knihy). Jelcinuv byt se nachazi v pruchodu usticim na velke prostranstvi. Doprava veskera zadna, spina tu take neni a po hluku ani stopy. Beznou chuzi se za 5 – 7 minut dostanete ke stanici metra „Beloruska“. I zde zili stranicti predstavitele. Prospekt Kutuzova, kde bydleli Breznev, Andropov a dalsi stranicti a statni predstavitele neni, co se polohy bytu  a tedy hluku a spiny tyce, podle naseho mineni lepsi. Chapeme Jelcina, ktery v detstvi dlouho zil v komunalnim baraku a vice nez osm let stravil ve funkci „prvniho muze“, ze mel chuť do Moskvy vjet na bilem koni a do carskych komnat. To vsak ucinil az pozdeji, pricemz bydlel v takovych podminkach, jez by mu mohli zavidet vsichni vladci Ruska, kteri pred nim byli u moci. Jejich duse zrejme nikdy nebudou zavidet to, o co neusilovaly, kdyz zily na zemi. Kazdy totiz v zivote nachazi co hleda.
Tento zivacek, nespokojny s moskevskym bytem a s nizkou funkci, se nahle ocitl ve svatyni SSSR, v hlavnim stabu „leninske komunisticke strany“, v aparatu UV KSSS.
„Nemel jsem zadny povzneseny pocit, kdyz jsem prestupoval prah a zacal pracovat v budove UV KSSS na Starem namesti. Uvedena budova je svym zpusobem citadelou moci v zemi, je zde soustreden obrovsky aparat. Odtud vychazeji vsechny myslenky, prikazy, jmenovani. Grandiózni, ale nesplnene programy, hesla vyzyvajici k ceste vpred, proste dobrodruzstvi a skutecne zlociny. Tady se behem minuty resily otazky, ktere nasledne nekolik let v uzas privadely cely svet. Napriklad rozhodnuti vyslat vojska do Afghanistanu.“
V otazce Afghanistanu mel Jelcin zjevne prilis horkou hlavu. Neuplynulo ani pet let, kdyz z bezbranneho Bileho domu – parlamentu Ruske federace a z Cecenska udelal mlynek na maso. Sve svedomi opijel a zaleval nejen alkoholem, ale take krvi nezkusenych vojaku Ruska a take mirove naladenych obcanu ruznych narodnosti Cecenska, vcetne deti, starcu a zen.
Rovnez jeho chranenec, ktery do premierskeho a nasledne prezidentskeho kresla vyskocil z jeho vule, na Kavkazu „prikrmoval“ proudy krve. Zatim, jak ve svem „Osamelem carovi z Kremlu“ pisou Viktor Andrijanov a Alexandr Cerňak, „kracel dlouhou chodbou po mekkem koberci a zmitaly jim dva pocity“. A pokracuji:
„Nakonec se stane „rodakem“ na Starem namesti, kde je v jistem smyslu citadela moci zeme, symbol mohutnosti aparatu 300 milionove drzavy. To uz neni nejaky obycejny sverdlovsky krajsky vybor, jeden z mnoha, byť nejvetsi. Odtud prece vychazeji vsechny myslenky, prikazy, narizeni, jmenovani. Tady se prijimaji rozhodnuti, ktera prekvapi celou zemi i svet. Nyni ony impulzy budou vychazet od neho. Pri teto myslence se mu rozbusilo srdce…
Kdyz se vedouci Oddeleni, predstavil, tehdy se to psalo s velkym pismenem, zustal sam. Usedl do noveho kresla a rozhledl se. Sekretarka mu zacala vysvetlovat, kterymi telefony je mozne se mu dovolat. „Poradim si,“ houkl, „jako bych to nikdy nevidel.“ Zkusenym okem letiteho stranickeho funkcionare okamzite zaregistroval zlute telefony… na cervenem podkladu stalo prvni „vrtibrko“, touha mnoha jedincu. Slo o zvlastni vladni linku, kterou maji pouze Prvni muzove. Druhe „vrtibrko“ slouzilo ke spojeni se zastupci vedoucich, s nize postavenu celadkou. Telefon „VC“ (slo o tzv. vsesvazovou zvlastni linku – pozn. autoru) spojoval Moskvu s vedoucimi predstaviteli republik, krajskych vyboru strany, vojenskych okruhu, s organy ministerstva vnitra, KGB.
Zvlasť stal telefon pro vnitrni spojeni, na nemz okamzite nasel Gorbacovovo jmeno. Bylo to prime spojeni s generalnim tajemnikem. Takove telefony bylo v Moskve mozne spocitat na prstech. Jelcin na nej upiral pohled. Cekal na jeho zazvoneni, na Gorbacovovo zavolani, na nejakou smernici. Telefon vsak mlcel. Neozval se ani prvni den Jelcinova pusobeni na Starem namesti, ani v nasledujicich dnech.“
Dale Andrijanov a Cerňak pokracuji:
„Jak ctenar zajiste pochopil, misto vedouciho oddeleni vystavby Jelcina prilis neuspokojovalo. Sam sebe vsak uklidňoval, ze i ve Sverdlovsku, kdyz si odkroutil svych ctrnact let ve vedlejsich rolich, take usedl do kresla vedouciho oddeleni vystavy krajskeho vyboru strany. Je pravdou, ze sam sebe tehdy oceňoval daleko vic. Musel vsak pocitat s tvrdym Jakovem Petrovicem Rjabovem, prvnim tajemnikem krajskeho vyboru strany.
Jakov Petrovic nam vypravel, ze si cenil pracovnich kvalit Jelcina, ale jiz tenkrat jej ostrazitym nechavala prilisna ctizadost mladeho stranickeho pracovnika. Nejde o nijak spatnou vlastnost. Poslechnete si vsak, jak ji vysvetluje moudry Dal: „Ctizadostivy clovek je clovek se sklonem k hodnostem, k tomu aby vynikl, ke slave, k pochvalam. Z toho duvodu nejedna z moralniho presvedceni, ale kvuli uvedenym metam.“ Rjabov Jelcina pozval, vychovaval… Boris Nikolajevic, jak se zdalo, uprimne sliboval, ze se zmeni.
Pravdepodobne pouze oni dva si pamatuji na prihodu s „desetiposchoďovym domem“ a na jeji zaver. Stalo se to, kdyz byl Jelcin hlavnim inzenyrem kombinatu na vystavbu bytu. Je treba priznat, ze k praci pristupoval zarlive. Krajsky vybor se chystal jej navrhnout na rad Lenina. A prave ve chvili, kdy uz byly podepsany doklady a pripravovalo se odevzdani petipatroveho domu, ten zcela necekane spadl. Vinu na tom nenesl kombinat. Jak komise zjistila, „podelali“ to stavbari. Zmetek rychle opravili, postavili novy petipatrovy dum, jemuz mistni ostre jazyky zacaly rikat „desetiposchoďovka“. Po teto udalosti bylo ponekud nevhodne hlavniho inzenyra poctit vysokym vyznamenanim Navrhli jej tedy na „Odznak cti“.
Pracovna se mu prilis nelibila. Slo o ponekud  zatuchlou mistnost, od podlahy ke stropu polepenou umelinou, zarizeni na upravu vzduchu vyfukovala teply vzduch, jakoby ho dychaly stovky lidi. Nabytek… Ligacov, Razumevskij meli hezci. A jsou snad lepsi nez Jelcin? Jsou stejnymi byvalymi prvnimi tajemniky… Pocit urazky jej neopoustel.“
A co o sve cinnosti vypravi Jelcin?
„Prace bylo nebyvale mnoho. Nyni uz nelituji, ze jsem v oddeleni pusobil. Seznamil jsem se se stavem v zemi, spojil se s republikami, s mnoha velkymi oblastmi. Musel jsem mluvit s generalnim tajemnikem, ale jen telefonicky. Cestne priznavam, ze me prekvapilo, ze se se mnou nechtel sejit a promluvit si.  Za prve jsme meli normalni vztahy a za druhe, Gorbacov velice dobre chapal, ze podobne jako ja na UV presel z funkce prvniho tajemnika krajskeho vyboru. Pricemz prisel z kraje, jenz je ve srovnani se sverdlovskym, co se ekonomickeho potencialu tyce, na nizsi urovni. Jenomze z nej se stal tajemnik UV. Domnivam se, ze Gorbacov vedel, co mam na srdci, ale ani jeden z nas to nedaval najevo.“
 Navzdory vsemu Jelcin prestal byt obycejnym pracovnikem ci proste vedoucim. Neustale jej znepokojoval vztah vyse postaveneho vedouciho k nemu. Tenkrat, v dubnu 1985, mel Gorbacov uplne jine starosti nez aby se zabyval nejakym vedoucim oddeleni vystavby vlastniho UV.
„Generalni tajemnik, sotva se jim stane, ať uz to byl Stalin, Chruscov, Breznev, Andropov, Gorbacov, se zacina pojisťovat pred moznym prevratem nebo vzpourou. Pricemz sam se k moci dostal prave timto zpusobem. Osobni moc upevňuje tim, ze se obklopuje pevnym okruhem „svych lidi“, tech, ktere sam pozvedl, jimz duveruje a kteri na nem plne zaviseji.
Tak se rodi kremelske mafie. Za Stalina kavkazska, za Chruscova ukrajinska, vyjadreno zemepisne – dnepropetrovska za Brezneva.“ (Vladimir Solovjev, Jelena Klepikovova, „Spiklenci v Kremlu. Od Andropova po Gorbacova.“, spolecnost „Moskevskij centr iskusstv“, 1991)
Ve „Spiklencich v Kremlu“ se nic nepise o mafii Lenina. Za nej proste zadna mafie neexistovala. On sam byl az do onemocneni jedinym diktatorem zeme.
Vraťme se vsak k dubnu 1985, kdy Jelcin pracoval a cekal na Gorbacovovuv telefonat. Dejme slovo cloveku, jenz byl v te dobe jeho telesnym strazcem.
„V prvnim obdobi Boris Nikolajevic Gorbacova zbozňoval. Ke generalnimu tajemnikovi UV KSSS mel prime spojeni - k tomuto ucelu zvlasť vycleneny telefon. Jakmile zazvonil, Jelcin k nemu bezel, div se neprerazil.
Zpocatku Michail Sergejevic volal casto. Cim vice se vsak blizil rok 1987, tim  mene se telefon ozyval. Boris Nikolajevic byl presvedcenym komunistou, dusledne chodil na vsech stranicke akce. V te dobe se mu z komunisticke ideologie nedelalo spatne. V ramci ni byl zrejme nejuprimnejsim clenem strany a vice nez jini stranicti bosove se snazil zivot zmenit k lepsimu.“ (Alexandr Korzakov, „Boris Jelcin: od usvitu do zapadu“, vydavatelstvi „Interbuk“, 1997)
V dubnu roku 1985 mel Gorbacov jine starosti, nez se zabyvat Jelcinem.  Ostatne proc by si s nim tehdy mel lamat hlavu, kdyz ji mel plnou myslenek na to, kdo je vinen, ze „problemy narustaly rychleji nez se resily“ a „spolecnost se dala ridit stale obtizneji“, jak sam napsal ve sve knize „Prestavba a nove mysleni“ (Moskva, Politizdat, 1988) a kdyz soucasne premital, co delat. Jak se zachovat v situaci, v niz se zeme, jiz Gorbacov zdedil ocitla?:
„V urcite etape, zvlaste to bylo videt ve druhe polovine sedmdesatych let, se stalo neco na prvni pohled tezko vysvetlitelneho. Zeme zacala ztracet tempo rozvoje…
Behem analyzy stavu zeme jsme narazili predevsim na zpomalovani rustu ekonomiky. Tempo rustu narodniho duchodu za posledni tri desetileti kleslo vice nez dvakrat. Na zacatku osmdesatych let se dostalo na uroveň, jez se de facto priblizila k ekonomicke stagnaci. Zeme, ktera drive energicky dohanela nejvyspelejsi staty sveta, zjevne zacala opoustet jednu pozici za druhou. Rozdil techto zemi ve zvysovani efektivity vyroby a kvality produkce, ve vedecko-technickem pokroku, ve vyrobe a v osvojovani si nove technologie se zvetsoval, avsak nikoliv v nas prospech…
Na jednotku produkce jsme vynakladali a vlastne porad vynakladame podstatne vice surovin, energie a jinych zdroju nez jine rozvinute zeme…
Inerce… nas zatahovala do ekonomicke slepe ulicky… V narodnim hospodarstvi stoupalo financni napeti. Nebyvale siroky vstup na svetovy trh  s naftou a s dalsimi palivove-energetickymi a surovinovymi zdroji nam nepomahal, ale naopak nasi chorobu vhanel dovnitr…“
Seznam nedostatku, ktere socialismus vladnouci v nasi zemi rychle unasely do propasti, lze prodlouzit. Ve sve knize „Prestavba…“ se Gorbacov neohani dvojcetem prestavby – urychlenim.  Jeho kniha ovsem vysla v roce 1988, kdy bylo jasne, ze urychleni ne,muze nastat v procesu prestavby. Urychlovat lze to, co jiz bylo vybudovano, jenomze Gorbacovova „prestavba“, stejne jako pozdeji Jelcinovy „reformy“, nic neprebudovaly a nereformovaly. Pouze vsechno nicily a zavadely anarchii. Oba jiz dlouho byli stranickymi funkcionari, byť chapali, ze neco je treba delat, nicmene nemeli tuseni co a jak delat.  K tomu ovsem bylo nezbytne pochopit, kde se nachazime a kym vlastne jsme. Bylo jasne, ze nejsme tam, kde jsme v komunistickych a socialistickych heslech, v programech KSSS, v rozhodnutich sjezdu a plen UV byt meli. Znovu se tedy zacteme do slov „architekta prestavby“:
„Nepredpojaty cestny pristup nas privedl k neuprosnemu zaveru: zeme se ocitla na pokraji krize. Tento zaver jsme ucinili na plenu UV, jez se konalo v dubnu 1985. Znamenalo obrat k novemu strategickemu kurzu, k prestavbe, polozilo jeji zakladni koncepci.
V souvislosti s tim bych rad zduraznil, ze do rozboru jsme se pustili davno pred dubnovym plenem. Proto zavery mely hluboky smysl. Neslo o improvizaci, nybrz o peclive zvazenou pozici. Bylo by chybne se domnivat, ze doslova za mesic po plenu se nahle zjevila skupina lidi, kteri vsechno pochopili, vsechno si uvedomili a ze tito lide do vsech  problemu vnesli jasno. Takove zazraky se nedeji.
Potencial premen zral nejen v materialni oblasti zivota, ale take ve spolecenskem vedomi.
Lide s praktickymi zkusenostmi, s citem pro spravedlnost, s bolsevickou zasadovosti kritizovali vzitou praxi rizeni a se znepokojenim pozorovali priznaky moralni degradace, eroze revolucnich a socialistickych cennosti.
V delnicke tride, rolnictvu, mezi inteligenci, ve stranickem aparatu, v centru i v jinych mistech se postupne zcela vazne zacali zamyslet nad tim, co se v zemi deje.  Stale vice lidi zacalo chapat, ze takhle dal zit nelze. Stoupalo rozhorceni a udiv nad tim, ze se hrube zachazi s hodnotami zrozenymi Rijnem a hrdinskym bojem za socialismus. Cestni lide s bolesti a horkosti prijimali pokles zajmu o zalezitosti spolecnosti, absenci duchovna a skepticismus, zvlaste u mladeze, pokles ucty k praci, snahu zbohatnout za kazdou cenu. Nas lid je velice citlivy na to, kdyz se slova rozchazeji s ciny.
Kdyz se o tom zmiňuji, rad bych ctenarum sdelil, ze v nasem lidu, ve strane se jiz davno hromadila energie revolucnich premen. K myslenkam o prestavbe jsme se nedopracovali pouze pod vlivem pragmatickych zajmu a uvah, ale take na zaklade volani neklidneho svedomi, diky neznicene, po revoluci zdedene ideovosti, v dusledku teoretickeho hledani, prohlubujiciho nase vedomosti o spolecnosti a podporujiciho usili jednat.“ (Gorbacov M. S., tamtez)
Plne souhlasime s tim, co Michail Sergejevic v roce 1988 napsal, avsak domnivame se, ze ctenari s nami budou zajedno, vezmou-li v uvahu to, co jiz vedi s predchozich citatu a z toho co jsme psali, ze generalni tajemnik se pri hledani „ideoveho pramene prestavby“ obracel na kata Ruska V. I. Lenina.
„Prilis mohutny byl zivotodarny impulz nasi Velke revoluce, aby se strana a narod mohly smirit s jevy, ktere hrozily ztratou jejich vydobytku. Nevycerpatelnym pramenem dialektickeho tvurciho mysleni, teoretickym bohatstvim a politickou proziravosti pro nas zustavaly prace V. I. Lenina, leninsky ideal socialismu. Samotny jeho obraz je neuhasinajicim prikladem velke moralni sily, univerzalni duchovni kultury a naproste oddanosti veci naroda a socialismu. Lenin zil dal v myslich a srdcich milionu lidi. Zajem o jeho dedictvi, touha hloubeji, dukladneji, seriózneji jej poznat v originale stoupaly umerne tomu, jak se ve spolecnosti hromadily negativni jevy, probijejici se skrze bariery budovane scholastiky a statnimi skolomety.
To, ze jsme se pri vysvetlovani a hledani odpovedi na nastale otazky obratili na Lenina, ve strane i ve spolecnosti sehralo velkou stimulacni roli. Mimoradnou pozornost k sobe poutaly Leninovy prace z poslednich let jeho zivota. Abych to potvrdil, odvolam se na vlastni zkusenosti. V referatu prednesenem 22. dubna 1983 na slavnostnim shromazdeni ke 113. vyroci narozeni V. I. Lenina jsem zminil prave jeho teze tykajici se nutnosti brat v uvahu pozadavky objektivnich ekonomickych zakonu, o planovani a hospodarskem rozpoctu, o sikovnem vyuziti zbozne-peneznich vztahu, o materialnich a moralnich stimulech. Posluchaci zminku o leninskych myslenkach. uprimne podporili Znovu jsem pocitil, ze me uvahy jsou v souladu s naladou soudruhu ze strany, mnoha lidi, kteri si k srdci berou nase utrapy a uprimne se snazi dat veci do poradku. Ano, rada stranickych kolegu zretelne vnimala nezbytnost obnovy spolecnosti a neodkladnost zmen. Musim ovsem priznat, ze v tomto vystoupeni jsem zaznamenal i neco jineho: ne vsem se muj referat libil. Nebyl tak optimisticky, jak se to tehdy zadalo.
Dnes lepe chapeme smysl poslednich Leninovych praci a priciny jejich napsani. V podstate predstavuji jeho politickou zaveť. Prestoze nad nim visela hrozba tezke choroby, znepokojoval se osudem socialismu…
Ani, leninske obdobi je nesmirne dulezite. Poucne je z hlediska marxisticko-leninske dialektiky, ve vsech svych zaverech se opirajici o analyzu historicke situace. Davno pred dubnovym plenem mnozi z nas chapali, ze vse je nutne znovu promyslet z hlediska pouzitelnosti v nejruznejsich sferach zivota: v ekonomice, kulture,, demokracii, zahranicni politice. Dulezite je to vse prelozit do praktickeho jazyka zivota.“ (tamtez)
„Prelozit to do praktickeho jazyka zivota“ se ani Gorbacovovi, ani nikomu jinemu dosud nepodarilo a sotva kdy se povede, jelikoz Lenin podle naseho mineni asi nechapal, co dela. S vyjimkou jeho prani udrzet se u moci za kazdou cenu. Jaka ta cena byla a kdo ji platil, vite uz z prvni ruky. Vite to od samotneho Lenina, jehoz jsme jiz drive citovali. S Gorbacovem musime souhlasit i bez jakehokoliv „ideoveho pramene prestavby“:
„Socialismus neni a priori teoretickym schematem, v jehoz duchu se spolecnost deli na ty, kteri davaji prikazy a ty, kteri je plni. Mne se takove zjednodusene, mechanicke chapani socialismu prici.
Prave narod, clovek v cele jeho tvurci rozmanitosti je hlavnim aktivnim hrdinou dejin. Proto take vychozim ukolem prestavby, jeji zakladni podminkou a zarodkem uspechu je probudit cloveka, ucinit je vpravde aktivnim a zainteresovanym. Musime dosahnout, aby se kazdy citil hospodarem ve sve zemi, ve svem podniku nebo uradu, institutu. To je stezejni.
Zapojit cloveka do vsech procesu naseho zivota, prave to je zaklad vseho, co delame. V „kotli“ prestavby se spolecnost pretavi a pretavi se predevsim samotny clovek. To bude obnovena spolecnost. Teto dulezite prace jsme se chopili.
Jde o velice obtizny proces. Cil vsak stoji za to, abychom nelitovali sil. Ostatne vse lze interpretovat a hodnotit ruzne. Existuje stare podobenstvi. Poutnik prichazi k lidem, kteri cosi delaji a pta se delniku: „Co to delate?“ Jeden rozcilene odpovi: „Podivej se, od rana do vecera tahame certovy kameny…“ Dalsi se zvedl z kolen, naprimil se a s hrdosti v hlase pravil: „Stavime chram!“
Vidis-li pred sebou velky cil – zarici chram na zelenem pahorku pak jsou i ty nejtezsi kameny lehke a vycerpavajici prace uspokojenim.
Abychom neco udelali lepe, musime v praci pridat. Slovo pridat se mi libi. Pro me neni pouhou devizou, ale soustavnym stavem, vztahem k okolnimu deni. Jakoukoliv prace, do niz se poustite, je treba vnimat, pochopit dusi, rozumem i srdcem.
Oslabeny duchem neprida. Naopak, pred potizemi kapituluje, znici jej. Je-li clovek diky svemu presvedceni a vedomostem silny, moralne pevny, pak ho nelze zlomit. Vydrzi za vsech okolnosti. Ostatne zname to z nasich dejin.
Soucasnym nejdulezitejsim ukolem je pozvednout cloveka duchovne, vazit si jeho vnitrniho sveta, upevňovat jeho moralni pozici. Veskery intelektualni potencial spolecnosti, veskere moznosti kultury se snazime dat do sluzby formovani socialne aktivni osobnosti, duchovne bohate, spravedlive a se svedomim. Clovek musi vedet a citit, ze i jeho slovo je potrebne, ze jeho dustojnost nikdo neponizuje, ze okoli k nemu citi duveru a vazi si jej. Kdyz tomu tak je, zvladne cokoliv.“


                x            x            x

Nyni se vraťme do casu, kdy oddeleni vystavby patrilo pod tajemnika UV Dolgicha.
„Prave on se jako prvni srazil s mou samostatnosti.
Vzpominam si, ze mel poradu s vedoucimi podrizenych oddeleni a ja se takove debaty ucastnil poprve. Dolgich mluvi a ja se rozhlizim – vsichni prisli s tlustymi bloky a pisou a pisou ve snaze zachytit kazde slovo. Posloucham a heslovite si zapisuji pouze zasadni myslenky. Dolgich, zjevne zvykly, ze si zapisuji div ne kazde jeho slovo, po mne nespokojene pokukuje. Jakoby chtel rici, ja tady kazu a ty si nic nezapisujes. Samozrejme nerekl ani „ň“, ale za to na dalsi porade se mne zeptal: „Mate nejake otazky. Mozna jste si vsechno nezapamatoval, ptejte se.“ „Ne, zapamatoval jsem si vsechno,“ odpovidam.
Chapal, ze me soucasne postaveni je docasne a ze se muze rychle zmenit.  Zadne konflikty a potize jsem s nim nemel.“
To jsou radky z Jelcinovy „Zpovedi…“. K zadnym nedorozumenim mezi tajemnikem UV a vedoucim oddeleni, jez mu bylo podrizeno, nedochazelo, trebaze Jelcin vedel, ze jeho tehdejsi postaveni bylo docasne a ze se „muze rychle zmenit“. A skutecne k tomu doslo. Zacteme se teď do radku V. Andrijanova a V. Cerňaka („Osamely car v Moskve):
„Vedel a vedel to i Dolgich, ze na dalsim radnem plenu se Jelcin stane tajemnikem UV KSSS. Rozhorcoval se zbytecne, ze jej pri obsazovani funkce udajne obesli. Naopak, postupovali velice chytre, kdyz mu umoznili, aby se tak trochu rozhledl. Bedliveji jej pozorovali. Vecer 1. cervence 1985 o Jelcinovi slysela cela zeme. Stal se tajemnikem UV KSSS. Rano sve jmeno videl ve vsech novinach.“
Ve funkci tajemnika Jelcin setrval pul roku. Jak zahajil svou cinnost, co delal v tak kratkem obdobi? Podivejme se, jak na to vzpomina ve sve „Zpovedi…“, v niz se dal „tre“ o narod a podleza tomu, jenz predevsim potrebuje „chleb a hry“.
„Uprimne receno, necitil jsem nic zvlastniho, ani radost. Dospel jsem k zaveru, ze jde o zcela bezny chod udalosti a ze ona funkce je realna a odpovida mym silam a zkusenostem. Zmenil jsem pracovnu, zmenilo se i me postaveni. Spatril jsem, jak zije nejvyssi mocenska vrstva v zemi.
Jako vedouci oddeleni jsem mel s Lukjanovem, jenz  byl tehdy rovnez vedoucim oddeleni UV, pridelenu nevelkou chatku… Nyni mi navrhli pouzivat chatu, kterou opustil soudruh Gorbacov. Prestehoval se do nove, kterou pro neho postavili.“
Behem studia naseho „nicotneho mocnare“ se soustavne motame kolem myslenky, ze nas hrdina je clovek, jenz cely svuj zivot pozornost neudeloval praci (ta mu slouzila jako sverazne pozadi, na nemz vynikalo to hlavni), nybrz hre na obrazovce jeho zivota s tim, ze na sebe pravdami a nepravdami upoutaval pozornost divaka. Snad kdyby Jelcin zil v jine zemi nebo v jine dobe, zanechal by po sobe hezkou vzpominku coby herec.
Co se tyce jeho pusobeni v roli tajemnika UV KSSS, krome zminky o „nejakych citech nebo zvlastni radosti“ v souvislosti s byvalou chatou Gorbacova (svym zpusobem to pripomina kozich sejmuty s panskych beder), ctenare obsťastňuje podrobnostmi ze sve detektivni historky. Ta se vesla do jedne jedine vety, v niz se pise, ze „mel velke plany, cestoval do jednotlivych republik, oblasti – moskevske, leningradske, na Dalny vychod, do Turkmenie, Armenie, do ťjumenske oblasti a dalsich mist“.
Zjevne zde nebylo nic poucneho nebo zajimaveho, proste jezdil… Detektivka se poji s jinym mistem, s Turkmenii, ktera tajemnikovi UV radost neudelala.
„Absolvoval jsem jeste jednu cestu. Zminim se o ni podrobneji. Na nekolik dni jsem prijel do Taskentu na plenum UV strany Uzbekistanu. Nastehovali mne do hotelu. Hodne lidi z mesta vedelo, ze jsem prijel a proto se u hotelu velice brzo shromazdili obcane. Zadali, aby je ke mne pustili. Chteli se mnou mluvit. Samozrejme, ze je zacali vyhanet. Prohlasil jsem, ze po dva dny budu prijimat vsechny, kteri se chteji se mnou sejit. Sveho telesneho strazce jsem pozadal, aby dohledl, ze pusti skutecne vsechny.
Prvni ke mne prisel pracovnik KGB. Vypravel mi o udesnem uplatkarstvi, jez zde kvete. Po Rasidovovi se v podstate nic nezmenilo, tvrdil. Novy prvni republikovy tajemnik strany bere uplatky stejne jako jeho predchudce. Tento clovek prinesl nekolik serióznich dokladu, tykajicich se cinnosti Usmanchodzajeva a poprosil me, abych pomohl. Pouze Moskva muze neco udelat, rikal, jelikoz pokusy podniknout nejaka opatreni primo na miste, narazeji na odpor zkorumpovaneho aparatu. Slibil jsem, ze se s dokumenty seznamim a pokud budou skutecne seriózni, seznamim  s nimi nejvyssi funkcionare.
Nasledoval druhym navstevnik, treti, ctvrty… Dva dny za sebou jsem poslouchal na prvni pohled nepravdepodobne, avsak ve skutecnosti vice nez realne historky o uplatcich na nejvyssich stranickych mistech republiky.
Vsechny tvorily mozaiku systemu uplatku odpovednych funkcionaru zdola nahoru, pricemz cestny clovek musel mit poradnou odvahu, aby se v tomto retezci  uplatnych lidi neocitl. Prave ti ke mne prichazeli predevsim.
V soucasnosti se o techto zalezitostech uz vi. Jenomze tehdy me tento obraz sokoval. Rozhodl jsem se, ze po navratu do Moskvy vsechno reknu Gorbacovovi.
Kdyz jsem odjizdel, stala se jeste jedna priznacna prihoda. Poprosil jsem, aby mi dali ucet za stravu v hotelu, abych mohl zaplatit. Najednou se dovidam, ze je uhrazen. Pozadal jsem tedy starsiho telesneho strazce, aby pohostinnym hospodarum vysvetlil, ze nemam naladu na zerty a ze ucet proste potrebuji. Vratil se nejisty a povida: „Ucet neexistuje, strava je zaplacena na zaklade zvlastniho clanku Spravy veci UV republiky.“ Proveroval to. Nevydrzel jsem to a temer s krikem jsem zadal ucet…“
Nevedomy ctenar se muze domnivat, ze Jelcin byl tak cestny: prijel do Taskentu, stravoval se, bydlel v hotelu a za to vsechno mu nechteli dat ucet, jenz by mohl uhradit. Ukazalo se, ze za nej zaplatili na zaklade zvlastniho clanku. Cela tahle historie neobsahuje nic podstatneho. Ostatne vlastnimi prostredky Jelcin stejne neplatil, jelikoz nejen tajemnikovi UV, ale kteremukoliv cloveku, jenz jel za sovetske ery na sluzebni cestu, se davaly penize na cestu, na stravu, na pobyt v hotelu. A kdo zaplatil Jelcinovy vylohy, zda sprava veci UV KSSS nebo podobna sprava UV strany Uzbekistanu, bylo v ramci jednoho statu sotva dulezite. Jelcin mel proste chuť znovu predvest svou cestnost a neuplatnost v situaci, ktera se k tomu vubec nehodila.
Abychom pochopili, jak Jelcin „svymi“ darky obdarovaval proste obcany nebo jak platil vlastnimi prostredky, uvedeme uryvek z jiz zname knihy A. Korzakova „Boris Jelcin: od usvitu do zapadu“.
„Prakticky denne jsme jezdili na nejakou akci. Stavalo se, ze jsme v jeden den podnikli nekolik navstev – jeli jsme na stavbu, do podniku nebo institutu… V tech chvilich jsem u Borise Nikolajevice zacal pozorovat rysy, ktere jsem drive u stranickych bosu nespatril.
Boris Jelcin se predevsim lisil neordinarnim chovanim. Jednou se me na nejake stavbe zeptal:
- Alexandre, jake mate hodinky?
Ukazal jsem mu je.
- Ale ty nejsou dobre, potrebujete nejake lepsi.
Pristoupil jsem tedy ke skupine, ktera nas provazela a zajimam se:
- Jake mas hodinky?
- Sejko. A co ma byt?
Vysvetluji:
- Dej je dolu, sef si to preje.
Dal mi je. Sef je okamzite daroval jednomu ze stavbaru. Ukazalo se, ze Jelcin jako darek rad daval hodinky. Tento zvyk mel jeste ze sverdlovskych casu. Ono gesto melo historicky smysl: prvni tajemnik vynikajici pracovniky odmeňoval „vlastnimi“ hodinkami temer stejne, jako velitele vojaky – za bojove zasluhy ve Velke vlastenecke valce. Tento kousek s hodinkami jsem si zapamatoval a nasledne jsem zvlasť pro tyto ucely v kapse nosil zasobu hodinek. Bral jsem statni, z mestskeho vyboru.
V naprsni kapse mel Jelcin vzdycky desetirublovku, kterou mu do ni davala Naina Josifovna, kdyz rano manzela vypravovala do prace. Uz tenkrat mel Boris Nikolajevic chabou predstavu o tom, co kolik stoji, nicmene neustale dohlizel, aby za nej nikdo nic neplatil. Pokud mel dojem, ze jej kdosi hosti a na tomto miste nema smysl jist zadarmo, polozil na stul sve „kilecko“ v dobre vire, ze vse zaplatil. Trebaze obed mohl stat i dve „kila“.“
Uvedeny uryvek ze vzpominek Korzakova zachytava obdobi, kdy Jelcin pusobil ve funkci prvniho tajemnika moskevskeho vyboru strany (v te dobe byl rovnez kandidatem na clenstvi v politicke byru)
Abyste si mohli predstavit, jakou cenu tehdy onech 10 rublu (v te dobe se zhruba rovnaly 100 Kcs – pozn. autoru) melo a Jelcinove vyplate, uvedeme nekolik prikladu.
Clenove predsednictva v te dobe dostavali 1 200, kandidati na clenstvi v politickem byru 1 100 a tajemnici UV KSSS 1 000 rublu mesicne („Argumenty a fakta“ c. 20, 1989. M. S. Gorbacov, Stranky z zivotopisu).
Totez cislo tydeniku „Argumenty a fakta“ tehdy podobne jako listek do metra nebo na autobus stalo pet kopejek.
Prestoze zabihame ponekud dopredu, musime poznamenat, ze uroveň nezakonnosti a zlovule, vcetne uplatkarstvi a korupce, ktere v Rusku zavladly s nastupem B. N. J. do funkce hlavy statu, nelze srovnat s tim, o cem se jeden z nejzarivejsich klusaku prestavby zmiňuje ve svych pametech starych deset let.
Budeme dal mluvit o nasem „milackovi“, jenz vystoupil do vysin, z nich se buď pada nebo vzleta. Tam, kam se teď premistime, se Jelcin neudrzel dlouho. Kdyz odtamtud padal, dokazal se zachytit, aby nespadl az dolu. Potom vzletl a jako tezke brime zustal viset na bedrech naroda v jednom z  nejdramatictejsich obdobi ruskych dejin.
Tak tedy z „konirny prestavby“ se vydejme na jednu z nejdulezitejsich dostihovych drah – na moskevskou.

               










                Jak byste chteli, aby lide
                jednali s vami, tak vy
                ve vsem jednejte s nimi;    
                v tom je cely Zakon i Proroci.
                Matous, 7:12
               

HON NA VLKY NA MOSKEVSKE DOSTIHOVE DRAZE

Ti, kteri se domnivaji, ze skutecna „hvezda“ nad Jelcinem , jenz se s takovymi potizemi vyskrabal na prezidentsky trun, zazarila v roce 1991, se podle naseho mineni hluboce myli. V uvedenem roce, presneji po takzvanem srpovem komunistickem puci, zacal Jelcinuv pad, trvajici osm a pul roku…
Skutecny Jelcinuv vzestup v duchu jeho detske touhy stat se vedoucim, zapocal 22. prosince 1985, nekolik tydnu pred jeho petapadesatymi narozeninami, kdy hlavni osoba v „konirne prestavby“, Michail Gorbacov, aniz by mel spatne umysly, za uzdu na jednu z nejvetsich „prestavbovych“ aren vyvedl moskevskou stranickou organizaci. Nikoliv statneho valacha, ale sedeho stareho hrebce J. B. N., ktery netrpelive rzal a busil kopyty do bubnu „prestavby“, coz vedlo k domnence, ze nejen chce, ale take muze.
Tenkrat mel vsak generalni tajemnik uplne jine starosti a musel resit naprosto jine problemy, nez aby premital, koho to vlastne vede. Musel se pripravovat na sjezd KSSS, dopracovat koncepci urychleni prestavby, upevňovat stranicke organizace v mistech i v centru, vytvorit si vlastni mafii… A najednou se zjevil stejne myslici clovek. Zdalo se, ze i prosinec je vhodny mesic. 30. 12. 1922 je dnem zrodu SSSR, v prosinci 1941 Ruda armada zvitezila v bitve s hitlerovskymi vojsky pod Moskvou, v prosinci se narodili i lide, kteri se nejdele udrzeli u moci – Stalin (temer 30 let) a Breznev (vice nez 18 let)… tehdy nepozorneho Gorbacova nenapadlo, ze 8. prosince 1991 „veseli chlapci“, kteri se vydali do lesniho masivu na hranici Beloruska a Polska (To pro kazdy pripad, kdyby se neco prihodilo, pak by totiz mohli prchnout za hranice a padnout do naruce polske demokracie.), do takzvaneho Belovezskeho pralesa a opirajici se o „prestavbu miniprezidentu“ republik – Jelcin, Kravcuk a Suskevic (v te dobe byl pouze predsedou nejvyssiho sovetu BCR), provedli statni prevrat. Oznamili totiz, ze SSSR prestava existovat a podepsali dohodu o vzniku  Spolecenstvi nezavislych statu. 21. 12 melo ono spolecenstvi jiz 11 clenu (nepatrili k nim vsak Gruzie, Litva, Lotyssko a Estonsko – z SSSR „ se vyparily“ jiz drive).
Novi spojenci prohlasili, ze budou verni cilum a principum dohody o vzniku SNS a 25. 12. 1991 Gorbacov prestal zastavat pravomoci prezidenta SSSR, jenz v te dobe jiz vlastne neexistoval. Jak by rekl autor  knihy „Mein Kampf“ Hitler: „Desivy byl pad naseho naroda a bude nezbytne vynalozit nebyvale usili, aby jednoho dne bylo mozne nasledky teto porazky zlikvidovat.“ („T-OKO“, 1992)
Nelekejte se, nejsme Hitlerovymi stoupenci. Ucit se vsak nemusime jen u pratel. Ucit se lze od kohokoliv. Hlavni je, aby takove studium bylo prospesne. Ostatne Hitlerova kniha byla pod zvlastni ochranou v jedne z knihoven UV KSSS. Znamena to tedy, ze ji kdosi potreboval. S prvnim citatem z Hitlerovy knihy plne souhlasime. Dovolime si ctenare seznamit jeste s  jednou myslenkou, ktera, byť neni v plnem souladu s nasimi nazory, o necem svedci – o udalostech z prosince 1991, kdy se SSSR rozpadl:
„Kdyby cela nase nejvyssi intelektualni vrstva nestudovala jen dobre zvyky a kdyby se misto toho venovala rekneme boxu, pak u nas nemohlo dojit k one listopadove revoluci, kterou provedli pasaci, dezerteri a podobna verbes. Jestlize vsechna zminena pakaz mela v listopadu 1918 uspech, pak to nelze vysvetlit energii a rozhodnosti „tvurcu“ revoluce, nybrz vylucne ubohou bezcharakternosti tech, kteri tehdy ridili stat a na nichz spocivala odpovednost za nej. Prave v tom spociva nase nestesti, ze vsichni nasi ideovi vudci meli takzvane „duchovni“ vzdelani. Prave proto byli uplne bezmocni ve chvili, kdy opacna strana pouzila silu. To vse v konecnem dusledku bylo nasledkem toho, ze nase vysoke skoly zasadne nevychovavaly muze, nybrz pouze uredniky, inzenyry, techniky, chemiky, pravniky, literaty a samozrejme, aby tyto druhy nevymiraly, take profesory s odpovidajici specializaci.
Nase ideove vedeni bylo vzdy vynikajici. Ovsem tam, kde bylo nutne projevit libovolnou silu vule, jsme vetsinou nestali ani za zlamanou gresli.“ (tamtez)
Vezmeme-li v uvahu Hitlerova slova, pak Gorbacov s hlavnim  spiklencem prohral prave v dusledku nedostatku silne vule. Cemu takova sila slouzi? Samozrejme moci. Podivejme se, co o tom rika nemecky filozof Nietzsche (1844 – 1900) ve sve knize „Vule k moci. Zkusenosti z prehodnocovani vsech hodnot“ (ICP „ZANNA“, 1994)
„Co vlastne znamena ona vule k moci, kterou odhalujeme v moralnich vlastnostech a ktera se na zemi doposud projevuje v tech nejneobycejnejsich formach rozvoje?
Odpoveď: jsou v ni skryty tri sily:
1. instinkt stada na silne a nezavisle
2. instinkt trpicich a neuspesnych na sťastne
3. instinkt prumernosti na vyjimky.
Uzasne vyhody tohoto pohybu, nehlede na aktivni ucast krutosti, zakernosti a omezenosti (jelikoz historie boje moralky se zakladnimi instinkty zivota je sama o sobe obrovskou nemoralnosti, ktera existuje na zemi…)…
Pouze jedinci dokazou problemy videt v tom, uprostred ceho zijeme a na co jsme si davno zvykli. Nase oko k tomu ovsem neni prizpusobeno. Zda se mi, ze se to zvlasť vztahuje k nasi moralce.
Otazka  - „kazdy clovek coby objekt pro druhe“, je dostatecnym duvodem prokazat uctu nejvyssi jinym; ovsem ne sobe!
Problem „musis“ je naklonnosti, ktera se podoba pohlavni naklonnosti. Neni schopno vysvetlit samo sebe; nesmi spadat pod vliv odsouzeni, jez pripada na vrub jinych instinktu;  naopak musi slouzit coby obrovska hodnota a byt jejich soudcem!
…Promlouva k nam autorita, ale kdo je onou autoritou? Lidske hrdosti je treba prominout, ze onu autoritu hledala co mozna nejvyse, aby se pokud mozna co nejmene jeji moci. citila ponizena Tak tedy rika Buh!
Buh musi byt bezpodminecnou sankci, nad niz uz neni vyssi instance nez „kategoricky imperator“ nebo, jelikoz jde o otazku viry v autoritu rozumu, byla nezbytna metafyzika jednoty, jez by tomu vsemu dokazala dat logiku.
Predpokladejme, ze vira v Boha se vytratila: opetovne vyvstava dotaz – kdo  mluvi? Odpoveď neni prevzata z metafyziky, nybrz z fyziologie zvirat: promlouva instinkt stada. Prave on chce byt panem. Odtud pochazi ono „musis“. Jednotlivce prijima pouze v souladu s celkem a v jeho zajmech. Nenavidi toho, kdo se od celku odtrhl a nenavist vsech ostatnich obraci proti nemu.
Zakladem evropske moralky je prospech stada: zal vsech nejvyssich ojedinelych lidi spociva v tom, ze vse, cim se lisi, se v jejich vedomi poji s pocitem malosti a ponizeni. Cim nebezpecnejsi se stadu jevi znama vlastnost, tim vice upada v nemilost.
Moralka pravdivosti spociva ve stadu. „Musis byt pristupny poznani, tve vnitrni „ja“ musi byt viditelne v jasnych a nemennych znacich. V opacnem pripade jsi nebezpecny. Jsi-li zly, pak tva schopnost pretvarovat se, je pro stado velice skodliva. Prezirame tajemne jedince, nepodlehajici poznani. Z toho tudiz vyplyva, ze sam sebe musis povazovat za poznaneho, ze nesmis byt skryt sam pred sebou. Nesmis verit ve vlastni nestalost.“
Znamena to, ze pozadavek pravdivosti predpoklada poznatelnost a stalost osobnosti. Faktickym poslanim vychovy je privest clena stada k urcite vire souvisejici s podstatou cloveka. Zpocatku sama tuto viru vytvari a pozdeji na jejim zaklade zada „pravdivost“.
Uvnitr stada, uvnitr kazde spolecnosti ma prilis vysoke hodnoceni vyznamu pravdivosti velky smysl. Nedovolit nechat se oklamat, coz v podstate, coby pravidlo osobni moralky, znamena sam nelhat! Jde o vzajemnou povinnost mezi rovnymi! Strach a opatrnost nuti chranit se pred lzi z jine strany. Psychologickym predpokladem je stejna opatrnost, jenomze obracena dovnitr. Neduvera je zdrojem pravdivosti.
…Instinkt stada vidi v prostrednosti a uprostred neco vyssiho a cennejsiho. Jde o postaveni, jez zaujima vetsina, jde o obraz chovani a skutku, jez jsou jim vlastni. Diky tomu je instinkt opakem tabulky stupňu, jez zohledňuje vzestup od nizsiho k vyssimu a soucasne pad od nejvyssiho k nejmensimu. Stado vyjimku stojici nad nim i pod nim vnima jako neco, co mu skodi a je nepratelske.  Jeho krok ve vztahu k vyjimkam nejvyssiho rangu, k daleko silnejsim, k daleko vetsim, moudrejsim, plodnejsim spociva v tom presvedcit je, aby na sebe vzali poslani pastyru, ochrancu, strazcu, zkratka a dobre aby se stali prvnimi sluhy stada. Zasluhou teto skutecnosti nebezpeci meni ve vyhodu...
…Vse chorobne je stadu zvirat cizi. Posledni je samo o sobe nedoceneno. Jelikoz nebude schopno samo sebe ridit, bude potrebovat „pastyre“. Ostatne prave tohle velice dobre chapou knezi..
… Stado je totiz ve vztahu k vnejsimu svetu nepratelske, zistne, nelitostne, je naplneno neduverou, vladychtivosti atd.
Antagonismus se projevuje v osobe „pastyre“. Prave v nem se museji slucovat protichudne vlastnosti stada.
…Prijemne pocity, ktere nam predklada dobry, prejici a spravedlivy clovek (coby opak napeti, strachu, jez v nas vyvolava velky novy clovek) jsou podstatou pocitu nasi osobni bezpecnosti a rovnosti. Timto zpusobem si zvireci stado idealizuje vlastni podstatu stada a pouze tehdy se citi dobre. Tento projev prijemneho stavu maskuje nadhernymi sluvky. Odtud pochazi „moralka“. Vsimnete si nenavisti stada k pravdivosti.
…Herectvi coby nasledek moralky, „svobodne vule“. – Novy krok v rozvoji samotneho pocitu moci, samo se stalo pramenem vysokych stavu (vlastni dokonalosti). V dusledku toho si je samo muselo prat…  (Kritika: jakakoliv cinnost je neuvedomela a neni cilena;  vedomi je projevem nedokonaleho a zhusta chorobneho stavu osobnosti. Osobni dokonalost, jez predstavuje produkt vule, podobne jako uvedomelost, jako rozum s dialektikou, jsou karikaturou, jakymsi druhem protireceni…Urcity stupeň uvedomelosti dokonalost cini nemoznou… je to forma herectvi.“
Snad jste si precetli a nebo dokonce preskocili ponekud dlouhy citat z Nietzscheho. Domnivame se vsak, ze uvedena slova nejsou pouhych teoretizovanim, ktere nema nic spolecneho s zivotni realitou. Jsou klicem k chapani motivu chovani jednotlivych osob stojicich nad „tlupou“, „stadem“, ktere dokazou manipulovat s vedomim a jednanim vetsiny lidi, spojenych prave pocity stada. Soucasne slouzi k pochopeni toho, co „stado“ ocekava od cloveka, v nemz vidi sveho pastyre. Preje si pouze tehdy, kdyz si uvedomuje co si preje, pricemz „jakakoliv cinnost je neuvedomela a neni cilena“. „Znamy stupeň vedomi cini dokonalost nemoznou“, jelikoz pri „neuvedomelem“ podvedomem chovani se clovek do jiste miry odpoji od vlivu, od pusobeni efektu tlupy na nej.
Prave v podvedomi se rodily nejlepsi lidske vytvory. Kazdeho takoveho tvurce oznacujeme za cloveka, jemuz talent dal sam Buh. Nietzscheho jsme pouzili (ostatne psal proto, aby jej lide vyuzivali) kvuli lidem, kteri se chteji lepe vyznat v tom, co nejen formuje svetly rozum lidstva (je jasne, kdo to je), ale take  v tech, ktere nad sebe pomerne ochotne stavime a potom prolevame horke slzy, pricemz ze sveho nestesti nevinime ani tak sebe jako je. Tedy ty, ktere jsme si docela nedavno prali pozvednout. Pokud jsme snad pritom vypadali jako hlupaci, pak vezte, ze oni moc dobre vedeli, co chteji. Ne dnes, kdy toho dosahli a my jsme jim prestali verit, nybrz tehdy, kdyz jsme jim verili, podobne jako vetsina z nas verila „sedakovi“, jehoz vyvedli na moskevskou dostihovou drahu. Podle Jelcinovy „Zpovedi…“ vsechno zacalo nasledovne:
„Ve funkci tajemnika UV KSSS jsem pusobil nekolik mesicu. 22. prosince 1985 me nahle zavolali na politicke byro. Nemel jsem tuseni, o cem budeme mluvit. Zrejme o mne. Gorbacov zacal asi takto: politicke byro se poradilo a rozhodlo, aby ses postavil do cela moskevske stranicke organizace. Ta citala temer milion dve ste tisic clenu, k nimz se pridruzovalo devet milionu obyvatel Moskvy. Pro me to bylo naprosto necekane. Vstal jsem a spustil jsem o nevhodnosti takoveho  reseni. Za prve – jsem inzenyr-stavar s velkymi vyrobnimi zkusenostmi. Mam jiste napady, z nichz nektere se tykaji vyvedeni oboru ze slepe ulicky. Byl bych prospesnejsi, kdybych pracoval coby tajemnik UV. Navic v Moskve neznam dobre lidi, bude pro me obtizne s nimi pracovat.
Gorbacov a dalsi clenove politickeho byra me zacali presvedcovat, ze je nezbytne to udelat, ze je treba uvolnit Grisina, ze stranicka organizace Moskvy trpi ubytemi, ze styl a metody jeji prace jsou takove, ze neni prikladem a co vic, trci nekde na konci stranickych organizaci zeme. Hovorili o tom, ze Grisin nemysli na lidi, na jejich neodkladne potreby, ze je zavalil praci a jeho samotneho zajima pouze „predvadecka“ – poradani obrovskych, rusnych, „vyzehlenych“ a peclive zorganizovanych akci, kdy se vsechno cte jen z papiru. Zkratka a dobre moskevskou stranickou organizaci je nutne zachranit.
Diskuse v politickem byru nebyla vubec lehka. Zase mi pripomneli stranickou kazeň a zdurazňovali, ze vedi, ze tam budu strane prospesnejsi… Opet jsem lamal sam sebe, neboť jsem chapal, ze moskevska stranicka organizace nemuze zustat ve stavu, v nemz se nachazi. Premital jsem, koho by bylo mozne do ni poslat a nakonec jsem souhlasil. Pozdeji jsem casto premyslel, proc Gorbacova napadla prave ma kandidatura. Zrejme vzal na vedomi me temer desetilete zkusenosti z vedeni jedne z nejvetsich stranickych organizaci zeme a take vyrobni praxi…  Navic znal muj charakter. Byl presvedcen, ze dokazu rozhrabat stare nanosy, pustit se do boje s mafii. Jelikoz se vyznacuji urcitymi vlastnostmi a odvahou, dokazu radikalne vymenit lidi. To vse bylo predem promysleno. V te chvili jsem prave ja byl nejvhodnejsim kandidatem pro splneni cilu, jez si vytycil. Souhlas s uvedenou funkci jsem daval jen nerad. Vubec ne proto, ze bych se bal potizi. Moc dobre jsem chapal, ze me vyuziji, abych zlikvidoval Grisinovu partu. Grisin nebyl clovek s velkym intelektem, chybel mu moralni pocit slusnosti. Byl nafoukany, rad pochleboval. V kterekoliv chvili vedel, co ma delat, aby vedeni ulahodil. Mel o sobe vysoke mineni. Chystal se, ze se stane generalnim tajemnikem. Snazil se udelat vsechno proto, aby se chopil moci. Zaplať panbuh se mu to nepovedlo.
Mnohe moralne pokazil. Ne celou moskevskou organizaci, ale jeji vedeni – mestsky vybor - ano. V aparatu vladly autoritativni metody rizeni. Autoritarstvi bez dostatecneho rozumu je neco hrozneho. Odrazelo se to v socialnich otazkach, v zivote lidi, na vzhledu Moskvy. Hlavni mesto zilo hure nez pred nekolika  desetiletimi. Bylo spinave, s vecnymi frontami, s davy lidi…“
K hodnoceni faktu, do jake miry je Jelcin ve svych vzpominkach, tykajicich se historie jeho postupu k vrcholu moci v hlavnim meste uprimny, lze samozrejme pristupovat ruzne. Napriklad Andrijanov a Cerňak v jiz drive citovane knize souhlasi s tim, ze Jelcin se uprimne „opiral“, co se tyka jeho presunu, o vedeni Moskvy.
„Ano, Jelcin dalsi postup privital nepratelsky. Jeho jesitnost dostala zasah. Povazoval ho za ponizeni a ne za povyseni. A to navzdory Gorbacovovym slovum. Nemel vsak na vyber. Generalni tajemnik na nej tlacil. Se skripajicimi zuby byl tedy nucen souhlasit.“ („Osamely car v Moskve“)
Souhlasime s  konstatovanim, ze nemel na vyber. Ovsem co se tyce jeho jesitnosti a jeji zranitelnosti, pak sotva. Jiste, v Jelcinove hlave, stejne jako v hlavach jinych lidi, zacala blikat cervena zarovka. Slo o podvedomou reakci – nebudes-li souhlasit, bude to s tebou daleko horsi. Ostatne podobna reakce je priznacna pro kterehokoliv jedince a souvisi s urcitymi pocity, ktere nelze okamzite rozumne vysvetlit. Lze je nazvat intuici, ovsem jen podminecne, jelikoz ve skutecnosti zapracovalo biopole vesmiru, jehoz informace je pro toho ci onoho cloveka tou jedinou spravnou. Vse, co jej napadne pozdeji, pokud se to rozchazi s prvni reakci, je chybne.
Jelcin tehdy zacal premitat a rozhodl se pro reseni, pricemz se podridil hospodari (v roce 1985 byl Jelcin nejen stranickym funkcionarem, ale soucasne sluhou tech, kteri ve vlastnim zajmu vyuzivali KSSS), ale take pocital s moznymi vyhlidkami, souvisejicimi s jeho cilem stat se vedoucim.
Samozrejme, ze prvni tajemnik moskevskeho mestskeho vyboru strany, navic s prislusnymi „vylozkami“ clenstvi v politickem byru, se nemohl srovnavat s nejakym tajemnikem UV pro otazky vystavby. Nicmene Jelcin mel strach z novych potizi…
Jak se rika, pred osudem neuteces. Jelcinuv osud mel chuť s nim nalozit prave onim krutym zpusobem. Cim se J. B. N. pro Rusko stal? Bozim trestem nebo dalsim kouskem ďabla? To ukaze cas.
24. prosince byl Grisin na plenu moskevskeho mestskeho vyboru strany uvolnen z funkce prvniho tajemnika MMV „na vlastni zadost v souvislosti s odchodem do duchodu“. Jelcin, jak to ve sve knize hezky vyjadrili Andrijanov a Cerňak, vtahl do Moskvy.
Nas vytecnik okamzite zahajil tazeni pod praporem sveho cile. Snazi se zapusobit na demokraticke publikum. Pravdou i lzi se postupne zrika Lenina.

Nabizime vam svedectvi samotneho Jelcina.
„Ctete Lenina, Borisi Nikolajevici,“ zeptal se novinar Andrej Karaulov.
B. J. – Ano.
A. K. – Soustavne?
B. J. – Nemohu presne rici kdy a v jakem rozsahu, obvykle vsak ctu rano od
peti do sedmi hodin. Nekdy pul dne v nedeli. Mozna to bude znit ponekud banalne, ale pracuji nad sebou.“
V zajmu plneho pochopeni je treba uvest jeste jedno svedectvi stareho redaktora „Pravdy“. Nas kolega prijel do Sverdlovska. Jak bylo zvykem, privedli jej, aby se seznamil s prvnim  tajemnikem krajskeho vyboru strany Borisem Jelcinem. Byl to kratce pred polednem. Prvni tajemnik odsunul dily Leninovych spisu ulozene v knihovne a vytahl lahev. Nalil sobe i hostu a lahev opet ukryl za knihy.
Mimochodem, takove sousedstvi nemuselo majiteli pracovny vubec vadit. Vzdyť si dobre pamatoval Leninovy klicove pozadavky:
„Zit s masou.
Znat nalady.
Vedet o vsem
Pozvedat masu.
Umet k ni pristoupit.
Ziskat si absolutni duveru.
Vedouci se nesmeji odtrhnout od rizene masy,
od avantgardy – od armady prace.“
I takovy byl „vudce svetoveho proletariatu“ pro sve zaky.
Je jasne, ze na„stado“ neplati jen bic, ale take cukr. Ostatne to se vedelo jiz davno pred Leninem. Pokud je cukru malo, nebo chybi, pak ani bic nestaci. Jestlize se „stadu“ bude dostavat pouze ran bicem, lze jej ubit k smrti. Ovsem v takovem pripade pastyri nebudou mit nikoho, kdo je bude krmit. Pokud mu vsak budou davat neco malo cukru a navic ho ukazovat z okna zitrejsiho dne, pak se stado k zitrku nadsene pohrne samo, ať uz bude zaprazeno do cehokoliv, nehlede na naklad, jenz bude muset tahnout. S radostnym pistenim bude uhanet k zitrku, byť onen zitrek nastane pozitri nebo za tyden, mesic, rok…
Dlouha leta bylo pro obcany SSSR onim zitrkem magicke sluvko „komunismus“, jenz mel pod vedenim „rodne, leninske komunisticke strany“ vybudovat ten, jehoz ucinili hlavnim hrdinou hesla: „Ať zije velky sovetsky lid – budovatel komunismu!“ A co komunismus vlastne obnasi, nebyl jeho budovateli nikdo schopen poradne vysvetlit. Dokonce se v te souvislosti obraceli k dedictvi po Leninovi a  Marxovi. Nicmene „dedictvi“ komunismu nikomu nic nerika. Zmiňuje se pouze o odlisnostech mezi komunismem a socialismem na zaklade „principu rozdeleni“: za socialismu to bylo od kazdeho podle schopnosti a kazdemu podle jeho prace a za komunismu to melo byt od kazdeho podle schopnosti a kazdemu podle jeho potreb. V te souvislosti se rikalo, ze za komunismu hlavni potrebou prislusnika teto spolecnosti bude potreba pracovat, jelikoz uvedomeni clena komunisticke spolecnosti vyrazne vyleti nahoru.
Ti, kteri shoreli v ohnisti budovatelu onech dvou spolecensko-ekonomickych formaci, prechazejicich z jedne ke druhe, budou mit radost za sve deti, vnuky, prapravnuky…
Kdyz jsme se trochu pohrabali v pameti, zjistili jsme, ze Lenin prece jenom komunismus vysvetlil vetou, jez nas dlouha desetileti „vabila“, abychom ji nasledovaly: „Komunismus je sovetska moc plus elektrifikace cele zeme.“ V duchu uvedeneho leninskeho vyplodu bylo jeste pred valkou s fasistickym Nemeckem ohlaseno konecne vitezstvi socialismu a po porazce Nemecka jeho (tedy socialismu) definitivni vitezstvi, kdy obnova kapitalismu v SSSR, jenz vyhlasil vznik „socialistickeho tabora“, byla oznacena za nemoznou.
Chruscov, poradne vycerpany bojem s kultem osobnosti Stalina, „soucasnemu pokoleni“ z plna hrdla oznamil,, ze muze a dokonce musi a bude zit v komunismu. Nikita Sergejevic, na rozdil od svych predchudcu, urcil konkretni termin nastupu komunismu v zemi vitezneho socialismu – osmdesata leta dvacateho stoleti. Chruscov nemlatil prazdnou slamu. Podstatne totiz rozvinul leninskou definici komunismu, pricemz k sovetske moci „prifaril“ jeste jedno plus, v jehoz dusledku definice komunismu, zformulovana dvema architekty, znela presvedciveji: „Komunismus je sovetska moc plus elektrifikace cele zeme plus chemizace celeho narodniho hospodarstvi.“
Naslednici a opevovatele Chruscova za pomoci vlastnich „dvornich vedcu“ na svet neprivadeli komunismus, nybrz „rozvinuty socialismus“, jenz se pozdeji zmenil v „prestavbu a urychleni“ a nakonec jen v „prestavbu“, trebaze pod heslem  „Vice socialismu!“ Nesmerovali vsak k socialismu a uz vubec ne ke komunismu. Zeme nekracela k horizontu komunismu, ale kamsi dozadu. Nebudovala komunistickou spolecnost, nybrz „prestavovala rozvinuty socialismus“, jenz kdysi byvali „spolubojovnici“ Brezneva udatne oznacili za „stagnaci“.
Z uvedeneho vyplyva, ze Lenin misto „svetove socialisticke revoluce“ po sobe zemi zanechal v podstate kapitalistickou „novou ekonomickou politiku“, Stalin zase diktaturu socialismu, jenz nemuze existovat bez silneho vudce, Chruscov toho zanechal hodne, avsak v pameti zustava jeho kukurice a buseni botou do recnickeho pultu v OSN, Breznev nam odkazal stagnaci, sedici v zatylku rozvinuteho socialismu, Andropov v dusledku nemoci za kratky cas, jenz mel k dispozici, nestihl nic, Cernenko za mnohem kratsi dobu dokazal v KSSS prosadit V. M. Molotova, jenz Stalina nezradil ani po jeho smrti.
Rovnez Gorbacov ucinil ve smeru k „zivemu tvurcimu projevu mas“ zkusebni krok, pricemz ve svem vystoupeni, venovanem  40. vyroci vitezstvi nad fasismem zminil Stalina. To bylo v kvetnu 1985. Masy tento krok prijaly pozorne a s nadsenim. Avsak Gorbacov si vcas vsiml, ze roli Stalina v dejinach se mu nepodari zvladnout. Tento „balonek“ praskl. Vetsina naroda se citila oklamana. Tisk netlacil na „stalinismus“, ale na „stalinstinu“, v niz zmizelo hodne „nejvyssi“ „prestavbove“ energie. Tvurci „prestavby“ a jejich prostredky masove informace, jakesi hlasne trouby „prestavby“, zajiste zapomneli na objektivni zakon zachovani a premeny energie a lokomotiva „prestavby“ se prakticky za chodu zastavila. Nelze soucasne resit i otazky, ktere zustaly v minulosti, v nenavratne ztracene minulosti.
Ovsem Jelcin v te dobe casem nemrhal. Leninske ideje mu nedovolovaly odtrhnout se od „vedouci masy“, zadaly po nem, aby si „ziskal absolutni duveru“, „o vsem vedel“, „znal nalady“…
Vlastnimi silami zacal Jelcin primo za chodu pozvedat masu.
„Uz 27. prosince jede do tovarny ZIL. Jde ve stopach Gorbacova, jenz sem zavital hned po zvoleni generalnim tajemnikem a zamestnancum na vyrobu aut dal ukol urychlit vedecko-technicky pokrok a obnovit vyrobu. „Zilovci“ pripravili plan obrovske rekonstrukce a predevsim intenzifikace vyroby, zvyseni kvality. Krome jineho se zavazali, ze dobu rekonstrukce zkrati 1,5krat a ze si drive, nez jim uklada termin, osvoji vyrobu novych automobilu.
Kdyz o tom generalni reditel podniku Sajkin Jelcinovi podaval hlaseni, vsiml si, ze se mu zalibil „pracovni poradek“. Jelcin zamestnance pochvalil a hned je privedl do rozpaku, kdyz pozadoval, aby zvysili kvalitu produkce a udelali poradek s lajdaky. Po prohlidce dilen se vydal do podnikove nemocnice, do Palace kultury. Zastavoval se a debatoval se „zilovci“. I ve zbeznem rozhovoru o malickostech dokazal spatrit velke problemy, zevseobecnit je a vypichnout to nejdulezitejsi.
Lidem se tento pristup libil. Vzdyť v jakych dobach se vedouci na tak vysokem postu zajimal, cim lide ziji, co jim dela starosti? Mluvili na preskacku, prerusovali jeden druheho. A on umel poslouchat. Trpelive a s porozumenim. Nedovolaval se nedostatek casu, pronikal do toho, co lidi zneklidňovalo, prosil, aby sve informace upresnili. Pomocnikovi prikazal, aby si zapisoval prosby, jez vyzadovaly reseni mocnych mesta.
Nejvice stiznosti Moskvane meli na praci ochrancu zakona a na obchod. Z tovarny na vyrobu automobilu Jelcin odjel na Petrovku, kde se setkal s vedoucimi predstaviteli Spravy vnitrnich veci hlavniho mesta. Vyslechl si generaly, dustojniky a spolecne nacrtli opatreni zamerena na upevneni poradku ve meste. Duraz kladli na prevenci. Doporucili zlepsit spolupraci milice a pracovnich kolektivu.
Jelcin zasel take do obchodu, jidelen. Ovsem uzitek v tom nevidel. Obchodnici vedeli, kdy k nim vysoce postaveni „nacelnici“ zavitaji a tak se pochopitelne pulty v obchodech pred jeho prijezdem prohybaly pod mnozstvim zbozi. Kupujici, jimz se podarilo do obchodu zajit hned po nem, se nestacili divit. Odkud se vsechno to zbozi vzalo? Mimochodem, jeden z tajemniku mestskeho vyboru za to, ze prilis peclive pripravil navstevu prvniho tajemnika v Leningradske ctvrti hlavniho mesta (naridil, aby nedaleko metra byla odstranena jedna provozovna a z ulice urychlene vyvezeny haldy smeti) od Jelcina dostal poradne kapky:  „Pripravil jsi divadylko, chapes?“
Jelcin zmenil taktiku, Nikomu nerikal, kam se chysta vyrazit, co hodla  delat. (Viktor Andrijanov, Alexandr Cerňak, „Osamoceny car v Kremlu“, str. 29, 30).
Zacteme se do slov Alexandra Korzakova, jenz byl Jelcinovi nablizku,. Uvedeme citat z jeho jiz zminene knihy:
„Kdyz byl Boris Nikolajevic ve funkci prvniho tajemnika MMV strany, pravidelne navstevoval obchody, aby si je proveril. Zpocatku jsme jezdili po stejne trase, zasli do obchodu podel vladni trasy. Je pravda, ze kdyz se obchodnici o nasi navsteve dovedeli, zacali tyto obchody lepe zasobovat. Zvyk osobne proverovat, jake potraviny jsou na pultech, si byvaly sef ze Sverdlovska rovnez zachoval. Diskuse v obchode s potravinami zacinaly asi takto:
- Kolik druhu masa mate v prodeji? Jaky sortiment mlecne produkce?
Pred Jelcinem jsme zminili, ze obchody, ktere jsou dal od nasi trasy, nejsou tak dobre zasobeny jako ostatni. Prikazal mi tedy, abych objekty proverek vybiral sam. Zajel jsem do toho nejobycejnejsiho obchodu, zkontroloval ho z pohledu bezpecneho prijezdu a nikomu z pracovniku jsem nesdelil, ze sem co nevidet zavita prvni tajemnik MMV strany.
Nas „zil“ v te dobe jiz provazela dalsi ochranka. Dostali jsme ji diky castym odklonum od standardnich tras. Chlapce jsem varoval:
- V te a v te dobe budeme tam a tam. Nikomu v obchode o tom vsak nerikejte.
Prijeli jsme zcela necekane, pricemz jsme vylekaneho reditele nemile prekvapili.V tech casech Jelcina podle tvare znalo malo lidi, takze ho mohli klidne poslat „nekam“. Neocekavana navsteva nebyla cilem, ale jen tak bylo mozne zjistit skutecny stav veci. Bez prikraslovani.
Jednou se Boris Nikolajevic prisnym velitelskym hlasem prodavacky na cosi zeptal. Drze mu odsekla:
- Vypadni…
Hluk privolal reditele, jenz s desem v ocich pohledl na Jelcina a okamzite poznal, „ktera bije“. Jelcin vsak s klidnou tvari pokracoval ve vyctu svych pripominek, jez jsem si poznamenaval do bloku.
Dnes je mozna smesne na to vzpominat. Jenomze tehdy jednal spravne. Dostal prikaz udelat v Moskve poradek, tak ho delal. Trzni metody tenkrat jeste nefungovaly. Ve Sverdlovsku kuprikladu za Jelcina vzdy prodavali vejce a tri druhy drubeziho masa. S nastupem Petrova zacalo byt zasobovani nepravidelne.
Nekdy jsme zavitali na slavnostni otevreni skolky nebo nejakeho podniku.  Boris Nikolajevic prednesl presvedcivy proslov. Lide mu verili. I my jsme verili, ze jeho energie, pracovni vytrvalost mohou zivot zmenit k lepsimu. Jak jen jsme byli naivni…“
Ano, byli jsme naivni a nejen v tech dobach. Ve skutecnosti Jelcinovy navstevy, naplanovane a spontanni, nemohly prinest zadny uzitek. Napriklad jiz zmineny obchod, byť se to nekomu muze jevit podivne, byl jednou z casti mocenskych struktur v SSSR. Nad lidem mel obrovskou moc.
Na nedostatkove zbozi vrchnost vzdy hledela jako na jednu z hybnych pak moci, jez ridi „stado“.
Korzakov zminil vejce a tri druhy drubeziho masa, diky nimz se Jelcinovi podarilo zaplnit zaludky svych spoluobcanu ve Sverdlovsku a navic v nich k nemu – komunistickemu predstaviteli - probudit lasku. V rozvinutych kapitalistickych spolecnostech mocni naopak pach socialismu vetrali tim, ze ke sverenemu ditku pridavali nejen kureci maso a vejce, ale take „ptaci mleko“, pricemz do jeho sortimentu patrily vsechny znaky svedcici o blahobytu  a prijemnem zivote soucasnych lidi.
Neni tak daleko doba, kdy Zapad bude horce oplakavat zmizeni sveho socialistickeho protejsku. V krajnim pripade v dusledku dvou pricin: zmizelo nepritazlive socialisticke (aspoň podle nazvu) pozadi, jez pomahalo zdurazňovat vlastni kvality. Zmizel rovnez konkurent v boji. Vedle nej bylo nutne dokazovat, ze ja jsem lepsi nez on. Jak se lidove rika, vsechno zle je k necemu dobre. Zlo ma pokazde konkurenci v dobru. Dobro je dobro, jelikoz existuje i to spatne.
V dobach, kdy byl Jelcin hlavnim dostihovym konem „prestavby“ na moskevske dostihove draze, se vetsina Moskvanu necitila jako naivni lide. Jelcinovi verili jako opravdovemu komunistovi-leninovci a doufali, ze zvuk kurecich vajec Jelcina ze Sverdlovskeho kraje se odrazi rovnez na jeho kariere v hlavnim meste. Prinejmensim v necem nemene dulezitem. Ostatne jak jinak, kdyz zacal honit nejen obchodniky.
Smyslem Jelcinovych vyjezdu, napriklad do obchodu, bylo regaly zaplnit zbozim z jakychsi mystickych skladu a navic dokazat, ze takove sklady existuji, ale pred narodem se to taji.

                x            x            x.
Abychom vyvolali ducha tech casu, „prestavbovy“ obraz Jelcina, uvedeme fragmenty priblizujici setkani Jelcina s propagandisty v dubnu 1986. Jsou z knihy Vladimira Solovjova a Jeleny Klepikove „Boris Jelcin - politicke promeny“.

Ze zapisu:

„Mas napoleonovske plany, kam jsi to strcil nos? Gorbacov potreboval sveho cloveka. Kliď se do Sverdlovska, dokud neni pozde.
Chruscov se nas pokousel navleknout do vaťaku a nepovedlo se mu to. Nepovede se to ani tobe. Kradli jsme a krast budeme.“


Z odpovedi na vystoupeni:

„Mohu vam prozradit, ze jsem se neoblekl v Moskve, nybrz ve Sverdlovsku. Boty mam z tovarny „Uralobuv“. Staly 23 rublu. Doporucuji vam je, jsou velice pevne, vydrzi celou petiletku.“ Predtim Jelcin vstal zpoza stolu a vyzul se.
„Pocet obyvatel hlavniho mesta se v soucasne dobe rovna 8,7 milionum (podle planu jich ke konci roku 1990 melo byt 7,6 milionu). Pro 2,5 milionu lidi chybi byty. Asi 1 milion obyvatel ziji v komunalnich bytech, 28 000 v chatrnych pribytcich, ktere je treba okamzite srovnat se zemi. Nastal cas zbourat „lagutenkovy“ domy. (Skeletove panelaky, tzv. zjednodusene architektury – bez vytahu a balkonu, v nichz byla spojena sanitarni zarizeni, mely nizke stropy, malicke pokoje. Byly postaveny v padesatych letech na zaklade projektu Vitalije Lagutenka. Na jeho pocest nesou jeho jmeno – pozn. Solovjova a Klepikove. My jeste doplnime: vyska stropu – 2,5 metru, ve dvou a tripokojovych bytech sanitarni zarizeni neni spojeno – I. S., J. C.) V nasi zemi je v soucasnosti hodne obeznich zen. Kdyz takova zena vejde do kuchyne, muz se do ni nevtesna.
Historicka tvar Moskvy je zohavena. Od roku 1935 bylo zniceno 2 200 velkych architektonickych pamatniku. Mnohe jsou v zalostnem stavu, nevyuzivaji se k puvodnimu ucelu. Kostel, v nemz se zenil Puskin, se zmenil v kancelar, spadajici pod ministerstvo energetiky. Predevcirem jsem kolem jel s ministrem (energetiky a elektrifikace – pozn. V. S., J. K.). Dal souhlas, ze urad premisti jinam.
Velice vaznym problemem je doprava. Ve meste chybi 60 kilometru metra. Autopark je v havarijnim stavu. V roce 1985 doslo ke 2 000 ruznych havarii. V temze roce se metro poprve stalo ztratovym. V dusledku toho se prestaly vycleňovat penize na socialni, kulturni a zivotni cile.
Dostal jsem dotaz: „Rika se, ze Jelcin jezdi metrem. Nikdy jsme jej vsak nevideli. Zmiňuje problemy s dopravou. Odkud potom ma takove informace, snad z okna?“
Co na to mohu rici. Ani ja vas nevidel. Nejspise proto, ze v Moskve zije hodne lidi a ja jsem navic „mlady“ Moskvan. Ne kazdy me zna podle tvare.
Dal jsem si za ukol aspoň jednou tydne zajit do obchodu. Bohuzel, lide me zacinaji poznavat. Nejakym zpusobem se o mych cestach dovidaji. Bleskove sjednaji poradek, oblecou si bile plaste, zpod pultu vytahnou nedostatkove zbozi. Musime neco podniknout, „predvadecka“ neni k nicemu.
V jakekoliv dobe, dokonce pozde vecer, jsou v obchodech fronty. Fondy museji pocitat nejen s deviti miliony Moskvanu, ale take se dvema az tremi miliony navstevniku.
Predchozi vedeni mesta zakazovalo budovat otevrene stanky, neboť pry kazi jeho vzhled. Jde o podivnou logiku – radeji budeme hladovet, ale tvar mesta nezkazime. Cozpak nelze na leto vybudovat hezke stanky?
Nesmirne problemy jsou v Moskve s nealkoholickymi napoji. Vyrobu nekvalitniho vina jsme zastavili, ale ve velkem produkujeme silna vina. Jelikoz je zakazano je v Moskve prodavat, opijime moskevskou oblast. Je nezbytne snizovat vyrobu alkoholu a rusit mista, kde se s nim obchoduje. V prvnim ctvrtleti tohoto roku jeho prodej klesl o 30 procent. Soucasne s tim se vsak v ulicich Moskvy zacali objevovat opilci. Je to dukaz, ze jsme v boji se zlem ochabli, ze jsme se domnivali, ze zmizelo. Pritom boj s opilstvim je na pocatku, takze klid neni na miste. (Tato beseda se uskutecnila v dobe, kdy se rozproudila kampaň proti alkoholu vedena Gorbacovem. Skoncila naprostym fiaskem. Opilstvi na Rusi nekleslo a stat ztratil monopol na jeho vyrobu. Lid se chopil iniciativy a vyrobu samohonky ztrojnasobil, sam se opijel a sam z toho mel zisk. „Diky“ uvedene kampani vlada utrpela ztraty jdouci do miliard. – V. S., J. K.) Opilstvi bylo z ulic zahnano do bytu. Ne nahodou se zvysil pocet tzv. bytovych zlocinu. V techto podminkach heslo „Z Moskvy udelame prikladne komunisticke mesto“ (Heslo bylo vytyceno Breznevem na pocatku sedmdesatych let. – pozn. V. S., J. K.) znelo prinejmensim vysmesne. Meritka komunisticke prikladnosti je nutne prehodnotit.
Byl jsem na mnoha moskevskych trzistich. Takove ceny, jake jsou zde, jsem nikde nevidel. Ubohy svazecek petrzelky stoji 50 kopejek a nekde dokonce rubl. Kilo masa osm rublu (ceny jsou ze zacatku roku 1986 – pozn. V. S., J.K.).
Omezovat ceny ovsem nelze, jelikoz tento zpusob jsme jiz pouzili a bez uspechu. Obchodnici se proste premistili do jinych mest a kraju. Na trh musime tlacit obchodem. Vedle kazdeho trziste musime postavit druzstevni obchod. Kdyz v techto obchodech salam bude za 8 rublu, nebude to dulezite. Mam seznam lidi, kteri mohou zaplatit daleko vyssi castku (Co se tyce onoho seznamu, mame jiste pochybnosti. Bylo by zajimave znat, kdo mel zajem se u prvniho tajemnika mesta zapisovat do seznamu zadatelu o koupi salamu „za vysokou cenu“! – pozn. I. S., J. C.) Budou totiz kupovat salam, z nehoz je citit maso.
Nas konzervatizmus zasel prilis daleko. Mocni tohoto mesta se jen predvadeli v duchu - mame se dobre, u nas je vsechno v poradku, jsme nejlepsi na svete, moskevske problemy neni treba obnazovat. Kdo takto uvazuje, by mel odejit z funkce.
Moskevsky sovet se zmenil v etalon byrokracie. V soucasne tam probiha zasadni vymena lidi. Snizuje se pocet clenu aparatu. Moskevsky mestsky vybor jde v tomto smeru prikladem. Napriklad pocet tajemniku se ze sedmi snizil na sest.
Mimochodem, Moskva se sbratrila se vsemi hlavnimi mesty socialistickych zemi. A take se 64 hlavnimi mesty dalsich zemi. Proto take Promyslov (pracoval coby predseda vykonneho vyboru moskevskeho sovetu - I. S., J. C.) nemel kdy pracovat. Pouze porad nekam jezdil a podepisoval dohody. To se zalibilo i jinym soudruhum. Zvlaste po vyhlaseni boje alkoholismu. Na tato hlavni mesta se totiz tento prikaz nevztahuje.
Dostal jsem 300 pisemnych otazek…
… Rad bych zduraznil, ze 90 procent otazek je anonymnich. A to si rikate propagandiste! Domluvili jsme se prece, ze budeme jednat poctive. Dnes na ne odpovim, ale je to naposledy.“
Rika se, ze se Moskvane ziji „jako prasata v zite“.
„Tento nazor je v provinciich velice rozsireny. Kdyz jsem zil ve Sverdlovsku, take jsem si to myslel. Nicmene vychazi najevo, ze Moskvane ziji hure, nez na periferii. Ostatne posuďte sami!

Investice:
rok 1965 – 5. misto  v zemi
rok 1975 – 12. misto
rok 1985 – 44. misto

nove byty:
rok 1975 – 22. misto v zemi
rok 1985 – 58. misto

siť predskolnich zarizeni:
33. misto
porodnost:
65. misto (prumer v zemi je 19,6, v Moskve 13,6 na 1000 lidi)

prumerny vek v Moskve:
rok 1983 – 70 let
rok 1985 – 68 let.“

S jakymi potizemi jste se setkal, kdyz jste se stal prvnim tajemnikem?

„Hlavni problem predstavovala neznalost kadru a absence kadrovych rezerv. Druhym nedostatkem je, ze lide si zvykli pracovat pomalu. A to je neco, co si dnes nemuzeme dovolit.“

Ve funkci tajemnika UV KSSS jste hodne jezdil nasi zemi.  Jak ve srovnani s jinymi oblastmi hodnotite uroveň moskevskeho prumyslu?

„Technicka uroveň podniku v Moskve je daleko nizsi nez jinde v zemi. Byl jsem napriklad v „Dynamu“. Je hrozne, kam se kdysi predni podnik dostal.“

A co socialni sfera?

„V prubehu tri mesicu jsem navstivil 29 prumyslovych podniku. Pouze dva reditele si vsimali socialni oblasti. V jednom podniku maji ctyri jidelny, rozdelene podle hierarchie, pricemz kazda z nich je jen o fous  lepsi nez predchozi.
Co se tyce reditelske jidelny, do niz chodi on a hrstka vyvolenych, tak tady maji vsechno. Dokonce bledemodrou zachodovou misu. Nekteri vedouci cinitele jsou od obycejnych lidi zcela odtrzeni. S tim musime skoncovat.“

Reknete par slov o vedecko-vyzkumnych ustavech.

„Zjistili jsme, ze mame 39 takovych zarizeni, ktera jiz leta nic nedokazala. 15 z nich prestaneme financovat a budou zavrena. 30 000 vedeckych pracovniku, kteri neprosli atestaci, pujdou do vyroby. Uroveň vedeckych pracovniku a pedagogu klesla. Sedivost plodi zase jen sedivost.“

V Moskve se znacne rozsirila narkomanie.

„Hovorime o ni otevrene. Zaregistrovali jsme 3 600 narkomanu. Dobrovolne se vsak neregistruji. Vyvstava otazka: kolik narkomanu mame ve skutecnosti, o kolika nevime?

Prijimate obycejne lidi?

„Jiste. Prave pred nekolika dny mne navstivila mlada zena, prodavacka, matka dvou deti. Mluvili jsme spolu dve hodiny. Podrobne mi vypravela o systemu rozkradani v obchode. V poslednich mesicich bylo v Moskve zatceno 800 vedoucich predstavitelu obchodu. Porad z teto zaneradene studny cerpame vodu a nemuzeme se dostat na dno. Nicmene musime odstranit vsechnu spinu. Snazime se pretrhat zlocinecka spojeni, izolovat vedouci a na jejich mista dat cestne lidi oddane strane. Pak bychom chteli jit do hloubky. Mame pred sebou tezkou praci, jsme vsak pevne rozhodnuti veskere neradstvo vyhodit.“

Cim se zabyvate ve volnych chvilich?

„Uprimne receno, casu nazbyt moc nemam. Vysetrim-li nejakou tu chvilku, rad ctu. Do divadla chodim jen zridka, predevsim v ramci sluzebnich povinnosti. Z filmu si vzpomenu na „Demidovy“ a „Sladkou zenu“.“

Jakych vlastnosti si cenite a jake nenavidite?

„Nejvice oceňuji cestnost, zasadovost a charakter. V souladu s tim pochopitelne nesnasim nepoctivost a patolizalstvi. Vzpomnel jsem si na prihodu s jednim vedoucim cinitelem, ktery, kdyz podaval hlaseni na mestskem vyboru strany, prilis vynasel ruzne ukazatele. Zacal jsem mit pochybnosti. Nechal jsem vse proverit. Skutecne ukazatele byly ve skutecnosti podstatne nizsi.  Teď si onen soudruh bude muset velice dlouho napravovat reputaci.“

                x           x               x

Jelikoz vime, co pozdeji Jelcin s Ruskem udelal, muzeme klidne konstatovat, ze vse, o cem hovoril, byla prachobycejna lez. Jakym vlastne byl Jelcin v dobe, kdy hral roli sefa moskevskeho mestskeho vyboru strany a v podstate byl stranickym gubernatorem hlavniho mesta?
Nejdrive se zminime o dvojim meritku v boji s opilstvim. V jiz drive citovane knize V. Andrijanova a A. Cerňaka jsou rovnez „otevrena slova“ byvaleho redaktora „Pravdy“ Michaila Poltoranina, ktery, jak autori uvadeji, „sveho casu dvere do Jelcinovy pracovny oteviral nohou a udelal hodne pro to, aby Jelcinovi pomohl ztracenou moc ziskat zpet“.
„Na mestskem vyboru jste se nesetkavali pouze dopoledne, ale take vecer, abyste si vypili stamprlicku. Lide vam rikali „dve sklenice Ruska“.
- Ale kdepak. V dobe, kdy pracoval na mestskem vyboru, jsem s nim nikdy nepil. Jednou jsem se Karabasova zeptal: „Boris Nikolajevic nepije?“
Zasmal se a odpovedel: „Pije, ostatne jako vsichni. Jenomze je to uzavreny clovek a vzdy si vybere jen jednoho, s nimz pije.“
Vyslo najevo, ze se mu tato cinnost moc libi. Kdyz ve Sverdlovsku pracoval coby stavar, miloval ruzne koralky, zejmena jalovcovou. Tricetistupňovou. Pil hrozne, az si znicil jatra.
„S Poltoraninem vedl filozoficke debaty. S kym tedy pil?“
- S cekistou, s Celnokovem.  Z KGB se to provalit nemohlo. Celnokov kazde pondeli usedal vedle mne. Vzdycky z neho tahlo. V sobotu se pokazde namazou, v nedeli vecer se seberou a jdou odpocivat, pak si jeste neco daji a rano pachnou jako sud. Posledni leta pil s Cernomyrdinem.
„Odkud se potom vzalo ono oznaceni „dve sklenice“?“
- Byly doby, kdy chlastal i se mnou. Poprve se to stalo, kdyz ke mne prijel na
chatu do Ozigova. Potom na vyboru statni vystavby a nasledne kde se dalo.
Dvoji meritko tedy podle Jelcina bylo naprosto v poradku. Kdyz tvrdil, ze zadne predvadecky nepotrebuje, znamenalo to, ze nepotrebuje „divadylka“ jinych a co se tyka jeho vlastnich, tak v tomto smeru jej svedomi netlacilo.
Nikdo jiny, nez byvaly telesny strazce Korzakov nemohl lepe vedet, jaky je Jelcin ochlasta. Svym fotoaparatem jeho opily ksicht, promiňte za vyraz, zvecňoval pod ruznymi uhly.
Od Korzakova prevezmeme nektere charakteristicke okamziky doplňujici to, co jsme uvedli jiz drive. Jde o vykresleni mravu a chovani vudce „prestavby“ na moskevskem pódiu.
„Osobni vztahy jsem s Borisem Nikolajevice hned na zacatku omezil prisnymi pravidly. Vsem jsem vykal, mluvil jsem strucne a prisne: „Jedem!“;  „Auto musi prijet v tu a v tu hodinu.“;  „Zavolejte…“ atd.
Prvni poznamku na mou adresu udelal, kdyz jsem zabouchl dvere auta. Pri otevirani jeho dveri jsem soucasne sve zabouchl. Jelikoz mu na leve ruce chybely tri prsty, usidlil se v nem skryty strach, ze  nekdy muze prijit i o ty zbyvajici. Napriklad pri zavirani dveri auta. Z vozu vystupoval velice sverazne. Chytil se podpery umistene mezi dvermi a telo prudce vytahl. Vzdy to delal pravou rukou. Prsty mel v te chvili skutecne v nebezpecne poloze. Okamzite jsem si vsiml tohoto zvlastniho zvyku meho sefa. Prsty bych mu nikdy nepribouchl. Z toho duvodu mi bylo neprijemne z ust Borise Nikolajevice slyset ostra slova:
- Jednou mi prirazite prsty.
Postupoval jsem tedy jinak. Vystoupil jsem jako prvni, zavrel jsem dvere na me strane a nasledne otevrel ty jeho.“
Jak je videt, nebylo nikterak snadne u Jelcina slouzit ani coby obycejny „vratny“.
„V „zilu“ nebo v „cajce“ Jelcin pokazde sedel na zadnim sedadle. Ja byl vedle ridice a on zprava za mnou. Jiz v prvnich dnech prace u nej jsem pochopil: muj sef  se nerad opakuje dvakrat. Obcas se stavalo, ze motor hucel, ja se zamyslel a on prave v te chvili neco zabrucel. Zeptat se co chtel, pro me predstavovalo muka. Hned jsem cervenal, zvlaste usi mi horely jako u provinivsiho se puberťaka.
Vubec me neprekvapilo, ze Boris Nikolajevic se choval jako skutecny stranicky despota.  De facto vsichni stranicti funkcionari v tak vysokem postaveni s podrizenymi jednali stejne. Mnohem vice by me udivilo, kdybych v nem zpozoroval inteligentni zpusoby.
Kdyz Jelcin prijizdel domu, zena i deti staly v pozoru. Vrhaly se k tatinkovi, svlekaly jej, vyzouvaly. A on jen stal a zvedal ruce.
Boris Nikolajevic dokazal az do krajnosti nabity den zvladnout vyborne. V sobotu pracoval pouze dopoledne a nedeli travil doma s rodinou. Vsichni spolecne obedvali, hlava rodiny se rada naparovala v saune. V zime lyzoval. Vypravel mi, ze ve Sverdlovsku pravidelne behal na lyzich.
V Moskve jej nacelnik jeho ochranky, Jurij Fjodorovic Kozuchov, naucil obcas zajit do sportovniho arealu na Leninskych horach. Sem nechodili ani clenove politickeho byra, ani mnohem mladsi kandidati.
Zde Boris Nikolajevic zacal brat prvni hodiny tenisu. Instruktori nebyli moc profesionalni.Vetsinou slo o byvale odborniky na jine sporty. Jenomze tehdy nebylo mozne sehnat  trenera a pozvat nejakeho profesionala tenkrat nikoho nenapadlo.
…Jednou jsem se ucastnil zasedani byra mestskeho vyboru. Nebylo mi prijemne poslouchat, jak Boris Nikolajevic plisnil vedouciho, ktery se provinil a pritom urazel jeho lidskou dustojnost. Nadaval mu a soucasne moc dobre vedel, ze provinilec mu stejnou minci oplatit nemuze.
Tento zvyk si prezident udrzel dodnes. Vzpomnel jsem si na zasedani byra mestskeho vyboru na Sovetu bezpecnosti v roce 1995. Po teroristickych aktech Cecencu v Buďonovsku zde Boris Nikolajevic z funkci uvolňoval ministra vnitra V. F. Jerina, predstavitele prezidenta v Cecensku N. D. Jegorova, vedouciho administrativy Stavropolu Kuznecova. Daval jim kapky. Ponizoval je a jednal jako milostpan.
V KGB nam vtloukali do hlavy, ze chranene osoby jsou mimoradne. Jsou idealni a vsechno delaji ve prospech lidu. Jiste, jsou to stejni lide jako my vsichni. Nekteri jsou dokonce mnohem horsi. Jednou jsem s takovym „idealem“ vyrazil na prochazku. Presneji on se prochazel a ja jej hlidal. Setkali jsme se poprve v zivote. Pozdravili jsme se a vyrazili. V mirnem odstupu, do malebne krajiny. Najednou muj chranenec zacal vypoustet vetry. Citil jsem se neprijemne, mel jsem dojem, ze se propadnu sto sahu do zeme… Onen „ideal“ nerekl ani „ň“. S kolegy v politickem byru takhle ovsem nejednal, stydel se.
V mem vedomi postupne doslo k transformaci. Svaty pristup k vysoce postavenym stranickym soudruhu, se vytratil a ja v nich zacal videt nijak zvlasť moudre lidi, bez mimoradneho talentu a nezridka dokonce i spatne vychovane. Na Jelcina se to ovsem nevztahovalo. V te dobe se od stranickych funkcionaru vyrazne lisil.
Se mnou jednal prikre, nicmene korektne. Az do sveho odchodu do duchodu mi vykal. Pravdou ovsem je, ze po obzvlasť „tezkem“ hodovani mohl na tykani prejit nahodne. V tech okamzicich pronikavym hlasem zvolal: „Saso!“ Az se mi srdce stahovalo.
…Boris Nikolajevic se mi libil stale vic a vic. Nehlede na jeho prisnost a obcas i nespravedlive poznamky. Promijel jsem mu vsechno. Umel resit problemy a kdyz jsme se ucastnili nejakych akci, pokazde dokazal z libovolne situace najit vychodisko.
Ani v aute nechtel marnit cas a snazil se procitat dokumenty. Pokud jsme meli jet do nejakeho noveho zarizeni, ktere jeste neznal, na navstevu se pripravoval. Zvlasť dobre si pamatoval cisla. Tvrdil, ze sto cisel si dokaze zapamatovat za deset minut. Pritom se nikdy nespletl. Presnosti vysledku posluchace uvadel v uzas. Rad lidi chytal na chybach, na neznalostech faktu. Jelcin prijel z periferie. Pri kazde prilezitosti mel tedy potrebu zduraznit, ze ani tam neziji lide horsi nez jsou Moskvane a mozna jsou i lepsi. Mel dojem, ze „krajanci“ jsou nedoceneni, ze se na ne hledi shovivave, s jakymsi snobismem hlavniho mesta.
…Gorbacov Jelcinovi a jeho rodine navrhl, aby se premistili do sluzebni chaty, jiz prave sam opustil. Sef, aniz by pockal na rekonstrukci, se v ni okamzite usidlil. To se za celou stranickou historii nikdy nestalo. Sluselo se udelat aspoň kosmetickou opravu. Gorbacovovi odjeli. Ze sten sejmuli obrazy, na tapetach zustaly svetle skvrny. Nekde dokonce ze sten trcely hrebiky, sklebily se diry.
Spech Jelcina si lze vysvetlit zcela jednoduse. Chtel ukazat, ze nic po Gorbacovovi se mu neosklivi. Domnivam se, ze Boris Nikolajevic by se nikdy nedostal do tak vysoke funkce, kdyby se nevyznacoval tak obrovskou urednickou uctou.“

                x                x                x
Osudu se zachtelo z Jelcina udelat antikomunistu ve chvili, kdy pochopil, ze do rad nejvyssich kadru se uz nevrati. V tech casech byl podle Korzakovovych slov vzorem nejvyssi urednicke ucty, pricemz vladl cichem otroka, vnimajicim, jaka vlna prave prichazi. Noveho ducha dokazal transformovat skrze „svou dusi, srdce a rozum“, umel dokazat, ze prave on je nejlepsim otrokem sveho pana.
Tehdy slouzil architektovi „prestavby“, jenz jemu, prave jemu, jako nejlepsimu hrebci z konirny, nabidl moskevskou dostihovou drahu i kozich v podobe sluzebni chaty, sejmuty s panskych beder.
Dary si Jelcin odpracoval prikladne, s odusevnenim. V jeho vynikajicim monologu na stranickem sjezdu bylo vsechno, co tehdejsi divak potreboval - slzy, zivot i laska. Jelikoz nemame k dispozici stenograficky zaznam tohoto  jednani, zahloubame se do knihy V. Andrijanova a A. Cerňaka:
„Moskva se v tech dnech pilne venovala priprave sjezdu strany. Na jednom ze zasedani byra mestskeho vyboru se hovorilo o zajisteni sluzeb pro delegaty a hosty sjezdu. Prvni tajemnik ukol zformuloval strucne, nicmene srozumitelne: „Nespadnout do spiny hubou.“ Svym pomocnikum a oddeleni propagandy prikazal pripravit text jeho vystoupeni na sjezdu. Bylo probrano deset variant, vsechny byly odmitnuty. Jelcin tedy sam nacrtl teze, ale nikomu je neukazal.
28. unora 1985 byl v kremelskem palaci zahajen  XXVII. sjezd. Hlavni referat, temer ctyrhodinovy, prednesl M. Gorbacov. V diskusi Jelcin vystoupil jako druhy, po V. Scerbickem. Pochvalil generalniho tajemnika a atmosferu sjezdu. „Na nasem sjezdu opet panuje bolsevicky duch, leninsky optimismus, vyzva k boji se starym, prezitym ve jmenu noveho,“ prohlasil. A navic zduraznil, ze „cela prace je vedena leninskymi koncepty a opira se o nejlepsi tradice strany.“
Nasledne od recnickeho pultu zacal na minulost vrhat jeden kamen za druhym. Sveho predchudce V. Grisina obvinil z lhostejnosti, mlaceni prazdnou slamou, ze snahy zit si klidne.
Potom sobe i delegatum kladl otazky. „Proc sjezd od sjezdu resime porad stejne problemy? Proc se v nasem stranicke slovniku objevilo cizi slovo stagnace? Proc se nam za tolik let nepodarilo z naseho zivota i s koreny vytrhnout byrokracii, socialni nespravedlnost, zneuzivani? Proc dokonce i v soucasnosti pozadavek radikalnich premen vazne v inertni vrstve lidi se stranickou legitimaci, kteri se prizpusobili?“
Trebaze Jelcin (v 55 letech – I. S., J. C.) jeste nebyl velkym politikem, zkusenym recnikem, intuice mu naseptala, ze prave teď musi udelat pauzu. Mozna mu po takovem utoku nestacil dech. V kazdem pripade v ohromnem sale nastalo ticho. Takhle zde nikdo nerecnil. Takove otazky zde nikdo nekladl. Jakmile Jelcin pochopil, jaka nalada zde panuje, kovovym hlasem pokracoval:
„Domnivam se, ze jednou z hlavnich pricin je fakt, ze hodne stranickych funkcionaru nema odvahu vcas a objektivne zhodnotit situaci, svou osobni roli a priznat pravdu, byť horkou, analyzovat kazdy cin, vlastni i soudruhu, ale take vyse postavenych cinitelu, nikoliv konjunkturne, nybrz politicky.“
Opet nabral dech a presel k daleko konkretnejsi kritice. „Tempo rustu spolecenske vyroby se v poslednich letech zpomalilo, coz je vysledkem spatne rizene prace narodniho hospodarstvi, absence efektivniho mechanismu...
Ne nahodou struktura oddeleni UV zacala temer kopirovat ministerstva. Mnozi v odvetvi zapomneli, co je to skutecna stranicka prace. Kopiruje se cinnost Statni planovaci komise, Rady ministru.
Je nanejvys nezbytne upevnit a zlepsit roli oddeleni organizacne –stranicke prace. V novych podminkach zjevne nastala potreba zmenit struktury aparatu UV strany…“
Sal to nevydrzel, ozval se ohlusujici potlesk. Jelcin rikal to, co si mnozi mysleli. Hovoril o oblastech, ktere doposud byly mimo jakekoliv kritiky, o nedostatcich v kadrove praci, o sklonech stranickych vyboru papirovat, o byrokracii. Oznacil i lek proti neduhum – „soustavnou kontrolu kazdeho shora dolu, neformalni“. Primlouval se, aby se skromnost stala kultem v praci…
Zase jej prerusil potlesk. Pockal, az ovace skonci a pokracoval:
„Nedotknutelnost autorit, dvoji moralka jsou v soucasnosti nemyslitelne a nelze je strpet.“
Jelcin chapal, ze pouhou autoritou niceho nedosahne. Nezbytna byla otevrenost a konstruktivnost. Za kritikou nasledovalo priznani:
„Delegati se me mohou zeptat: proc jsi o tom nemluvil na predchozim sjezdu strany? Mohu odpovedet zcela otevrene:  zrejme jsem tehdy nemel dost odvahy a politickych zkusenosti.“
Nasledovaly konkretni navrhy. Radu z nich provazel potlesk.
Jestlize z tribuny moskevske stranicke konference Jelcin sestupoval coby vudce moskevskych komunistu, pak z tribuny tohoto sjezdu malem sesel coby stranicky vudce. Gorbacov to pochopil uz tenkrat a spatril v nem soupere. Ne nahodou si vsimal vsech vystoupeni a reakci salu. I kdyz to citil, nedal nic najevo. Jelcinovi vsichni blahoprali. Nejdrive clenove prezidia, potom, o prestavce, vsichni znami. Zvlaste jej potesilo podani ruky legendarniho Fidela Castra, talentovaneho vudce a recnika, jenz dokare recnit 8 – 10 hodin a soucasne si udrzet pozornost posluchacu. Fidel mu podal ruku a rekl: „Proc se tyras, pokorujes, tehdy proste pro takove jednani nebyla vhodna doba.  Silne centrum je jako pancir a vsechno zadrzuje.“
Posledni den sjezdu delegati Jelcinovi znovu blahoprali. Byl zvolen kandidatem predsednictva. Na blahoprani reagoval mdle. Kdyz se na konci jednani zpivala Internacionala, usta sotva otviral. Ne proto, ze podobne jako hodne jinych neznal slova, ale proto, ze v hloubi duse se uziral dalsi urazkou, kterou mu Gorbacov ustedril. Neudelal z nej totiz plnohodnotneho clena politickeho byra, jakym do te doby byl V. Grisin. Zustal jen nedochudcetem, kandidatem na clenstvi, jenz nema pravo v politickem byru hlasovat. Pouze v nem drepi jako druhorady clovek, jako ostatni pozvana celadka.
Urazku byl zase nucen spolknout. Vratil se do prace.
Projevy byly proneseny, rozhodnuti a rezoluce prijaty. Zbyvalo docela malo –vsechna usneseni uvest do zivota! Ucinit tak nebylo vubec snadne. Jelcin tlaci na vsechny paky, rad by Moskvu zmenil co nejrychleji. Snazi se resit nejvaznejsi problemy – vyhlasuje boj korupci v obchodu. Za kratky cas bylo k odpovednosti pohnano vice nez 800 lidi. Zacal delat poradek v prijimackach na vysoke skoly…  Nejvice kapek vsak dostavali stranicti funkcionari. Prvni tajemnici okresnich vyboru na zasedani mestskeho vyboru strany prichazeli jako na popraviste.
Bylo nezbytne poprat se jeste s jednim problemem – s alkoholismem. Do tohoto boje Jelcin vrha vsechny zbrane, ktere ma k dispozici. Neni spokojen s cinnosti mestskych prostredku masove informace. Jede tedy do redakce „Moskevske pravdy“, shromazdi kolektiv a jako hospodar usedne do cela stolu. Redaktor V. Markov si vzal jinou zidli, na koleckach a take se posadil do cela. Hned vedle Jelcina. Ten na odvazlivce vrhl pohled a nohou jej odsunul stranou.
Redaktor se prvnimu tajemnikovi zjevne nelibil.  Ani noviny. Jsou pry nudne, chybi v nich vecne materialy. Jaksi pokulhava za realitou.

                x          x              x

Idealni komunista Jelcin na tribune, v praci a v soukromi jsou tri ruzni lide. Do popsanych udalosti, v te dobe i pozdeji Jelcin mnohokrat nohou odstrkaval nejen ty, kteri sedeli vedle neho. S vanickou vyleval i dite.
Kdyz rozehral hru s nejvyssim stranickym aparatem a s prezidentem SSSR Gorbacovem, kdyz se rozhodl, ze jej „vykopne“ z Kremlu, prechytracil Michaila Gorbacova i SSSR.  Samozrejme, ze na to nebyl sam. Vyuzil potize te doby a mazane manipuloval s vedomim a se spatnym postavenim vetsiny naroda. V te dobe na moskevske dostihove draze zralo jeste cosi.  Rodila se tam vzpoura.







               


                A nevydej nas v pokuseni, ale
                vysvoboď nas od zleho.
                Matous, 6:13

Mala vzpoura


Budeme-li analyzovat to, co se v SSSR v dobe „prestavby“ delo, pak lidem, kteri ruske dejiny znaji dobre, mohlo byt neco povedome. Opakujeme, slo o echo z hlubin veku. Znelo stale zretelneji a konkretneji. Jiste, prislusnici naseho pokoleni chapali, co znamena slovo „rebel“, jez bylo synonymem cloveka, jenz svymi skutky do zivota vnasel chaos, neco, co prekracovalo vytvoreny pravni ramec.
Rebelove byli pronasledovani vsude. Ve vsech dobach. Jako semeniste rebelie byli totiz statni moci nebezpecni. Co vlastne vzpoura, rebelie znamena?
Obraťme se k Popularnimu encyklopedickemu slovniku z roku 1999, jenz na danou otazku odpovida nasledujicim zpusobem:
Doba bouri a zmatku – jde o termin, jenz oznacuje udalosti konce 16. a zacatku 17. stoleti v Rusku. Jedna se obdobi krize statnosti v Rusku, ktere rada historiku vysvetluje jako obcanskou valku. Byla provazena vystoupenim lidu a bouremi, vladou samozvancu (viz Lzidimitrij I., Lzidimitrij II.) polskou a svedskou intervenci, znicenim statni moci a rozvracenim statu. Termin zavedli rusti spisovatele 17. stoleti.“
Zdurazneme vyrazy, jez dobu zmatku a nepokoju charakterizuji: krize statni moci (dokonce obcanska valka), lidove vystoupeni, vlada samozvancu, intervence, zniceni statni moci, rozvraceni zeme.
Unorova a rijnova revoluce v roce 1917 z pohledu vyse uvedenych znaku odpovida prave dobe nepokoju. To, co se v Rusku delo po skonceni vlady Lenina, jejimz vysledkem byl vznik SSSR a VKS/b/, bylo neco naprosto odlisneho: likvidace krize moci, likvidace vsech samozvancu (v podobe vselijakych „odklonu“ ve strane), intervence v te dobe prestala byt aktualni, upevneni moci a rozvoj ekonomiky zeme (ovsem jednostranny, prumyslovy, na ukor zemedelstvi).
Kdyz se k moci dostal Gorbacov, bylo jasne, ze o nejakych prednostech socialismu pred kapitalismem nelze hovorit. Bylo nezbytne provest reorganizaci, najit nove mechanismy zdokonalovani ekonomicke soustavy statu. Ale kde vzit silu, jez by vsechno mohla uvest do spravnych koleji a zabranila dalsimu rozvratu? Tak znela hlavni otazka. Jak se ukazalo, strana takovou silu nemela. Navzdory formalnimu obrovskemu poctu vedcu-ekonomu (akademiku, clenu korespondentu akademie ved, doktoru a kandidatu ved), jsme ve skutecnosti opravdove vedce nemeli. Vsechny tituly se v praktickem zivote „vyzkumu“ ukazaly jako fikce. Tzv. lidsky faktor, „ziva tvurci schopnost mas“, na nez Gorbacov tak spolehal, se projevily coby naprosto neschopne a netvurci. Ostatne hledat v mase tvurci vlohy je velice obtizne, jelikoz samotna masa nemuze byt tvoriva. Tvurci mohou byt jeji jednotlivi prislusnici, ne vice jak dve procenta z ni. „Lidsky faktor“ vyborne funguje, pokud se efektivne vyuzije historicky vyzkousena metoda „cukru a bice“. Kdo se domniva, ze v jedne casti vah zminene metody, tedy bice, je nezbytne vyuzivat vezeni, tabory, psychiatricke lecebny a dalsi nelidske prostredky aktivace „zivych tvorivych schopnosti mas“ a oziveni tzv. lidskeho faktoru, se hluboce myli. Stejne tak se myli ti, kteri se domnivaji, ze kostkou cukru mohou obejit heslo o svetle budoucnosti.
Tak jsme se od „vitezneho socialismu“ dovalili k „rozvinutemu socialismu“, jenz upadl „do stagnace“, jiz se nepovedlo rozbit ani „urychlenim“ ani „prestavbou“. Ta v nas pouze narusila vnimani a chapani faktu, ze, jak se ukazuje, jsme od  „Velke rijnove socialisticke revoluce“, od samotneho „dedecka Lenina“ amoralni a zlocinni. Prirozene coby vnuci „velkeho rijna“. Je to proto, ze my a nase dejiny jsme neoddelitelni. Vyrustame z minulosti, z jejich korenu. Cim vice na ni lijeme pomyje, tim vice ji norime do spiny a nenechavame si volnou cestu vedouci vpred.

                x             x                x   
 
Je znamo, ze formovani cloveka coby osobnosti a jeho charakteru, se deje do tri let od chvile jeho narozeni. Dale proste roste jako osobnost, pricemz vychazi ze zakladu, jenz byl postaven a ktery prameni z nejdulezitejsiho prvopocatku jeho osobnosti, z duse. Tu mu dal Buh, jenz vychazel z geneticke (daleko sire karmicke) dedicnosti. Nasleduje rozkvet (rozvoj) nebo uvadani (zkaza) osobnosti v dusledku vzajemneho pusobeni osobnosti a okoli, vcetne lidi.
K tomuto tematu se primo vztahuje jeden z hlavnich hrdinu teto knihy Boris Jelcin. Z nasich pozorovani vyplyva, ze jednal ponekud podivne a nesamostatne. Kdyz jednomu z nas jeho pomocnik Suchanov dal exemplar stenografickeho zaznamu ze setkani Jelcina s komsomolci v roce 1988, polozil Suchanovovi otazku: „Boris Nikolajevic na dotazy odpovida okamzite, bez pripravy?“
Lev Nikolajevic na tazatele vrhl mazany pohled a odvetil: „Ano, sam a hned.“ Tehdy jsem Jelcina pozoroval (jeden z autoru) a zacal jsem o jeho schopnosti najit rychlou a efektivni odpoveď pochybovat. Me pochybnosti se potvrdily pozdeji, kdyz jsem Jelcinovi na podzim roku 1989 pomahal v jeho predvolebnim boji za pravo stat se lidovym poslancem ve svazovem parlamentu. Slo o nejdemokratictejsi predvolebni kampaň za celou historii existence SSSR.
Na jednom z predvolebnich shromazdeni Jelcinovi sedicimu v predsednictvu polozili nasledujici otazku: „Borisi Nikolajevici, porad zde kritizuje ty nahore a jak jste vy sam v souvislosti se soucasnym zakonem o volbach hlasoval?“
Nasledovala omluvna odpoveď.
Jelcin se pokousel vykroutit detskym zpusobem.
„Za novy zakon o volbach jsem hlasoval jako vsichni, automaticky.“ A pak cosi nesrozumitelne doplnil ve smyslu, ze clen UV KSSS v jeho osobe nemohl porusit stranickou subordinaci, kdyz navrh zakona predlozil sam Gorbacov.
Jelcinova odpoveď se mi nelibila. Byla ve stylu nerozvinuteho ditete, jemuz tehdy bylo „vseho vsudy“ 58 let. Napsal jsem poznamku: „Borisi Nikolajevici, podle meho mineni jste za novy zakon o volbach nehlasoval automaticky, nybrz proto, ze ve srovnani s predchozim je dalsim krokem vpred. Podle stareho zakona by se vam nepodarilo dostat se mezi kandidaty na poslance.“
Pripominku jsem Jelcinovi poslal. Kdyz si ji precetl, dal mi najevo (tehdy jsme se osobne znali), ze se mnou souhlasi.
Pozdeji, kdyz mezi nim a jeho volebnim souperem, generalnim reditelem firmy „Avtozil“ Brakovem, probihaly televizni debaty, Jelcin dostal tutez otazku. S nadsenim na ni odpovedel: „Za novy zakon o volbach jsem hlasoval proto, ze ve srovnani s predchozim predstavuje rozhodujici krok vpred.“ Mou variantu odpovedi si upravil. Doplnil slovo rozhodujici. Jelcin tedy, a nikdo jej za to neodsuzuje, byl na otazky pripraven. Mel tedy prichystany i odpovedi na sve vlastni dotazy, s nimiz vystoupil na jiz zminenem sjezdu strany. Zjevne neslo o vyjimku. Dokonce ani tehdy ne, kdyz otazky prichazely ze salu od posluchacu.
Jelcin ve sve „Zpovedi“ uvadi:
„…V Moskve jsem dal udrzoval nekolik tradic, na nez jsem si zvykl jeste ve Sverdlovsku. Slo napriklad o setkani s obcany mesta. Ve velkem salu Domu politickeho vzdelavani se shromazdilo kolem dvou tisic lidi. Nejdrive jsem prednesl referat a potom jsem prohlasil, ze odpovim na otazky, ktere mi polozi. Na jakekoliv, i na ty nejneprijemnejsi. Nastesti takovych bylo malo, ale prece jenom se objevily.“
Svedectvi ociteho svedka, jak jej uvadeji Andrijanov a Cerňak
„Propagandista I. Smirňagin:
Sedel jsem v prvni rade a pozoroval jsem Jelcina. Netajim se tim, ze se mi libil. Videl jsem, ze ze salu prislo hodne listecku s otazkami a poznamkami. Spatril jsem ovsem take neco zcela jineho. Jelcin bral ze svych desek jine papirky a cetl je, jakoby by prisly ze salu. Aniz by se nejak  rozpakoval, za souhlasu lidi v sale na ne odpovidal. Ponekud me to zneklidnilo.“
Ostatne koho by nezarmoutilo a neznepokojilo, ze vychazejici hvezda sovetske estrady zvane „prestavba“ v zivem vystoupeni pred lidmi vyuziva tahaky.
Vraťme se vsak k novinkam Jelcina v dobe jeho pusobeni ve funkci prvniho tajemnika MMV KSSS. Co se tyce jeho „cukru“, tak ten predevsim predstavoval blaboleni o predvadeckach, jez samozrejme nemohlo prinest zadny uzitek. Zacteme se do jeho vlastnich slov, jimiz epizody „ze sve bourlive cinnosti ve funkci prvniho tajemnika“ popisuje (tak se na ni dival ve sve „Zpovedi“). Jak hodnoti rozsah sveho hektickeho snazeni, jez zatim zname pouze ze vzpominek jinych autoru?
„Zacalo mi prichazet obrovske mnozstvi dopisu. Psalo se v nich o korupci, o uplatcich v obchode, v milici. Tyto pripady se setrily, nicmene do systemu se nezasahovalo. Buď proto, ze to nebylo mozne nebo proto, ze se nekomu nechtelo. Do prace byly vtazeny organy spravy vnitrnich veci, mestska sprava statni bezpecnosti, nove vedeni obchodu a verejneho stravovani. Zacali se vymeňovat vedouci, kruh se opet uzaviral.
Poznatku jsme meli stale vice a vice. Lide psali, co videli. Nejcasteji anonymne. Budu vypravet o tom, s cim jsem setkal ja sam. Neco se soustavne delo v masokombinatu. „Porazela“ se uz mrtva zvirata, braly se uplatky, kradlo se. A vsechno kryl prvni tajemnik okresniho vyboru. Vysledek?  Pripad se projednaval na byru mestskeho vyboru.
Dovidam se, ze do obchodu privezli teleci. Jdu a postavim se do fronty. Prvni mesice me lide jeste neznali tak dobre, takze me nepoznali. Kdyz na me prisla rada, povidam: „Kilo teleciho.“ Odpoveď: „Mame hovezi, teleci neni.“ „To neni pravda, zavolejte vedouciho.“ Kdosi zacal chapat o co jde. Nastal rozruch. Trval jsem na tom, ze me museji pustit do dalsich mistnosti. A ejhle, teleci viselo zvlasť v jedne mistnosti a uz ho komusi vykladali oknem. Vedeni bylo odvolano.
V zavodni jidelne: „Proc nemate mrkev?“ „Neprivezli nam ji.“ Zacali jsme to spolecne s vedenim tovarny prosetrovat. Zjistili jsme, ze mrkev sice privezli, ale jeste tentyz den ji nekam odvezli. Zavoznici tvrdi, ze nemaji prislusne papiry.
Obchod s potravinami. V pracovne vedouciho lezi nekolik balicku s lahudkami. „Pro koho to je?“ „To je na objednavku.“ „Muze si je objednat kazdy?“ Odpovedi bylo mlceni.  Zaciname si tedy s vedoucim vyjasňovat co a jak. Musel se priznat, ze objednavky se podle hierarchie rozdeluji obvodnimu vyboru, ministerstvu zahranici, okresnim vyborum strany, mestskym uradum atd.  Balicky se lisi vahou, obsahem, kvalitou.
Zkoumal jsem, jak si mesto v oblasti lahudek stoji. Bylo to divne.  Kazdeho zbozi se privazi o nekolik tisic tun vice, nez lide snedi, pricemz se pocitalo s „planovanymi“ ztratami.
Tento system nikdo neodhalil. Postestilo se nam.  Uz se vedelo, ze casto chodim do obchodu, na trhy, vedelo se, o co se zajimam. Jednou jsem vychazel z obchodu… kdyz v me dohonila mlada zena. Povida: „Musim vam sdelit neco veleduleziteho.“ Domluvili jsme se na dni a hodine, kdy se sejdeme na mestskem vyboru.
Ani dnes na jeji vypraveni o systemu uplatku a „vsimneho“ nemohu vzpominat bez rozhorceni. Do teto hry byla zatazena a nevydrzela. Vsechno bylo fantasticky promysleno. Prodavac musel osidit zakaznika a denne odpovednemu ciniteli dat urcitou sumu. Ten si cast nechal a cast odevzdal vedeni obchodu. Dalsi vseobecne deleni probihalo mezi vedenim zdola nahoru a pokud jel nekdo do skladu, tak tam byla zase jina taxa. Kazdy znal dva az tri lidi, s nimiz byl spojen. Existovala rovnez velkoobchodni soustava uplatku.
Udelal jsem vsechno proto, aby ji nikdo nepoznal. Mela strach a prosila me, aby se postaral o jeji ochranu. Byla prevedena do jineho obchodu.  Kdyz jsme tento pripad projednali, rozhodli jsme se, ze nebudeme menit jednoho provinilce, nybrz cele sektory, bloky, obchody, sekce, oddeleni ve skladech a na uvolnena mista dame „nezkazenou“ mladez. K trestni odpovednosti bylo volano zhruba 800 lidi.
To je ovsem pouze cast mafie. Ke stinove ekonomice, ta predstavuje 15 procent, tedy k mafii spojene s politikou, jsme se nedostali. Nebylo nam to umozneno. Dvouleta lhuta byla u konce.“
Myslite si, ze podobne Jelcinovy kroky mohly neco podstatneho zmenit? Samozrejme nikoliv! Nanejvys nahnaly strach. System je konzervativni „veci“. Kousani jednotlivcu  typu Jelcina, rany do malych mist, ktera jsou v celem systemu zanedbatelna, jsou vlastne komarim kousnutim do slona. Je treba vymenit system. Cely! Ovsem postupne a ne vlivem nejakych „nadstavbovych momentu“. Je nutne nahradit celou soustavu ekonomickych vztahu.
V tomto smeru Jelcin Gorbacovovi nepomahal, trebaze se jevil coby rozhodnejsi cloveka nez architekt „prestavby“. Sotva si lze predstavit, ze by Gorbacov jednal tak „tvrde“, jako to ucinil Jelcin, kdyz byl vudcem sverdlovskych komunistu.
„Mivali jsem vyjezdni zasedani vyboru. Jak si jejich ucastnici vzpominaji, obracela se v bujare pitky. Jelcin dokazal vypit skutecne hodne. Kdyz se namazal, nechapal ty, kteri se podobnych „chlastacek“ neucastnili. S nimi se vyporadal tvrde. „Stavalo se, ze tomu, kdo nepil soucasne  s nim, nalil piti za krk, nechal zastavit vlak a vysadil jej treba v lese, v poli. Postizeny chudak se po prazcich vydal do nejblizsi stanice,“ vypravi reditel jednoho uralskeho zavodu.
Tento kupecky mejdan se v plne siri projevil za nekolik let, kdyz se prezident rozhodl, ze z paluby lodi do Jeniseje necha vyhodit tiskoveho tajemnika Kostikova, ktery mu zacal lezt na nervy.“ (z knihy Andrijanova a Cerňaka)
Jestlize se ve Sverdlovsku, kdy byl Jelcin jen sefem oblasti, jeho kousky ve vztahu k neposlusnym zivackum pomerovaly vyskou schudku vlaku, pak v prezidentskem kresilku tento parametr jeho charakteru stoupl podstatne vyse.
„Prezident se vydal na obycejnou planovanou cestu do Krasnojarsku. Navstivil tovarnu na vyrobu kombajnu a potom se vrtulnikem premistil na breh Jeniseje. Mistni sefove za mestem usporadali vystavku lidovych vyrobku, koristi  z lovu a rybolovu. Kdyz jsme se prosli mezi lakavymi exponaty, usadili jsme na lodi se tremi palubami. Byla nejvetsi na Jeniseji. Z nejvyssi paluby k vode bylo deset metru. Prezident si na treti palube povidal s gubernatorem Zubovem. Kostikov zacal dotirat s vtipky. Boris Nikolajevic mu odsekl:
„Jdete pryc, neprekazejte!“
Tiskovy tajemnik vsak mel v hlave. Vedeli jsme, ze v tomto stavu proste nemohl prestat blbnout. Sef to nevydrzel:
„Vyhoďte Kostikova pres palubu!“
Hned vedle stali Borodin, Barsukov a Sevcenko. Spokojeneho pisalka chytili a zacali jej rozhoupavat. Setrny Michail Ivanovic mu milostive navrhl:
„Vjaceslave, vyzuj se. Boty jsou drahe, italske, znicis si je.
„Nenahanejte mi strach,“ popichoval nas humorista.
„Hazejte,“ prikazal prezident a oni jej klidne svrhli pres palubu.
Zaplať panbuh, ze jej rozhoupali. Nejvyssi paluba byla totiz mnohem uzsi nez stredni a spodni. Kdyby Vjaceslava pouze svalili, mohl se potlouct.
V te chvili jsem stal na druhe palube a kochal se sibirskou krajinou. Najednou kolem me proletl Kostikov, mrskajici rukama a nohama. V prvnim okamziku jsem jej povazoval za velkeho ptaka, ovsem vzapeti mi doslo, co se deje. Poznal jsem ho podle lysiny. Vyrazil jsem na treti palubu. Tam jsem spatril Borodina, jak se chysta vrhnout pres palubu. V kvetovanych trenyrkach a v ponozkach skocil za Kostikovem. Pres palubu bylo hozen i zachranny kruh. Nebyl potrebny. Reka v tom miste byla melka. Borodin a Kostikov demonstrativne obesli loď a sťastne se vratili na breh.
Jemnocitny sef prikazal:
„Okamzite Kostikovovi neco dejte, ať nenastydne…“
Nocovali jsme na lodi. Kostikov zjevne trpel prozitym ponizenim a rano vubec neprisel na snidani, trebaze jsme na nej cekali.“ (z knihy Korzakova)

                x                x               x

Pokud se budeme snazit si vybavit, co seriózniho za temer dva roky prace ve funkci prvniho tajemnika MMV KSSS Jelcin udelal, pak si asi sotvakdo na neco vzpomene.
Na XXVI. mestske konferenci KSSS, zahajene v Moskve 24. 1. 1986, Jelcin ostre kritice podrobil stav ekonomiky v hlavnim meste, pricemz vyjmenoval dve priciny dane situace: stare mysleni vedoucich cinitelu, snazicich se odpovednost prenest na stranicke organy a pokles pozadavku na kadry. Vytycil dva ukoly, vychazel pritom z vyse uvedene skutecnosti, jez komuniste Moskvy museji vyresit. Slo o celkove zvyseni urovne stranickeho rizeni a zvyseni ideove-vychovne prace mezi pracujicimi.
Citujme slova Andrijanova a Cerňaka:
„Jak je zrejme, zadne prevratne novinky neprinesl. Samotny pristup – velice kriticky, apelovani na masy – byl v te dobe novatorstvim. „Muj styl prace oznacuji za tvrdy,“ priznal se sam. „Je to pravda.“
Poprve po hodnotici zprave Ligacov prohlasil: „Ty nam davas, Borisi!“ Chapejte to jak chcete. Mozna jako vycitku, snad i jako pochvalu. Michail Gorbacov se vyjadril daleko srozumitelneji: „Zacal vat svezi vitr.“ Podle Jelcinovych slov uvedenou vetu pronesl bez povzbudiveho usmevu, nehnul ani brvou.“
Toto priznani Jelcin ucinil az po letech. V jeho slovech je jista davka lzi. Je tezke tvrdit, zda slo ci neslo o usmev, nicmene fakt zustava faktem: Vsichni Jelcinovi blahoprali za dobry referat a vubec za vybornou stranickou konferenci. Neoficialne. Nekolik dni potom se objevil oficialni dokument, rozhodnuti politickeho byra, v nemz moskevska stranicka konference byla ocenena velice vysoko a vsem stranickym vyborum, vcetne MMV KSS, bylo doporuceno jednat ve stejnem duchu.“
A Jelcin se v onom duchu cinil – v duchu stat se vedoucim cinitelem.
„Skutecnost, ze nas ceka prace, tak tezka, o tom nikdo nepochyboval. Ze triceti tri prvnich tajemniku okresnich vyboru strany bylo nutne dvacet tri vymenit. Ne vsichni ze svych mist odesli proto, ze by praci nezvladli. Nekteri byli povyseni. Jini museli odejit po otevrenem rozhovoru se mnou nebo v byru mestskeho vyboru, pripadne na plenu okresniho vyboru strany. Vetsina souhlasila s tim, ze nemuze pracovat nove. Nektere jsme museli presvedcovat. Slo o velice tezky a bolestivy proces.
Ne vsude byla vymena dobra, bezchybna.“ („Zpoveď…“)
Dotkneme-li se podstaty veci, pak ani Jelcin nebyl tim pravym orechovym. Uz jsme ho nejednou pristihli pri lzi. Lhal s nadsenim, presvedcive. Zrejme se domnival, ze jej poslouchaji lide, kteri vsechno co rekne povazuji za bernou minci.
Kdyz pusobil ve funkci prvniho tajemnika MMV KSSS, neustale opakoval, ze denne spi ctyri hodiny a dvacet hodin pracuje. Z informace, kterou jsme jiz uvedli vyplyva, ze Jelcin nejen pracoval…
Ostatne jeho kazdodenni dvacetihodinovou praci posuďte sami na zaklade vypraveni M. Poltoranina (kniha Andrijanova a Cerňaka):
„Pozdeji jsem to uz vedel. V zachvatu uprimnosti mi to sveril Beljakov. Sedli jsme si, priťukli, kdyz vtom povida:  „Jelcin uz za moc nestoji, jeho prace nevyvolava uspokojeni. Zadaji od nej zlepseni, ale to se nedostavuje.“
Jednou Gorbacov poznamenal: „Borisi, proc nepracujes? Tvi lide makaji a ty se venuje populismu.“
Tak to take bylo. Rano vsem rozdal prikazy, poklabosil s vedoucimi predstaviteli, potom se naobedval a vyrazil (sam mi to rekl) na Leninske nebo Vrabci hory, aby se nadychal cerstveho vzduchu. Pohled odtud je velkolepy. Moskva je jako na dlani. Pak se vyda k lekari, lehne si do komory a dycha kyslik. K veceru se vraci na mestsky vybor a vsechny zacina honit… Lide sedeli, pracovali od osmi do dvacet tri hodin. On na mestsky vybor prijizdel brzo, v osm hodin.“
Jeden z autoru teto publikace se s Jelcinem poprve setkal nekdy koncem kvetna 1987. Manzelka Natalie cela vzrusena asi kolem osmnacte hodiny pribehla domu: „V obchodnim dome je Jelcin!“ Stalo se v jihozapadni casti Moskvy, na sidlisti „Ramenky“. Okamzite jsem tam vyrazil.
Osobne, ciste podle vzhledu (na zaklade fotografii a sledovani televize) se mi nelibil. Pusobil dojmem neuprimneho cloveka, jenz porad hraje, nafoukance s nedostatecnym rozumem a navic nevychovaneho. To jsou ovsem vylucne me osobni pocity, jez jsem se v te dobe snazil odvrhnout. Vzdyť se prece povidalo, ze je to dobry clovek.
Vrazil jsem do obchodu, predem vedome pripraven na to, ze Jelcin je dobry clovek. Onoho „dobreho“ cloveka jsem spatril, jak specialnim instrumentem, nebyla to ani lzice, ani vidlicka, se soustredenym pohledem picha do chleba rozlozeneho na pulte. Kontroloval cerstvost. Hodnotil ji podle tvrdosti nebo mekkosti.
Jelcin byl vzhledem ke sve pomerne vysoke postave neprehlednutelny. A take diky vojenskemu drzeni tela (byl prece sportovec), hrive sedin, peclive ulozenych do vlny, kvalitnimu tmave-sedemu obleku a kovove znejicimu hlasu. Jeho zpusoby (vyraz tvare, urcita nabubrelost, posmech, shovivavost) vyvolavaly obraz cehosi velkeho, tezko vysvetlitelneho. Soucasne vsak daval najevo, ze s vami jedna jedinec, jemuz nesahate ani po kolena a pokud s vami mluvi, pak pouze proto, ze se uvolil sejit k vam ze svych vysin.
Kuze na jeho tvari mela soucasne dva odstiny: nazloutly, jenz svedcil o potizich s jatry a naruzovely, ovsem ne s nadechem charakterizujicim cloveka, jenz pracuje na vzduchu, nybrz cloveka, ktery umi nasavat prakticky v kteroukoliv hodinu. Ovsem pozor, ne s kazdym!
Tohle vsechno a jeste dalsi znaky jsem zvazoval, kdyz se po revizi potravin se svou svitou vyvalil na ulici. Stal jsem proti nemu za skupinou lidi a poslouchal, o cem je rec. Prohlizel jsem si ho, zkoumal a snazil se pochopit podstatu tohoto cloveka, vudce se shovivave „firerskymi“ zpusoby, jednoho z avantgardnich predstavitelu „prestavby“
Debata s pracujicimi nestala za nic. Opakoval, ze je nutne pracovat lepe, ze „prestavba“ je to prave orechove, ze stranicky aparat se omlazuje („nam s Gorbacovem je vseho vsudy padesat, no, trosicku vice“ – lhal, neboť tehdy jemu i Gorbacovovi bylo temer 57 let), ze vsichni pracuji pouze 25 hodin denne (zvlastni humor).
Otazek dostaval stale mene, nebylo o cem debatovat. A on, navzdory svemu petadvacetihodinovemu pracovnimu nakladu nikam nepospichal. Svyma malickyma a mazanyma ocima rejdil davem, jakoby se snazil na udici ulovit rybu, jez by mu kladla zajimave a pro neho vyhodne otazky. Zdalo, ze Jelcin je znechucen nepripravenosti pracujicich na setkani s nim. Mozna uz litoval, ze jeho „nalet“ na „Ramenky“ nebyl prichystan. Nekteri s kolemjdoucich se dokonce ptali: „Kdo je to?“
Pozdeji, asi 12. cervna, se nedaleko onoho obchodu konalo setkani obyvatel „Ramenok“ s kandidatem na poslance moskevskeho sovetu B. N. Jelcinem. Staly zde lavicky a nevelke pódium. Pozvani byli vsichni zajemci. Pro radu z nas, tedy i pro mne, slo o novinku. Predstavte si to, bez pozvanek a primo na ulici! Je ovsem pravda, ze u vsech podchodu stali ramenati hosi. Jelcina predstavila reditelka nedaleke skoly. Sdelila, ze podle soucasnych meritek ma velkou rodinu: zenu v domacnosti, dve vdane dcery, dve vnucky a vnuka Borise. Debata se nesla v duchu te doby, tedy „v prestavbovem“ plnem optimismu. Jelcin sliboval sidliste vylepsit, k jeslim a skolkam postavit bazeny a jeste cosi (snad kombinat na vyrobu potravin, jenz dosud nebyl  postaven). Novinkou bylo, ze prozradil cislo sveho telefonu, u nehoz jednou tydne bude sedet, od osmnacti hodin, takze kazdy si s nim bude moci osobne popovidat. Nekteri mu kladli pomerne neprijemne otazky. Jelcin byl zjevne v rozpacich a citil se ponekud bezradne, kdyz tvrdil „ja vas prijmu“. Po jeho zvoleni za poslance moskevskeho sovetu mel, podle meho nazoru, jednou mesicne v budove spolecenskeho klubu prijimat sve volice. Ramensti „aktiviste“, kteri zapisovali zajemce o setkani s poslancem, vsak kolem Jelcina vybudovali obranny val. Pri vyberu vychazeli z osobnich sympatii ci antipatii.
Zanedlouho se vnitrni nespokojenost a jiste vyhrady vuci Jelcinovi ukazaly jako skutecne. Moskvou letela zvest, ze milovnik pravdy a bojovnik za stesti lidu, Boris Jelcin, se vzeprel samotnemu Gorbacovovi a predevsim jeho zene Raise. Ta udajne lezla nejen na televizni obrazovky, ale nos pry strkala rovnez do stranickych a statnich zalezitosti. Presne nikdo nic nevedel. Soucitni zivackove vzdychali, nicmene ve zprave ze zasedani UV KSSS, jez se v Moskve seslo 21. 10. 1987 v souvislosti s nadchazejici oslavou 70. Vyroci VRSR, se o tom nerikalo nic. Skoda! Jak se rika pozde „bycha honit“. Za nejaky cas, kdyz byl zverejnen stenograficky zaznam z onoho zasedani, byl uz Jelcin povazovan za demokrata. Kdyby lide predem vedeli, co se tam delo, sotva by se stal tim, kym se stal.
Pred nami lezi zmineny stenograficky zaznam. Na konci prednesene zpravy jsou dve usneseni plena.
Ve druhem,jez se tyka vystoupeni Jelcina na plenu UV KSSS se  pise:
I. Vystoupeni B. Jelcina na rijnovem zasedani UV povazovat za politicky chybne.
II. Prikazat predsednictvu UV KSSS, moskevskemu mestskemu  vyboru strany posoudit zadost s. Jelcina o jeho uvolneni z funkce prvniho tajemnika MMV KSSS, pricemz je treba v uvahu vzit nazory, ktere zaznely na zasedani UV KSSS.“
Je zajimave, ze kdyz po tomto zasedani Jelcin mnohokrat dostaval otazku tykajici se jeho vystoupeni na plenu, neodpovidal konkretne. Zacteme se tedy do jeho referatu, abychom si sami udelali predstavu, o co vlastne slo.
„Jelcin: Jelikoz jsem rovnez dal sve pripominky a cast z nich byla vzata v uvahu, nemam k referatu zadne poznamky a plne ho podporuji.
Nicmene bych rad zminil radu otazek, ktere se mi nahromadily za obdobi pusobnosti v predsednictvu.
Zcela souhlasim s tim, ze v soucasnosti se „prestavba“ potyka s potizemi, kazdy z nas je za ni odpovedny a ma vuci ni povinnosti.
Domnivam se, ze by predevsim bylo treba zmenit cinnost stranickych vyboru, strany jako celku, pocinaje sekretariaty UV. O tom se hovorilo na cervnovem zasedani UV strany.
Musim podotknout, ze po nem, i kdyz uplynulo pet mesicu, se z pohledu stylu prace sekretariatu UV a stylu cinnosti soudruha Ligacova nic nezmenilo…
Myslim si, ze by bylo treba z minulosti ucinit zavery, je nutne se podivat na bila mista dejin, o nichz dnes hovoril Michail Sergejevic, avsak predevsim  musime udelat zavery pro soucasnost. Udelat je pro zitrek. Co delat? Jak napravit, co se stalo, jak nedopustit, aby se to opakovalo?
Vzdyť tehdy se diskreditovaly leninske normy naseho zivota, coz vedlo k tomu, ze nasledne byly ze  zivota nasi strany vylouceny.
… nyni vnimame ponekud uvolneny vztah k prestavbe. Na zacatku byl ohromny entuziasmus… Porad stoupal… Nasledne, po cervnovem plenu UV vira lidi klesala, coz nas dost zneklidňuje. Jiste, dva roky jsme ztratili rozpracovanim vsech dokumentu, ktere se k lidem vubec nedostaly, znepokojilo nas, ze jsme vlastne za tu dobu nic realneho neziskali.
Z uvedeneho duvodu si myslim, ze tentokrat by bylo vhodne, co se tyce hlasanych terminu a skutecnych vysledku prestavby v pristich dvou letech, postupovat ponekud opatrneji. Jde nam nesmirne pomalu a obtizne. Chapeme to. I kdyz teď budeme revolucionizovat kroky strany, predevsim strany, stranickych vyboru, budeme potrebovat vice nez dva roky. Po uplynuti teto doby se nam muze stat, ze pred lidmi budeme mit nizsi autoritu, tedy strana jako celek.
Musim rici, ze vyzva prijimat mene dokumentu a soucasne jich prijimat daleko vice, je pricinou… dost povrchniho v pristupu k nim a jakousi nevirou v ne. Usneseni jdou jedno za druhym. Vzajemne se vyzyvame, aby se snizovaly instituty, ktere nic nedelaji. Na prikladu Moskvy vsak musim konstatovat, ze pred rokem jsme jich meli 1041. Diky obrovskemu usili jsme se statnim vyborem zlikvidovali sedm a pritom jich dnes misto 1041 mame 1087. V danem obdobi byla totiz prijata usneseni o vytvoreni institutu v Moskve. Samozrejme, ze to protireci linii strany, rozhodnutim sjezdu a vyzvam, ktere si vzajemne posilame…
Jsem nucen konstatovat, ze lekce, jichz se nam dostalo v prubehu sedmdesati let, byly tezke. Zaznamenali jsme vitezstvi i krute porazky. Porazky se hromadily postupne. Hromadily se, jelikoz nevladla kolegialita, jelikoz existovaly ruzne skupiny, jelikoz stranicka moc byla sverena do jednech rukou, jelikoz jeden clovek nesmel byt kritizovan.
Me osobne velice zneklidňuje, ze v nasem predsednictvu dosud takova atmosfera nevladne a ze v posledni dobe se vytvoril zvyk jakehosi slovniho oslavovani generalniho tajemnika nekterymi cleny predsednictva. Domnivam se, ze prave dnes je to naprosto nepripustne… Kritizovat  z oci do oci ano. Nesmime strpet slovni oslavy, coz se postupne muze zase stat normou. Proste to nesmime dovolit.
Prace v predsednictvu se mi zjevne nedari. Priciny jsou ruzne. Svou roli zrejme sehravaji zkusenosti a mozna take absence jiste podpory, predevsim ze strany soudruha Ligacova. To me privedlo k myslence, ze musim nastolit otazku meho uvolneni z funkce, zbavit mne povinnosti kandidata na clenstvi v predsednictvu.  Zadost jsem odevzdal. Co se se mnou bude dit jako s prvnim tajemnikem mestskeho vyboru strany, pravdepodobne bude resit mestsky vybor strany.“ („Izvestija“, UV KSSS, c. 2. unor 1989)
Na tomto zasedani Jelcin nic podstatneho nerekl. Pouze ozvucil nedostatky, jez se projevovaly v jeho praci a ve strane i ve spolecnosti vyvolavaly prislusnou reakci. Nepredkladal nic zvlastniho, jen mlaceni prazdnou slamou: „revolucni duch, revolucni tlak straniku ve vztahu ke stranickym vyborum v mistech, k mnoha soudruhum, neni citit“, „opatrneji pristoupit k vyhlasovanym terminum realnych zaveru prestavby v pristich dvou letech“.
Co nebylo obvykle, byla kritika Jelcina vyse postaveneho jedince.
Z analyzy jeho temer dvoulete prace ve funkci prvniho tajemnika mestskeho vyboru strany vyplyva, ze nedosahl niceho pozitivniho. Bylo mu tedy jasne, ze ho stejne odvolaji pro neschopnost. Neco jineho bylo pracovat coby prvni tajemnik sverdlovskeho krajskeho vyboru v dobe stagnace a iniciativne plnit prikazy posilane z Moskvy a neco zcela jineho bylo ocitnout se v Moskve v prubehu novych procesu, kdy bylo nutne, aby se jedinec orientoval sam a sam se rozhodoval, jak postupovat.
Funkce prvniho tajemnika MMV KSSS v te dobe pro Jelcina predstavovala tonouci loď, trebaze nadeje jej jeste neopoustela. Navzdory tomu se Jelcin zacal „vytracet“, pricemz vyuzil „nadherne“ herecke gesto v podobe dopisu zaslaneho Gorbacovovi.

Vazeny soudruhu Gorbacove!
Dlouho a obtizne jsem se rozhodoval, zda Vam napisu. Od doby, kdy jste my Vy a predsednictvo navrhli a ja souhlasil, postavit se do cela moskevske stranicke organizace, uplynul rok a devet mesicu. Duvody souhlasu nebo odmitnuti nemely vyznam. Chapal jsem, ze to bude nesmirne tezke a ze k soucasnym zkusenostem musim hodne doplnit…
To vse me nijak neuvadelo do rozpaku. Citil jsem Vasi podporu a sam jsem se neocekavane a sebevedome chopil prace. Obetave, zasadne, kolegialne a soudruzky jsem pracoval s novou sestavou predsednictva.
Uplynula prvni etapa. Udelali jsme pomerne malo.  Domnivam se vsak, (aniz bych vyjmenovaval ostatni), ze se zmenil duch, nalady vetsiny Moskvanu. Samozrejme, ze jde o celkovy vliv deni v zemi. Je s podivem, ze jsem stale vice nespokojen.
Ve slovech, v cinech nekterych vedoucich cinitelu jsem zacal pozorovat cosi, co jsem drive nevidel. Lidsky vztah, podpora, zvlaste ze strany nekterych clenu predsednictva a tajemniku UV, se zmenily v lhostejnost k zalezitostem Moskvy. Ke mne zaujali chladny vztah.
Vzdy jsem se snazil sdelit sve mineni, dokonce i kdyz nebylo v souladu s nazory jinych lidi. V dusledku toho se vytvorilo mnoho nezadoucich situaci. Receno presneji – ukazalo se, ze jsem svym stylem, primosti a zivotem naprosto nepripraveny v predsednictvu pusobit.
Nemohu mlcet o nekterych zasadnich problemech. O urcitych, vcetne kadrovych otazek, jsem hovoril nebo Vam o nich napsal. Rad bych je doplnil.
Styl prace Ligacova – muj nazor (i jinych lidi): jeho styl se dnes vubec nehodi (nechci tim snizovat jeho kladne vlastnosti). Jeho metody se stavaji metodami prace sekretariatu UV. Aniz by se nad tim zamyslely, nektere sekretariaty v mistech jej kopiruji. Podstatne ovsem je, ze prohrava strana jako celek. „Rozsifrovat“ tohle vsechno znamena, ze strana utrpi (pokud to bude receno verejne). Neco zmenit v zajmu strany muzete pouze Vy osobne.
Stranicke organizace se ocitly na konci obrovskych udalosti. Tam prestavba (krome globalni politiky) vubec neprobiha. Jde o cely retezec. A vysledek?  Divime se, proc se zasekla v zakladnich organizacich.
Vse je promysleno a zformulovano v revolucnim duchu. Realizace, prave ve strane,  ovsem probiha konjunkturne mistne, byrokraticky, povrchne, trebaze navenek ma podobu halasneho pristupu. To je pocatek rozchodu revolucnich slov a skutku strany, vzdalenych politickemu pristupu…
A to nemluvim o pokusech kritiky zdola. Velice mne zneklidňuje, ze lide se boji mluvit. To je, jak se domnivam, pro stranu to nejnebezpecnejsi. Jegor Ligacov, podle meho mineni, nema system a kulturu prace…
Co se tyce jeho vztahu ke mne po cervnovem zasedani UV a take predsednictva, jez se konalo 10. zari, jsou utoky z jeho strany, nemohu to nazvat jinak, cilenou stvanici.
Rozhodnuti vykonneho vyboru, tykajici se demonstraci, je otazkou mesta, ktera byla vyresena spravne. Nechapu poslani vytvorene komise a prosim Vas o napravu vznikleho stavu (ctenarum Jelcin na tomto miste vysvetluje: „Ctenarum vysvetlim, o cem je v danem dopise rec. Ligacov sestavil komisi sekretariatu UV, jez mela proverit situaci v Moskve. Nebyl vsak pro to ani konkretni duvod, ani nejake jine priciny.“)
… Prekvapuje me, jak je mozne, ze se nekdo za dva roky vubec nezajima, jak se dari vice nez milionove stranicke organizaci. Stranicke vybory ztraceji samostatnost (daly ji uz kolchozum a sovchozum).
Vzdy jsem kladl duraz na narocnost, na vysoke pozadavky, ale nikdy ne na strach, s nimz v soucasnosti mnohe stranicke vybory a jejich prvni tajemnici  pracuji. Mezi aparatem UV a stranickymi vybory (domnivam se, ze je to vina Ligacova) se neprojevuje zasadovost a soudruzske vztahy, v nichz se rodi jistota… lide jsou obetavi. Prave zde se projevuje stranicky „mechanismus zpomalovani“. Je nezbytne podstatne snizit pocet clenu aparatu (take o 50 procent) a zasadne zmenit jeho strukturu.  Nejake, byť male, zkusenosti v tomto smeru maji moskevske okresni vybory.
Me osobne nici pozice nekterych soudruhu z predsednictva UV. Jsou moudri, proto se rychle „prekabatili“. Cozpak je mozne jim plne duverovat? Momentalne se vsak hodi a, promiňte Michaile Sergejevici, zda se, ze jsou vhod i Vam. Citim, ze maji chuť mlcet, kdyz s necim nesouhlasite, jelikoz nekteri si zahravaji s Vasim souhlasem.
Mnohym nejsem po chuti, chapu to. Je mi jasne, ze neni snadne se mnou problem resit. Je vsak lepsi chybu priznat nyni. V budoucnu, za soucasne kadrove situace, bude pocet otazek spojenych s mou osobou narustat a Vam bude prekazet v praci. To si vsak nepreji.
Nepreji si to rovnez proto, ze, nehlede na Vase nebyvale usili, boj za stabilitu povede ke stagnaci, tedy k situaci (spise se ji bude podobat), ktera zde jiz byla. To je nepripustne. Zminil jsem nektere priciny a motivy, jez mne prinutily Vam napsat a obratit se na Vas s prosbou. Nejde ani o slabost, ani o zbabelost.
Prosim o uvolneni z funkce prvniho tajemnika MMV KSSS a o zbaveni povinnosti vyplyvajicich z postaveni kandidata predsednictva UV KSSS. Povazujte, prosim, tuto zadost za oficialni.
Domnivam se, ze se nebudu muset obrace primo na plenum UV KSSS.
                S pozdravem B. Jelcin

12. zari 1987

Pokud odhodime veskerou revolucni lyriku Jelcina a bezpredmetnou, prilis vseobecnou „kritiku“ nedostatku „prestavby“ a cinnosti Ligacova, kritiku, jiz mohl krasne nahradit kritikou vlastni osoby, je zcela jasne, ze Jelcin v Moskve propadl. Aby si umyl ruce, zacal od sebe odvracet pozornost. Nehodlame branit ty, ktere si vybral za sve oponenty, jelikoz o nich neminime hovorit, nechceme vsak branit ani Jelcina. S jeho jmenem s jeho osobni cinnosti v tech minulych casech, v zlocinnych dobach jelcinovskych „reforem“  se poji fakt, ze naprosto nevinni lide, vzdaleni jakekoliv politice hynuli a hynou.
V Jelcinove dopise Gorbacovovi zni zivocisny strach provinilce, ktery nenaplnil nadeje sveho sefa. Zvlaste jej vylekala ona komise sekretariatu UV, jez mela proverit moskevske zalezitosti. Protoze Jelcin videl, ze bude muset odejit z funkce, rozhodl se utect sam.
Soucasne ovsem nehral roli kohosi, kdo utrpel bankrot, ale roli hrdiny.
V souvislosti s Jelcinovym „zbrblanim“ spojenym s hledanim viniku na rijnovem zasedani UV, uvedeme nekolik vyroku jeho clenu, ktere podle naseho nazoru cinnost B. Jelcina v Moskve hodnoti. spravne Podstatne je, ze si sva vystoupeni nepripravili predem, jelikoz Jelcinuv referat byl neocekavany a reakce na nej tudiz nebyly plodem predbezne pripravy.
„V Moskve nenasel sam sebe… Brzy bylo jasne, ze vlezl kam nemel. Snadno rozdaval sliby, v jeho praci bylo hodne „predvadecek“, zahraval si s lidmi. Moskevske zalezitosti byly stale horsi. Proverky vyboru ( Vyboru statni kontroly SSSR – pozn. I. S., J. C.) ukazaly, ze situace ve statnim obchode s ovocem a zeleninou v hlavnim meste se vyrazne zhorsila. Najevo vysla fakta o silene nehospodarnosti a neodpovednosti. Vse je v natolik hroznem stavu, ze bude treba vynalozit hodne sil a casu, aby se soucasny stav napravil…  Sve sehraly i osobni negativni rysy.  Domnivam se, ze neni nutne situaci dramatizovat a je treba se na veci divat pragmaticky. Jde o prirozeny proces a zakonite finale, k nemuz se soudruh Jelcin dopracoval.“ (S. I. Maňjakin, zde i dale „Izvestija UV KSSS, c. 2, 1989)
„Myslim si, ze pokud ma spoustu pripominek k praci tech ci onech soudruhu, pak coby kandidat na clenstvi v predsednictvu mel moznost se s nimi setkat a soudruzsky jim sdelit, co ma na srdci a ne hned vse vynaset k soudu UV. K tomu jste, soudruhu Jelcine, mel hodne prilezitosti.“ (S. A. Salajev)
„Vase oznameni, soudruhu Jelcine, je oznameni slabocha, o nehoz ve vedeni strany bude mene.“ (F. T. Morgun)
„Dnesni oznameni soudruha Jelcina zaznelo jako slova urazeneho… a ne  jako zasadni, stranicke, politicke presvedceni.
…ve svem pocina pocita s jakousi originalitou. Prave v tom spociva jeho hlavni chyba. Ve sve praci usiluje o to ucinit neco, co by okamzite bilo do oci…
…Nevim, zda jste si v „Moskevskych novostech“stihli precist rozhovor, jenz Boris Nikolajevic poskytl
zahranicnim diplomatum. Musim konstatovat, ze po jeho precteni jsem byl ohromen. Na otazku jak chapat demokratizaci, kdyz v zemi probiha prestavba, odpovida:  „Lze to videt na prikladu soudu, ktere postupovaly tvrde a proto  v soucasnosti v nasi zemi ve vezeni sedi vice lidi, nez v kterekoliv jine zemi sveta…“
Cozpak v tom spociva „glasnost“, kdyz odpovida, ze v Moskve, ať zeny prominou, je 1 100 prostitutek a 2 000 narkomanu…
V dalsich odpovedich na dotazy soudruh Jelcin rika: „Nyni, kdyz probiha prestavba, nekteri soudruzi vsechny nedostatky, ktere jsme meli, se pokouseji svalit na soudruhy Grisina a Promyslova (Grisin je Jelcinuv predchudce ve funkci prvniho tajemnika MMV KSSS, Promyslov je byvaly predseda vykonneho vyboru moskevskeho sovetu, jehoz Jelcin zbavil funkce – pozn. I. S., J. C.). Dalsi pokrok v prestavbe jsme nezpozorovali.“
„Je treba byt, Borisi Nikolajevici, objektivni. Vzdyť pred vasim prichodem Grisina ani Promyslova nikdo tak tvrde nekritizoval…
…To nejdulezitejsi je nebrzdit a nestat v ceste prestavbe a pokud to clovek nedokaze, mel by ustoupit z cesty.“ (V. K. Mesjac)
„…soudruh Jelcin ukazal svou stranickou a politickou nezralost. Myslim si, ze jde o vysledek chybneho rozhodnuti o povyseni. Prislo prilis brzo, pro vedouci funkci v nejvetsi  stranicke organizaci v zemi jeste neuzral.“ (B. V. Konoplev)
„Domnivam se, ze soudruh Jelcin dnes nasi vec velice poskodil. Je jasne, ze to nejde napravit, jelikoz od jeho vystoupeni se budou roznaset dalsi kruhy. To je rana, soudruzi.  Umim si predstavit reakci v nasi zemi i v zahranici.“ (G. A. Arbatov)
„…co se tyce soudruha Jelcina, Jegor Kuzmic rekl, ze byl jednim z iniciatoru povyseni soudruha Jelcina do ustredniho vyboru strany. Mohu konstatovat, ze jsem byl prvni, kdo si soudruha Jelcina  vsiml pri praci v kombinate na vystavbu bytu ve Sverdlovsku v roce 1986. Postavili jsme jej na  misto vedouciho stavebniho oddeleni krajskeho vyboru strany. Uz tehdy jsme si vsimli nekterych jeho negativnich povahovych rysu, jeho nedobreho vztahu k lidem, ke kadrum. A to prosim na krajskem vyboru strany, v roli vedouciho oddeleni. Snazili jsme se ho vychovavat, napovidali jsme mu, co ma delat. Ve funkci vedouciho oddeleni byl sest let. Za to dobu, samozrejme, prokazal i sve dobre crty – byl iniciativni, prubojny, mohl zastat praci, ktera mu byla porucena. V roce 1975 se stal tajemnikem krajskeho vyboru strany a v roce 1976, pricemz byla v uvahu vzata vsechna pro a proti, jsme jej doporucili do funkce prvniho tajemnika krajskeho vyboru KSSS. Doufali jsme, ze za dobu sveho pusobeni v aparatu krajskeho vyboru strany se svych nedostatku zbavi. Jak dnesni debata ukazuje, nestalo se tak, doslo k recidive…
… Myslim si, ze v jeho vystoupeni neni nic jineho nez stranicka a politicka nezralost cloveka-komunisty, vedouciho cinitele. V tomto pripade se evidentne projevily jeho negativni vlastnosti. Nesnazil se je prekonat. Je skutecne ambiciózni, obcas se  nechova dobre k pratelum, soudruhum, trpi velikasstvim. Tato manie jej zjevne nikdy neopustila.“  (J. P. Rjabov)
„Podle meho mineni, jakmile presel do moskevske stranicke organizace, se u nej zacal rozvijet politicky nihilismus (odmitani vseobecne prijatych pravidel, idealu, moralnich norem – pozn. I. S., J. C.)
Mozna se mylim, ale predevsim politicky nihilismus. Zalibilo se mu, ze jej v zahranici cituji vsemozna radia, ze se objevuji ruzne publikace – co rekl Jelcin. Proste vsichni jej zacali citovat. Ostatne to je fakt, existuji o tom dukazy. Zda se, ze se mu moc zalibilo toto vymezene postaveni, jakasi distance od celeho predsednictva, od politickeho vedeni…
Domnivam se, ze tohle vsechno jej privedlo k tomu, ze se u nej rozvinuly neumerne ambice. Co se tyce jeho pusobeni v predsednictvu, pak podporuji to, co zde rekl Jegor Kuzmic. Boris Nikolajevic v posledni dobe prestal v predsednictvu pracovat.  Casto jsem si kladl otazky: proc mlci? Proc se vsichni angazuji, mluvi dobre nebo spatne, ale  problemy posuzuji a on mlci? Dokonce se nevyjadruje ani k otazkam tykajicim se Moskvy. Zhusta jsem se sam sebe ptal: proc to dela, ve jmenu ceho? Teď jsem pochopil. Slo mu  o to nechat si sve mineni a pak jej kdesi vyjevit.“ (N. I. Ryzkov)
Ve vystoupenich se mnozi odvolavali na J. K. Ligacova, jenz si slovo vzal okamzite po referatu Gorbacova a Jelcina. Budeme citovat i Ligacova.
„…kategoricky odmitam prohlaseni soudruha Jelcina, jenz ucinil jeste na predchazejicim zasedani  a jez se tykalo toho, ze sekretariat, cituji: posila lidi, aby ve stranickych organizacich shromazdili negativni materialy. Vy, kteri jste zde reknete, kdy a kam, na zaklade jakeho prikazu sekretariat pracovniky UV posilal, aby vyhledali jakekoliv  negativni podklady a aby nasledne bylo prijato nejake umele vytvorene usneseni…
…soudruh Jelcin se fakticky neucastni prace politickeho byra. Ostatne muzete si to proverit na zaklade zapisu: na deseti zasedanich soudruh Jelcin nepronesl ani slovo. Jde o jedineho clena, kandidata na clenstvi v predsednictvu, jenz se nepodili na praci a zvlaste na reseni aktualnich, zasadnich otazek, tykajicich se politiky strany. Kdyz byl Michail Sergejevic na dovolene, politicke byro mi prikazalo vest zasedani. Pri posuzovani moskevskych otazek se k tomu ci onomu problemu vyjadril teprve kdyz jsem je vyzval. Evidentne si vse schovaval proto tuto chvili, aby to mohl rici prave tady…“
 „Podle meho mineni si Boris Nikolajevic spletl velkou vec, ktera v nasi zemi probiha, s drobnymi urazkami a trucy, coz je , jak se domnivam, pro politika naprosto nepripustne. Zvlaste kdyz zaujima tak vysoke postaveni a strana mu dala duveru. Je velice smutne, ze jeden z vedoucich pracovniku podlehl panice… propadl  maloburzoaznim naladam, jez se projevuji ve spolecnosti. Muzeme jen litovat… ze hlasatelem onech maloburzoaznich vlastnosti se stal vedouci moskevske stranicke organizace.
Roli, zajiste, sehraly i ambice, jesitnost. To vse jen obal. Ve skutecnosti, jak se mi to jevi a jak jsem zaslechl, je tim nejpodstatnejsim nesouhlas s kurzem prestavby, s jejimi metodami, s praxi, tempem, poslanim a podstatou. Pokud Boris Nikolajevic v teto otazce bude nadale tvrdohlave stat na svem nebo otazky klast jako dnes, pak jej to zavede dost daleko – politicky i mravne.
Jistou ulohu zde sehraly i jeho osobni rysy. Jak zde jiz bylo receno, jde o jeho opojeni pseudorevolucni frazi, vlastni osobou. To politikum vzdy kali zrak. Nepochopil, opakuji to znovu, co se kolem vlastne deje. To je podle meho nazoru to nepodstatnejsi… Jemu se zda, ze jde o revolucnost. Ve skutecnost je to vsak projev cireho konservativismus.“ (A. N. Jakovlev)
Po citovanych a dalsich vystoupenich dal Gorbacov slovo Jelcinovi. To se vzapeti zmenilo v dialog s Gorbacovem. Uvedeme stenograficky zaznam one „show“.
„Jelcin – Dnes jsem dostal tvrdou skolu. Takovou jsem nedostal za cely zivot, za dobu, co jsem ve strane, ani v casech, kdy jsem pusobil ve funkcich, do nichz dosazoval UV, stranicke vybory.
…Co se tyce prestavby, nikdy jsem neuhnul a nepochyboval ani o jeji strategicke linii, ani o politicke linii strany.
…kdyz jsme si zacali veci vyjasňovat, pracovat, citili jsme urcity pokrok. Proto jsem rekl… ze celkove je onen proces ponekud uvolneny, z pohledu reakci lidi a ze tedy zrejme nelze pocitat s tim, ze pujde neustale jen nahoru, ze mozna dojde k nejakym padum.
…Na adresu opevovani – v tomto smyslu jsem uvedena slova  nesmeroval clenum predsednictva. Hovoril jsem o nekterych, dvou trech soudruzich, kteri tuto metodu zneuzivaji a nekdy, podle meho nazoru, zdurazňuji prilis mnoho kladneho. Verim, ze to mysli uprimne, nicmene pro celek to nepredstavuje zadny prinos…
Hlasy – Staral ses sam o sebe. O sve neuspokojene ambice.
Gorbacov – Myslim si to rovnez. Take clenove UV te tak vnimaji. Tobe nestaci, ze kolem tve malickosti se toci pouze Moskva. Potrebujes k tomu jeste ustredni vybor? … Soudruh Zatvornickij udelal spravnou poznamku. Nelituji, ze tento rozhovor, ktery jsi zahajil, se na plenu uskutecnil. Je dobre, ze se tak stalo.
Clovek se musi dopracovat k takove chorobne jesitnosti, aby vlastni ambice povysil nad zajmy strany a nasi veci! A to v dobe, kdy se nachazime na odpovedne etape prestavby. Bylo treba ustrednimu vyboru tuto debatu vnutit?! Jde o nezodpovedny krok. Soudruzi tvuj cin ocenili spravne.
Rekni nam, jaky je tvuj skutecny vztah ke kritice?
Jelcin – Vyjadril jsem se politicky, jaky je muj vztah.
Gorbacov – Jaky je tvuj postoj ke kritickym poznamkam soudruhu z UV? Na tvou adresu toho rekli hodne, museji tedy vedet, co si myslis. Oni budou rozhodovat.
Jelcin – Krome nekterych vyjadreni souhlasim se vsim. To, ze jsem ustredni vybor a moskevskou stranickou organizaci svym dnesnim vystoupenim podrazil, byla chyba.
Gorbacov – Mas dost sil, abys pracoval dal?
Hlasy – Nedokaze to. Neni vhodne jej nechavat v takove funkci.
Gorbacov – Pockejte, pockejte, davam mu prece otazku. Pristupujme k cele zalezitosti demokraticky. My vsichni potrebujeme jeho odpoveď nez prijmeme rozhodnuti.
Jelcin – Zduraznil jsem, ze jsem ustredni vybor, predsednictvo a moskevskou stranickou organizaci podrazil. Na zaklade hodnoceni clenu UV KSSS, clenu predsednictva, ktera jsou jednohlasna, opakuji, co jsem jiz rekl: zadam o uvolneni z funkce kandidata predsednictva a samozrejme take z vedeni moskevske stranicke organizace.“
Mimochodem, Gorbacov zminil, ze „soudruh Zatvornickij udelal spravnou poznamku“. Zacteme se tedy do toho, co tehdy Vladimir Andrejevic Zatvornickij, vedouci komplexni brigady trestu „Mosstroj“ c. 1 „Glavmosstroje“ rekl.
„Vite na co jsem si teď vzpomnel? My si vas, Borisi Nikolajevici, vazime! Chruscova jsme zvladli jeden a pulkrat rychleji. Dnes mame demokracii, porad se vam snazime neco vnuknout. (smich) Muzeme vam toho vnuknout tolik, ze uplne zapomenete, o cem je rec – kritizuji vas nebo chvali? Sel jste k teto tribune a klopytl jste. Tady sedi predsednictvo. Sam jste jeho kandidatem a klopytl jste umyslne, aby se soudruzi chytili. Zrejme jste se chtel prodrat mezi cleny predsednictva. To je ovsem muj osobni nazor.
Velice jsem si vas vazil. Vazim si vas i teď. Je mi moc lito, ze jste dnes politicky tak zakopl.
Delnicka trida komunistickou stranu, ustredni vybor, predsednictvo, sekretariat nikdy nepodvede. Budeme vam vzdy verni a oddani, drazi soudruzi. Dekuji.“ (potlesk)
Na tomto vystoupeni by nebylo nic zvlastniho. Vzdyť jde o pomerne patolizalska slova delnika, jenz ztratil politickou orientaci. Obsahuje vsak podstatny detail – Jelcin klopytl „umyslne, aby se soudruzi chytli“. Tohle z uvedeneho recnika vyletelo spontanne, podvedome, jelikoz v jeho biopoli se spustil signal: oznac selmu, tedy nebezpecny element.
Pozorne oko vedouciho stavbaru si vsimlo jeste neceho jineho. Jelcin se chtel prodrat do predsednictva. A to neni jen osobni nazor Zatvornickeho. Narazeli jsme na to jiz drive. Trebaze se prokazatelne nedokazal vyporadat s ukoly v mestskem vyboru strany a v Moskve, doufal, ze nazory na nej nebudou natolik jednohlasne.
Zvykl si na ruzna privilegia nomenklaturniho kadru, nechal se vest svym rozhodnutim „byt vedoucim cinitelem“. Bezesporu predpokladal, ze mu prideli nejaky snadnejsi ukol, aspoň podle jeho mineni, napriklad funkci stranickeho ideologa. Nemyslel si o sobe nic horsiho nez o Ligacovovi a Gorbacovovi. Pravdepodobne pocital s tim, ze se mu podari je celne srazit, nejdrive  shodit starsiho Jegora Kuzmice a potom… Pozdeji, kdyz se Jelcin v Rusku stal hvezdou prvni velikosti, vse, o cem se na rijnovem zasedani UV KSSS hovorilo, se potvrdilo. A v daleko vetsim meritku. Jeho absolutni nezpusobilost v kresle prezidenta byla ocividna.
Po plenu, na nemz utrpel takovou porazku, se Jelcin vzhledem ke svemu prohlaseni, ze zada o uvolneni ze vsech postu, ktere tehdy spravoval, choval ponekud neprimerene.
„Jelcin chodil jako mrak. Za zady slysel nejruznejsi slova. Navzdory vsemu porad na cosi cekal. Doufal v podporu Moskvanu a plena MMV.
Tyden po zasedani UV KSSS jednalo byro MMV strany… Jelcin vystoupil, avsak ve zcela jinem duchu... Byly ucineny zavery z  uplynulych deviti mesicu. Jak jiz bylo receno, nebyly potesujici. Plan mesta se stal propadakem. S vytycenymi ukoly se nedokazalo poprat ne 15, ale uz 39 podniku. Sve povinnosti splnilo pouze pet obvodu ze triceti tri.
7. listopadu Jelcin, jako by se nechumelilo, vyrazil k mauzoleu na oslavy 70. vyroci VRSR. Kdyz clenove predsednictva uvideli kolegu, jenz upadl v nemilost, trebaze byl jeste porad ve funkci prvniho tajemnika MMV a kandidatem predsednictva, divali se jeden na druheho, jakoby se ptali: proc se, proboha, neodvolal na spatny zdravotni stav? Jenomze on prisel. I tato skutecnost svedci o tom, ze kdesi v hloubi duse si porad pohraval s nadeji, ze mu snad vsechno projde!
Je pravda, ze ne vsichni na neho u mauzolea hledeli ukosem. Nekteri mu nepozorovane tiskli ruku. Odvahy mu zvlasť dodal Fidel Castro, jenz jej prede vsemi trikrat objal a cosi mu rychle spanelsky rikal. Slovum sice nerozumel, ale srdcem citil: Fidel me podporuje, nevzdavej se, Borisi!
V. Jaruzelski jej rovnez trikrat objal a rusky mu rekl: „Borisi Nikolajevici, drze se!“ A to prosim pred ocima Gorbacova, Ligacova…
Jelcin se ucastnil i setkani v kremelskem Palaci sjezdu.. Citil se zde, jak sam priznal, jako bila vrana.
9. listopadu zachranka Jelcina odvezla do nemocnice, do vynikajici „kremlovky“. Byl na tom spatne.“ (z knihy V. Andrijanova a A. Cerňaka „Osamely car v Kremlu“)
Proc 9. 11. zachranka Jelcina odvezla a proc na tom byl spatne? Mozna se v praci uplne vycerpal? Ve sve „Zpovedi…“ soustavne zdurazňuje, ze byl pilny jako vcelicka.
„Pracovni rezim byl i pro me, tak houzevnateho cloveka , vycerpavajici. Od sedmi od rana do 24 hodin a nekdy dokonce do jedne nebo do dvou do noci. Take cela sobota byla pracovni.  V nedeli jsem pokazde jezdil na trhy ci jsem si psal vystoupeni, referaty, odpovidal na dopisy apod.
Pokazde, kdyz slysim, ze vedouci, jenz pracuje dvanact hodin denne, je spatnym organizatorem, jelikoz si neumi zorganizovat praci, tyto vyroky povazuji za neseriózni. Jiste, po zasedani, ktere skoncilo ve dvacet hodin, jsem klidne mohl odjet domu k detem a k rodine. To by se povazovalo za dobrou organizaci prace. A kdyz po praci jedu do obchodu, abych zjistil, co maji na pulte, potom zajedu do podniku, abych si popovidal s pracujicimi, na vlastni oci se presvedcil, jak je zorganizovana odpoledni smena a k pulnoci se vratim domu, tak to je spatna organizace prace? Ale kdez, to vsechno si pro vlastni omluvu vymyslili lenosi… Vzpominam si, jak jsem v noci prijel domu, ochranka mi otevrela dvere „Zilu“ a ja uz nemel silu vylezt z auta. Sedel jsem v nem pet deset minut a snazil se vzchopit. Zena stala u auta a se znepokojenim se na mne divala. Nemel jsem ani silu pohnout rukou, tak jsem byl vysilen.
Takovou obetavost jsem, samozrejme, od jinych nepozadoval, ale debaty o nacelnikovi, jenz si neumi zorganizovat praci, proste nemam rad.“
Jak Jelcin pracoval, vime nejen z jeho slov.
Proc jej tedy onoho 9. listopadu zachranka odvazela? Zdanlive se mu povedlo predejit neprijemnym udalostem, sam pozadal o uvolneni z funkci. Sve zadosti navic dodal politicky odstin. Mozna trpel stresem, ze jej nikdo nepodporil. Prece jenom doufal, ze clenove UV a jeho sekretariatu zacnou v souvislosti s Ligacovem reptat a jeho z MMV KSSS lehce presadi na uvolnene misto druheho cloveka ve strane a prisoudi mu roli sede eminence, pusobici ve stinu generalniho tajemnika. Stresem samozrejme trpel a predem nepripravena vystoupeni ukazala, ze clenove UV moc dobre vedeli kdo je kdo. Bylo jim znamo, ze statecny B. Jelcin, jenz si zvykl hledat obetniho beranka, je nesympatickou a dost zakernou osobou.
Znovu zdurazňujeme, ze by mozna ani nestalo za to tohle vsechno zmiňovat, kdyby Jelcin svym dalsim nicivym pusobenim neprekonal vse, co se o nem na zasedani UV KSSS v roce 1987 rikalo. Bylo treba rozhodnuti plena okamzite zverejnit. Jelcin mel byt poslan do duchodu a nebo nekam na stavbu daleko od Moskvy. Pracujici by si s nim poradili. Jenomze z neho udelali ministra bez portfeje, ovsem s penezenkou a vsemi privilegii ministra: mel vsechno, ale coby ministr neprelozil slamu krizem. To se vsak stalo pozdeji. Teď nas spise zajima, proc ho vlastne odvezla zachranka. Proc?
Zacteme se do slov naseho hrdiny.
„9. listopadu me se silnymi bolestmi hlavy a srdecnimi potizemi odvezli do nemocnice. Organismus nervove napeti nevydrzel. Okamzite me nacpali leky, predevsim na uklidneni, jez uvolnily nervovou soustavu. Lekari mi zakazali vstavat, soustavne mi davali kapacky a injekce. Zvlasť spatne jsem se citil v noci. Nekdy mezi treti a patou hodinou ranni jsem ony silene bolesti hlavy zvladal jen obtizne. Zena me chtela navstivit, ale nepustili ji. Sdelili ji, ze se nesmim zneklidňovat, tak spatne jsem na tom byl.
11. listopadu najednou zadrncel telefon. Volal Gorbacov. Jakoby nevolal do nemocnice, ale na chatu. Klidne mi sdelil: „Na chvili ke mne, Borisi Nikolajevici, musite prijet. A potom, mozna, okamzite svolame zasedani mestskeho vyboru.“
Povidam: „Nemohu prijet, lezim v posteli a lekari mi nedovoluji ani vstat.“
„To nic, vsak doktori vam nejak pomohou,“ namitl.
Tohle nikdy nepochopim. Za celou dobu meho pracovniho pusobeni se nestalo… ze by kohokoliv – delnika, vedouciho – odvezli z nemocnice, aby ho uvolnili z prace. To snad neni mozne! Ať uz by se ke mne Gorbacov choval jakkoliv, ale takhle nelidsky, nemoralne… necekal jsem to od nej. Ceho se bal, proc tak spechal, myslel si snad, ze si to rozmyslim?“
Chape, ctenari, jak si vyleva dusi? A jaka slova voli – nelidske, nemoralni! Do jake miry je lidske a moralni lhat, hubit narod, vyhodit ho na ulici, na pospas vselijakym bandam a marnicim, nutit ho k potratum, k prostituci… Takhle jednal s miliony svych spoluobcanu! Bylo moralni a lidske v rijnu 1993 rozstrilet demokraticky zvoleny rusky Nejvyssi sovet? Bylo moralni kluky, jimz jeste teklo mleko po brade posilat zabijet, posilat na smrt do Cecenska a na dalsi uzemi byvaleho SSSR? Bylo moralni…
Je nechutne vzpominat na vasi prolhanou a oplzlou tvar, na vase kousky, pitvoreni, chuliganske napady behem cest do zahranici, na vase predvolebni tanecky, vyhruzky hlavam cizich statu, na vasi absolutni nezodpovednost prostou jakehokoliv priznaku svedomi, na vasi hloupost…
Neni prijemne o vas psat, obcane Ruska, o vas, ktery zosobňujete hanbu naroda. Navzdory tomu vsak o vas piseme, aby i jini lide pochopili, ze my vsichni mame odpovednost za to, ze nehlede na vasi nelidskost a nemoralnost, lhani a nicotnost jsme vam podvedome nebo vedome umoznili ve vasich funkcich pusobit. Piseme o tom, aby se v dejinach neco podobneho uz neopakovalo, aby narod lepe chapal, komu se sveruje do rukou, aby se vyznal v rysech cloveka, aby pochopil, ze i z malickeho nestesti muze vzejit pohroma.
Kdyz jste lezel v nemocnici, Gorbacov nemel strach, ze si vse rozmyslite. Choval se k vam velice hezky a, bohuzel, vas nevyhnal. Vy sam jste tehdy vsechno po….. Ostatne pochopil jste to a utekl. Zradil jste nejen Gorbacova, ale i dalsi naivni lidi, kteri vam uverili. Kdyz jste pochopil, jak se veci skutecne maji, zinscenoval jste pokus o sebevrazdu (v breznu 1990 to jednomu z nas vypravel jeden ze ctyr pomocniku tehdejsiho prvniho tajemnika MMV KSSS J. A. Prokofjev). Onoho 9. brezna 1987 se ozyvalo hodne piskotu, z vasi poskrabane hrudi tekla krev. Potom jste dlouha leta o vasi „inscenaci“ mlcel. Zrejme prave na tuto udalost ve sve publikaci narazeji  Andrijanov a Cerňak, kdyz pisou: „Velice se trapil. Dokonce si chtel neco udelat.“ 
Pokus o sebevrazdu byl neseriózni a byl pouhym divadylkem.
Budeme pokracovat ve cteni vylevu Jelcinovy duse, tykajicich se lekarsko-politickeho historky, ktera nepatrila k nejprijemnejsim epizodam jeho zivota.
„Nebo se snad domnival, ze v tomto stavu si se mnou na zasedani moskevskeho mestskeho vyboru poradi snadneji, ze me dorazi fyzicky? Takovou krutost nelze pochopit…
Zacal jsem se chystat. Poslusni lekari, kteri mi nedovolovali ani vstat, hybat se, nemluve o nejakem vyjezdu, do me zacali pumpovat uklidňujici prostredky. Hlava se mi tocila, nohy mi podklesavaly, nemohl jsem poradne mluvit, jazyk me neposlouchal. Kdyz me uvidela manzelka, zacal me prosit, abych nikam nejezdil. Prosila, premlouvala, zadala…Temer jako robot, nohy mi neslouzily, prakticky nic z toho, co se kolem delo, jsem nechapal, jsem se sedl do auta a jel na UV KSSS.
Manzelka, utrapena mou chorobou to uz nevydrzela a nacelnikovi devateho oddeleni KGB Plechanovovi rekla, co si mysli: „Je to sadismus, jak jste mohl pustit nemocneho, proc ho vlastne chranite, teď ho kvuli vlastni zbabelosti muzete zabit…“
Nevedel. Co na to rici. Byl pouhym nastrojem systemu, jenz zil dal. Jelcina je treba chranit, budeme ho chranit. Je treba privezt nemocneho, nic nechapajiciho cloveka, tak ho privezeme. Domnivam se, ze by me na jakekoliv zasedani dopravili i z hrobu, kdyby dostali prikaz.
V tomto stavu jsem se ocitl na predsednictvu, de facto nic jsem nechapal. Ve stejnem stavu jsem se pote dostal na zasedani mestskeho vyboru strany... Hlavni stranicti bosove pratelsky sedeli v prezidiu, jako na vystave. Pritomni na ne hledeli ustvane a poslusne jako zajic na hroznyse.
Jak oznacit fakt, ze cloveka zabijeji slovy. Skutecne se to podobalo poprave… Mohli me prece uvolnit na zasedani. Jenomze se potrebovali pokochat procesem zrady, kdy soudruzi, kteri se mnou dva roky pracovali, bez zakolisani zacali rikat neco, co nemohu pochopit.“
V tomto miste Jelcinovo vypraveni prerusime a zacteme se do toho, co tehdy rikali „soudruzi“, kdyz „cloveka zabijeli slovy“.
Druhy tajemnik MMV KSSS napriklad pronesl tato „vrazedna“ slova: „Vystoupeni soudruha Jelcina na plenu pro nas byl zcela necekane. Zhodnotili jsme ho jako nezrale a nepodlozene, jako ranu mestske stranicke organizaci.“
Jelcina „vrazdil“ i predseda moskevskeho agrarniho prumyslu F. Kozyrev-Dal: „Potreboval okamzite halasne a efektivni akce, byť nezajistene vlastnimi silami. Potreboval autoritu za kazdou cenu.“
Pusu na spacir si pustil i prvni tajemnik sovetskeho okresniho vyboru KSSS Moskvy V. Vinogradov. Ten Jelcina „utyral“ uplne:
„…domnivam se, ze dnes neni vhodne hovorit o tom, jak to delaji tajemnici mestskeho vyboru, ze slo o neco necekaneho, o bezradnost. Myslim si, ze tak to neni. Vybuch uz dozraval. Znovu se projevily jeho ambice a jeho neschopnost naslouchat lidem.
Ustredni vybor strany kritizoval za absenci demokracie a to mu bylo umozneno na plenu UV vystoupit. Byla vytvorena atmosfera, v niz mohl pronaset absolutne demagogicka prohlaseni…
Boris Nikolajevic se od nas odtrhl. Nestal s nami v rade. Letal nad nami. Nijak ho nezneklidňovalo, ze bychom meli stat v jednom siku, drzet se za ruce a delat velke veci.
Jiste, Boris Nikolajevic si Moskvany koupil svou pohyblivosti. Hodne jezdil, navazoval spoustu kontaktu. Domnivam se vsak, ze tyto cesty spise slouzily jeho osobni autorite, ta ho zajimala vice, nez autorita mestskeho vyboru…“
Jelcin pokracuje v odpovidajici interpretaci toho, co se na plenu MMV delo.
„Kdybych nebyl pod takovou narkózou, zacal bych bojovat, vyvracet lzi, dokazovat podlost recniku – prave podlost!“
Chytrak, kdyz mluvi o druhych, charakterizuje sam sebe. Ostatne na zasedani MMV se nedelo nic „hroznejsiho“ nez na rijnovem plenu UV. Jak bojoval, vyvracel lzi, uz vite. V „Jelciniade“ budeme pokracovat prostrednictvim poznamek Valentina Borisovice Jumaseva.
„Na jedne strane jsem vinil lekare, ze dovolili, aby me odsud vytahli a na strane druhe me napumpovali leky tak, ze jsem prakticky nic nevnimal. Mozna bych jim mel byt vdecny za to, ze mi v te chvili zachranili zivot…
Pozdeji jsem se k zasedani casto vracel. Snazil jsem se pochopit, co lidi nutilo vyjit na tribunu, proc obchodovali se svym svedomim a skakali, jak hlavni lovci piskal. Bylo to smecka, smecka pripravena rozcupovat me na kousky. Jinak se to asi neda rici…“
Nebudeme si uz vsimat reci tohoto lhare a demagoga. Stejne nerekl nic konkretniho. Radeji se zacteme do jeho posledniho „promiňte“ na zasedani, ktere, stejne jako dalsi materialy, nasledujici den publikovala „Moskevska pravda“.
„Myslim si, ze sam sebe nemusim hodnotit, jelikoz muj cin nebylo mozne predpovidat. Dnes, i na zasedani UV, i na predsednictvu, v byru mestskeho vyboru a take na tomto zasedani jsem slysel hodne myslenek, jake jsem neslysel cely svuj zivot. Mozna prave to do jiste miry bylo pricinou toho, co se stalo.
Prohlasuji zde… davam vam cestne slovo stranika, ze jsem nemel zadne umysly, ani mne k memu vystoupeni nevedly politicke choutky.
I dnes souhlasim se vznesenou kritikou…
Musim rici, ze verim, jsem presvedcen o spravnosti generalni linie strany a zaveru dvacateho sedmeho sjezdu. Jsem absolutne presvedcen o prestavbe i o tom, ze… zvitezi. Jina otazka je, ze, a v tomto ohledu jsme meli ruzne nazory, v ruznych regionech a dokonce v ruznych organizacich neprobiha stejne. Samozrejme, ze prestavbe verim. O tom neni pochyb. Pred vami, komunisty, s nimiz jsem ve stranicke organizaci pracoval dva roky, to prohlasuji naprosto cestne. Jakykoliv cin, jenz bude tomuto memu prohlaseni odporovat, zakonite musi vest k memu vylouceni ze strany.
Na zacatku loňskeho roku jsem byl na doporuceni predsednictva zvolen prvnim tajemnikem mestskeho vyboru strany. Bylo sestaveno byro. Musim konstatovat, ze pracovalo velice dobre. Pocinaje priblizne zacatkem tohoto roku jsem zacal pozorovat, ze se mi prace nedari…. V posledni dobe se projevila jedna z mych vlastnosti – ambice, o niz se zde dnes mluvilo. Pokousel jsem se s ni bojovat, bohuzel, neuspesne.
Hlavni pro me, komunistu z moskevske stranicke organizace je vedet co delat, jake rozhodnuti prijmout, aby uvedena organizace utrpela co nejmene. Dostala ranu. Novemu prvnimu tajemnikovi mestskeho vyboru strany, predsednictvu a mestskemu vyboru strany bude tezko, kdyz se co mozna nejrychleji budou snazit nasledky uderu, ktery dostala nejen moskevska stranicka organizace, odstranit.
Nemohu souhlasit s tvrzenim, ze Moskvu nemam rad. Sve sehraly jine okolnosti.. Moskvu jsem si vsak stacil zamilovat a snazil jsem se nedostatky, ktere zde drive byly, nejak zlikvidovat.
Zvlaste tezke pro mne dnes bylo poslouchat stranicke kolegy, s nimiz jsem dva roky pracoval, jejich velice konkretni kritiku. Nic z ni nemohu vyvratit.
Ne proto, ze je treba se bit do prsou, jelikoz, jak jiste chapete, jsem coby komunista ztratil politickou tvar. Pred moskevskou stranickou organizaci nesu vinu. Stejne tak pred vami a samozrejme pred predsednictvem. Nesu vinu pred Michailem Sergejevicem Gorbacovem, jehoz autorita je v nasi organizaci, v nasi zemi i ve svete vysoka.“
Jelcinovi vystoupeni neslo stopy jeho obvykleho stylu. Domnivame se, ze lekari v tomto pripade nehraji zadnou roli a ze ani Gorbacov Jelcinovi neudelal nic spatneho. Fakt, ze Jelcin nevypadl nejlepe, je pochopitelny. Podobne kousky se v minulosti kvalifikovaly jako psychicka porucha a odvazlivce lekari cpali leky a davali mu injekce. Navic mnohe psychotropni latky na organismus soustavne syceny alkoholem nemaji prilis dobry ucinek. Kym byl Jelcin jako pacient jeste v dobach, kdy pusobil ve Sverdlovsku, je znamo. Komu to jasne neni, ten si muze prohlednout fotografie z tech dob v knize Alexandra Korzakova, jiz jsme zde jiz zmiňovali. Korzakov ovsem neobjevil Ameriku. Pouze znovu potvrdil jednu z cetnych diagnóz sveho drive oblibeneho sefa.
Na uvedenem moskevskem zasedani M. S. Gorbacov prohlasil: „Podporuji soudruhy, kteri zde hovorili o kladnych strankach prace B. N. Jelcina. Nicmene politicky nebyl na vysi, neni v jeho silach vest tak velkou stranickou organizaci, jakou je moskevska.“
Generalni tajemnik se vyjadril spravne, dokonce slechetne. Zbytecne na nej Jelcin pozdeji „hazel hnuj“. Prave on si to nezaslouzil.  Take Ligacova pomlouval nespravedlive. Lidsky vzato je biovampyr Jelcin ve vztahu k lidem velice podly, zakerny. Ke svym nejblizsim spolupracovnikum se zachoval podobne jako jesterka ke svemu ocasu. Utrhl se? No a co, vyroste novy…
Na zmineno zasedani MMV byl Jelcin odvolan z funkce pod hlavickou „za obrovske nedostatky pri vedeni moskevske stranicke organizace“.
Jelcin se vratil do nemocnice nabrat sily, dat se dohromady, aby nasledne…


               







 
                Blaze tem, kdo placou,
                neboť oni budou poteseni.
                Matous, 5:4


„PRIFARIL SE“ K BUCHARINOVI


Boris  Nikolajevic Jelcin je podivny clovek. Vubec neni zahadny. Ostatne ukazuje to rozbor jeho osobnosti. Nic pozoruhodneho neni ani v tom, co se s nim  udalo v zari az listopadu 1987.
Pripomeňme si nejvyznamnejsi dny jeho politickeho zivotopisu:
12. zari 1987 - „Zadam o uvolneni z funkce prvniho tajemnika MMV KSSS a o zbaveni povinnosti vyplyvajicich z funkce kandidata predsednictva UV KSSS. Povazujte to za oficialni zadost.“ (z dopisu M. Gorbacovovi)
12. rijna 1987 – „…jsem nucen vas pozadat o uvolneni z funkce kandidata predsednictva. Odpovidajici zadost jsem predal. Co se tyce funkce prvniho tajemnika MMV KSSS, tak tuto otazku bude zrejme resit zasedani mestskeho vyboru strany.“
„Me dnesni vystoupeni bylo chybou, neboť jsem podrazil UV i moskevskou organizaci strany… zadam o uvolneni z funkce kandidata predsednictva a pochopitelne i z funkce prvniho tajemnika MMV KSSS.“
11. listopadu 1987 – „…muj skutek byl nepredvidatelny…  davam vam cestne slovo komunisty, ze jsem nemel zadne postranni umysly a ze v mem vystoupeni nebyly zadne politicke pohnutky… souhlasim s kritikou, ktera zde byla vznesena… jakykoliv cin, jenz bude odporovat tomuto prohlaseni, musi zakonite vest k memu vylouceni ze strany… jednou z mych osobnich vlastnosti jsou ambice… coby komunista jsem ztratil politickou tvar vedouciho… pred Michailem Gorbacovem jsem se provinil…“
Ve svych ne zrovna priznivych dnech Boris Jelcin pronasel na prvni pohled spravna slova. Dokonce dal i cestne slovo komunisty. O co mu tedy vlastne slo? Kdyz sverenou praci nezvladl, podal zadost o uvolneni z funkci, pred Gorbacovem priznal chyby a vinu …
Kdyz popisoval sve vyhnani z moskevskych komnat, prilis sve „pronasledovatele“ odhaloval, pricemz v nich spatroval vlastnosti, ktere mel sam.
„Jelikoz chybely argumenty, prevladala buď demagogie nebo roli sehraly vymysly ci bujna fantazie, pripadne docela obycejna lez. Dalsi se na me vrhli pouze proto, ze meli strach. Mame-li nekoho zahubit, co delat, ucinime tak.  Nekteri lide byli ovladani podivnym pocitem: nakonec ti dame co proto. Kdyz jsi byl nacelnikem, nemohl jsem si to s tebou rozdat, ale teď! To vsechno vytvarelo neco nelidskeho, desiveho.
Byl jsem tedy sesazen. Vlastne na mou zadost. Ale bylo nutne cele to divadlo, ten rev, piskot? Dosud jsem se z toho nevzpamatoval.“
A co Jelcin ve sve autobiografii zvane „Zpoveď…“ uvadi dal?
„Nasledne jsem se znovu ocitl v nemocnici. Do unoroveho plena se mi podarilo se jakz takz „vylizat“, trebaze jsem prodelal uz ctvrty zachvat. Zasedani probehlo v celku v pohode. Gorbacov navrhl me uvolneni z funkce kandidata predsednictva.“
Ve svych cetnych nasledujicich vystoupenich a interview Boris Jelcin, jakoby se stydel, ze nebyl plnohodnotnym clenem, nybrz pouhym kandidatem nejvyssiho stranickeho organu, na sve „neclenstvi“ rad vzpominal temito slovy: „Kdyz jsem byl v politickem byru.“ Spise by mel rici: „Diky“.  Predevsim za to, ze ho neposlali do spolecnosti privilegovanych duchodcu s osobni penzi, jak se to delavalo v casech Chruscova a Brezneva a nebo jeste hure, jak se to delavalo jeste v dobach pred Chruscovem. Tehdy nepohodlne lidicky posilali tam, odkud se vraceli az po uplynuti desetileti. Coby neboztici, posmrtne rehabilitovani, jimz se clenstvi obnovovalo ciste symbolicky. Bylo totiz nemozne vratit jim stranicke legitimace a na jejich hroby polozit kvetiny. Neexistovaly totiz.
Pokud Jelcinovi budeme verit, pak o pokusu poslat jej do penze  se uvazovalo. Jeho, jenz si neumel predstavit, ze by byl osamocen, ze by se nestykal s temi, ktere od raneho detstvi vysaval coby mohutny energeticky vampyr. Jen si vzpomeňte na jeho historky z detstvi, kdy rozciloval ty, s nimiz jej osud svedl a dokonce se jim vysmival. Otec ho nebil nahodou. A skola, dalsi zivot? Pripravovat o nervy okoli, to byl konicek, jemuz slouzil.
Gorbacov nebyl dusledny.
„Gorbacov opatrne nadhodil otazku duchodu. Lekarske konzilium mi okamzite navrhlo, abych o nem uvazoval. Nechal jsem se slyset, ze si o tom nejdrive musim promluvit s manzelkou. Navrhl jsem pockat, az se vratim z nemocnice. Pak jsem o navrhu vazne uvazoval. Ne, penze neni pro mne. Rovna se jiste smrti. Nemohu se premistit na chatu a hrabat se v zahoncich. Potrebuji lidi (rozumejte darce – pozn. I. S., J. C.), potrebuji praci (aby si z darcu tropil blazny – pozn. I. S., J. C.). Bez ni spatne skoncim. Lekarum jsem oznamil, ze neprijimam.
Uplynul nejaky cas, kdyz mi Gorbacov do nemocnice zavolal znovu. Nabidl mi funkci prvniho namestka predsedy Statni vystavby SSSR. V te chvili mi bylo vsechno jedno. Aniz bych byť jen sekundu premyslel, dal jsem souhlas. Dodal: „K politice te uz nepustim.“
Casto se mne ptali, ostatne ptal jsem se take sam sebe, proc mne tehdy nezlikvidoval definitivne. Vzdyť s politickymi protivniky jsme se v nasi zemi vzdycky umeli vyporadat. Mohli me poslat do duchodu nebo ze mne udelat velvyslance v nejake vzdalene zemi. Gorbacov mne vsak nechal v Moskve, dal mi pomerne vysokou funkci, takze opozicnik vlastne zustal po jeho boku…
Domnivam se, ze kdyby Gorbacov nemel Jelcina, musel by si ho vymyslet. Nehlede na jeho negativni vztah ke mne, jenz se v posledni dobe projevoval, chapal, ze clovek, jenz je tak ostry, kousavy, jenz byrokraticky stranicky aparat nenechava v klidu, se mu hodi. Je tudiz treba si jej nechat nekde nablizku.
V tomto zivem predstaveni byly vsechny role rozdeleny. Jako v dobre hre: Ligacov byl konzervativni, zapornou postavou; Jelcin rvac s blaznivymi napady; sam Gorbacov hral roli moudreho, chapajiciho hlavniho hrdiny. Pravdepodobne na vsechno nahlizel z tohoto pohledu.
Navic se domnivam, ze nemel odvahu  me poslat do penze ci ze mne „vyrobit“ velvyslance a strcit ho nekam daleko, jelikoz se obaval spolecenskeho mineni. V tech dnech totiz na UV, do redakce „Pravdy“ a do vsech redakci ustrednich deniku prichazely spousty dopisu s protesty proti usneseni plena. Bylo treba s nimi pocitat.“
Ale, ale, Borisi Nikolajevici! Vzdyť jste nic poradneho, co by si lide zapamatovali, neudelal. Jiste, co se vajec a drubeziho masa ve sverdlovskem kraji tyce, tak to je bezesporu pravda.  Metro by se stavelo i bez vas. Vy jste se pouze „prifaril“ k tomu, co uz „bezelo“ na plne obratky. Co jste po sobe v Moskve zanechal coby byvaly prvni tajemnik strany a kandidat predsednictva?
Ano, dopisy do redakci skutecne prichazely pote, co vas divaci spatrili v televizi, kde jste vypadal velice nezdrave. Kdyz navic slyseli zvesti, ze jste na rijnovem plenu UV vystoupil velice odvazne, litovali vas a chteli vas podrzet.
Gorbacov a dalsi udelali obrovskou chybu, kdyz stenograficky zaznam z plena nenechali zverejnit. Tim umoznili prikrmovani vselijakych dohadu a fam o vasem „hrdinstvi“
Jelikoz narod nemel potuchy, co se skutecne stalo, zivil se vselijakymi uvahami. A co o tom pisou V. Solovjov a J. Klepikovova v jiz zname knize „Boris Jelcin“?
„Vracime se do podzimni Moskvy roku 1987. Roznasely se zde nejruznejsi famy o pricinach toho, proc jeji byvaly hospodar upadl v nemilost. Jelikoz Kreml na zadosti publikovat Jelcinovo vystoupeni na rijnovem zasedani nereagoval. Zacaly se sirit jeho nejruznejsi verze. Byly zverejneny v celem svete – pocinaje moskevskym samizdatem pres emigrantsky tisk po washingtonske a nemecke noviny… V mnoha z nich byla hlavni hrdinkou i Raisa Gorbacovova, trebaze v pravdepodobnejsich souvislostech.
V jednom ze „samizdatovskych“ vydani verzi Jelcinova vystoupeni byla kremelska prvni dama ocerňovana: 1. Vyplata za spolecenskou praci ve funkci namestkyne predsedy Fondu kultury – 780 rublu mesicne, coz bylo ctyrikrat vice nez cinil prumerny plat; navsteva vojenske lodi behem manzelovy navstevy v Murmansku, na niz pózovala reporterum obklopena namorniky, coz bylo neslychanym porusenim namornich tradic, ktere hlasaji, ze na vojenskou loď zeny nemaji pristup.
Nekolik mesicu potom noviny „Le Monde“ zverejnily jeste jednu verzi kremelske reci, v niz opet figurovala madame Gorbacovova.  Tentokrat v jinem kontextu.
„…musim predsednictvo pozadat, aby me zbavilo doterne pece Raisy Maximovny, jejich temer kazdodennich telefonatu a domluv.“
Ať uz Jelcin ve sve utajene reci zenu Gorbacova zminil ci nikoliv, vselijake hlasky na jeji adresu padly na urodnou pudu. Narod ji totiz nemel rad od prvniho okamziku, kdy se ve svite Gorbacova zjevila. Jeden z jeho blizkych lidi dokonce polozertem prohlasil, ze jeho popularita by stoupla, kdyby se rozvedl. Tuto repliku jsme zaslechli mnohem pozdeji, na jare 1990… Vetsina poznamek, jez jsme na ulici slyseli a ktere jsme si poznamenali, vsak byla daleko zlostnejsi.
„Stoji mu za zady. Sam se na nic nezmuze… Staci tak na jednoho Jelcina…
Svou opicku vozi po svete. Rimske rozvaliny! Kdyby se tak podivala na ty moskevske…“
Neminime zde rozebirat priciny takoveho vztahu k Raise Gorbacovove. Ze by hacek byl v jejich vlastnostech? Nebo snad spocivaly v postoji, ktery se v Rusku k  zenam zaujimal, tedy ze baba neni clovek? Je take mozne, ze byla pouze obetnim berankem za manzelovy hrichy.
Ostatne i on v rozsirovanych verzich „Jelcinova projevu“ dostaval poradne horke kapky. Predevsim za kult osobnosti, jenz vyrabeli jeho spolupracovnici. Krome zmiňovaneho kremelskeho paru se take psalo o ministrovi zahranici Sevarnadzem, jenz prilis casto jezdi do zahranici v casech, kdy tim nejdulezitejsim, cim by se mel zabyvat bylo vyvedeni vojsk z Afghanistanu; predseda KGB Cebrikov – v souvislosti se stoupajici korupci; a samozrejme nepritel cislo jedna Jegor Ligacov – za stalinsky velitelsky zpusob rizeni. Ve vsech verzich bez vyjimky se psalo o privilegiich stranickych pohlavaru.
„Ano, soudruzi, neni pro mne snadne pracujicim vysvetlit, proc po sedmdesati letech, kdy je u moci delnicko-rolnicka vlada, museji stat ve frontach na salam, v nemz je vice skrobu nez masa, zatimco ve stejne dobe mate na stolech kaviar, jesetery a dalsi lahudky, ktere bez jakychkoliv problemu dostavame ze zarizeni, k nimz se prosty clovek nesmi ani priblizit. Jak mam tohle vsechno vysvetlit veteranum Velke vlastenecke valky, obcanske valky, ktere dnes muzeme spocitat na prstech? Videli jste nekdy seznam potravin, jez predstavuji tzv. objednavku na oslavu? Prinesli mi ho, videl jsem ho. Jak mam reagovat, kdyz se mu dostalo oznaceni „zbytky z panskeho stolu“? Chapete o jaky stul jde? Jak se jim mam divat do oci? Za cenu vlastnich zivotu vybojovali moc a predali ji nam. Snad mi soudruh Ligacov napovi?! Domnivam se, soudruzi, ze vsechna tahle „krmitka“, jak jim lid rika, jsou pozustatkem dlouhe stagnace, jejimz svedky jsme se stali. Je na case s tim skoncovat.“
Jak vyslo najevo, nic takoveho Jelcin na rijnovem plenu UV KSSS v roce 1987 nerikal. Pozdejsi publikace, nejdrive v podobe ruskeho samizdatu a nasledne v zahranicnim tisku, nepredstavovaly falzifikaty, nybrz obrazec lidove politicke tvorivosti. Jelikoz skutecne proneseny projev plebs nemel, psal si vlastni, pricemz do nej vkladal vsechny sve stiznosti. Soucasne bral v uvahu styl moskevskeho sefa, jenz upadl v nemilost.
Vyuzival fakt, ze jeho hrdina nemuze potvrdit, vyvratit ani zkorigovat mytologicky obraz, jenz z neho modelovali.
Jelcin zmizel – obelhany, pomluveny, poplivany. Byl zakazan. On i jeho vystoupeni byly tabu. To trvalo asi rok. Pak za pomoci provincnich pisalku z novin ze sveho politickeho nebyti vyplul na svetlo bozi. V te dobe byl nahradou za skutecneho Jelcina vytvoren legendarni.
„Kazda doba ma sve velikany. Pokud tomu tak neni, musi si je vymyslet,“ napsal Helvetius. Tak vymysleny, idealizovany Jelcin, jenz dostal nalepku hrdiny, zacal zit nezavislym zivotem. Jako zastance lidu a sileny odvazlivec. Opravdovemu Jelcinovi nezbyvalo, nez narodnimu mytu odpovidat.
Nelze rici, ze v tomto mytologickem obrazu ze skutecneho Jelcina nebylo vubec nic. Bylo, a pomerne hodne. Ani jeden z clenu kremelske elity se totiz mytem nestal. Pouze Jelcin. Ať uz je to spravedlive ci nikoliv, faktem zustava, ze kdyz lidovy obraz Jelcina vznikal po vzestupne linii, pak, zcela logicky, predstavy o Gorbacovovi putovaly opacnym smerem.
Skutecny Jelcin byl po navratu do politiky nucen jednat tak, aby se vznikle legende priblizil. Konec koncu i s nim samotnym se stala urcita zmena. Kdyz byl na jare 1989 stenograficky zaznam jeho rijnoveho vystoupeni zverejnen a kdyz si poprve precetl vlastni slova, velice jej prekvapilo, ze tenkrat na plenu nebyl tak ostry a prudky, jak se mu zdalo.
Ať uz to zni jakkoliv paradoxne, falzifikaty byly podstate Jelcinovy vzpoury blize nez original jeho projevu.
Na uvedenou skutecnost je smutne vzpominat, jelikoz onen mytus, jenz Jelcina omotaval jako aureola, se zcela vytracel, jakmile s nim clovek prisel do styku. Nic originalniho, revolucniho, noveho v podstate nikdy nenabizel, neboť se nemohl stat tvurcim clovekem, clovekem, jenz by lidem dal aspoň neco malo. Cela jeho tvurci cinnost se projevovala buď v tom, ze se snazil co mozna nejrychleji vyplnit ukoly zadane vyssimi organy a podat hlaseni o jejich splneni nebo v kradezi cizi myslenky, kterou pak vydaval za vlastni cin.
Jelcin je velice intuitivni clovek. Cizi myslenky dokaze ulovit doslova za letu. Velice dobre si dokaze zapamatovat co si precetl nebo nekde zaslechl. A co vic, diky vynikajici pameti to umi tak „ozvucit“, ze je obtizne poznat, co je jeho myslenkou a co pouze deklamuje jako herec, jenz se vlastni projev nadrel z ciziho proslovu. Jelcin vladne hereckymi vlohami. Publikum vnima vsemi smysly, dokaze hrat na jeho city. Absolutne neschopny je v okamziku, kdy ma pusobit coby generator ideji, coby jedinec, jenz ma realizovat neco skutecne sveho. Napriklad shora „dodanou“ myslenku o „prestavbe“ ci „urychleni“.
Na jednom setkani s lidmi si Gorbacov jakoby povidal sam se sebou: „Casto se mne ptaji – co je to prestavba? A ja vysvetluji – je to co mozna nejpoctivejsi a nejkvalitnejsi prace. Prave to je prestavba.“
Nekteri posluchaci chapave kyvali hlavou. Soude podle vyrazu Gorbacovovy tvare a vyrazu jeho zeny Raisy, nebyl tento manzelsky par nadseny touto detskou reakci.
Samozrejme ani Jelcin, podobne jako desitky milionu obyvatel, konkretni podobu „prestavby“ nechapal. Z tohoto duvodu se veskere jeho pusobeni v Moskve „zcuclo“ na vymenu moskevskych stranickych funkcionaru, na vyjezdy  do ruznych mist a ke vsemu tomu, co jiz zname. Kdyz videl, ze to stejne k nicemu nevede, ze ekonomika Moskvy se dal propada, snazil se zachranit utekem, pricemz se pro sebe pokousel zachranit co mozna nejvice z toho, co uz ziskal. Idea byt vedoucim, nacelnikem ve funkci, jez byla nizsi nez predchozi, jej nijak neuspokojovala. Ostatne zmiňuje se o tom i ve sve „Zpovedi…“.
„S inteligenci jsem kontakty navazoval velice obtizne. Kdosi vypustil famu, pravdepodobne to nejak souviselo s mymi osobnimi rysy, ze jsem vudce stalinskeho typu. To je vsak holy nesmysl. Uz jen proto, ze celou svou podstatou jsem proti tomu, co se v tech letech stalo. Moc dobre si pamatuji, jak, kdyz mi bylo sest let, otce v noci odvadeli.“
Jiste, k vudcum stalinskeho typu Jelcina nelze zaradit, jelikoz mu neodpovida z hlediska rady meritek. Predevsim co se rozumu tyce.  Ostatne v te dobe nebyl „stalinsky typ“ moderni. Tim spise, ze predsednictvo UV KSSS usnesenim z 28. 9. vytvorilo komisi, jez mela za ukol znovu prostudovat materialy spojene s represemi ve 30. a 40. letech a na zacatku 50. let.
Komise neztracela cas a uz 4. 2. 1988 na zaklade protestu (mel dozor) generalniho prokuratora SSSR A. M. Rekunkova z 21. 1. 1988 plenum Nejvyssiho soudu SSSR vydal nasledujici usneseni:
„…rozsudek vojenskeho kolegia nejvyssiho soudu SSSR z 13. brezna 1938, tykajici se  N. I. Bucharina, A. I. Rykova, A. P. Rozengolce, M. A. Cernova, CH. G. Rakovskeho, P. P. Bulanova, L. G. Levina, I. N. Kazakova,  V. A. Maximova-Dikovskeho (Abramovice). P. P. Krjuckova a take rozsudek vojenskeho kolegia Nejvyssiho soudu SSSR ze dne 8. zari 1941 vztahujici se k CH. G. Rakovskemu zrusit a rizeni v dusledku absence jejich zlocinu prerusit.“
Rakovsky byl nejdrive odsouzen k dvaceti letum vezeni a nasledne zastrelen, pricemz rozsudek byl vynesen v jeho nepritomnosti.
Co s tim mel Jelcin spolecneho? Jde o zakonitou otazku. Odpoveď na ni najdete pri cteni dalsich stranek. Rozhodl se totiz „prifarit“ ke skupine odsouzenych v roce 1938 a soucasne pozadat o „rehabilitaci“.  Prilepil se k seznamu Nikolaje Ivanovice Bucharina a dalsich, kteri vytvorili skupinu spiklencu, o niz se v obzalobe hovorilo jako o „pravem trockistickem bloku“.
Jak je znamo, Jelcin nebyl souzen, trebaze v roce 1991 sehral roli hlavniho spiklence proti suverenite SSSR. Cozpak lze Jelcinova „muka“ , „represe“ na vlastni zadost srovnavat s utrpenim, o nemz se hovori v protestu generalniho prokuratora SSSR?
„Predbezne vysetrovani zalezitosti se vyznacovalo vaznymi narusenimi socialisticke zakonnosti.
Po uvezneni Bucharina, Rykova a dalsich nebylo nekolik mesicu vzneseno obvineni…
Setrenim bylo zjisteno, ze rada protokolu z vyslechu obvinenych… a dalsi dokumenty z procesu byly zfalsovany. Vyhruzkami, nasilim a lzi obvinene nutili k vylhanym svedectvim, tykajicim se jich i dalsich lidi. Zapisy z vyslechu byly sepsany predem a svevolne se prepracovavaly.
Behem prvnich vyslechu Bucharin vinu nepriznal. Vysvetlil, ze v nekterych politickych a ekonomickych otazkach se Stalinem nesouhlasil, nicmene spionazi, teroristickymi akty ani zadnymi jinymi nezakonnymi cinnostmi se nezabyval. Protokoly z techto vyslechu netvorily soucast rizeni. Byly ve specialnim ukrytu, kde byly objeveny az v roce 1961.
K dokumentum byly pripojeny vylucne zaznamy z vyslechu, pri nichz obvineni priznali vinu a navic je podepsali.
Mel byste se Borisi Nikolajevici stydet, ze jste zneuzil smrti lidi, rehabilitovanych po padesati letech po jejich zavrazdeni, kdyz jste se obratil na delegaty XIX. stranicke konference! Jen abyste se priradil k posmrtne rehabilitovanym, usporadal jste na zminene stranicke konferenci tyatr. Mikrofonu v kremelskem Palaci sjezdu jste se chopil div ne nasilim. Doufal jste, ze narod je jiz unaven cekanim na sveho narodniho umelce. Ostatne proc si neposlechnout vase vlastni vyjadreni o tom, jak se ona vsesvazova konference, jez mela tak vazne nasledky i pro existenci SSSR, pripravovala.
„Na XIX. konferenci se chystali vsichni. Vedeni, aparat ustredniho vyboru. Strana i cela spolecnost od ni hodne ocekavaly. Dnes je jiz mozne rici, ze mohla byt popudem k rozmachu spolecnosti. Navzdory tomu se v zivote zeme historickym prevratnym momentem, jenz mela predstavovat, nestala. Nektere jeji zavery byly daleko konzervativnejsi nez tehdejsi stav spolecnosti. Napriklad slouceni stranickych a statnich funkci, pocinaje generalnim tajemnikem a konce okresnimi tajemniky, na lidi zapusobilo jako blesk z cisteho nebe. Dokonce ani Stalin si nedovolil tyto dve funkce spojit… Narod tento navrh nepodporoval, avsak vetsina delegatu jej prijala poslusne.“
V tomto miste Jelcina prerusime. V dobe, kdy vysla jeho „Zpoveď…“, tedy v roce 1990 nemel dost rozumu, aby zhodnotil prilis velky revolucni a demokraticky vyznam uvedene konference, jejiz plody spinavi a podli lide zneuzili.
G. Popov, ekonom, jenz vladne podstatne vyssim intelektem nez B. Jelcin, ma na tuto udalost zcela jiny nazor.
„Problem, proc aparat za dva roky nedokazal zahajit prestavbu, Gorbacov nevidel v tom, ze by byl neschopny, nybrz v tom, ze se v nem za casu Brezneva nahromadilo hodne „starych“ a destruktivnich elementu. Myslenka byla prostinka: kdyz aparat zbavime vadnych soucastek (kadru), da se stroj do pohybu. Pak se zmeny uskutecni…
A jak aparat vycistit? Pokud by se to melo ucinit shora, pak se nabizi varianta Stalinovych cistek nebo voluntaristickych preskupovani Chruscova, pripadne energickych aktu Jelcina.
Varianta cistky spocivala v tom, ze aparat se nevycisti z vule Gorbacova nebo na zaklade jeho zplnomocneni Ligacovem ci Jelcinem, nybrz za pomoci „zdola“, pricemz tento proces musi probehnout demokraticky.
Uvedena idea se odrazila v navrhu noveho mechanismu voleb do sovetu… Na jeden mandat musi byt nekolik kandidatu a volici si mohou vybrat.  Jenomze jak to udelat, aby pri volbach do sovetu stranicky aparat neprisel zkratka?
Na to Gorbacov na XIX. konferenci nasel reseni: stranicti tajemnici museji soucasne zastavat funkci predsedy mistnich sovetu. Tato myslenka byla prijata s nadsenim. Stranicti funkcionari prisli k zaveru, ze slouceni stranicke a sovetske moci zvysi jejich silu a definitivne je zbavi kontroly. Jenomze se mylili.  Hacek byl v tom, ze uplne zapomneli, ze predseda sovetu je volenou funkci a ze se tudiz voleb musi zucastnit automaticky. Drive se jich nikdo nebal. Avsak teď byly alternativni! Pokud tedy stranicky tajemnik volby nevyhraje, sotva budeme moci ve funkci prvniho tajemnika zustat. Receno jinak: „Chces byt prvnim tajemnikem? Tak vyhraj volby!“ Tato myslenka byla peclive rozpracovana a stranickemu aparatu hned nedosla. Kdyz se konecne vzpamatoval, bylo uz pozde. Past byla nastavena. Onu skrytou „vlci jamu“ nespatrili nejen stranicti funkcionari, ale ani mnozi demokrate.
Drtiva vetsina vedoucich stranickych cinitelu na urovni republik, kraju a mest byla poprve v dejinach sovetske moci nucena jit cestou alternativnich voleb a poznat, co si o nich narod, jehoz zajmy meli sklon vzdycky vyjadrovat, skutecne mysli.
Stranicti cinitele se domnivali, ze sloucit funkce lze jiz zitra shromazdenim mistniho sovetu a ze alternativni volby se stanou hudbou budoucnosti. Jenomze v poslednich minutach uvedene konference Gorbacov z kapsy vytahl list papiru a zacal cist, ze volby probehnou uz v roce 1989. Slo o vynikajici uder mistra manevrovani. Nebylo mozne zpochybnit datum vyhlasene na stranicke konferenci. Nemohli tak ucinit ani jeji delegati, jelikoz za pet minut koncila.
Myslenka cistky fungovala. Temer 200 neoblibenych stranickych bosu ve volbach na jare 1989 propadlo. Vypadli i ze stranickeho kotle.
Druhou cast Gorbacovova planu tvorila myslenka, ze uvedene volby se stanou vyhlidkou do budoucnosti, jelikoz budou stranicky aparat nutit pracovat. Domnival se, ze tyto zmeny postaci k tomu, aby se nakonec cely prebudoval.
… Gorbacov vsak nemel odvahu zmineny alternativni pristup dotahnout do konce. Sam se jich neucastnil. To byla vazna chyba. Tehdy by prosel a nebyl by vystaven na pospas aparatu, jak se to stalo v letech 1989 – 1991. Odplata na sebe nenechala cekat. Vstoupit do parlamentu, aniz by byl volen, nemohl. Potreboval solidni partu.  Bylo tedy rozhodnuto, ze strana bude mit sto poslancu volenych ve strane, tudiz bez jakychkoliv alternativ.
Nicmene limit strany nevyvolaval nadseni.  Jedna tretina mist na pristim sjezdu patrila spolecenskym organizacim. K volbam byly pripusteny spolecenske organizace, jez bylo obtizne ridit (napriklad akademie ved, vedecke a tvurci organizace). Tim byl otevren kanal, jimz se do parlamentu mohla dostat opozice.“ (G. Popov, „Znovu v opozici“, M., „Galaktika“, 1994)
Co vy na to Borisi Nikolajevici?
„Tehdy jsem byl neco jako ve vyhnanstvi. Pracoval jsem ve  Statni vystavbe a vedeni strany samozrejme nemelo zajem, abych se do politickeho zivota vratil. Pritom jsem citil, ze mam dost sil a take prani zacit znovu. Ani me zasady mi nedovolovaly klidne, bez boje z politicke areny utect.“
Prave, z politicke areny. Zamyslel jste se vubec nad tim, co to znamena v 58 letech zacinat znovu? Kdybyste nam aspoň ve sve knizecce vysvetlil, co to vlastne znamenalo a jake vase zasady vam nedovolovaly z bojiste utect. Napriklad Bucharin byl zasadovy clovek a zasady, jimiz se ridil cely zivot, nezradil.
Zacteme se znovu do Jelcinovych slov.
„Stranicke organizace me zacaly navrhovat na delegata na konferenci. Prvnim ukolem aparatu bylo tomu zabranit. Byl jsem ministrem, coz je pomerne vysoka funkce a nebylo pochyb, ze ministri na zasedani zvoleni budou. Koukam, ve vsech regionech tomu tak skutecne je, jenom u me to nefunguje. Zavladlo ticho… nakonec se ukazalo, ze jsem jedinym ministrem, ktery se na konferenci nedostal. Tehdy jsem pochopil, ze vec je vazna.“
Chudak! Jeho, ministra, nezvolili na konferenci. Ostatne za toho ministra byste se mel stydet. Vzdyť jste pracoval ve Statni vystavbe coby namestek predsedy. Pokud je nam znamo, jako „ministr“ jste se venoval predevsim osobnim zalezitostem. Aby nase kritika Jelcina nebyla tak agresivni, vsimneme si, co o nem pisou  Solovjev a Klepikovova, kteri s nim politicky do znacne miry sympatizuji.
„Trebaze prace odpovidala jeho predchozimu profilu, zjevne mu nebyl po chuti. Z osmdesati procent slo o byrokracii. Pracoval cestne, povinnosti plnil snadno a rychle. Zbyvala mu spousta volneho casu, s nimz nevedel jak nalozit. Proto se porad trapil. Nakonec mel bezny pracovni den, ktery od nej nevyzadoval  vetsi namahu… On, ktery tak nenavidel vikendy a utapel se v praci, byl odsouzen k nejstrasnejsimu trestu – k necinnosti. (zdurazneno  I. S., J. C.)
Taňa Puskinova, jedna z jeho sekretarek vypravela, ze Jelcin byl neustalym cekanim na telefonat z Kremlu usouzeny a „vynervovany“. V co vlastne doufal? Ze jej Gorbacov povola zpet?
Telefonaty odtamtud byly ojedinele a uz vubec ne takove, jake ocekaval. Jeho pomocnik ze Statni vystavby, Lev Suchanov, vypravel, v jakem stavu Jelcina nasel po telefonatu Gorbacova.
„Stiskl zuby a jako lev v kleci chodil po pracovne. Uklidňoval jsem jej, aby se neznervózňoval, ze to za to nestoji. Tenkrat byl velice snadno zranitelny a citlivy…“
Jednou Jelcin odjel domu na obed. Podle zakona schvalnosti mu zavolal ministersky predseda Nikolaj Ryzkov. Jelikoz Taňa moc dobre vedela, jaky vyznam Jelcin zpravam z Kremlu priklada, jakmile vesel, okamzite na nej vypalila, ze volal Ryzkov. Jelcin ztuhl a aniz by pronesl jedine slovo, vesel do sve pracovny, pricemz za sebou triskl dvermi. Po trech minutach Taňu zavolal. Skrze zuby procedil: „Mam k vam velkou prosbu, nikdy o nicem neinformujte v prijimaci kancelari. Tim spise, kdyz jeste na sobe mam kabat. V krajnim pripade mi dovolte, abych si odlozil.“
Jindy ji zavolal… a ocima ukazoval kamsi nahoru. Vyslo najevo, ze chtel, aby zavrela vetraci okenko. „Pri jeho vysce si to mohl udelat sam,“ zlobi se dodnes Taňa.
S Jelcinem pracovala v casech, kdy se nachazel ve zmenenem poltickem, psychologickem i fyzickem stavu. O to jsou jeji svedectvi cennejsi. Vsechno prozival velice tezce. Byl zasmusily... Obcas se behem debaty chytal za srdce a prosil, aby zavolali zdravotni sestru, ktera mu pichala injekce, jez odstraňovaly bolest. Leky, ktere mel vzdy po ruce ve stole a porad je nosil v kapse, mu uz nepomahaly.
„Vejdu k nemu, sedi sehnuty. Aha, osud jej zase prastil. Potom zvedne hlavu, jeho pohled je tezky, jakoby jej tryznily bolesti hlavy. V takovem stavu po vas muze neco mrsknout. V onech chvilich je lepsi se mu neukazovat na oci. Jenomze i pres dvojite dvere je slyset, jak v pracovne, v niz je sam, radi – pesti busi do stolu, do sten. Ty se chvely. Takovy hluk tropil.“
Co bylo to bylo: vylit si zlost na blizkych lidech, na spolupracovnicich umel. Vrcel na ne, dotiral, byl vuci nim nespravedlivy. Je ovsem pravda, ze nikdy nepouzival vulgarni slova. Dokonce ani „husa blba“ nepouzival. Nemel rad, kdyz se jini v jeho pritomnosti podobne vyjadrovali.
V praci dohlizel na dodrzovani sluzebni etikety. Totez zadal od podrizenych. „Kdyz nekdo mluvi, nesmite mit ruce v kapse,“ huboval Taňu, trebaze po praci se k ni choval pratelsky, familiarne. Dokonce se vyptaval na jeji osobni zivot a s humorem vypravel o svem. V jeden  parny letni den s celou svou rodinou k Tane prijel na navstevu (zila nedaleko mesta), aby se v mistni ricce vykoupali.
Ovsem co se tyce jeho doternosti nacelnika k podrizenym, tak v tomto smeru byl velice netaktni. Nekolikrat napriklad Taňu zadal, aby jiste pisarce oznamila, ze se ma oblekat jinak – „sluzebneji“. Proc pry soustavne chodi v jakesi hloupe sukni? „Reknete ji, ať si oblekne neco slusnejsiho, jineho.“ „Sukne,“ komentuje Taňa, „byla normalni, moderni, kostickova, moc hezka, jenomze nelahodila jeho vkusu. Ten byl strohy, trochu staromódni, konzervativni. To se netykalo jen obleceni, ale take zvyku, moralky, bezneho zivota.“
„Byl to slozity clovek, naladovy, vybusny, s naladami tehotne zeny, tak trochu si hral na pana…“ takovou charakteristiku jsme slyseli z ust sekretarek a pomocniku, kteri od nej odesli. Podivne ovsem je, ze vsichni na neho vzpominaji s nostalgii a obcas dokonce s neskryvanymi sympatiemi.
„Mel pripominky, ale mnohemu umel naucit, predevsim pracovat,“ vypravela Taňa Puskinova. Jeho byvaly spolupracovnik o nem prohlasil nasledujici: „Blbnout blbnul, ale nebyl despota, jelikoz na hnev rychle zapominal, zlo nestrpel. Smiroval se vzdycky jako prvni.“
V rodine byl diktatorem. Vsichni se snazili mu ulahodit. Samozrejme ne ze strachu, nybrz z lasky a litosti. Dcera, ktera s nimi bydli repta, ze kvuli tatovi nema zadne soukromi. Na druhe strane ovsem vznika dojem, ze do zivota svych nejblizsich, vcetne obou zeťu, prave on, clovek s nestandardnim politickym jednanim a tezko predvidatelnymi ciny, vnasi obsah, zajem a co vic i naruzivost…
Velky vyznam prikladal vzhledu. Sam sebe utvrzoval, ze soucasti jeho image je rovnez vyska, hrmotny hlas, na nejz byl tak hrdy a vubec celkove vnejsi reprezentativni vzezreni.
Pokazde, kdyz odchazel na nejake setkani, kdyz byl nekam predvolan nebo sel na konferenci, na niz mel recnit, se ve sve pracovne prevlekl a nasledne se sel ukazat Tane Puskinove:
„Tak, co, jak vypadam?“ Saty mu vzdy sedely perfektne. Taňa zertem odpovidal: „Francouzi by pukli zavisti.“
Mel take vlneny pleteny svetr. Ten si vsak oblekal jen do spolecnosti svych nejblizsich. Jakmile mel prijit nekdo cizi, prosil, aby pockal a okamzite se v pracovne prevlekl.
O satnik se zpravidla starala Naina Josifivna. Pozdeji, kdyz zahajil kampaň spojenou s cetnymi mitinky, doslova padala unavou, kdyz mu nekolikrat denne vymeňovala kosile, zehlila obleky, zkratka a dobre kdyz jej chystala ke spolecenske reprezentaci.
…Naina Josifovna nebo dcery jej pred tim cesaly. V opacnem pripade by mu totiz kstice porad padala do cela.
Jednou, vzpomina Taňa Puskinova, na Statni vystavbu prijela americka delegace. Jelcin se prave vratil z tenisu, po sprchovani mel mokrou hlavu a vlasy mu visely. Bylo pro nej naprosto nepripustne, aby se pred cizinci takhle ukazal. Sekretarka mu vlasy musela narychlo vyfenovat.
V te dobe chodil pesky domu na obed. Cesta tam a zpet mu trvala dve a pul hodiny. Jednou se do prace vratil velice spokojeny. „Kvuli mne se malem prevratil trolejbus,“ prohodil.
Dosel k jednomu obchodu. Jako obvykle se za nim vsichni ohlizeli. Vytvoril se dav. Rozhodl se tedy nastoupit do trolejbusu a dav se nahrnul za nim. Vsichni se cpali na stranu, kde sedel. Jak rikal, trolejbus se div neprevrhl.
Myslime si, ze zvelicuje.“
(Boris Jelcin, Politicke premeny)

                x              x             x

Teď si neco povime o jeho praci coby ministra.
Nepracoval sam. Krome sekretarky Tani Puskinove, mlade stihle tmavovlasky  s cernyma ocima, mel rovnez pomocnika Lva Evgenijevice Suchanova a ridice Valentina, jenz ho vozil v cajce. Do unoroveho plena UV KSSS v roce 1988 na nej dohlizeli jeho dva telesni strazci. Je tezke pochopit, cim se „ministr“ zabyval.
On a jeho rodina patrili, co se zdravotni pece tyce, do polikliniky 4. hlavni spravy Ministerstva zdravotnictvi SSSR. Navic jeho funkce patrila k tzv. pridelovym. Napriklad vedouci hlavni spravy Statni vystavby SSSR (byl o dva stupne nize nez Jelcin, mezi nimi byl jeste namestek ministra) na den mel listky v hodnote 4 rublu 50 kopejek, na nez ve specialnich jidelnach dostaval zbozi. Majitel listku za ne platil pouze polovicni cenu. Potraviny byly nejvyssi kvality.
Krome toho vedouci hlavni spravy jednou do roka dostaval bezplatny poukaz do jednoho z nejlepsich sanatorii nebo rekreacnich stredisek SSSR.  Jeho manzelka, pokud se nemylime, dostavala poukaz za polovicni cenu. Samozrejme, ze ministr na tom nebyl hure. To znamena, ze kdyz Jelcin narodu hlasal o zvlastnich privilegiich, moc dobre vedel, o co jde.
Chapeme Jelcinovo mucednicke „hrdinstvi“, kdyz se s politickym treskem vrhl do davu. Jenomze jak ukazalo finale jeho kariery, pro sebe i svou rodinu bojoval za jeste vetsi privilegia.
Vraťme se vsak jeste k XIX. stranicke konferenci. Jelcin se na ni dostal a vystoupil. Na ty casy recnil perfektne a o podstate problemu, pricemz se dotkl tech, ktere v te dobe byly nejaktualnejsi. Uvedeme fragmenty jeho projevu.
„Navrh na slouceni funkci prvnich tajemniku vyboru a sovetskych organu byl pro delegaty natolik necekany, ze zde jeden delnik prohlasil, ze to zatim nechape. Jako ministr musim konstatovat, ze ani ja ne. Spravne pochopeni potrebuje cas. Jde o prilis slozitou otazku. Navrhuji, aby o teto otazce bylo provedeno celonarodni referendum. (potlesk)
K nekterym navrhum tykajicim se voleb: museji byt vseobecne, prime a tajne, vcetne tajemniku, generalniho tajemnika UV, zdola nahoru z pracovniku vyboru v krajich nebo politickeho byra, rovnez zvolenych vsemi komunisty stejnym zpusobem (jde vlastne o dve kola voleb). To se musi tykat i Nejvyssiho sovetu, odboru a komsomolu. Bez vyjimek, tim spise pro nejvyssi funkcionare, funkcni obdobi omezit na dve. Na druhe obdobi by meli byt voleni vylucne po prokazani skutecnych vysledku jejich cinnosti v predchozim obdobi. Pro tyto organy, vcetne politickeho byra, by mel byt vek omezen a to na 65 let.
… V mnoha zemich plati pravidlo: odchazi vudce, odchazi vedeni. U nas je zvykem ze vseho obviňovat mrtve. Uzitek je nulovy. V soucasnosti z toho vlastne vyplyva, ze za stagnaci muze pouze Breznev. A kde potom byli vsichni ti, kteri deset patnact let tenkrat i dnes sedi v predsednictvu? Pokazde hlasovali za jiny program. Proc mlceli, kdyz se rozhodovalo o osudech zeme, socialismu?  …Proc dali hlas nemocnemu Cernenkovi. Proc Vybor stranicke kontroly, ktery trestal i za pomerne male odchylky od norem stranickeho zivota nemel odvahu, k odpovednosti volat vedouci cinitele republik, kraju a boji se i dnes, za uplatky, za milionove skody zpusobene statu atd.? O nekterych zarucene vi.
…Pysnime se socialismem a jsme hrdi na to, co se udelalo. Neni se proc vychloubat. Za sedmdesat let jsme nedokazali vyresit hlavni otazky – nakrmit a obleci lid, zajistit sluzby, vyresit socialni otazky. Na ne je zamerena prestavba spolecnosti. Bohuzel, jde prilis pomalu. Je to dukaz, ze kazdy z nas pracuje nedostatecne a bojuje za ni spatne. Jednou z hlavnich pricin tezkosti prestavby je jeji deklarativni charakter. Vyhlasili jsme ji, aniz bychom provedli dukladny rozbor pricin stagnace, analyzu soucasneho stavu spolecnosti. Rovnez nemame rozbor historickych chyb a ukolu, ktera strana zanedbala. Vysledkem prestavby je, ze za tri roky jsme nezvladli zadne citlive problemy, ktere lide pociťuji a uz vubec jsme nedosahli revolucnich zmen.
V souvislosti s prestavbou si nesmime stavet hranice pouze do roku 2000. Je treba si na kazde dva tri roky vytycit jeden ci dva ukoly a ty ku prospechu obcanu splnit.  Pak stoupne vira v prestavbu , neboť se ukaze, ze prinasi kyzene vysledky a lide horliveji zacnou resit i dalsich otazky.
… za normalni jev ve strane se musi povazovat ruznorodost nazoru. Vynikajici myslenky mensiny jednotu strany nenarusi. Naopak, upevni ji. Strana je zde pro lid, lid tedy musi znat vsechno, cim se zabyva… krome otazek podlehajicich statnimu tajemstvi. Mel by tudiz vedet o zivote pohlavaru, znat jejich zivotopisy, poznat, co delaji, kolik dostavaji, jakych vysledku ve sverenem useku dosahuji…
To by mela byt cela stranicka sociologie…
… jak se stranicke penize vyuzivaji (jde o stovky milionu rublu), nevedi ani clenove UV a samozrejme ani ostatni komuniste.
Vim kuprikladu, kolik milionu rublu UV plyne z moskevske mestske organizace a ze sverdlovskeho krajske organizace strany. Nemam vsak potuchy, jak se vlastne vyuzivaji. Pouze si vsimam, ze krome rozumnych vyloh se staveji nadherne vily, chaty, sanatoria takoveho charakteru, ze se clovek musi stydet, kdyz do nich prijizdeji predstavitele jinych stran…
K otazkam socialni spravedlnosti: Domnivam se, ze pokud je v nasi socialisticke spolecnosti neco nedostatkovym zbozim, pak ve stejne mire onen nedostatek museji vnimat vsichni bez vyjimky (potlesk)… nakonec musime zlikvidovat pridely potravin pro „hladovejici“ nomenklaturu a slovo zvlastni z naseho slovniku vypustit, Nemame prece zvlastni komunisty.“
Jelcin mluvil spravne. Dokonce mel ve jmenu prestavby socialismu konkretni navrhy na modernizaci stranickeho a statniho systemu. Chybelo to hlavni – projekt konkretniho mechanismu modernizace, jenz by umoznil od hesel a prohlaseni prejit k cinum.
Pokud Jelcinovy plany na XIX. stranicke konferenci porovname s tim, co udelal coby vselidove zvoleny prezident Ruska, nabizeji se dve odpovedi: buď proste ve sve kritice a v navrzich lhal, aby se zviditelnil nebo se pozdeji sveho predchozich zivotniho „nakladu“ zrekl. Drtiva vetsina prislusniku starsi a stredni generace vi, ze Jelcinuv ideal Lenin typy podobne Jelcinovi nazyval politickymi prostitutkami. Lze to rici i o nasem hrdinovi, nicmene ve vztahu k nemu je to prilis povrchni, jelikoz ke slovu prostitutka ma hodne daleko. Jelcin totiz se sebou nikdy neobchodoval. Pouze slouzil svemu detskemu cili stat se nacelnikem, vedoucim. Jiz od detstvi se snazil prodrat se mezi vudce. Pozornost na sebe obracel svym chovanim. To mu umozňovalo byt vsem na ocich, byt vsemi slysen.
Bohuzel, vsechno o cem Jelcin na zminene stranicke konference hovoril, bylo pouze ramem jeho hlavniho cile – prosby o milost, prosby o jeho politickou rehabilitaci. Kdyz se ho snazil dosahnout, srovnaval se dokonce s rehabilitovanymi obeťmi represi z tricatych let.
Na zaver sveho „prestavboveho“ recneni Jelcin prohlasil:
„Rad bych se na vas obratil v souvislosti s mou politickou rehabilitaci po rijnovem zasedani UV. (v sale nastal sum) Pokud se domnivate, ze cas to neumozňuje, budu mlcet.
M. S. Gorbacov: Mluv, Borisi Nikolajevici. (potlesk) Myslim si, soudruzi, ze celou zalezitost kolem Jelcina zbavime tajemstvi. Ať Boris Nikolajevic rekne vsechno, co povazuje za nutne. Pokud i my budeme citit stejnou potrebu, rekneme, co mame na srdci.
Jelcin: Zvykem se staly rehabilitace po padesati letech. Na ozdraveni spolecnosti maji blahodarny vliv. Osobne vas zadam o rehabilitaci jeste za meho zivota. Tuto otazku povazuji za zasadni…
Vite, ze me vystoupeni na rijnovem zasedani UV bylo oznaceno za politicky chybne. Faktem zustava, ze otazky vznesene na uvedenem plenu nejednou rozebiral tisk, kladli je i komuniste. V techto dnech vsechny dotazy znely z teto tribuny. V projevu i v jednotlivych vystoupenich. Jsem presvedcen, ze mou jedinou chybou bylo, ze jsem vystoupil predcasne, pred 70. vyrocim VRSR.
Zjevne se musime naucit pravidlum politicke diskuse, „prekousnout“ nazory oponentu, jak to delal Lenin a ne je hned cejchovat a povazovat za kacire.
V mem vystoupeni na konferenci se odrazily otazky, jez jsem vznesl na rijnovem plenu UV KSSS (v roce 1987). Tim, co se stalo, velice trpim. Prosim, aby na teto konferenci byly zavery plena, tykajici se daneho problemy, zruseny. Pokud to budete povazovat za mozne, v ocich komunistu me rehabilitujete… bude to v duchu prestavby, bude to demokraticke… (potlesk)
Jelcinovi se nepodarilo k Bucharinovi „prifarit“. Prece jenom jej prokoukli.
„…stara se jen o svou autoritu.“ (z vystoupeni G. Usmanova)
„Ukazalo se, ze nevladne tvurci, nybrz zhoubnou energii.“ (J. K. Ligacov)
„…tajemnik obvodniho vyboru strany, jenz vyrostl pred nasima ocima, mimoradne cestny a svedomity clovek, v dusledku nezaslouzene kritiky za spatne zasobovani obvodu potravinami vyskocil z okna.“ (N. S. Cikirev)
„…vase metody prace s moskevskymi kadry, predevsim stranickymi – to snad neni stin minulosti? Prvni tajemnici…obvodnich vyboru jen tak neodesli, de facto byli zlomeni, dusevne zniceni.“ (I. S. Lukin)
„…Jelcin je nesmirne slozity clovek, ma tezkou povahu, je to kruty clovek…“ (V. Volkov)
Narod vsak ve sve vetsine padl do Jelcinovy naruce, jelikoz az po nejakem case pochopil, ze byl obelhan.









                Strezte se lzivych proroku, kteri k vam
                prichazeji v rouchu ovcim, ale uvnitr
                jsou dravi vlci.
                Matous, 7:15

POD SUKNI DEMOKRATU

Nekteri lide by se mohli domnivat, ze v casech, o nichz piseme, byl nejdulezitejsim zivackem v zemi prave Jelcin, snazici se zivot spolecnosti zmenit k lepsimu. Chyba lavky! Ten se vzdycky snazil srovnat krok s dobou, jit v prvni rade se stranickou smetankou. Trebaze praci v Moskve nezvladl, nebranilo mu to, aby se v duchu rceni „vsechno spatne je k necemu dobre“ nepokousel vsechno prevratit vzhuru nohama a dokazat, ze neutekl, nybrz ze „byl odejit“ coby bojovnik za spravedlnost a za kritiku Gorbacova a Ligacova. Je to smesne! Cozpak bylo mozne onu kritiku povazovat za seriózni? Vzdyť slo o pouhopouhe krasorecneni a mlaceni prazdnou slamou. Obema zminenym muzum pripisoval vlastni negativni vlastnosti.
Ostatne posuďte sami na zaklade vyjadreni jednoho z nejvyse postavenych stranickych funkcionaru strany, clena predsednictva UV KSSS a predsedy Rady ministru SSSR Nikolaje Ivanovice Ryzkova, jehoz lze jen tezko podezrivat ze sympatii k demokratum a „demokratum“:
„To co lacni novinari oznacili za „dubnovou revoluci osmdesateho pateho roku“, bylo pouze oficialne pojmenovanym a uznanym pokracovanim ekonomickych reforem, zahajenych v roce 1983. Dokonce ani pozdeji vyhlasena „glasnost“ a demokratizace na politickem zrizeni nic nemenily. Jeho politika se jako drive opirala o vsemocnost strany, jez se zabyvala vsim a vsemi. Ideologicky cejch – „Strana je nas kormidelnik!“ – nikdo nezpochybňoval.
Nicmene v hlubinach strany zral jasny, i kdyz zatim ne presne formulovany nazor, jenz se mnohem pozdeji promitl do vety: „Takhle uz nelze zit!“ Zrudnost politickeho systemu v podminkach postupnych ekonomickych reforem byla na prekazku a vyvolavala strach…
V SSSR politika vzdycky vladla nad ekonomikou, diktovala ji co ma delat, trebaze v civilizovanem svete je to uplne naopak. Zdalo by se, ze vsechno vyse uvedene dovoluje tvrdit, ze „dubnova revoluce“ nic nezmenila. Ale ano, zmenila! Mozna to ani nepredpokladala. Ekonomika je neobycejna sila. V roce 1983 a nasledne v roce 1985, kdyz se pustila do vlastni reformy, kdyz se poustela vlastni cestou a vyklouzavala zpod velitelsko-administrativniho utlaku, mimodek nutila reformovat i vsechno to, co s ni bylo spojeno.
Jako prvni na nezbytnost politickych reforem ukazala prave XIX. stranicka konference, jez probehla v cervnu 1988.
Prvni otazka na ni, jako obvykle, byla ekonomicka. Hovorilo se o vysledcich prvni poloviny dvanacte petiletky, o dalsich ukolech stranickych organizaci souvisejicich prave s touto otazkou. Pochopitelne ve svetle prestavby. Rovnez druha otazka znela prirozene a povedome: O opatrenich zamerenych na dalsi demokratizaci zivota strany a spolecnosti. O obou otazkach referoval Gorbacov. Pronesl spravna a dlouho ocekavana slova:
„Dnes musime mit odvahu si priznat, ze pokud se politicky system nepohne, zustane beze zmen, pak ukoly prestavby nesplnime.“
Nasledne vyjmenoval sedm zasad politickych reforem a take sedm postulatu prestavby. Jelikoz, jak predpokladam, dokumenty z konference strany… mohou byt take zlikvidovany, stoji za to z vystoupeni. citovat Mozna, ze zitra ho nebude mozne najit, s vyjimkou teto knihy.
„Domnivame se, ze je nutne hovorit o reseni nasledujicich ukolu.
Za prve: je treba udelat vsechno, aby miliony pracujicich byly zapojeny do rizeni zeme. Ovsem ne slovy, ale skutecne.
Za druhe: je nezbytne dat prostor procesum samoregulace a samorizeni spolecnosti, vytvorit podminky pro rozvoj iniciativy obcanu…
Za treti: naladit mechanismus svobodneho formovani a projevovani zajmu a vule vsech trid a socialnich skupin, koordinovat je a realizovat ve vnitrni i zahranicni politice sovetskeho statu.
Za ctvrte: zajistit podminky pro dalsi svobodny rozvoj kazdeho naroda i narodnosti…
Za pate: radikalne upevnit socialistickou zakonnost a pravni rad…
Za seste: presne vymezit funkce stranickych a statnich organu v souladu s leninskou koncepci o roli komunisticke strany jako politickeho predvoje spolecnosti a roli sovetskeho statu jako mocenske zbrane lidu.
Za sedme: vytvorit efektivni mechanismus, jenz by zajistil vcasnou obnovu politickeho systemu, pricemz byl v uvahu vzal menici se vnitrni a vnejsi podminky…
…na stranicke konferenci  nebyl vytycen zakladni ukol libovolne demokracie – nakonec vyrovnat tri klasicke formy moci v zemi: zakonodarnou, vykonnou a soudni. Naopak, slo zde o zjevny populisticky uklon na stranu te prvni.“
(Nikolaj Ryzkov, „Prestavba: historie zrad“, Moskva, „Novosti“, 1992)
Domnivame se, ze uvedeny citat  nam dava realnou predstavu o obdobi, v nez Jelcin zdaleka nezaujimal pozici hlavniho hrdiny. Tehdy totiz samotny stranicky aparat chapal, ze „takhle nelze zit“.
Rehabilitaci  naseho ciperneho „opozicnika“ se XIX. stranicka konference nezabyvala. Ostatne nebylo proc! Delegati se osobne presvedcili, co je to za „numero“.

                x          x           x

Nektere jazyky tvrdi, ze vsechny choroby vyvolava zanedbane piti. Ve sve „Zpovedi…“ se Jelcin priznal, ze nepil, v Boha neveril a… Poslechneme si radeji jeho vlastni slova.
„Je tezke popsat stav, v nemz jsem se nachazel. Velice tezke. Zacal jsem skutecny boj sam se sebou…Spal jsem tri ctyri hodiny. Znovu na me dotiraly myslenky.
Lide v takovych pripadech zhusta spasu hledaji u Boha, nekteri se opijeji. Mne se nestalo ani jedno, ani druhe. Zbyla mi jen vira v lidi, ale v jine – pouze ve verne pratele! (A to, prosim, rika clovek, ktere zradil vlastni narod. – pozn. I. S., J. C.)
Pozdeji jsem zaslechl jakesi hlasky o mych udajnych umyslech spachat sebevrazdu. Nevim, odkud se vzaly. Musim ovsem priznat, ze stav, v nemz jsem se ocitl, cloveka k takovemu prostemu reseni postrkoval. Ja ovsem takovy nejsem. Ma povaha mi nedovoluje se vzdat. Kdepak, niceho takoveho bych se nikdy nedopustil.
Ano, takovy byl zivot vyhnance… nicmene nezil jsem na ostrove. Jednalo se o poloostrov, s pevninou me spojovala uzka cesticka.“
Jiste, s nejvyssim stranickym aparatem jej spojovala cesticka, i kdyz uzoucka, jelikoz zustaval clenem UV KSSS. Vratit se tam, odkud v dusledku sve neschopnosti spadl, vratit se do vedeni strany v pozici kandidata predsednictva, tak na to nadeji nemel.
Jak si Jelcin vedl ve Statni vystavbe vime.
„Zacal jsem se casteji prochazet ulicemi. Kdyz jsem pracoval, uplne jsem zapomnel, co to znamena jen tak se projit, bez ochranky, bez pomocniku, jako obycejny Moskvan. Bylo to neco uzasneho. Snad dokonce jedno jedine poteseni za cele cerne obdobi. Na ulici, v obchode, v kine me potkavali neznami lide a privetive se na mne usmivali.“
Jak se ukazuje, v minulosti Jelcin pracoval, ale ve Statni vystavbe svou cinnost za praci nepovazoval. Pokrytec!  A ze by se prochazel sam? Ale kdez! Kousek od nej byli pokazde lide, pripraveni okamzite mu pribehnout na pomoc. (Byť neoficialni, ale presto telesni strazci.) To pro pripad, ze by ti, kteri mu chteli nabit hubu, promiňte za vyraz, by svuj umysl hodlali uskutecnit.
Ona ulicka, cesticka, na niz nas hrdina tak trpel, jej navzdory vsemu k nejvyssimu postu, ale uz ne paradnim vchodem pro svetlonose ideji marxismu-leninismu dovede… Jiste chapete, kudy se k nemu prikradl. Zadnim vchodem.
Jelcin dospel k zaveru, ze kreslo ve Statni vystavbe mu nestaci. Chtel ho vymenit. Prodral se tedy na XIX. stranickou konferenci take s byvalymi, ovsem ne kandidaty, nybrz cleny predsednictva VKS/b/ Bucharinem a Rykovem. Jednani se neobeslo bez skandalu, jelikoz nezadal o zvecneni jejich pamatky, ale sam sebe drze, postavil vedle tech zavrazdenych. Mel aspoň tolik rozumu, ze vsechny popravene nevyjmenovaval. Vysledek by byl porad jeden a tentyz:  i kdyby se na konferenci nedostal, vse by zustalo jako drive – stejna funkce, stejne pridely, stejna chata, stejny byt, stejna pracovna… Na scene Palace sjezdu Jelcinovi zamer tedy nevysel. Sam na to vzpomina nasledovne.
„Sedel jsem bez hnuti a shora, z balkonu hledel na tribunu. Zdalo se mi, ze kazdym okamzikem ztratim vedomi… Chlapci, kteri na poschodi meli sluzbu, ke mne pribehli a odvedli me k lekari. Dostal jsem injekci, abych vydrzel do konce konference. Vratil jsem se, ale trpel jsem fyzicky i moralne…“
Nas hrdina je hystericky slaboch. Vyzyval k pluralizmu, ale sam kriticke poznamky na svou adresu nevydrzel. Jakakoliv moc kazi zvlaste lidi, kteri se jakymsi zazrakem, navzdory svym prisernym „kvalitam“ ocitli u kormidla na libovolne urovni.
Jelcin, jenz vynalozil spoustu usili, aby se stal vedoucim, nacelnikem, se ve chvili, kdy se jim skutecne stal, se svymi podrizenymi, kteri jeho nalady trpeli bez reptani, nelitostne vyporadal. Kdyz z vysin spadl, vyslo najevo, ze neni pripraven k pichlavym pohledum, jez na nej druzi vrhali.  Nebyl pripraven ani na nelichotiva slova, jez mu byla adresovana. Uz vubec ne na to, kdyz  ho, coby „verejneho“ politika verejne „rozsekali“.
Co na to Jelcin?
„Udalosti jsem prozival tezce. Nesmirne tezce. Dve noci za sebou jsem nespal, trapil se, premyslel – co se deje, kdo ma pravdu, kdo ne? Zdalo se mi, ze je konec. Omlouvat se nebylo komu. Ostatne ani bych to neudelal. Ustredni televize jednani XIX. stranicke konference prenasela do cele zeme. Nepodari se mi shodit ze sebe spinu, kterou na me vychrstli. Citil jsem, ze jsou spokojeni, neboť zvitezili. V te chvili na me dopadla apatie. Nechtel jsem bojovat, vysvetlovat. Pral jsem si zapomenout, jen aby mi dali pokoj.“
Tezko bylo Jelcinovi, jenz prisel o „hadici“ predchoziho vysokeho postaveni, jejimz prostrednictvim ze svereneho stada vysaval energii. Energovampyr Jelcin chapal, co ztratil a ceho se mu nedostava.
A jak se o tomto obdobi ve sve „Zpovedi…“ vyjadruje on sam?
„Nahle do Statni vystavby, kde jsem pracoval, zacaly prichazet telegramy a dopisy. Ne deset, sto, nybrz cele pytle, prichazely jich tisice. Z cele zeme, i z tech nejvzdalenejsich koutu. Slo o uzasnou celonarodni podporu. Nabizeli mi med, bylinky, malinovou zavareninu, masaze atd. Chteli, abych se vylecil a uz nechuravel. Radili mi nevsimat si hlouposti, ktere se o mne povidaly, jelikoz jim pry stejne nikdo neveri. Zadali, abych neklesal na duchu a pokracoval v boji za prestavbu.
Od zcela neznamych lidi jsem obdrzel spoustu dojemnych, uprimnych a hezkych dopisu. Nechtel jsem tomu verit. Neustale jsem si kladl otazku – odkud jsou, proc prichazeji, za co?
Musim ovsem priznat, ze jsem chapal, odkud ony uprimne pocity plynou. Nas narod se nemohl jen tak, bez slitovani divat, jak nekoho ponizuji. Lidi pohorsila zjevna a otevrena nespravedlnost. Svymi svetlymi dopisy jakoby ke mne natahovali ruce. Mohl jsem se o ne oprit a zase se postavit na nohy.
Mohl jsem kracet dal.“
Jelcin narod, pred nimz hral roli trpitele za „narodni stesti“, poradne napalil. Nas lid i beze slov, jez jsou uvedena v uvozovkach, neztratil schopnost litovat ubozaky, mrzaky, chudaky…
Jelcin, jenz se po takove poradne davce energie a materialni podpory vzchopil, mohl, jak sam priznava, jit dal. Kam? Za jakym svetlem kracel? Vepredu blikalo svetylko zvane „proces pokracuje“. A skutecne tomu tak bylo, zvlaste po XIX. stranicke konferenci.
Osmnactimilionova KSSS jeste porad nabizela sve prednosti, jenomze mu uz neumozňovala, tak jako drive, je vyuzivat. Zrala druha etapa varianty „laska a rozchod“. Strana se mu vzdalovala. Jelcin evidentne citil, ze kariera stranickeho funkcionare neni tim pravym orechovym. Bylo treba onu „uzasnou celonarodni podporu“ vyuzit. Bylo nutne podniknout neco, co by vsem vyrazilo dech, upoutalo na nej pozornost a ziskalo mu co nejvice novych stoupencu.
Jelcin potreboval podporu vetsiny. Tu vsak bylo obtizne si vybojovat pod starym otrepanym praporem komunisty, jenz patri ke stoupencum prestavby a jehoz idealem byl Lenin. Objevovaly se ovsem i jine nazory. Dovolime si citovat jeste  nekolik ukazek z vystoupeni Jegora Ligacova, jez nejen charakterizuji Jelcina uvedenych casu, ale take, bohuzel, potvrzuji, ze jsou pravdive.
„Ty jsi, Borisi Nikolajevici, devet let pusobil coby tajemnik krajskeho vyboru a zavedl jsi v nem listky. Vidis, jaky je rozdil mezi politickou frazi a realitou?! Vidis, co znamena rozchod slov a cinu!?“
Posledni slova Jelcina charakterizuji mimoradne trefne.
A co o tom vsem ve svem „Osamelem carovi v Kremlu“ rikaji Andrijanov a Cerňak?
„Ať uz premital o cemkoliv, drive nebo pozdeji se v myslenkach vracel k odchodu do vysluzby, ke vzpoure proti Ligacovovi a Gorbacovovi.
Na svuj cin hledel ze vsech stran. Dospel k zaveru, ze mel zbytecne horkou hlavu.“
Kdyz Jelcin podaval zadost o „dobrovolny“ odchod z funkci, pravdepodobne doufal, ze timto kouskem pro sebe urve neco vetsiho. Presne v duchu „aby se vlk nazral a koza zustala cela“, ovsem s tim, ze za sverenou praci bude mit mene odpovednosti a od spolupracovniku bude moci vyzadovat mnohem vice.
Po XIX. stranicke konference se zjevilo nove strasidlo, strasidlo demokracie. jeste pred ni se vsak objevil prvni priznak demokracie – „glasnost“. Kdyz se hovori o „glasnosti“, mysli se tim otevrenost, dostupnost k informacim o cinnosti instituci, organizaci, odpovednych pracovniku atd. a take moznost ziskana fakta posoudit.
Zakazane ovoce chutna nejvice. Faktem je, ze v byvalem SSSR lide potrebne informace o stavu zeme dostavali v potrebne mire a navic pouze prostrednictvim „nepratelskych hlasu“. Jakmile se objevila vlastni „glasnost“, zajem o ony „hlasy“ zacal opadat. To, co hlasaly, jiz nebylo zajimave, neboť domaci „glasnost“ byla natolik ohlusujici, ze se ji nic nemohlo rovnat. Oblibene casopisy typu „Ogoňok, „Okťabr“ a dalsi byly jeste popularnejsi. Zacala se v nich totiz objevovat drive zakazana dila disidentu, nove bestsellery… Objevila se nova dila a dilka o soucasnych funkcionarich.
Nejhorsi na tom vsem bylo, ze vsichni ti, kteri se zvlastnim uspokojenim cichali zapach linouci se ze smetiste historie, tvorili jeji soucast, byli clankem  dejin dnesniho dne, jenz prechazel do zitrku. Hruza spocivala v tom, ze vetsina naroda, zhloupla pachem sve historicke minulosti, aniz by se zamyslela nad vlastni dejinnou podstatou, rodila nove katy, nove vudce nezavisle na tom, jakou formu rizeni si zvolili. Posledni obdobi nasi historie, podle vychodniho horoskopu, presneji leta 1988 – 1999, to potvrdila. Ostatne posuďte sami.

Zacatek roku podle          Kalendarni rok      Zivel    Barva roku      Magicke. c.
vychodniho kalendare

29. 1.                1987 – kocka         oheň     cervena             7
17. 2.                1988 – drak           zeme     zluta                5
6. 2.                1989 – had            zeme     zluta                5
27. 1.                1990 – kuň            zelezo   bila                9
15. 2.                1991 – koza          zelezo    bila                9
4. 2.                1992 – opice         voda      cerna                6
23. 1.                1993 – kohout      voda      cerna                6
10. 2.                1994 – pes            drevo     modra               8
31. 1.                1995 – vepr         drevo    modra               8
19. 2.                1996 – krysa             oheň         cervena         7
7. 2.                1997 – byk                oheň         cervena         7
28. 1.                1998 – tygr                zeme        zluta             5
5. 2.                1999 – kocka             zeme        zluta             5
16. 2.                2000 – drak                zelezo       bila              9


Uvedeny horoskop lze vysvetlovat ruzne. My se ho pokusime prostudovat ve vztahu k nasemu zapornemu hrdinovi. Prostrednictvim cinskeho horoskopu si tedy proverime, jak je mozne vysvetlovat vzajemne vztahy Jelcina, narozeneho coby „kuň“, ale v predvecer „kozy“ (do ni mu chybelo 16dnu) a zastavajiciho v Rusku pozici muze, jenz hraje roli zeny (v rustine je Rusko zenskeho rodu – pozn. autoru).
Rok 1987, rok kocky (Rusko – kocka) – s konem se kocka citi velice dobre. Jelcin vystoupil na rijnovem zasedani UV KSSS. Zustane doma u kone, hezky v teploucku. Ani s kozou ji neni spatne, i bez lasky mohou zustat prateli.
Rok 1988, rok draka. Jelcin skucel na XIX. stranicke konferenci. Pro lasku neni misto, kuň je prilis egoisticky a zena-drak vyzaduje, aby se ji venovali a aby mela uspech. Kone, jehoz Rusko nepotrebovalo, bylo treba vyhnat.
Rok 1989, rok hada. Na svem koni Jelcin vtahl do Nejvyssiho sovetu SSSR. Co stoji v horoskopu?  S kozou je zene-hadovi tezko…
Rok 1990, rok kone – Na bilem koni coby predseda Jelcin vtahl do Nejvyssiho sovetu RSFSR. Horoskop pravi:  dva vasnivi lide budou spaseni vlastnim egoismem. Bohuzel, Jelcinova vaseň je zamerena jen na neho. Vzhledem k jeho kozi podstate horoskop nedoporucuje spojeni, pokud zena-kuň nema penize. Je-li ovsem bohata, budou sťastni.
Rok 1991, Rusko je koza – Jelcin se stal jeho prezidentem. Doslo k prevratu, k rozpadu SSSR. Horoskop koza-kuň: nebudou se nudit. Kuň bude mit dost potizi, aby zustal zamilovan (do sebe – I. S., J. C.)
Rok 1992, Rusko – opice – Jelcin Rusko znasilnil. Horoskop opici lasku s konem nedoporucuje – nikdy si nebudou rozumet.
Rok 1993 , Rusko – kohout, krvavy soud, krvave vyjasňovani si vzajemnych vztahu Jelcina a Nejvyssiho sovetu Ruska. Laska kohouta s kozou se muze zachovat jen v krajnim pripade, ne naporad. Kohout bude trpet.
Rok 1994, Rusko – pes – Jelcin opozici vylekal strelbou do parlamentu, „pracuje“ na nove ustave s novou dumou. Pokracuje v „reformach“. Pes-Rusko souhlasi, podle horoskopu, s „laskou“ kone, jenz na nem sedi. Ostatne proc ne? Pes, plne zaujaty svymi idealy, koni nechava nezavislost. Navic je zarlivy. Valka v Cecensku.
Rok 1995, Rusko – vepr – „reformy“ pokracuji. Horoskop: kuň je prilis egoisticky, bude zneuzivat duveru vepre, jehoz kuň ucini nesťastnym. S kozou byla nadeje na kompromis. Vepr ji prijima dobre… pokud neprekracuje hranice. V opacnem pripade je neustupny.
Rok 1996, Rusko – krysa –Jelcinuv kuň tanci na parketu krysy, trebaze podle horoskopu z tohoto svazku nic dobreho nevzejde. Ma mnoho citovych problemu, to skonci spatne.  Ani prezident-koza neprinesl nic uzitecneho.
Rok 1997, Rusko – byk – v predchozim roce Rusko - krysu po opetovnem zvoleni zavalil svymi zdravotnimi potizemi a operaci srdce.  Horoskop hlasa: zena-byk je panovacna a kuň je egoisticky a nezavisly.
Rok 1998, Rusko – zena – tygr – horoskop o svazku tygra a kone rika: proc ne, pokud zena-tygr najde „velkou vec“, kterou je treba hajit. Kuň bude klidne zit vlastnim zivotem. Rusko se trapi s zivym konem. Hrozny pad rublu vuci dolaru lze sotva povazovat za „velkou vec“.
Rok 1999, Rusko – kocka, rozesli se bez lasky (kocka s konem) Bez lasky Rusku daroval sveho adoptivniho synka-draka.
Rok 2000, Rusko – drak, ale uz s prezidentem-drakem. Valka v Cecensku pokracuje.
Rok 2001, Rusko vstoupi do „hada“, spojeni had a drak slibuje: flirt, dobrodruzstvi, vecne pokusy neutralizovat jeden druheho. Nic dobreho v tom nespatrujeme.

                x        x         x

Venujme se vsak radeji analyze minulosti, v niz v Rusku zavlal prapor „glasnosti“ a spolecne s nim se zjevilo strasidlo demokracie.
V cele sovetskeho lidu, budovatele komunismu, kracela komunisticka strana, jejiz odev byl utkan ze samotnych komunistu. I demokracii je nutne z neceho vyrobit. A z ceho, jestlize „vykvet“ naroda byl ve strane? Pochopitelne bylo nezbytne komunisty premenit v demokraty. Z tohoto duvodu se predvojem demokratickych vetru stali prave komuniste. Podobne jako v predrevolucnim Rusku i teď demokratizace probihala shora. (Zivelna pohroma v podobe rijnove revoluce v roce 1917 tento proces na dlouha leta zarazila.)
Svedci o tom i vyňatky z Gorbacovovy knihy „Prestavba  a nove mysleni“.
„Bez demokracie nemuze byt zakonnost…
Zakon musi stat na strane zajmu spolecnosti, musi zakazovat vsechno, co skodi vsenarodnim zajmum…
Vynosy prezidia Nejvyssiho sovetu SSSR byla stanovena trestni odpovednost za potlacovani kritiky…
Nase spolecnost se historicky formovala tak, ze vse, co probiha ve strane, se odrazi v zivote zeme. V nasi zemi neexistuje oficialni opozice. O to vetsi odpovednost lezi na KSSS coby vladnouci strane. Z uvedeneho duvodu nas nejdulezitejsi ukol spatrujeme v dalsim rozvoji vnitrostranicke demokracie…“
26. listopadu 1989 „Pravda“ publikovala obsahly Gorbacovovuv prispevek, v nemz je nasledujici pozoruhodna myslenka:
„Socialismus, k nemuz v procesu prestavby smerujeme, je spolecnosti, jez se opira o efektivni ekonomiku, o nejlepsi vysledky vedy a techniky, kultury, o humanizovane spolecenske struktury, ktere demokratizuji vsechny stranky spolecenskeho zivota a vytvareji podminky pro aktivni tvurci zivot a cinnost lidi.“
Nad Sovetskym svazem skutecne zavlal prapor demokracie.  Povesila ho spicka z Kremlu. Prizrak demokracie tedy vysel primo ze svatyne totalitniho komunistickeho rezimu.
Tehdy na konci osmdesatych let se vse pohnulo. Zacaly se rodit nejruznejsi „demokraticke“ kluby a hnuti, jejichz organizatori se jaksepatri cinili, jen aby „hvezdy“ cas nepromarnili.
Hlavni udalosti po XIX. stranicke konferenci se samozrejme stala priprava voleb lidovych poslancu a samotne volby.
Citujme jeste jednou Andrijanova a Cerňaka:
„V roce 1987 se zacaly formovat ruzne skupinky. Prave v te dobe v KSSS vznikla tzv. demokraticka platforma, zrodila se z cetnych spolecensko-politickych kruhu a z jakesi „meziklubove“ stranicke skupiny. K jejim organizatorum patrili napriklad Igor Cubajs (bratr A. Cubajse), Vladimir Lysenko, Jurij Afanasjev…
Mezi tzv. „neformaly“ byli take cestni lide, kteri pro zemi chteli jen to nejlepsi.
„Neformalove“ a hornici predstavovali dve zbrane, jimiz Jelcin utocil na Kreml. Hornici se objevili o neco pozdeji. Jakmile Jelcin ucitil podporu, rozhodl se 13. prosince 1988 voleb do parlamentu SSSR zucastnit.“
Jelcina zacinaji prosazovat nejrozmanitejsi kolektivy. Jak ve sve „Zpovedi….“ uvadi, navrhli jej ve vice nez dvou stech obvodech. Jeste vsak bylo nutne, aby protokoly o kandidatech na poslance byly schvaleny obvodni komisi, aby byly v souladu se zakonem o volbach. Ta potom musela usporadat obvodni shromazdeni volicu s cilem z velkeho poctu kandidatu navrhnout ty, kteri budou komisemi zaregistrovani a zaneseny na hlasovaci listky. Na zminenych shromazdenich byli pritomni tzv. volitele, navrzeni a zvoleni kolektivy podniku a organizaci, ruznymi kluby nachazejicimi se na uzemi toho ci onoho volebniho obvodu. Pokud stranou odsuneme psychologicky faktor tlaku na volice, pak zminene volby byly v SSSR prvnimi skutecne demokratickymi.

                x              x               x

Nehlede na protichudne nazory byl Jelcin navrzen. 17. ledna se s nim jeden z autoru seznamil osobne. Mel dvoji pocit. Na jedne strane na neho vedomi pusobilo spolecenske mineni – tedy ze je temer narodnim hrdinou, bojovnikem za lid, za spravedlnost, proti privilegiim aparatu, neohrozeny clovek a na strane druhe podvedome citil, ze neni tim, za koho se vydava. V duchu jej litoval a chapal, ze Jelcin neni uprimny, ze je falesny a vladne hereckymi vlohami. Navic se mu zdalo, ze jeho usudky jsou dost primitivni. Val od neho chlad.
„Mel jsem dojem, ze lidi potrebuje vylucne proto, aby jej zahrali.
Tak tedy onoho 17. ledna 1989 jsem se v pracovne Suchanova  s Jelcinem seznamil osobne. Vsiml jsem si, ze kdyz se mu clovek nediva do oci, hned ho jakoby prohmatava a v duchu rychle premita, jaky prospech ze setkani s dotycnym muze mit. Nicmene nemel jsem dojem, ze prede mnou stoji silna osobnost s vysokym intelektem,“ vzpomina Igor Saveljev.

x          x          x

Vsechny skutky  Jelcina byly zamereny na splneni jeho snu stat se vedoucim cinitelem. Misto, ktere mel na Statni vystavbe, v porovnani s jeho predchozim postavenim neznamenalo skoro nic. A tak se jeho „boj“ s privilegii stal vyzvou, heslem, jez odpovidalo potrebam te doby a jez jej melo vynest vys a vys…
Volby byly pro jeho dosazeni obrovskou prilezitosti.
Igor Saveljev vypravi, jak to tenkrat probihalo.
„Nekdy pocatkem unora 1989 jsem prisel k Suchanovovi. Vsiml jsem si, ze Jelcin s kymsi telefonuje. Ukazalo se, ze mluvil s predsedou obvodni volebni komise Gagarinskeho obvodu Moskvy. V ten den jsme se meli s Jelcinem setkat v dome kultury „Vysotnik“. Volebni komisi jeste nebyl zaregistrovan. Od roku 1987 byl vsak poslancem moskevskeho sovetu. Predseda zminene komise mu vyhrozoval, ze pokud se setka se svymi potencialnimi volici jeste pred registraci, pak jej nezaregistruji.
Boris Jelcin, nespokojeny s prubehem rozhovoru, prastil telefonnim sluchatkem… a pak bezel do sve pracovny.
Kdyz jsme k nemu se Suchanovem vesli, nespatrili jsme jej. Odkudsi se ozyval hystericky krik. Nahle z mistnosti slouzici ministrovi k odpocinku vyletel Jelcin. Jeho tvar byla zkrivena a prava ruka zkrvavena. Nesla se od neho silna vune parfemu. Mel jsem dojem, ze asi oteviral lahev a pritom se poranil. Parfem zrejme pouzil, aby prekryl pach vodky.
„Mam se na setkani s volici vypravit?“ zeptal se mne.
„Jiste, Borisi Nikolajevici. Musite podniknout kroky, ktere si protivnik nepreje.“
„Jenomze mi hrozi odstranenim z predvolebni kampane.“
„To se nestane, budete-li vystupovat coby poslanec moskevskeho sovetu.“
Nejen ja, ale i jini dospeli k zaveru, ze Jelcinovo setkani s volici se musi uskutecnit.

                x        x           x

K „Vysotniku“ prijela cajka. Jelcin vystoupil. Hned k nemu priskocili dva muzi – prvni tajemnik gagarinskeho obvodniho vybory KSSS a predseda obvodni volebni komise. Zacali do nej hucet, ze se nesmi s volici setkat.
Jelcin se branil: „Ale panove, nic neprovedu…“
Stranicti „ciperove“ se mu pranic nelibili. Meli mazane vychytrale oci a kluzky pohled.
„S volici se muze setkat, je prece poslancem moskevskeho sovetu,“ zamichal jsem se mezi ty tri. Chapal jsem, ze i oni se budou muset nejak vykroutit pred svymi nadrizenymi, proc Jelcinovi v setkani s volici nezabranili. Zminka o poslaneckem mandatu do moskevskeho sovetu se k tomu hodila. Z hlediska prava opravnenost chystane akce potvrzovala. Setkani probehlo v pohode. Poslanec zhodnotil vykonanou praci (behem jeho poslaneckeho obdobi byly k drive vybudovanym jeslim a skolkam pristaveny bazeny). Volici mu kladli otazky tykajici se jeho tehdy jeste nezverejneneho vystoupeni na rijnovem plenu v roce 1987…“
Podivejme se, jak na ony udalosti vzpomina sam Jelcin.
„Prvni setkani s volici se uskutecnilo ve meste Berezniky v permskem kraji. Kdysi jsem zde zil… Nekolik zdejsich kolektivu me navrhlo na poslance. Mel jsem tady velkou sanci projit. Ovsem za predpokladu, ze se stranickym organum nepovede shromazdeni zhatit.
Rozhodl jsem se pro neobvykly postup. Kdyz z Moskvy odletelo posledni letadlo do Permu, letel jsem do Leningradu… a odtud nakladnim letadlem… do Permu. Pristali jsme brzo rano… Velice rychle jsem se ocitl na obvodnim shromazdeni, stihl jsem zacatek. Muj prichod u organizatoru vyvolal sok. Zminil jsem svuj program, odpovedel na poznamky a dotazy… Kdyz zacalo hlasovani… ziskal jsem vetsinu hlasu…
Nehlede na vitezstvi v Bereznikach jsem se rozhodl ucastnit se i moskevskych obvodnich shromazdeni.
…ukazkove bylo setkani v Gagarinskem obvodu. Byli zde velice silni kandidati – spisovatel Jurij Cernicenko, kosmonaut Alexej Leonov a dalsi… Kazdy ve svem vystoupeni zadal registraci vsech kandidatu, aby si lide ve volbach sami vybrali, komu daji hlas. Jelikoz vsechny projevy byly emocionalni, presvedcive, pritomni v sale se zacali delit a nakonec byli pripraveni odmitnout „prosevani“ nevhodnych kandidatu.
Zacal poradny tanec. Predsednictvo si z volicu tropilo posmech, vymyslelo jeden nesmysl za druhym, jen aby rozhodnuti nechat vsechny kandidaty neproslo.“
Nas hrdina byl zaregistrovan v mnoha obvodech. Sam o tom rika:
„Je to divne, ale dosud se mi nechce verit, ze se to stalo. Kandidatem v moskevskem narodne-uzemnim obvodu se stal Boris Jelcin. Stalo se to, cemu se stranicka smetanka s takovou silou snazila zabranit.
…Vedel jsem, ze v sale jsou provokateri s predem pripravenymi otazkami, kteri cekaji, kdy poradatele neco prosvihnou, aby se mohli pustit do prace. Rozhodl jsem se k necekanemu kroku. Z dotazu, ktere jsem dostal, jsem si vybral nejnespravedlivejsi…
Zacal jsem odpovidat: „Proc jste zradil moskevskou stranickou organizaci, proc jste se zachoval jako zbabelec, lekl jste se potizi?; „Na zaklade ceho se vase dcera prestehovala do noveho bytu?“… Me odpovedi zamery provokateru zhatily.“

x           x           x

Co vlastne nas „kuň“ na hrbetu kandidata na poslance vezl? Zajimave je srovnani, co volicum sliboval a co skutecne udelal. Nabizime vam uryvky z jeho programu.
„Nejvyssi zakonodarny organ zeme musi pri reseni zasadnich otazek odrazet vuli lidu a branit prijeti nepotrebnych a obcas i skodlivych rozhodnuti.
Vytvorit statni a pravni mechanismus, jenz vylucuje obnoveni autoritarskych forem rizeni, voluntarismu a kultu osobnosti.
Hlavnim cilem socialismu je pece o cloveka… je treba se soustredit na tri stezejni otazky:
1. Zajisteni spotrebniho a prumysloveho zbozi. 
2. Zabezpeceni sluzeb.   
3. Zajisteni bytu.
V socialni oblasti na prvni misto postavit nejmene chranene vrstvy spolecnosti: nezajistene rodiny, duchodce, zeny a  invalidy.
… Zlikvidovat zvlastni zasobovani a zvlastni rozdelovani zbozi.       
… Je nezbytne rozpracovat vedecky program ozdraveni ekonomiky a to v co nejkratsi dobe. V jeho ramci:
- Realizovat heslo „Puda rolnikum“. Pudu dat na dlouha leta do arendy. Lide si sami museji vybrat formy hospodareni.
- Vyrazne snizit pocet ministerstev a uradu, aparat postupne prevest na hospodarsky rozpocet…
Ekonomicke a socialni problemy lze vyresit pouze za predpokladu dalsiho rozvoje demokracie.“
Jelcin ve volbach 26. brezna 1989 nad svym souperem Brakovem zvitezil 89,6 procenta volicskych hlasu.
Dluzno dodat, ze kdyby v tech casech nevladla demokracie, byť relativni, pod jejiz sukni se Jelcin ukryl, sotva bychom jej zahledli na prvnich schudcich vedoucich ke kreslu „nacelnika“.




 


                Kdyz spatrili hvezdu, zaradovali
                se velikou radosti.
                Matous, 2:10


ZTRATILI SE V SOVETECH A NASLI PREZIDENTY


„Lid a strana jsou jedno!“ Toto heslo bylo obvykle zvlaste v poslednich desetiletich komunisticke vlady, jez spravovala ohromne ruske imperium, jemuz se rikalo Svaz sovetskych socialistickych republik. Poprve zeme tento nazev dostala v roce 1923, kdy byla prijata Ustava SSSR. V konecnem zneni byl uvedeny zakon prijat 31. ledna 1924.
Do te doby byla v platnosti Ustava Ruske socialisticke federativni republiky z roku 1918. V ni se mimo jine uvadi:
1. Rusko se prohlasuje za republiku sovetu delnickych, vojenskych a rolnickych poslancu. Veskera moc v ustredi i v jednotlivych mistech patri sovetum…
Clanek 3 – Veskera moc v SSSR patri pracujicim mest a vesnic a predstavuji ji sovety poslancu pracujicich.
Clanek 12 – Prace je v SSSR povinnosti a veci cti kazdeho obcana schopneho pracovat a to na zaklade principu „kdo nepracuje, ať neji!“…
Pro ilustraci jeste nekolik ukazek z ustavy prijate na mimoradnem sedmem zasedani nejvyssiho sovetu SSSR 7. listopadu 1977.
Clanek 2 - Svaz sovetskych socialistickych republik je socialistickym vselidovym statem, jenz predstavuje vuli a zajmy delniku, rolniku a inteligence, pracujicich vsech narodu a narodnosti zeme.
Lid je nositelem statni moci prostrednictvim sovetu lidovych poslancu, jez predstavuji politicky zaklad SSSR.
Clanek 5 – Nejdulezitejsi otazky zivota zeme jsou predmetem vselidoveho posouzeni a rovnez vselidoveho hlasovani (referenda).
Clanek 11 – Statni vlastnictvi je majetkem vseho sovetskeho lidu, zakladni formou socialistickeho vlastnictvi.
Ve vylucnem vlastnictvi statu jsou: puda, nerostne bohatstvi, voda, lesy. Statu patri zakladni prostredky vyroby v prumyslu, stavebnictvi a v zemedelstvi, dopravni prostredky a spoje, banky, majetek statem organizovanych obchodnich, komunalnich a jinych podniku, zakladni mestsky bytovy fond a dalsi majetky potrebne k plneni statnich ukolu…
Uryvky z ustav jsme citovali v nadeji, ze ctenari tak lepe pochopi evoluci zakladniho statniho zakona a navic tak budou mit moznost srovnavat duchovni a materialni hodnoty, ktere se deklamovaly v zakonodarstvi s tim, co se stalo, kdyz se slova rozchazela s ciny a zivot ony idealy poslapal. Za jejich dosazeni polozilo zivoty a obetovalo zdravi nekolik generaci citajicich stovky milionu obcanu SSSR a dalsich zemi. Nasimi dusemi, zdravim a virou neviditelnymi kanaly proteka vse, co se stalo pred nami. Podobne je to z budoucnosti, ktera prameni z korenu nasi soucasnosti. Jestlize se prvni a nejvetsi otres Ruska ve 20. stoleti poji se jmenem Lenina, pak se finale barbarskych skutku vaze ke jmenu absolutni nicky v roli statniho cinitele „prvni velikosti“, pro niz byl vzorem a idealem Lenin. Navzdory tomu vsemu clovek, o nemz mluvime, navzdy zustane jednim z vyznamnych predstavitelu strasnych, podlych lharu, schopnych udelat cokoliv, jen aby dosahli jedineho – vladnout.

                x                x                x

Proc lid zpocatku nasledoval hlas one jelcinovske demokracie, jez na SSSR dopadla jako meteorit? Aniz bychom nekomu vnucovali nas nazor, vyslechneme si Solovjova a Klepikovovou, kteri s Jelcinem sympatizuji. Budeme citovat jejich „Borise Jelcina“.
„Lid za sveho vudce neuznal zadneho z disidentu, kteri hajili moc lidu: ani Andreje Sacharova, trebaze jej obcas nazyvali svedomim naroda. Dokonce ani velky rusky nacionalista Alexandr  Solzenicyn… se pro roli lidoveho vudce nehodil (dukazem je politicky krach jeho stoupencu rusofilu). Strucne receno, rozdil mezi zminenymi adepty na lidove vudce a Jelcinem, ktery masy zaznamenaly, spocival v nasledujicim: oni jsou cizi a on je nas.“
Doporucujeme prolistovat si jiz drive citovane uryvky z Nietzscheho. Uvedeme citat z jeho „Snahy o moc“.
„Pratele, bylo nam tezko. Kdyz jsme byli mladi, trpeli jsme mladim jako tezkou nemoci. Vinen je cas, do nehoz jsme byli vhozeni, doba velkeho vnitrniho upadku a rozpadu, ktery s mladim vsemi svymi slabostmi a dokonce svymi nejlepsimi silami bojuje. Onomu casu jsou vlastni rozpad a nasledne nejistota. Nic nestoji pevne na nohach s pevnou virou v sebe sama, zije se pro zitrek, jelikoz pozitri je pochybne. Vse na nasi ceste je kluzke a nebezpecne. Led, jenz nas jeste drzi, je uz tenky. Vsichni citime hrejivy zavan a nebezpecny dech otepleni. Misty, jimiz jsme prosli, brzy nebude moci projit nikdo!“
Prave tak tomu bylo. Lide tehdy vnimali otepleni, ale ne jeho nebezpeci. Jakmile teplo ucitili, nedokazali pochopit odkud jde a odkud prichazi hrozba. Presne jak to popisuji Solovjov a Klepikovova.
„Jelcin padl lidu do noty. Meli spolecne zaliby, zkusenosti, spolecneho protivnika: stranicky aparat – uzurpatora moci v zemi. Zbyvalo pouze spolecne rozpracovat strategii boje se stranickymi byrokraty o moznost podilet se na rizeni statu. „Strano, dej nam kormidlo!“ – to bylo oblibene heslo konce osmdesatych let.
Tak zacal medovy tyden Jelcina a lidovych mas. Odbyval se na ulicich, na namestich, stadionech, na setkanich s velkymi kolektivy, na planovanych a zivelnych mitincich. Na jare 1989 se zdalo, ze cela Moskva vysla do ulic hledat svou modlu. Preplnene autobusy a podnikove naklaďaky uhanely do Parku kultury a oddechu Gorkeho ci k obchodnimu domu „Bratejevo“. A to jen na zaklade famy, ze udajne bude recnit Jelcin. V ocekavani jeho „malickosti“ tisice lidi obsazuji okolni domy, balkony, strechy, lavicky, stoupaji si na bednicky… nejsou to jen Moskvane, ale take Jelcinovi stoupenci ze Sverdlovska, Kurska, Odesy, Irkutska, Murmanska. Tlupy brani doprave jednou tady, podruhe tamhle, jen aby si Jelcina poslechly. Pokud na dane misto nedorazi, vyjadruji mu aspoň podporu. Mesic pred volbami mel Jelcin dve setkani s volici denne. Masovou posilu dokazal nalezite vyuzit…
Tak se zrodil fenomen Jelcin, o nemz komentatori hovorili s udivem i rozcilenim. Poukazovali na jeho neskryvany populismus. Slo o triumf poulicni, zivelne demokracie nad nedemokratickym Kremlem.
O fenomenu zvanem Jelcin je nezbytne mluvit, jelikoz byl dlouhou dobu prijiman jako neco pomocneho, jako korektura Gorbacovova programu. Prvniho pul druheho roku pusobeni v Moskve na Jelcina nehledeli jako na samostatny prvek, nybrz  jako na jakehosi moskevskeho mistodrzitele, jenz momentalne zastava funkci, jiz mu propujcil vedouci predstavitel zeme. Teprve potom se na nej zacali divat jako na protiklad sovetskeho vudce, jako na „vzdorovladce“.
Jeho politicka pozice se neformovala v pozitivnim, konstruktivnim duchu, nybrz v negativnim, nicitelskem: byla antiligacovska, antigorbacovska, antistranicka, antinomenklaturni, antikremelska.  Jakoby Jelcin ani neexistoval, ale jakysi „anti“, jenz politicke dividendy ziskava diky chybam, nedostatkum a celkove neoblibenosti sovetskych vedoucich cinitelu. Jelcin je clovek-zapor. Samozrejme, ze tak byl take prijiman. Tedy coby protivaha nezakonne a okorale moci Kremlu.“
                x          x            x

Vraťme se vsak k sovetum, do nichz byl hlavni hrdina teto publikace zvolen. Nekolik dni pred volbami, 21. brezna 1989, Jelcin zapadnim sdelovacim prostredkum vcetne BBC poskytl jedno ze svych cetnych interview (viz kniha Andrijanova a Cerňaka „Osamely car v Kremlu“). Svou budouci cinnost v parlamentu SSSR charakterizoval nasledovne:
„Otazka: Borisi Nikolajevici, rekneme, ze jste tuto kampaň vyhral. V cem vidite sve poslani v novem sovetskem parlamentu?
Odpoveď: Zalezi na tom, zda budu pouze  poslancem, jenz prichazi jen na sjezd, nebo zda budu v nepretrzite pracujicim Nejvyssim sovetu SSSR, ktery bude na sjezdu zvolen. V Nejvyssim sovetu se budu aktivne snazit do zivota uvadet programy, ktere jsou nacrtnuty. Spojim se s dalsimi poslanci, kteri maji podobne plany, abychom je spolecne a s jistotou prosazovali do zivota.
Otazka: Jake mate plany? Jaky je jejich hlavni princip?
Odpoveď: Mit statni program upevneni ekonomiky a financniho hospodarstvi za dva az tri roky. Na zaklade toho se pak hodlam soustredit na zvyseni zivotni urovne lidu ve jmenu toho, aby lide prestavbe uverili. V takovem pripade by ji totiz dali mnohem vice, nez je tomu nyni.
Otazka: A co se tyce demokratickych reforem?
Odpoveď: Jde o dalsi demokratizaci voleb, jez, jak se domnivam, jeste nejsou zcela demokraticke. To za prve. Za druhe jde o to, abychom meli takove zakony, diky nimz bychom se stali skutecne pravnim statem. Jde o zakon o duchodech, referendech, tisku, mladezi, o volnem pristupu k informacim atd.“
A co ve skutecnosti lidovy poslanec delal?
V te souvislosti jsem nasli zajimavou pasaz v knize Andrijanova a Cerňaka.
„Boris Nikolajevic jen nerecnil. Jednoho dne shromazdil armadu novinaru a vydal se obvodni polikliniky s tim, ze se zrika kremelske.
Je pravda, ze se do zminene polikliniky uz nezavital a v kremelske se „zapomnel“ odhlasit. Jenomze o tom prece nikdo nevedel a samotny fakt jeho „vpluti“ do polikliniky zaznamenala televize, otiskly noviny. Ze sluzebni  cajky si na chvili presedl do moskvice sveho zete a ejhle, zase mel tisk za zadkem.
Pokud Jelcin bude zvolen, a vetsina komentatoru se domniva, ze se tak stane,“ znelo v te dobe z BBC, „bude Jelcin magnetem pro vsechny, kteri jsou nespokojeni s politikou strany.
Ve volbach Jelcin zvitezil s velkou prevahou – dostal hlasy 89,6 procent volicu. Mnozi se v soucasnosti priznavaji, ze hlasovali proti stranickemu aparatu, proti privilegiim, proti Gorbacovovi.“
Nemene zajimave jsou v te souvislosti myslenky Jeleny Bonnerove z jeji knihy „Zvoni zvon… rok bez Andreje Sacharova“ (Nezavisle vydavatelstvi PIK, Moskva 1991).
„Domnivam se, ze v danem pripade kategorie dobra a zla nejsou hlavni. Seriózne je treba hledet na to, kdo nam dava mandat moci… Demokrat Jelcin, Nemuze nebyt demokratem, vzdyť jej zvolila demokracie.“
To nam pripomnelo Jelcinovu „Zpoveď…“. V ni se nas „demokrat“ Jelcin uprimne priznal:
„Mimochodem, svou kandidaturu jsem umyslne bral zpet v mistech, kde jsem se mel srazit s nejakym dustojnym, cestnym clovekem, jehoz jsem si vazil. Napriklad v Rijnovem obvodu kandidoval A. Sacharov. Zatelefonoval jsem mu a sdelil, ze svou kandidaturu stahnu v jeho prospech. Nakonec byl zvolen prostrednictvim Akademie ved SSSR, tedy spolecenskou organizaci.“
O vyznamnem vedci, fyzikovi, trojnasobnem  hrdinovi socialisticke prace, akademikovi, laureatu Nobelovy ceny se vyjadruje ponekud pohrdave …  Pry nakonec jej zvolili diky jakesi spolecenske organizaci. A pritom v casech valky, kdy se Sacharov stala jednim z nejvyznamnejsich fyziku, Jelcin teprve prisahal, ze se stane nacelnikem… A kdyz se B. N. Jelcin cinil v roli prvniho tajemnika sverdlovskeho kraje, plazil se pred tehdejsim generalnim tajemnikem, Sacharova ponizovali, poslali do vyhnanstvi…
Ve sve publikaci Bonnerova pise:
„Vedli jsme jeste jeden spor. To kdyz zatelefonoval  B. Jelcin a Andreje poprosil, aby se vzdal kandidatury v moskevskem narodnostne-uzemnim okruhu s tim, ze on se vzda kandidatury v nejakem jinem. Andrej s touto metodou politickeho boje souhlasil. V takzvane realne politice je to zvykem. Nevidim v tom nic spatneho. Nicmene spolecenska cinnost Sacharova, jeho politika, musi byt a byla neporovnatelne vyse nez jakakoliv moralni „realna“. „Realnych“ politiku mame dost i bez Sacharova. Z toho duvodu jeho dzentlmenskou domluvu povazuji za chybnou. Dopustil se ji na radu nekolika dobrych lidi ze spolecnosti „Memorial“, kteri se aktivne podileli na volebni kampani.“
Nedomnivame se, ze by Jelcin na svuj telefonat Sacharovovi zapomnel. Z jakehosi duvodu se vsak snazi zduraznit vlastni velkodusnost, ktere se mu, jak ukazuje cely jeho zivot, vubec nedostavalo.
25. kvetna 1989 se v kremelskem Palaci sjezdu konalo prvni zasedani lidovych poslancu SSSR. Bylo zvoleno 2250 lidi. Z nich 1 500 na zaklade narodnostne-uzemniho principu, 750 takzvanymi spolecenskymi organizacemi, vcetne 100 lidi KSSS, 100 komsomolem, 100 odbory. Zbyvajicich 450 lidi dostalo hlas od jinych spolecenskych organizaci. 87 procent lidovych poslancu predstavovali clenove KSSS.
Podivejme se, co nejruznejsi prameny o tomto predstaveni v primem televiznim prenosu uvadeji. Neco takoveho se v SSSR stalo poprve.
Nejdrive se zacteme do Jelcinovy „Zpovedi…“:
„Po takovem presvedcivem vitezstvi ve volbach sly hlasky, ze se na sjezdu lidovych poslancu chystam pustit do krizku s Gorbacovem a to o funkci predsedy prezidia Nejvyssiho sovetu SSSR (zde se Jelcin dopustil chyby nebo zapomnel, ze na sjezdu se volil predseda Nejvyssiho sovetu  SSSR, predseda prezidia se volil drive – I. S., J. C.). Nevim, kde se tyto famy rodily…
… Chapal jsem, ze ma malickost bude na sjezdu Gorbacova dost znepokojovat. Bude chtit vedet, co mam za lubem. Priblizne tyden pred zahajenim sjezdu mi zatelefonoval a navrhl mi, abychom se sesli a promluvili si. Nase setkani trvalo zhruba hodinu. Poprve po dlouhe prestavce jsme sedeli proti sobe. Debata byla napjata, nervózni. Hodne z toho, co jsem mel na srdci, jsem mu rekl. Vlastni problemy me znepokojovaly ze vseho nejmene. Zeme se rozpada – to je skutecne priserne. Stranicko-byrokraticke hratky probihaji jako v minulosti. Jejich hlavnim cilem je udrzet si moc, ani kapicku z ni neprenechat sjezdu lidovych poslancu. Vzdycky jsem se, Michaile Sergejevici, snazil pochopit, s kym vlastne jste – s lidem nebo se systemem, jenz zemi privedl na pokraj propasti?“
Jen tak mimochodem, jak dalsi udalosti ukazaly, to kdyz  se v roce 1990 Jelcin stal predsedou Nejvyssiho sovetu RSFSR a pozdeji prezidentem Ruska, zajimaly jej predevsim ony osobni problemy. Rozbil zemi, pro sebe zadal co nejvice pravomoci, az nakonec kyzeneho „fleku“ prezidenta dosahl.
„On (Gorbacov – I. S., J. C.),“ pise Jelcin, „odpovidal ostre, tvrde. Cim dele jsme mluvili, tim silnejsi bariera nepochopeni mezi nami rostla. Jakmile bylo jasne, ze lidsky kontakt dnes nenavazeme, ze duvera mezi nami nezavladne, zjemnil Gorbacov tón a v naporu povolil. Zeptal se na me dalsi plany, na to, cim se hodlam zabyvat. Okamzite jsem odpovedel, ze vsechno rozhodne sjezd.
Tato odpoveď se Gorbacovovi nelibila. Chtel ode mne nejake zaruky. Proto se ptal dal: jak hledim na hospodarskou cinnost, mozna by mne zaujala prace v Rade ministru? Ja vsak tvrdosijne stojim na svem: vse rozhodne sjezd.
Zrejme jsem mel pravdu. Pred sjezdem nemelo smysl mluvit o necem vaznem. Jenomze Gorbacova me odpovedi rozcilovaly. Touzil znat me umysly. Evidentne se domnival, ze neco skryvam. Zcela uprimne prohlasuji, ze jsem zadne predcasne plany nevymyslel. Teprve po sjezdu bylo mozne v tomto smeru o necem uvazovat. A tak jsme se rozloucili.“
Je pozoruhodne, jak Jelcin, jenz se domnival, ze nema o co prijit, uvazoval. Jiste oba se nachazeli ve zcela odlisnych „vahovych“ kategoriich. Gorbacov mel co ztratit. Ovsem Jelcin, ktery se dostal do parlamentu, okamzite „urizl konce“ a teď potreboval ziskat aspoň cosi. Jelikoz:
„Hned po volbach 27. brezna 1989 Jelcin napsal predsedovi Rady ministru SSSR N. Ryzkovovi zadost o uvolneni z funkce. (Do te doby ve svych vystoupenich zhusta zdurazňoval jednu a tutez myslenku: „Zavreli mne do pracovny, jenom papiruji, z 80 procent se hrabu v papirech. Nevyhovuje mi to.“)
V teto chvili zacala nova etapa jeho zivota – vzestup na trun, kde vladne pouze a vylucne on. Jelcin moc dobre chapal, ze bez tymu, pouze s nahodnymi lidickami, byť by slo o peclive dobrovolne pomocniky, lze vyhrat volby, avsak ziskat moc, ridit zemi nikoliv.
Jiste, pomocnici z jeho volebniho stabu – Lancev, Suchanov a dalsi – jsou oddani lide, nicmene jde o nevyznamne zivacky. Ani novinari jako Jumasev ci Poltoranin nejsou nic moc. Potreboval tedy osobnosti, ktere by znali vsichni.
Darilo se mu. V te dobe se v Moskve tvorila MPS – Meziregionalni poslanecka skupina, jez se stane zasobarnou jeho kadru. S konecnou platnosti se zformuje v cervenci. Zatim vsak probihaly pripravy na prvni sjezd lidovych poslancu SSSR.
Po volbach se poslanci obvykle shromazdili v krajskych ci mestskych vyborech strany. Moskvane nesli na MMV KSSS, nybrz do moskevskeho sovetu. Predstavovali ruzne proudy. Velkou roli v jejich spojeni sehral Andrej Sacharov.
Temer cely Svaz dva tydny sledoval prvni „mydlovou operu“ z Moskvy. Generalni tajemnik mohl byt na svou rezii hrdy. Denne mu pomocnici hlasili, jake jsou ohlasy v tisku ruznych zemi:“; „Sjezd lidovych poslancu nema analogii.“; Zadna udalost v dejinach SSSR ho, co se vyznamu tyce, nemuze prekonat.“; „Dokonce ani v Anglii se parlamentni diskuse nedavaji v televizi.“; „…Rusove ziskali svobodu slova.“; „Ve dnech sjezdu politika SSSR vysla z temnot na svetlo.“ atd.
Tak se to jevilo z dalky. Presneji bylo zadouci to videt presne takto. „Zapad prilis optimisticky hodnoti charakter toho, co se v Sovetskem svazu deje,“ nechal se slyset Andrej Sacharov.
Okamzite po sjezdu se s J. Bonnerovou vypravili do Norska. Slo o jeho treti cestu v zivote do zahranici a treti behem posledniho pul roku. V norskem Nobelove institutu usporadal tiskovou konferenci, na niz jej jeho zena doplňovala.
„Gorbacov a jeho nejblizsi pomocnici, napriklad Jakovlev, pronesli hodne hezkych slov o tom, jak se ma zmenit vnitropoliticka soustava,“ rekl Sacharov. „My, kteri v zemi zijeme, v kazdem pripade vidime pouze slova, vylucne slova. Realne se k lepsimu nic nezmenilo a ekonomicka situace je dokonce mnohem horsi nez drive. A to se nove vedeni chopilo moci pred vice nez ctyrmi lety. Krome toho na sjezdu nebyla podniknuta opatreni, jez by soucasny stav zlepsila a zmenila.
Nic nebylo udelano proto, aby stranicko-byrokraticky aparat dal k dispozici aspoň kousicek sve moci..“ („Osamely car v Moskve“, V. Andrijanov a A. Cerňak)
Podivejme se, co o zminenem sjezdu ve sve knize „Prestavba: historie zrad“ pise byvaly premier a clen predsednictva UV KSSS Nikolaj Ryzkov, jenz byl zvolen na zaklade stranickeho seznamu.
„… nechuť sjezdu podporit rozumne a opodstatnene navrhy akademika Andreje Sacharova vyslechnout nazory kandidatu na misto predsedy Nejvyssiho sovetu SSSR. Tato myslenka neprosla. Pozdeji se totiz ukazalo, ze kandidat byl jen jeden. Dal prednost svemu zvoleni a teprve potom vystoupil s referatem. Trebaze jeste pred volbami z tribuny Palace sjezdu zaznely pochybnosti o ucelnosti slouceni dvou funkci, poslanci na ne nereagovali. Lze je pochopit. V te dobe Gorbacov nemel alternativu. Jeho volba na misto predsedy slibovala ciste formalni akt. Z toho duvodu vyvolal vseobecny smich Alexandr Obolenovskij, jenz do teto funkce navrhl sam sebe. Bylo to vskutku smesne! Jakysi neznamy obyvatel mesta Apatity chce sily zmerit se samotnym Autorem prestavby… jenomze v tom to je. Zcela neznamy clovek hodlal svym uprimnym obcanskym cinem pouze… upevnit sotva se zrodivsi demokracii. Vzpominam si na jeho slova: „Chapu, ze v boji s Michailem Gorbacovem nemam sanci. Chci, aby v nasi historii, v nasi praxi vznikl precedent. I kdyz nejde o alternativni zaklad, ale jde o volby.“
Do seznamu se nedostal. My poslanci jsme nechteli, presneji nebyli jsme schopni pochopit, ze zrozena demokracie svou existenci potrebuje dokazovat kazdou hodinu, kazdou sekundu. Dokonce v drobnostech. A tim spise v drobnostech! Mam-li zminit neco neprijemneho, pak fakt, ze Gorbacov povazoval za vhodnejsi mlcet….
Rano 7. cervna na zasedani noveho Nejvyssiho sovetu SSSR a potom na vecernim zasedani sjezdu tehoz dne me potvrdili do funkce ministerskeho predsedy…. Stal jsem se prvnim a poslednim premierem, jehoz schvalil sjezd.“
Muzeme citovat dalsi prameny. Ma to vsak smysl? Stejne je zrejme, ze heslo „Veskera moc sovetum!“ se nikdy nerealizovalo. Zacalo umirat v samotnych sovetech. Z toho duvodu se na prvnim sjezdu lidovych poslancu SSSR, jak Andrijanov a Cerňak uvadeji:
„… rozpoutal skutecny boj o moc. Aby se chopila moci, musela MPS sve lidi procpat do Nejvyssiho sovetu. Jenomze Jelcin zvolen nebyl. Dostal se tam Sacharov, Cernicenko… V te chvili se do dila pustila „parta“. Primo v sale, zvlaste o prestavkach, zacala poslance zpracovavat… A. Kazannik, budouci generalni prokurator, zatim neznamy provincni pravnik, vystupuje na tribunu a oznamuje, ze sve misto v Nejvyssim sovetu prenechava Borisi Jelcinovi.
Gorbacov, jenz zasedani vedl, s takovym obratem nepocital. Zarazil se a vyzadal si nazor pravniku. Po diskusi delegati navrh Kazannika prijali. Za nekolik dni byl Jelcin zvolen predsedou vyboru Nejvyssiho sovetu SSSR pro vystavbu a architekturu. Stal se clenem prezidia Sovetu SSSR. A to uz neco znamenalo!
Mnozi poslanci tehdy vypraveli, jak se do nich jestrabi pustili.“ Valentin Rasputin to vyjadril presne: premlouvali, slibovali, podplaceli a terorizovali.
Otevreme stenograficky zaznam sjezdu lidovych poslancu SSSR a zacteme se do slov tohoto vyznamneho ruskeho spisovatele.
„… Prestavba se dostala do stadia spolecenskeho rozvoje a vystoupila na vrchol, kde ziji jestrabi, kteri se chteji stat monopolnimi hospodari. Kazdeho, kdo s nimi nesouhlasi, prohlasi za nepritele prestavby…
Behem predvolebni kampane nekteri kandidaty nalady jednotlivych skupin vnimali jako barometr. Jakmile nekdo polozil stranickou legitimaci, jeho obliba okamzite stoupla. Nejsem clen strany… pozoroval jsem, jak se do ni dere rada prospecharu. Byt clenem strany bylo velice vyhodne. Proto take ztratila autoritu. Setrvat v ni dnes je nevyhodne a co vic, nebezpecne. Opoustet ji v techto chvilich neni zadnym hrdinstvim… jde o pouhopouhy vypocitavy krok, jenz cloveka kdysi do strany zavedl …“
Nemame chuť se prilis podrobne zabyvat Jelcinovou cinnosti v Nejvyssim sovetu SSSR, presneji ve funkci predsedy vyboru. Ostatne neslo o praci. Jenomze Jelcin je Jelcin, aby k sobe svymi neotrepanymi kroky poutal pozornost. Na sjezdovem jednani bylo mozne casto spatrit, jak se pitvori…
Do podzimu 1989 Jelcin coby politicka figurka de facto usychal. Zdalo se, ze zcela zaslouzene upadne v zapomneni. Jenomze, jak uvadi poslanec a basnik Boris Olejnik:
„Uz v prvnich dnech sjezdu se zacala rysovat jakesi parta. Nejdrive fungovala skryte. Vsechno co cinila, probihalo mimo Kremlu, v soukromych bytech…
Vznikl jakysi trojuhelnik… jenz tvorili (nejdrive v tajnosti) Alexandr Jakovlev, Anatolij Sobcak, Boris Jelcin… Ten se „uplaciroval“ v MPS. Ignorantum a diletantum se ji snazili predstavit coby nevinnou frakci, dokonce div ne jako zajmovy krouzek…
Naivni nezkusena vetsina poslancu tuto skupinu presne tak prijala. Pozdeji zjistila, ze vubec nejde o nevinnou partu a ze nevznikla zivelne… I slepemu musi byt jasne, ze za nekolik dni zformovat takovy profesionalni svazek mohou pouze PROFESIONALOVE. A stejne tak je zrejme, ze rozhodne nejde o spolek nahodnych lidicek, nybrz o jadro BUDOUCI STRANY. Svedci o tom vynikajici informovanost, bezchybne synchronni akce a v neposledni rade kruta kazeň a az surova podrizenost „spodku“ smetance.
… Trojuhelnik vladl vynikajicim rozvednym systemem. Mel dobre rozvetvenou siť praskacu a spehu… Na vsechny vyznamne oponenty vznikaly a peclive se chranily slozky: kdo, jak a za co hlasoval, kdo je proti necemu…
…Beda  nam diletantum! V dusledku nasi naivity jsme nemeli podezreni, ze nase vira v prestavbu byly zneuzita se zcela jinym cilem… jak jsme mohli vedet, ze nebyla naplanovana u nas?
Jiste neni nezajimavy fakt z americkeho casopisu Times z 24. unora 1987, v nemz jeho autor dospel k zaveru, ze 7. 7. 1982 bylo coby vysledek setkani Reagana a papeze Jana Pavla II. dosazeno souhlasu o pro vedeni tajne kampane, jejimz cilem bylo urychlit rozpad komunisticke soustavy…“ (V. Andrijanov, A. Cerňak, „Osamely car v Kremlu. Boris Jelcin a jeho parta.“)
Z vetsi casti s vyse uvedenymi myslenkami souhlasime. Nicmene nazor, ze prestavba nebyla naplanovana v SSSR, prijmout nemuzeme. Domnivame se, ze autor zminenych ideji vliv USA a Vatikanu na udalosti v SSSR ponekud preceňuje. Hacek neni v Zapadu, nybrz v nas samotnych. Na vsem, co v SSSR a v Rusku probiha, neseme vinu my vsichni. Jak pravi jedno ruske rceni: „Nenadavej na zrcadlo, kdyz mas krivou hubu!“

                x                x                x

Po „nicnedelani“ na sjezdu lidovych poslancu a v Nejvyssim sovetu SSSR se Jelcin vypravil do Ameriky. Odtud pak zacala jeho nova pouť do SSSR. Jelcinova cesta za ocean byla omracujici. Nejen pro neho, ale take pro spolecenske mineni v zemi. Posuďte sami, co o ni pise.
„Po skonceni prace meziregionalni skupiny zacaly kratke parlamentni prazdniny. Uz v polovine zari jsem byl v Americe. Vyvolalo to velky rozruch…
V USA jsem se ocitl na zadost nekolika spolecenskych organizaci, univerzit, mnoha politickych cinitelu… Predpokladalo se, ze cesta bude trvat dva tydny, nicmene UV strany rozhodl, ze me pusti jen na tyden. Pro organizatory to byla katastrofa. Pozadali me, abych program nenarusoval a pokusil se vetsinu planovanych setkani, prednasek apod. zvladnout za tyden…
Denne jsem spal dve tri hodiny, letal jsem z jednoho statu do druheho. V jeden den jsem absolvoval pet az sedm setkani a prednasek… Z tohoto sprintu jsem se vzpamatoval teprve v letadle, jez me unaselo do Moskvy. Mel jsem zajimava setkani. Pocinaje prezidentem Bushem a konce obycejnymi Americany v ulicich mest. Mozna to vyzni banalne, ale nejvice me uchvatili prosti lide, vyzarujici optimismus, viru v sebe sama, ve svou zemi. Zazil jsem i otres. Napriklad v supermarketu… Kdyz jsem spatril regaly se stovkami, tisici sklenic, krabicek atd., bolelo me za nas, za nasi vlast srdce. Takovou bohatou zemi dovest k takove bide! Hruza…“
I nas popada des, kdyz si uvedomime, co Jelcin s tak velkou drzavou udelal. Jiste, veci casem napravil. V obchodech Ruska. Jenomze za jakou cenu? Bohuzel, vsechny ty lahve, krabicky v drtive vetsine nebyly tuzemske provenience, nybrz pochazely ze zahranici. A jak je znamo, zisk jde do kapes prodejce. Cim vice produkce pochazi primo od dodavatele, tim vice bohatne i zeme puvodu zbozi.
Vyuziti kvalifikovane prace v Rusku za Jelcina stale vice a vice klesalo. Materialni zdroje se vyvazely temer zadarmo, rostla nezamestnanost, lid drel bidu a Jelcin a dalsi brichaci si  diky okradani zeme a obyvatelstva vytvorili komunisticky raj.
O sve ceste do Ameriky Jelcin podal hlaseni.
„Na zaklade podminek domluvenych s organizatory cesty jsem za prednasky v univerzitach dostaval honorare. Posledni den vyslo najevo, ze po secteni nakladu za pobyt nasi skupiny sestavajici ze ctyr lidi castka, kterou mohu disponovat, predstavuje sto tisic dolaru. V ramci boje proti AIDS jsem se tedy rozhodl obstarat jednorazove injekcni strikacky. Uz za tyden byla prvni zasilka v Moskve, v jedne detske nemocnici. Za zminenou castku, do posledniho centu,  jsem nakoupil strikacky.
… kdyz jsem podepisoval dokument, v nemz jsem daval instrukce, jak s vydelanymi penezi nalozit, tedy vyuzit je na nakup jednorazovych strikacek, dostalo se do moskevskych novinovych stanku prvni ranni vydani „Pravdy“. Byl v nem z italskych novin pretisten clanek o me ceste. Rikalo se v nem, ze behem celeho pobytu v Americe jsem byl „pod parou“. Dokonce se uvadelo presne mnozstvi toho, co jsem denne vypil…
…udajne je zbytecne v Moskve cekat strikacky, neboť vsechny penize jsem utratil za videa a videokazety, za darky pro mne, obleky, bile kosile, boty a dalsi drobnosti… Zkratka a dobre vysel jsem z toho jako opily, nevychovany rusky medved, jenz se poprve ocitl v civilizovane spolecnosti.
Vedel jsem, ze v oficialnich kruzich ma cesta vyvola bourlivou negativni reakci. Mel jsem podezreni, ze me budou chtit zkompromitovat… ale neco takoveho jsem necekal.
Tim se mi neviditelni oponenti neuklidnili…
Byla to pro mne lekce. S timto SYSTEMEM, ktery me nenavidi, ktery sleduje kazdy muj krok, snazi se zachytit kazdy muj sikovny i neobratny pohyb, neni vhodne se babrat…“
Rozebereme-li Jelcinuv vylet do Ameriky, zjistime, ze jeden clovek, jenz jakymsi zazrakem za tyden vydelal sto tisic dolaru, ktere utratil na jednorazove strikacky, neprojevil ani za mak vdecnosti organizatorum teto cesty. Ve skutecnosti vsechno nebylo takove, jak to popisuje. Sto tisic dolaru je poradna sumicka, jenomze i kdyby jich mel pouze sto, nestalo by za to je utracet na strikacky, navic jednorazove. Mnohem lepsi by bylo je vyuzit na zajisteni jejich vyroby doma. Ne nahodou Jelcin zminil videa, kosile…
Podivejme se, co o jeho ceste rikaji jini autori. Zacneme Andrijanovem a Cerňakem.
„Neslo o obycejnou cestu. Mela vzdaleny cil. Ovsem spoustu rozruchu nezpusobila kvuli tomu. Hucela Amerika i SSSR. Pro Jelcina, jenz byl v te dobe v nemilosti, se malem stala osudnou. Vzdycky balancoval na ostri noze.
… Jeho cestu prosadili „komsomolci“… zvlastni dopisovatel „Komsomolky“ Pavel Voscanov, lidovy poslanec SSSR Viktor Jarosenko…
Na rozdil od Jelcina uz Jarosenko v Americe byl. Byl touto zemi, jeji ekonomikou nadsen. Sesel se mnoha vlivnymi lidmi. Jak sam priznal, parta se rozhodla udelat vsechno mozne, jen aby Jelcin USA navstivil a osobne se presvedcil o perspektivach trzni ekonomiky, ktera pro nas byla nezvykla…
Organizatori program nerusili. Snazili se ho urychlit. Jelcinovi skutecne bylo tezko. Nestacil se vzpamatovat z letu a uz v sedm hodin vystupoval v televiznim programu „Dobre rano, Ameriko!“…
Jiste, lze jej politovat. Nebyt podstatneho detailu. Nedelal to nezistne. Za prve mu bylo jasne, ze ziska politicky kapital a za druhe dostal i hotovost…“
V uvedene publikaci rovnez najdeme radky z Jelcinovych vystoupeni pred novinari.
„Nejdrive nekolik slov o dojmech z prvnich dvou dnu pobytu na americke pude… Vychovany a prodchnuty myslenkami ze „Strucne lekce historie VKS /b/, v niz se uvadi, ze kapitalismus zahniva a shnije, kdyz ne zitra, tak pozitri zarucene a ze Americane jsou zli, agresivni, drzi a New York predstavuje rozhazene nahrobky…
Po dvou dnech. Za prve – kapitalismus vzkveta. Americane… jsou pracoviti, pratelsti a srdecni… a New York neni kamen na kameni…
O stavu prestavby.  Jsme rovnez obrovskou zemi s pracovitym lidem, bohuzel, nemame stesti na vedeni…
Prestavbu je treba zachranit. Domnivam se, ze USA by v tom mohly sehrat aktivni roli.
Otazka: Pane Jelcine, povazujete se za komunistu?
Odpoveď: Nevim, co se stane po mem navratu z Ameriky.
Otazka: Pokud je mi znamo, vy sam se jeste tesite ruznym privilegiim. Zijete v hezkem dome, jezdite limuzinou. Jste schopen podporit znamy Leninuv navrh, ze plat oficialnich cinitelu nema prevysovat plat delnika?
Odpoveď: Privilegii jsem se zrekl zcela dobrovolne. Bohuzel, dalsi dobrovolnici se nenasli… Jiz jsem zminil, ze byla vytvorena komise, jez se privilegii zabyva. V mnoha oblastech se jiz vzdali specialnich nemocnic a predali je detem…
Poznatky ocitych svedku:
Statni tajemnik Baker: „Je to pisalek! Na jeho pozadi Gorbacov vypada vyborne, co rikate? Navic lze Gorbacovovi vyjadrit soustrast, jestlize musi jednat s takovym clovekem… Trzni ekonomiku vubec nechape. V porovnani s nim je Gorbacov ucineny expert.“
Z dalsich tiskovych pramenu vyplyva, ze Bush neprojevil prilis velkou snahu se s Jelcinem setkat, neboť se obaval, aby oficialni setkani v Gorbacovovi nevyvolalo podezreni, ze USA politikari a za jeho se vmesuji do sovetskych vnitrnich zalezitosti zady. Bush Jelcina povazoval za jakousi nezajistenou zbraň na rozkolisane palube sovetske politiky. Zamerne tedy vyznam kratkeho setkani s Jelcinem snizil tim, ze jej neprijal v Ovalne pracovne, nybrz v pracovne pomocniku.
Nemecke noviny „Die Welt“: „Jen jednou  behem sveho interview s odpovedi zavahal: „Porad se povazujete za komunistu?“
Po jistem zakolisani nasledovala mazana odpoveď: „Zatim me ze strany nevyhnali.“ Po ni prislo priznani: „Komunismus je idea, touha. Muzeme ji v sobe nest, aniz bychom ji vyuzili.“
Washington Post 13. zari prinesl clanek s ohromnym titulkem „Opily medved objima kapitalismus“. Je v nem smutne vypraveni o tom, jak v noci, kdyz vsichni spali, Boris Jelcin sam vypil jeden a pul lahve whisky… Mimochodem, je zajimave, ze kdyz Jelcin komentoval clanek, jenz „Pravda“ pretiskla z italskeho periodika, de facto nevyvracel, co se v nem psalo. V italske „Republice“ se uvadelo:
„Americka noc „prestavby“ pachne whisky, dolary… Boris Jelcin… za sebou nechava stopu v podobe predpovedi katastrof, silenych ztrat… Pullitrove lahve dokaze ve svem hotelovem pokoji v Baltimoru za noc vypit sam.
Televizni stanice si ho doslova rvou z ruky. Za jeden jediny den… aniz by se prilis branil, poskytl sedm rozhovoru… Novinari jej zbozňuji, jelikoz predpovida brzke katastrofy, jako z rukavu sype aforizmy… jez lze pozdeji citovat ve vsech televiznich programech a donekonecna je opakovat. „Gorbacovovi zbyva pul roku, nejvyse rok. Potom zdola vypukne revoluce.“ Tento „aforizmus“ znel dva dny ze vsech televiznich prijimacu od Washingtonu po Los Angeles. „Komunisticke brozury a predstavitele strany mi soustavne tvrdili, ze Amerika je spatna a zahniva. Nicmene mne se zda, ze zdejsi lide jsou velice mili a zeme zdrava.“
… Pro Jelcina Amerika predstavuje svatek… bar dlouhy 5 tisic kilometru. A pro Ameriku je Jelcin novou zazracnou hrackou, jez vytrubuje to, co se drive ani jeden Rus neodvazil rici…“
Kdyz Jelcin diktoval svou „Zpoveď…“, zrejme zapomnel a nebo necetl to, co napsaly italske noviny a pretiskla „Pravda“. No a co, ze behal po obchodech, vnukovi Borisovi koupil video a jeste neco pro manzelku, dcery…

                x                x                x

Tuto knihu jsme psali rovnez proto, abychom dokazali, ze k ZADNE JELCINOVE PROMENE NEDOSLO. Vzdycky byl takovy, jakym byl, i kdyz se konecne prodral k moci nejvyssi: pokrytecky, podly, nestydaty, prolhany…
V te dobe vsak reakce na „pomluvy“ o Jelcinovi neodpovidaly tomu, co mnozi pochopili az pozdeji – POZOR! JELCIN! Bohuzel, s nasi publikaci jsme jej nestihli predbehnout. Na pultech jiz lezi jeho „Prezidentsky maraton“. Kdyz jsme si precetli prvni kapitolu, nestacili jsme zasnout, jak fantaziruje v otazce sveho odchodu do duchodu. Zjevne je presvedcen, ze historie poslednich 12 – 13 let se bude ucit podle nej.
V interview tydeniku „Argumenty a fakta“ ze 4. 10. 2000 rika:
„Otazka budouciho ctenare je slozita. Skutecne, kdo to je? Osobne bych si pral, aby slo o mlade lidi, jez zajima vse, co se dnes v Rusku deje. Predevsim me moc zajima, co o teto knize reknou mi starsi vnuci – vsichni tri jsou studenty. Jiste, chapu, ze kniha se ke studentum dostane pozdeji. Nejdrive ji budou pozorne cist politici, novinari… Ostatne prave takovy je prvni ctenar politickych pameti. A dal se uvidi… Do teto knihy jsem vlozil svou dusi, absolutne otevrene myslenky a hodnoceni.“
Cenu pokladu duse B. N. Jelcina. nezname V kazdem pripade vsak na nej historici, a nejen oni, nezapomenou. Leta, kdy bezel svuj prezidentsky maraton, stala totiz desitky milionu obcanu SSSR a Ruska spoustu krve.
„Text pretisteny z italske „Republiky“ si v „Pravde“ precetli vsichni. Redakce byla zaplavena nespokojenymi telefonaty a dopisy. V prubehu nekolika dni „Pravda“ zaznamenala vice nez sedm tisic ohlasu, 92 procent z nich publikaci clanku razantne odsuzovalo. Zbyvajici ctenari, asi 8 procent, zverejneni povazovalo za nepripustne, pripadne byli v rozpacich, zda clanku verit ci nikoliv.“
V te dobe se jeden z nas, obcan SSSR, ocitl na strane vetsiny. Jelcina obhajoval. Jiste, tento postoj byl mylny. Zvlaste uvazime-li, ze ve zminenem clanku nebylo nic lziveho ani kriminalizujiciho. Publikace byla pravdiva. Muzeme jen litovat, ze tehdy obcanum neotevrela oci, aby mohli k Jelcinovi zaujmout kriticky postoj. Bohuzel, vetsina z nas spechala se zmenami a trpela politickou a psychologickou slepotou.

                x               x                x
Jak dale Andrijanov a Cerňak uvadeji, podle svedectvi casopisu „Spiegl“ tehdejsi prezident Hopkinsonovy univerzity v Baltimoru citil blizici se katastrofu. Ohlasena prednaska se nebude konat. Honorar bude treba vratit. „Univerzite, ktera za vystoupeni zaplatila pet tisic dolaru, hrozila pohroma.
Jelcinovi spolucestujici se jej snazili uklidnit: „Boris Nikolajevic se kazdou chvili objevi a dokonce vas mile prekvapi.“
…Jak napsal „Spiegl“, v 7,30 se radikalni disident Nejvyssiho sovetu, odvazny kritik Gorbacova nachazel v hroznem stavu.
Pricina spocivala v temer pul druhe lahvi whisky… Toto mnozstvi Jelcin vypil v noci, mezi jednou hodinou a pul patou…
To je skutecne clovek, jenz ma spasit reformu ruskeho imperia v pripade Gorbacovova neuspechu? V te chvili se Americanovi zdalo, ze jeho opojeny host je cirkusovym medvedem, jenz se na houpacce pokousi udrzet rovnovahu. Medved vsak neupadl, trebaze to s nim poradne mavalo.
Po puldruhe hodine bojovnik za prestavbu, probuzeny k zivotu poradnou davkou kavy, na sve elasticke tvari vystrouhal pratelskou grimasu a tezkym krokem predstoupil pred posluchace…
„Proc hovorit o komunismu, to je nudne. Komunismus je pouze nadherna touha, vzdusny zamek, na nejz muzeme hledet, nicmene na zemi se nam ho nikdy nepodari vybudovat.“ Nasledoval potlesk.
„Vice nez padesat let mi vtloukali do hlavy, ze kapitalismus je odsouzen k zaniku. Jsem tady dva dny a co nevidim? Kapitalismus vzkveta.“
U Americanu se chtel naucit jak je treba pracovat a jak se kochat zivotem.
Tohoto hosta na kapitalistickem systemu nadchlo vsechno… Doma vidi jen krizi a mracna.“
Andrijanov a Cerňak ve sve knize zmiňuji take priznani J. Harrisona, koordinatora Jelcinovy cesty do USA.
„Zajisťoval jsem prvni a zatim posledni Jelcinovu cestu do USA ve dnech 9. – 17. zari 1989… mnozi novinari se pokouseli zjistit, jaky dojem na mne Jelcin ucinil a dozvedet se podrobnosti incidentu v Hopkinsonove univerzite, jehoz svedkem jsem byl. V te dobe jsem se vsak rozhodl pro mlceni… Nicmene to, co se stalo minuly podzim, me prinutilo tento nazor zmenit.
Loni na podzim byl Jelcin pouze jednim z opozicnich politiku, jenz nedisponoval moci. Dnes vsak ohlasil kandidaturu na post prezidenta Ruske federace, pricemz 4. brezna ve volbach do Nejvyssiho sovetu teto republiky zvitezil. Na Rusko pripada 75 procent uzemi, 50 procent obyvatel a velka cast prirodnich zdroju Sovetskeho svazu. Z toho plyne, ze vudce Ruske federace je cinitelem obrovskeho vyznamu… Jelcin je rozhodnut toto misto vyuzit, aby i nadale zustaval Gorbacovovym konkurentem, pricemz se netaji, ze by jej rad nahradil.
Jelcin se tesi oblibe sdelovacich prostredku. Zpravidla jej charakterizuji coby cloveka… s prostymi zpusoby, ktere k nemu pritahuji radove volice. Rozhodne jde o jedince, jenz se vyznacuje urcitym kouzlem, ktery k sobe pritahuje masy…
Nastal cas zjistit, co se skutecne za timto mytem skryva… Muj prvni dojem z Jelcinova politickeho stylu byl nasledujici: prilis pripomina stranickeho sefa uplynulych casu, jenz si zvykl na bezpodminecne podrizovani. Kdyz coby stranicky predstavitel pusobil ve Sverdlovsku a v Moskve, pouzival autoritativni a dogmaticke metody. Nezmenil se ani ve Spojenych statech. Zdalo se, ze je nejisty v situacich, kdy mel nejen odpovidat a mluvit, ale take naslouchat a klast otazky… Nejjistejsi se citil, kdyz kritizoval Gorbacova a neuspech jeho reforem. Jakmile vsak po nem zadali konkretni alternativu, zacal se vyjadrovat mlhave a ztracel jistotu v sebe sama.
Jelcinova kritika je prirozene podminena jeho kritickym charakterem. Po celou dobu pobytu v USA si soustavne stezoval na ty, kteri jej prijimali, na podminky a program cesty. Trebaze mel k dispozici petihvezdickove hotely, luxusni limuziny a soukroma letadla, porad mu neco nevonelo. Sve posluchace rozciloval sarkastickym tvrzenim, ze musi trpet v dusledku kapitalistickeho vykorisťovani…
Prekvapil me fakt, jenz byl casem jeste zjevnejsi. Ve sve podstate je Jelcin naladen na kritickou notu, nikoliv na pozitivni. Jeho nejsilnejsi strankou je schopnost projevovat svoji nespokojenost a nespokojenost svych posluchacu…
Soucasne vladne neobycejnou schopnosti naladit se na stejnou vlnu s posluchaci. Tuto vlohu jsem doposud nezaznamenal u zadneho politika.
… zdalo se, ze cte myslenky americkych posluchacu. Dokazal postihnout jejich naladu, trebaze se s nimi nikdy predtim nesetkal a nemluvil jejich jazykem. Slo o podobnost emoci, nikoliv intelektu…
Zminena vloha a jeho podstata a schopnost vyjadrovat nespokojenost, mu davaji demagogicky charakter, coz v zemi jako je Sovetsky svaz, kde nespokojenost roste kazdym dnem, predstavuje potencialne nebezpecenou kombinaci.
… Co se tyce Jelcina jako osoby, jevil se mi coby clovek s obhroublymi instinkty a nepredvidatelnym chovanim. Jako priklad uvedu podrobnosti incidentu v Hopkinsonove univerzite.
…Priblizne ve 23 hodin Jelcin a jeho delegace citajici osm lidi vyletela z New Yorku do Baltimoru…. Na letisti Jelcina cekala rada vyznamnych predstavitelu univerzity a dve limuziny, jez nas meli dopravit do univerzitniho mestecka. Zde mel nasledujici den pred odletem do Washingtonu, kde, jak doufal, se setka s prezidentem Bushem, vystupovat. Setkani s nim se neustale domahal od chvile, kdy priletel z Moskvy.
Kdyz letadlo pristalo, Jelcin vystoupil. Misto aby se pozdravil s delegaci, ktera jej zde cekala, presel k ocasu letadla, obratil se k nam zady a zacal mocit na zadni kolo. Stali jsme v uzasu a nevedeli, co si mame myslet.
Jelcin se vratil a aniz by pronesl slovo, potrasl si s pritomnymi rukou… a sedl do limuziny. Vsichni se tvarili, jakoby se nic nestalo…
Vetsinu noci Jelcin a jeho tri sovetsti kolegove, kteri se jeste nevzpamatovali z dlouheho letu a stezovali si na nespavost, pili whisky… trebaze vedeli, ze jejich prvni setkani s primatorem Baltimoru se ma uskutecnit v 7,30 hod…
V 7,30 nebylo v Jelcinovych silach pred publikum predstoupit. Behem snidane jej jeho pomocnici odvedli do jine mistnosti, aniz by cekali na konec prijeti. Po nekolika salcich kavy trval na pokracovani programu a v 9,00 prednesl planovanou prednasku v poslucharne zaplnene studenty…
Uvedena historka poukazuje na crty, jez vyvolavaji neklid. Odrazily se v rade jinych incidentu. Tyto jeho rysy je nezbytne dukladne analyzovat. Je treba je oddelit od jeho role predstavitele loajalni opozice… Uspech jeho cesty se vysvetluje tim, ze coby vudci opozice mu bylo dovoleno navstivit cizi zemi a otevrene vyjadrit nespokojenost.
… V situacich, kdy se spolecensky rad borti, se k moci dostavaji demagogove.. Ti prospivaji i v podminkach chaosu.
… Gorbacov je opravdu vyznamny vudce, jenz se cilevedome, pricemz prokazuje, ze vidi do budoucna, pokousi demontovat stary system a vytvorit novy a soucasne se snazi udrzet v centru. Aby dosahl uspechu, musi Sovetsky svaz pretvorit a vybudovat novy, aniz by narusil jeho celistvost… Misto aby mu pomohl… dava Jelcin prednost svemu cili jit proti proudu… strucne receno jeho retorika jde zleva a politika zprava.
… Nemohu se zbavit dojmu, ze Gorbacov vytvari demokracii, aby zachranil Sovetsky svaz a Jelcin ji vyuziva k uspokojeni vlastnich ambici.
…Musime pochopit, ze v teto osobe se ukryvaji temne a nepredvidatelne aspekty, jez ji staveji proti Gorbacovovi. Pokud se projevi z pozice opravdove moci, muze to vest k destrukci.“
S J. Harrisonem nelze nez souhlasit. Tento obraz nacrtl v roce 1990. Bohuzel, v te dobe nikdo nikoho neposlouchal. Veskerou kritiku zamerenou proti Jelcinovi vetsina vnimala jako lez, pomluvy, pokus zdiskreditovat jej. Cozpak to vubec bylo mozne? Vzdyť se kompromitoval sam!

                x             x               x

29. zari 1989 se v dome kultury „Vysotnik“ na moskevskem sidlisti „Ramenky“ konalo setkani Jelcina s obcany. Hodne se mluvilo o jeho nedavne ceste do Ameriky, o clanku v italskych novinach, jenz pretiskla „Pravda“. Na tomto setkani se Jelcin choval neobvykle skromne. Tvaril se jako clovek, jemuz ublizili spinavymi pomluvami. Zkratka a dobre daval najevo, ze se opet stal obeti. Oznamil, ze mozna nebude kandidovat za poslance do moskevskeho sovetu (tehdy volebni zakon umozňoval, aby jeden a tentyz clovek byl soucasne poslancem dvou sovetu), nybrz za poslance RSFSR, aby bojoval o misto predsedy Nejvyssiho sovetu RSFSR.
Sotvakdo tenkrat pocital s tim, ze uvedeny den, presneji noc, se v zivotopise budouciho ruskeho prezidenta stane historickou. Co se tehdy vlastne udalo, nam sdeli sam Jelcin.
„Po setkani s volici jsem jel autem ke staremu sverdlovskemu priteli na chatu, kterou mel pod Moskvou ve vesnicce Uspenskoje. Kousek od ni jsem ridice propustil, delam to tak temer pokazde, abych se trochu prosel. Nahle se za mnou zjevilo jakesi vozidlo. Ocitl jsem se v rece…
Voda byla priserne studena… sotva jsem doplaval ke brehu, trebaze slo o jen nekolik metru. Na brehu jsem se svalil a chvili lezel, abych se vzpamatoval. Potom jsem vstal. Trasl jsem se zimou, teplota vzduchu se pohybovala kolem nuly. Bylo mi jasne, ze sam se do chaty nedostanu. Vydal jsem se tedy na milici.
Milicionari, kteri meli sluzbu, me okamzite poznali. Nekladli mi otazky, jelikoz jsem hned prohlasil, ze nemaji nic hlasit. Zatimco jsem pil caj, ktery mi dali… v duchu jsem nadaval, kam se az dostali…
Proc jsem se rozhodl prave tak? Snadno jsem si predstavil reakci lidi, kteri s velkymi potizemi prekousavaji moralni provokace vuci me osobe… Zpravu o pokusu zlikvidovat me fyzicky, neprijmou klidne. Na znameni protestu se mohl zastavit… Sverdlovsk. V nem je hodne „vojenskych“ podniku… Pote, v souvislosti se stavkami ve strategickych podnicich v zemi vyhlasi mimoradny stav…
Mozna nemam pravdu. Snad by me ma zasada vzdy a vsude rikat pravdu a pred lidmi nic neskryvat, nezradila ani teď…
Nicmene jsem se domnival, ze lide vsechno pochopi sami. Tim spise, kdyz Bakatin na zasedani Nejvyssiho sovetu SSSR ministr vnitra oznamil, ze byl na me spachan pokus o atentat a jako dukaz uvadel nepravdive informace. To mi davala jistotu, ze lid se k pravde dopracuje sam.
… Musim priznat, ze tato provokace se jim povedla. Mi cetni stoupenci v panice oznamovali, ze ma popularita klesla. Navic na tuto pudu dopadla intrika. Udajne jsem jel na chatu milenky, ktera na me z jakehosi duvodu vychrstla kybl vody! Nesmysl, hloupost…“
Mozna se vam zda, ze uvedene citace nas od hlavniho tematu kapitoly odpoutavaji. Chteli jsme vsak ukazat, ze v sovetech se nezabyval zadnou tvurci cinnosti. Pouze vyuzival svuj poslanecky mandat a clenstvi v Nejvyssim sovetu SSSR. Dostaval plat, tezil z vsemoznych vysad a jinak si vedl jako umelec na volne noze, jenz svou zemi vykresloval v temnych barvach. Ve jmenu sveho detskeho snu byt za kazdou cenu nacelnikem, vsechny sily zameril na zniceni vlasti, na vyvolani anarchie a chaosu, na materialni loupez, na svrzeni duchovnich hodnot.
Vse ostatni v jeho politicke a statni cinnosti bylo hrou, lzi. Ostatne porovnejme co jiz zname s fakty, ktera o jeho koupeli uvadi Korzakov.
„Asi kolem pulnoci u nas zazvonil telefon. Zvedla ho ma zena. Ja se prave sprchoval…
- Vola Taňa. Boris Nikolajevic se ztratil. …
- Ať zatelefonuje na milici, ktera sidli kousek od chaty a zepta se, zda tudy neprojel.
… Taňa promluvila s milicionari a znovu mi telefonovala, aby mi znicenym hlasem oznamila:
- „Taťku“ hodili z mostu…  primo do reky. Lezi na stanici milice v hroznem stavu…
Svou nivu jsem hnal sto dvacitkou…. Jen abych sefa zachranil.
Nahle me zastavil dopravak. Predstavil jsem se mu a oznamil, ze Jelcina hodili do reky. Zasalutoval a s neskryvanymi sympatiemi odpovedel:
- Uhanej!
K Borisi Nikolajevici tehdy lide chovali lasku a nadeji. Byl symbolem prestavby a ne blaboleni rozehraneho Gorbacovem.
Dorazil jsem na milici a spatril zalostny obrazek. Boris Nikolajevic lezel na lavici v budce milice, Na sobe mel jen bile slipy. Rozpaciti milicionari jej prikryly namornickym kabatcem a vedle lavice umistili ohrivac. Jelcinovo telo bylo nezvykle modre, jakoby jej polili inkoustem. Kdyz me zahledl, plactive konstatoval:
- Saso, vidis, co mi udelali…
Jeho mokre saty visely na hrebiku. Zpozoroval jsem na nich krev a zbytky ricni travy. Nemel jsem pochybnosti, ze se ocitl ve vode.
… Na chatu sel od krizovatky, kde vystoupil ze sluzebniho vozu… Chtel zajit  na navstevu k pratelum. Vtom se za nim objevil cerveny zigulik. Vyskocili z nej ctyri silaci, na hlavu mu dali pytel a nacpali jej do auta. Byl pripraven na kruty konec. Myslel si, ze jej zavezou do lesa a zavrazdi… hodili ho do reky a odjeli.
Vsechno v tomto vypraveni se mi zdalo podivne. Kdyby Jelcina skutecne chteli zabit, pak jej, aby akce dopadla dobre, pred vhozenim do reky prastili po hlave. Jak vedeli, ze na chatu pujde pesky? Vzdyť jej ridic pokazde zavezl az na misto.
Zeptal jsem se:
- Pytel zavazali?
- Ano.
Ukazalo se, ze ve vode se pytel snazil rozvazat, jakmile ucitil, ze se topi. Tato informace me znepokojila jeste vice. Co za podivne chlapiky to bylo, kdyz nedokazou poradne zavazat pytel hozeny pres hlavu?
- Videli jste nejake auto? - zeptal jsem se milicionaru.
- Je to uz davno co tudy jedno projelo, ale svetle. To vime urcite.
… I milicionari vypadali divne. Celou dobu mlceli a prohlizeli si nas s jakymsi ustvanym udivem. Jakoby Jelcin nespadl z mostu, ale z mesice.“
Dame-li si fakta dohromady, vyjde nam, ze v Uspenskem doslo, jemne receno, k neprijemnemu incidentu. Z moralniho i fyzickeho pohledu. Jelcina vsak necharakterizoval coby narodniho hrdinu, ale jako obycejneho chvastouna.
Romanek Korzakov s Jelcinem se od one podzimni koupele tahl temer sedm let.
To je asi tak vsechno, co muzeme z nejvyraznejsich stranek politickeho zivotopisu Jelcina v dobe jeho pusobeni na sjezdech lidovych poslancu SSSR a v Nejvyssim sovetu vycist. Ani sovety se nejak mimoradne nevyznamenaly. Mame na mysli pozitivni cinnost zamerenou na pokrok SSSR.
Svazovy sovet porodil prvniho a posledniho prezidenta SSSR Gorbacova, aniz by splnil sliby dane volicum a hlavni cil – udelat ze sovetu opravdove ridici organy. „Prestavba“ zemi neprebudovavala. Naopak, urychlovala jeji pad.

                x             x             x

Co se tyce demokratu, nebylo to v Rusku nikdy jak nalezi. Zkratka a dobre tenkrat demokrate klopytli o Jelcina. V dusledku toho se dopracovali k pochybne demokracii. Dokonce samotny hlavni „radobydemokrat“ Jelcin, jenz pohorel se svymi „reformami“, jejich pokracovani spatroval v demokratickych volbach a v upevneni statni vertikaly. „Volby v roce 2000 znamenaly hledani silneho politika, ktery bude schopen ode mne prevzit stafetu a prostrednictvim demokratickych voleb zajisti pokracovani reformatorskeho kurzu a v zemi upevni statni vertikalu.“ Tato slova Jelcin prohlasil v interview, jez poskytl casopisu „Argumenty a fakta“ (c. 40, 4. 10. 2000)

                x            x             x

Jelcina jsme prostudovali pomerne dobre. Mozna by ani nestalo za to se o nem dal zmiňovat, jelikoz z drive uvedenych skutecnosti je zrejme, ze dalsi etapa jeho zivota stejne k nicemu dobremu nevedla.
Sovety skoncily na smetisti dejin. V roce 1990 se na sjezdu lidovych poslancu  Gorbacov stal prvnim a poslednim prezidentem SSSR. V breznu tehoz roku byl Jelcin zvolen poslancem RSFSR, ale ne za Moskvu, nybrz za Sverdlovsk. 16. kvetna byl v Moskve, ve Velkem kremelskem dvorci zahajen prvni sjezd lidovych poslancu RSFSR a zhruba za tyden nastal boj o misto predsedy Nejvyssiho sovetu RSFSR. Po litem souboji, jenz provazely politicke hadky, se Jelcinovi podarilo do uvedeneho kresla probojovat. O pouhe tri hlasy zvitezil nad prvnim tajemnikem UV Komunisticke strany Ruska Ivanem Polozkovem. Do te doby, presneji v prvni polovine onoho roku, Jelcin hostoval v Japonsku a v sesti evropskych zemich. Cas zasvetil podkopavani pozic Gorbacova. Soucasne delal reklamu sve „Zpovedi…“. Tak napriklad v Japonsku koncem ledna 1990 na tiskove konferenci prohlasil: „… 5. brezna ma kniha vyjde v jedenacti jazycich. V ni si muzete precist radu veci. Jestlize bude mit zajem, muzete si ji v Japonsku koupit za 11 dolaru a v USA za 15. Najdete v ni vsechna jmena clenu predsednictva i … stranky o Gorbacovovi.“
Behem sve cesty do Spanelska se Jelcinovi jen zazrakem podarilo zachranit si zivot. V dusledku poruchy se letadlo, v nemz letel, zritilo. Vse skoncilo dobre. Spanelsti chirurgove provedli slozitou operaci patere a Jelcina uchranili pred ochrnutim nohou. Je nam znamo, ze Jelcin se netesil fyzickemu zdravi. V knize Korzakova jsme nasli jeste jeden detail, tykajici se jeho zdravi.
„Za silneho mrazu mu ve Sverdlovsku nachladlo ucho. Lekar jej prohledl a predepsal nasledujici lecbu: obklady, teplo, klid. Jenomze Boris Nikolajevic se nasledujiciho dne vypravil na jednani do Nizniho Tagilu.
Obe usi ho priserne bolely. Skripal zuby, nicmene setkani s pracujicimi se ucastnil, trebaze byl silny mraz.  Potize se zvrhly v tezkou otitidu. Operace nebyla lehka. Po ni Boris Nikolajevic prestal slyset na prave ucho. Z tohoto duvodu pri jednanich s cizinci prekladatel sedel zleva od nej… Hluchota neni pro ruskeho politika nejakou strasnou vadou.“
S timto tvrzenim nelze souhlasit. Nemoc je pro politiky vadou, ktera je, nejspise podvedome, vnitrnim stimulem k vytvoreni protivahy vlastnim fyzickym porucham, jiz nemocni lide kompenzuji svou prevahu nad jinymi lidmi. Onou protivahou pro malo tvurci jedince, kteri nejsou schopni vytvorit nic noveho, ať uz v oblasti vedy, techniky ci umeni, muze byt moc. Ostatne vime, ze Jelcin se cely svuj zivot snazil vydelovat, pritahovat k sobe pozornost, aby dosahl sveho hlavniho cile – stat se vedoucim cinitelem.
Na jare 1990 se tedy v Rusku k moci dostal clovek s nemocnym srdcem, postizenou levou rukou, pravym uchem a pateri a se spoustou dalsich potizi, dobrodruh, karierista, naprosto nevhodny pro seriózni statnickou cinnost, egoista nejvyssiho rangu, jenz neodpovidal za sve nepredvidatelne skutky a sliby. Z toho vseho vyplyvalo, ze celou dobu od sjezdu zadal porad vetsi a vetsi pravomoci a kdyz je dostal, nemel potuchy, jak s nimi nalozit. Zminene konstatovani vsak neni zcela spravedlive, jelikoz Jelcin dosahl zakona o zavedeni prezidentske funkce v Ruske federaci. Do te se volilo vselidovym hlasovanim.
Mala vzpoura se chylila ke konci. Zacala velka. Proti jednotnemu svazovemu statu, proti vsem bezmocnym.








                A spadl prival, prihnaly se vody,
                zvedla se vichrice, a oborily se na               
                ten dum; a padl, a jeho pad byl      
                veliky.
                Matous, 7:27


VELKA VZPOURA


Rok 1990 byl pro Jelcina vyznamny nejen proto, ze se nakonec k novemu korytku dopracoval. Stal se predsedou Nejvyssiho sovetu RSFSR. V cervenci tehoz roku se konal radny, a jak se pozdeji ukazalo i posledni sjezd KSSS. Jelcin byl porad clenem jeho ustredniho vyboru. V te dobe byla situace takova, ze clenstvi ve strane jiz nikomu dividendy neprinaselo. Ve chvili, kdy na sjezdu bylo navrzeno, aby Jelcin byl zvolen do UV, slavnostne oznamil, ze v dusledku skutecnosti, ze je hlavou nejvyssi zakonodarne moci v RSFSR, nesmi byt zavisly na clenstvi ve strane. Tento jeho kousek na delegaty udelal velky dojem.
Jelcin na svou rodnou leninskou stranu nakydal hnuj a prave diky tomu se dostal az na samotny vrchol. Faktem ovsem zustava, ze ze sveho clenstvi ziskal vsechno, co jen bylo mozne. Do KSSS nevstoupil z „mladicke“ nerozvaznosti, nybrz zcela programove, vedome. Vedly jej karieristicke choutky. Kdyz se jeho stranicky postup v dusledku jeho vlastni hlouposti a neschopnosti plnit prikazy soudruhu stojicich vyse prerusil, zacal tento intrikan na sebe pozornost poutat nejruznejsimi amoralnimi kousky. Ze salu vysel se zdvizenou hlavou.
Proc o tom vlastne hovorime? Jelcin nechtel byt zavisly na strane a tak ji tedy ve svych sedesati letech dal vale. Ve skutecnosti slo o formalni akt. Mezi komunisty byli ruzni lide. Stejne tak mezi bezpartijnimi. Nebyli o nic lepsi nebo horsi nez stranici. Nicmene v duchovnim a dusevnim smyslu ti druzi byli daleko svobodnejsi. Trebaze jejich kariera v SSSR byla omezena, trebaze jim charakteristiku stejne podepisoval i tajemnik mistni stranicke organizace a do kolonky clenstvi ve strane si psali bezpartijni.
Vraťme se vsak k nasemu antilidovemu hrdinovi. Vyznacoval se tak silnou vuli, ze mu nejen umoznila stat se nacelnikem, ale take, kdyz se postavil do cela zeme, antipodem samotnych pojmu stat a statnost. Stal se nicitelem statu. Nejdrive velkeho – SSSR – a pote „ohoblovaneho“, zvaneho Rusko. Je to sice paradoxni, ale je to fakt. Jeho vule byla silnejsi nez jeho neduhy, nez jeho obrovske nedostatky a hlouposti, jichz se dopoustel. A co vic, prevysovala dokonce i jeho nicotnost a nemravnost coby cloveka a politika.
Citujme nekolik myslenek z Ustavy SSSR:
„Clanek 61 – Obcan SSSR je povinen chranit a upevňovat socialisticke vlastnictvi…
Clanek 62 – Obcan SSSR je povinen ochraňovat zajmy sovetskeho statu, prispivat k posilneni jeho rozmachu a autority…
Clanek 65 – Obcan SSSR je povinen si vazit prav a zakonnych zajmu jinych lidi, musi byt nesmiritelny k protispolecenskym cinum, vsemi zpusoby musi prispivat k ochrane spolecenskeho poradku.“
Cozpak Jelcin dodrzel nektery z uvedenych clanku a nebo podstatne tvrdsich zakotvenych v trestnim radu RSFSR, kdyz se trojice nezodpovednych politiku 8. prosince 1991 sesla v belovezskem kraji a prisvojila si pravo rozhodnout o osudech narodu velkeho statu a kdyz tento stat rozcupovala na kousky? To je vsak otazka pro pravniky a kompetentni organy.
Podivejme se, co o tom 27. cervence 1998 na zasedani komise Statni dumy Ruske federace prohlasil pravnik Anatolij Lukjanov.
„…prezident Ruska se vuci statu dopustil zrady, kdyz v pripravil a uzavrel belovezska dohody, jez s konecnou platnosti zlikvidovaly Sovetsky svaz a Rusku zpusobily obrovske materialni skody, narusily uzemni celistvost a obranyschopnost a byly pricinou mnoha lidskych obeti. Nejtezsim z techto cinu je nezakonne konstatovani, ze svazova smlouva z roku 1922 ztratila platnost. 17. brezna 1991 se konalo referendum. Ze 185,6 milionu obcanu SSSR (kteri dosahli 18 let a vice – I. S., J. C.) v nem hlasovalo 148,5 milionu (tedy 80 procent). Z tohoto poctu se 113,5 (76,4 %) prihlasilo k zachovani Svazu. V souladu s clankem 29 Zakona o vselidovem hlasovani (referendu) melo toto rozhodnuti platnost na celem uzemi SSSR a mohlo byt zruseno nebo zmeneno vylucne referendem. Podepsanim belovezskych dohod Jelcin hrube porusil Ustavu RSFSR, jiz prisahal vernost, kdyz se ujimal prezidentske funkce. Rec je o vice nez triceti clancich Hlavniho zakona (rozumej ustavy – I. S., J. C.). I po podepsani belovezskych dohod sjezd lidovych poslancu RSFSR, kdyz 21. dubna 1992 ustavu upravoval, nechal beze zmen preambule a clanky 4, 7 a 30, v nichz byla formulace, ze Ruska federace zustava soucasti Svazu SSR a ze na jejim uzemi plati ustava a zakony SSSR. Belovezske dohody, zpecetene Jelcinovym podpisem, zcela ignorovaly prani narodu Ruska, jez vyjadrily v referendu ze 17. brezna 1991.
… dohody, jez znamenaly zmeny a dodatky v ustave, mohl ratifikovat pouze sjezd lidovych poslancu. Jelcinovy kroky byly umyslne. Slo prave o rozpad SSSR, nikoliv o „konstatovani jeho prirozeneho rozpadu“, jak tvrdi autori belovezskych dohod.
… Z uvedeneho vyplyva, ze prezident RF Jelcin nejen zjevne prekrocil sve pravomoci a zneuzil moc, ale rovnez umyslne narusil suverenitu, statni bezpecnost a obranyschopnost SSSR.
Tyto kroky clanek 64 Trestniho zakoniku RSFSR kvalifikoval jako spiknuti s cilem zachvatit moc. Ostatne prave o zminenem cili svedci vyroky jeho nejblizsiho spolupracovnika J. Gajdara.
„Boris Jelcin a jeho okoli meli presne politicke zamereni, jez povazovali za prvorade a meli v umyslu je uskutecnit za jakychkoliv okolnosti. Predevsim okamzity, nejen politicky, ale take ekonomicky rozpad SSSR, likvidaci vsech …ekonomickych organu, vcetne financni, kreditni a bankovni sfery. Dale vsestranne odtrzeni Ruska od vsech republik, vcetne tech, ktere v tech dobach podobnou otazku nenastolovaly. Napriklad Belorusko, Kazachstan. Takova byla politicka objednavka.“
Zajmum koho rozpad svazoveho statu a tedy Jelcinovy kroky poslouzily? Odpoveď dava prezident USA G. Bush. Ve svem prohlaseni z 25. prosince 1991 zduraznil: „Spojene staty vitaji historickou volbu ve prospech svobody, kterou ucinily nove staty Spolecenstvi… Nehlede na pripadnou moznost nestability a chaosu tyto udalosti odpovidaji nasim zajmum.“
… podle udaju sociologu v letech 1990 – 1991 zhruba 60 procent obyvatel schvalovalo vznik Spolecenstvi nezavislych statu misto nekdejsiho SSSR. V lete 1992 vsak 75 procent dotazanych k rozpadu SSSR zaujalo odmitavy postoj. V soucasnosti toto cislo predstavuje temer 80 procent. Vetsina dotazanych rozpad spojuje s nicitelskou cinnosti Jelcina a vedoucich cinitelu dalsich republik, kteri v boji o moc ignorovali zajmy a prani mnohamilionovych lidovych mas.“
V lete 1998 a pozdeji v roce 1999 se nepodarilo Jelcina zbavit funkce a „odmenit“ jej za statni prevrat provedeny v roce 1991. V cele Ruska stal prezident, ktery mel cely zivot potize s Hlavnim zakonem SSSR, pocinaje detstvim.
Z moralni pohledu je vsechno jasne. Jenomze proc Jelcin v ruznych obdobich sveho zivota delal co si umanul? Jiz jsme zminili jeho silnou vuli, jeho nevybirave prostredky v boji za naplneni kyzeneho cile, ktere radu lidi sokovaly. Skutecnosti rovnez je, ze mu tleskali a ze jej volili. To stezejni, co zpusobilo jeho uspech, spociva ve faktu, ze se citil jako ryba ve vode, ze plaval ve svem prostredi.
Je ocividne, ze mimoradnym intelektem, kulturou a moralkou nikdy nevynikal. Nehlede na vsechny jeho „hokusy fokusy“ a vselijake kousky coby nesmirne intuitivni jedinec citlive registroval prostredi, v nemz zil, spolecnost, politicko-ekonomickou soustavu, v niz se stal nacelnikem. Ono okoli pred nim i po nem bylo zlocinne. Prosty zivacek se v nem jen tezko dovolaval spravedlnosti. Za jednech mocnych se zakony popiraly cynicteji a drzeji, za vlady druhych „demokraticteji“. A tak to slo porad dokola. Hlavni mocenske slozce v zemi v podobe predsednictva UV KSSS v cele s generalnim tajemnikem to nebranilo delat si co chtela.
Neustavnost sveho postaveni drive nebo pozdeji pochopili vsichni stranicti lidri. Doslo to Leninovi, jenz se proto zahalil do talaru predsedy Sovetu lidovych komisaru a Stalina v roce 1922 ucinil svym generalnim tajemnikem. Pod zasterkou VKS/b/ si Stalin v SSSR delal co povazoval za nutne. Pred valkou se  vsak stal hlavou vlady, pricemz tuto funkci postavil na prvni misto. Teprve po ni se uvadelo, ze je rovnez tajemnikem UV strany, aniz by se zmiňovalo, ze jde o generalniho tajemnika.
Na toto tema lze mluvit do nekonecna. Zkratka a dobre narod se nachazel v bezpravne pozici, ekonomika zeme se prudce zhorsovala. Ti, kteri by v dobe „prestavby“ mohli podniknout neco seriózniho, vsak nebyli u moci. Gorbacov se pokousel probudit tvurci vlohy mas. V nich tato schopnost zila porad. Jenomze co se politiky a ekonomiky tyce, byl nucen vyuzit to, co mel po ruce. A to byli nejen pracovnici UV KSSS, ale cela vedecka seskupeni typu ustavu Akademie ved SSSR, vedecko-vyzkumne ustavy a vysoke skoly. Zde bylo mnoho neschopnych hlupaku, kteri z prstu vycucavali vselijake ekonomicke a matematicke modely, teoretizovali pod vlivem politicke ekonomie socialismu a lopotili se ve svych pracovnach, na hony vzdaleni skutecnemu zivotu.
Jelcin vsak takovy nebyl. Trebaze z pohledu intelektu zdaleka nepatri do prvnich rad, v umeni ocuchavat jine z pozice vlastnich vyhod (kdo mu konkuruje a kdo nikoliv) je mistr sveta. Je zcela mozne, ze jeho prvni vloha potlacuje vsechny ostatni schopnosti, jez neumozňuji, aby se k nemu dostali moudri lide, kteri se v nem dokazou vyznat a celit mu.
Diky sve mimoradne intuici Jelcin od detstvi vedel, co ma delat, aby se stal nacelnikem. Jeho biopole, podvedomi, to delaly v podminkach bezpravniho statu. Vulgarne receno zlocinneho, kdy jine neustavni a nepravni struktury hrube popiraly zakony. Prave v takovych podminkach se formovalo a zdokonalovalo jeho podvedomi. Mnohem lidstejsi Gorbacov, jenz do mozku a skrze ne pak do stavby biopole zeme a jednotlivcu vnesl zmatek, byl vzdaleny citlivemu zvirecimu cichu Jelcina. Kdyz nezvladl praci v Moskve, vyritil se na Gorbacova a jeho spolupracovnika Ligacova jak na hlavni nepratele „prestavby“. A pritom vsechno bylo uplne jinak. „Prestavbova melodie“ na Jelcina ucinkovala jako drapani nehtu po stene.
Nas novy hrdina teď KSSS nepotreboval. Stala se mu cizi. Uz to nebyla ta „stara dobra zenska“, pod jejiz sukni se temer tricet let ukryval. Nepotreboval cizacku, ale vlastni bonbonek, vlastni partu, vlastni kumpany. A tak stranu poslal kamsi.
Poslechneme si, co o tom pise Korzakov.
„O trech srpnovych dnech roku 1991 toho bylo napsano hodne. Nema smysl se opakovat. Zastavim se pouze u nekterych malo znamych skutecnosti.
18. srpna jsme s Jelcinem byli v Kazachstanu. Nursultan Nazarbajev, prezident tehdy jeste svazove republiky nas prijal s do te doby nevidanou pohostinnosti. Po oficialnich akcich… jsme vyrazili za mesto. V malebnem prostredi Nursultan Abisevic nasel ke koupani horskou cisťouckou ricku. Nebyl hluboka…
… specialne pro Borise Nikolajevice zde upravili kousek reciste… na brehu postavili jurty. Kazda kategorie lidi mela prislusny komfort.
Nejdrive znela kazasska lidova hudba, potom prinesli harmoniku  a vsichni zacali zpivat ruske pisne. O prestavkach si Boris Nikolajevic s nadsenim lebedil v upravene ricce.
… Voda byla studena, mela kolem trinacti stupňu, a neuveritelne cista. Prijemne se v ni koupalo. Tim spise, ze slunce palilo jako najate. Bal jsem se o prezidentovo zdravi. Prudky pokles teploty se mohl zvratit v poradne nachlazeni…
Nazarbajev a jeho svita byli nadseni otuzilosti Borise Nikolajevice…
Po koncerte a vydatnem jidle bylo treba nas odlet o nekolik hodin posunout. Pozdeji kompetentni prameny Jelcinovi oznamily, ze z Moskvy udajne prisel rozkaz letadlo sestrelit. Abychom se zachranili, bylo nezbytne vyletnout pozdeji. Jen stezi se tomuto tvrzeni dalo verit. Dosud nikdo nevi, zda ono zdrzeni bylo zpusobeno umyslne ci nikoliv. Mne se zdalo, ze odlet se pozdrzel diky prijemnemu odpocinku, jenz se ponekud protahl.“
Nejde o jedinou informaci o pokusu spachat na Jelcina atentat. K jeho obrazu bylo nutne domalovat neco hrdinskeho: jde prece o vudce, jehoz protivnici chteji odstranit.


                x            x             x


Svedomi clovek buď ma nebo nema. Budeme-li Jelcina posuzovat z tohoto pohledu, muzeme pomerne snadno odpovedet na otazku, co na jeho vaze zivota  prevazuje – on ci jeho svedomi. Rovnovaha v danem pripade absentuje.
19. rijna 2000 prijel s manzelkou do Nemecka, aby zde predstavil svuj „Prezidentsky maraton“ ( v nemcine se kniha jmenuje „Pulnocni denik“).
 Nemecko ma za co chvalit. Pro zdejsi obyvatele je nejen vynikajicim hracem resicim vyvedeni vlastnich vojsk z uzemi byvale NDR, ale take uzasnym smiskem, vtipalkem, ktery Nemce vskutku pobavil. Ostatne citujme ocite svedky.
„30. srpna roku 1994 jsme odjeli na oficialni navstevu Nemecka… Do Berlina jsme se vydali na slavnostni akt vyvedeni… ruskych vojsk z uzemi nekdejsi NDR…
Jelcin byl nervózni. Nicily jej debaty o Rusech, kteri za Velke vlastenecke valky porazili Nemecko a teď toto uzemi opousteji malem s ostudou a vubec neni jasne, kdo vlastne zvitezil.
…Boris Nikolajevic vypadal opravdu unavene. Na mou zadost mu lekari dali dychat chlorid amonny. Ten dokaze rychle vzpruzit a opileho cloveka vzpamatovat. Pozval jsem holice. Prezidentovi umyl hlavu, namasiroval mu tvar  a nadherne jej ucesal. Diky temto proceduram muj sef zase vypadal k svetu.
Rychle jsme se oblekli a sedli do auta…
Helmut Khol Borise Nikolajevice privital velice pratelsky. Z kazdeho noveho setkani mel pokazde uprimnou radost. Zdalo se, ze nemecky kancler se k nasemu prezidentovi chova jako k mladsimu bratrovi…
Helmut Khol je moudry a inteligentni clovek. Videl jsem jej mnohokrat, ale nikdy ne opileho. Pokud Boris Nikolajevic stal na svem, pil Khol vodku, avsak ne vice nez tri drobne stamprlicky. Potom, aniz by si vsimal jeho vyzyvavych pohledu, je pouze prikladal k ustum.
…vsichni cekali na zacatek ceremonialu. Khol bleskove pochopil, ze Boris Nikolajevic je v obvyklem stavu a pratelsky jej objal…
Nejstrasnejsi okamzik nastal, kdy vedouci cinitele dvou statu meli vystoupit k pamatniku vojaka-osvoboditele v Treptove. Po dlouhych schodech pomalu kraceli nahoru. Clenove ruske delegace ztuhli v napjatem ocekavani…
… K pamatniku, zaplať panbuh, dosli bez zvlastnich potizi. Polozili vence, poklonili se a v zadumani zustali stat. Jenomze nastala nova zkouska – bylo treba sejit dolu.
Po obou stranach schodiste staly vyrovnane rady nemeckych vojaku… Jednomu mladickemu vojakovi se udelalo spatne. Prave v te chvili, kdy Jelcin s Kholem stali vedle neho, zakolisal, ale nespadl. Starsi pobocnik Anatolij Kuznecov jej bleskove zachytil. Zjevne cihal jako ostriz, takze automaticky zachytil cizi nevolnost. Vypadalo to symbolicky – rusky dustojnik zachraňuje sluncem unaveneho nemeckeho vojaka.
Jelcinova nalada… v poledne behem obeda vypil velke mnozstvi cerveneho vina – nemecky cisnik mu nestacil dolevat – a slunce ucinky napoje „dotahlo do vitezneho konce“. Prezident  dovadel, rehtal se, mohutne gestikuloval a placal nesmysly.
Po obede program pokracoval. Teď se mely kvetiny pokladat k pamatniku padlych sovetskych vojaku.
… Zatimco Jelcin kladl kvety, oznamili mi, ze proti pamatniku se shromazdili predstavitele fasisticke strany s plakaty… krici, nebylo by vhodne se s nimi setkat. A prezident se jako naschval rozhodl s nimi podebatovat…
- Borisi Nikolajevici, k temto lidem se v zadnem pripade nesmite priblizit – varoval jsem ho. Jsou to fasiste. Vyfotografuji vas s nimi a bude z toho skandal.
Zakaz na nej zapusobil jako cervena barva na byka.
- Co?! A just pujdu…
Demonstrativne se vydal k lidem s plakaty. Musel jsem mu zahradit cestu. Boris Nikolajevic se rozzuril, chytil me za kravatu a trhnul. Dodnes mi neni jasne, jak je mozne, ze novinari tento senzacni okamzik prosvihli. „Souboje“ si vsimli pouze chlapci z ochranky. Mi podrizeni. Roztrhanou vazanku jsem dal okamzite dolu a vratil jsem se do autobusu…
Pozdeji mi zena vypravela, ze televize v tech dnech neustale opakovala Jelcinova „ukazkova“ vystoupeni. Plakala hanbou…“
Korzakov historii zanechal opravdu pozoruhodne stranky ze zivota tohoto neobycejneho statniho cinitele.
Abychom jeho vyjadreni podporili, budeme citovat svedectvi ruskeho spisovatele a publicisty, jenz v roce 1974 z SSSR emigroval, Vladimira Maximova, jez jsme nasli v knize Andrijanova a Cerňaka.
„V Berline se v souvislosti s konecnym vyvedenim ruskych vojsk z Nemecka konaly slavnosti. Na nich se nas prezident predvedl v plnem lesku. Zjevne na sva bedra vzal vice nez jeho mohutny organismus unesl. Nejdrive… vyrval mikrofon a pokousel se zazpivat „Kalinku“ a nasledne se se stejnym uspechem pustil do tance… pote rozmachle dirigoval nemecky orchestr.
Umim si predstavit s jakym udivem, jemne receno, miliony nemeckych televiznich divaku  (a nejen Nemcu) na tohoto Rusa hledeli …
Pane Boze, kdy Rusko zbavis takoveho ponizeni, takove hanby, takove ostudy!“
Jak je videt, Boris Jelcin vskutku sehral roli zaporneho hrdiny.

                x              x             x

Vraťme se vsak do srpnovych dnu roku 1991, kdy „se zamotal“ do takzvaneho puce. Zbyvalo do nej nekolik hodin. Boris Nikolajevic mel moznost se aspoň trochu po produktivni lazni zvenci i zevnitr, kterou mu dopral jeho kazassky kolega, otrepat. Alexandr Korzakov udalosti davnych let popisuje nasledovne:
„… 18. srpna se nase letadlo v jednu hodinu v noci vratilo do Moskvy. Meli jsme ctyrhodinove zpozdeni. V te dobe jsem bydleli v chatach ve vladni osade Archangelskoje. Boris Nikolajevic v cihlovem rodinnem domku a ja nedaleko v drevenem. Prijeli jsme a ulehli. Nic o nadchazejicich udalostech nenapovidalo.
Rano devatenacteho me probudil telefon. Volal sluzbukonajici z prijimaci kancelare Bileho domu.
- Alexandre Vasiljevici, zapni si televizi. V zemi doslo ke statnimu prevratu.
Na hodinkach bylo sedm. Zapnul jsem televizi… okamzite jsem pochopil, ze puc nebude trvat jen jeden den.
… K Jelcinovi jsem se zpravou… prisel prvni. Vsichni v dome spali. O nicem nemeli potuchy… Zavolala jsem do sluzby a prikazal, aby byl vyhlasen poplach a chlapci, kdo jen muze, prijeli do osady. Ostatnim jsem dal rozkaz neopoustet Bily dum.
Kratce po osme hodine Jelcin v me pritomnosti zatelefonoval Gracovovi. V te dobe Pavel Sergejevic velel vzdusnym a vysadkovym vojskum a byl jednim z namestku ministra.
Na jare 1991 jsme byli v… divizi v Tule. Sef s Gracovem o samote debatovali o tom, jak se v podobne situaci zachovat. Ve skutecnosti realnost mimoradne udalosti nikdo nepredpokladal. Pro kazdy pripad vsak vedli preventivni jednani.
Jelcin byl prvnim vysoce postavenym cinitelem, ktery s Gracovem jednal tak jemne a duverne. Proto si Pavel Sergejevic nekolik mesicu pred pucem Borise Nikolajevice zacal vazit.
… Mel jsem jedinou starost – zajistit bezpecnost ruskeho prezidenta. Bylo mi jasne, ze az po prekroceni prahu… Bileho domu bude mozne prijmout nejaka bezpecnostni opatreni. Na chate v Archangelskem bylo smesne o tom byť jen uvazovat.
Rozvedka hlasila… vsude jsou tanky, i na kaluzske magistrale, ktera chatu spojovala s mestem.
… Trochu jsem se uklidnil, kdyz do Archangelskeho prijela prezidentska cajka. Po kratke porade jsme se rozhodli jet zcela otevrene – s ruskou vlajkou. Poprve jsme na zadni sedadlo usedli tri – Boris Nikolajevic uprostred a telesni strazci po stranach… Sef si odmitl obleknout neprustrelnou vestu. Proto jsme jej shora oblozili vestami a navic zastitili vlastnimi tely.
… Predem jsme se domluvili, ze pojedeme velkou rychlosti. Nejnebezpecnejsi usek byl od vrat Archangelskeho po vyjezd na dalnici. Jde asi o tri kilometry. Kolem je husty vysoky les. Za stromy, jak pozdeji vyslo najevo, byli schovani „alfici“. Od vedeni statniho vyboru pro mimoradne udalosti meli prikaz Jelcina zatknout. V pripade, ze bychom kladli odpor, by prezident zahynul v prestrelce. Jakoby cirou nahodou.“
Ani tehdy, ani pozdeji k zadne prestrelce nedoslo, takze Jelcin nemel kde zahynout. Tenkrat v pohode dojeli do Bileho domu, vydrzeli jeho oblezeni, ktere se nekonalo a take neuskutecneny utok, nicmene k jakymsi „hratkam“ svedcim o pravdepodobnosti utoku a jeho odrazeni na prikaz pucistu doslo. Je zcela mozne, ze „dekoracni chvile“ mohly prerust ve skutecnost. Pro Jelcina vsechno skoncilo dobre: nadelal se sum, kolem Bileho domu plaly ohne, ze zajeti vyboru pro mimoradne udalosti vysvobodili sovetskeho prezidenta Gorbacova, pochovali tri mlade chlapce, kteri nahodou zahynuli pod tanky, zatkli cleny zmineneho vyboru. V pameti zustal Jelcin stojici pred Bilym domem na tanku, pripominajici Lenina na obrnenem aute u Finskeho nadrazi v Petrohradu v roce 1917.
Ve volbach 22. cervna 1991 se Jelcin stal prezidentem Ruska. Ziskal 57 procent hlasu. Mezi kandidaty na tento post byli napriklad Ryzkov, Zirinovskij… Na druhem miste se ocitl Ryzkov s 30 procenty hlasu a na tretim Zirinovskij. Soucasne s Jelcinem byl zvolen take viceprezident. Stal se jim hrdina Sovetskeho svazu plukovnik Ruckoj, jenz po puci a Gorbacovove osvobozeni z Forosu dostal hodnost generala. O tomto osvobozeni z krymskeho poloostrova bylo napsano hodne. Osvobozovala jej Jelcinova „parta“. Jak je znamo, Jelcin nikdy nic nedelal jen tak, pro neci krasne oci. Nejinak tomu bylo i v tomto pripade.
Kdyz tedy Jelcin zdolal puc, bylo nezbytne, aby se s konecnou platnosti odtrhl od sve nekdejsi milenky KSSS, jez byla soucasne jeho matkou, vedouci ho k nejruznejsim privilegiim. Kdyby nebylo komunisticke strany, nebyl by Jelcin tim, cim se stal.
Co se delo mezi pucem a belovezskym „povstanim“ budeme dokumentovat na citatech.
„Po vitezstvi se sef rozhodl, ze nastal cas prestehovat se do Kremlu. S Gorbacovem se domluvil na rozdeleni kremelskeho uzemi: prezident SSSR a jeho aparat si nechaji prvni budovu a Boris Nikolajevic s podrizenymi obsadi ctrnactou.
… Jelcin dostal pracovnu ve ctvrtem patre – svetlou, prostornou. Hned vedle byly pracovny pomocniku.
Dalsi Jelcinova podminka se tykala kadrovych otazek. Od nynejska je bylo treba resit spolecne. Prezident SSSR nemel na vyber. Musel souhlasit.
Okamzite po navratu z Forosu Gorbacov v prubehu jedne noci jmenoval nove ministry – obrany, zahranici a predsedu KGB. Samozrejme, ze Jelcina takova iniciativa pobourila. Rozhodl se vsechno predelat podle sveho.“ (z knihy Korzakova)
Korzakov pise pravdu. Vztah Jelcina ke Gorbacovovi byl jasny – nedovolil jsem, aby te puciste zlikvidovali, ale praci do konce dovedu sam. Pravdou ovsem zustava, ze kdyby se v roce 1985 na vrcholu moci neobjevil Gorbacov se svymi lidskymi vlastnostmi a slabostmi vedouciho cinitele, nevyplaval by Jelcin na povrch udalosti.
Teď slovo dame Nikolaji Ryzkovovi. Zacteme se do jeho „Prestavby: historie zrad“.
„Reknu to hned. Za den, kdy v Rusku nestydate, aniz by to skryvali, zacali ubijet demokracii, povazuji 6. listopad 1991. Pristi sazece prosim, aby toto datum vytiskli cerne – 6. LISTOPAD 1991! Toho dne nejdemokratictejsi prezident sveta podepsal vynos o zakazu komunisticke strany na uzemi republiky. Nezmiňuji zadne paralely, jichz se panicky bojim. Nicmene se vnucuji prilis pruzracne souvislosti s kroky mocnych ve tricatych letech v Italii  nebo v Nemecku. Zde oficialnim vynosem komunisty zahaneli do ilegality.
Nekdo muze namitnout, ze na stranu se zautocilo uz pred dvema a pul mesici, kdy „v ramci rozcvicky“ tentyz clovek na zasedani Nejvyssiho sovetu RSFSR jeji cinnost pozastavil. Bandy neorevolucionaru, kteri jen pred malou chvili zahodili stranicke legitimace, zacali rozebirat majetek KSSS. Pravem se domnivali, ze zesnula uz nebude nic potrebovat… Vseho vsudy vsak slo o euforii vitezu plus vulgarni loupez spachanou temi, kteri se vzdycky rychle vetrou do prizne vitezu, moci, ať uz by byla jakakoliv, jelikoz oni „vlezdoprdelkove“ se nikdy nevyznacuji vlastnim presvedcenim.
…Sťastni vitezove se povazuji za jedine demokraty v zemi. Prave oni meli ziskanou moc vyuzit, loupez zastavit, demokraticke prokurature prikazat, aby zahajila vysetrovani tech, kteri zemi, jak se nekteri domnivaji, za sedmdesat let privedli k ponizujici a bidne existenci. Vzdyť prave demokrate zahajili uslechtily boj s nezakonnosti, za vybudovani skutecne pravni spolecnosti!
Misto toho se vsak zrodil nezakonny a protidemokraticky vynos o zakazu strany. Cele strany! Patnact milionu komunistu se nahle ocitlo mimo zakon!
… V zemi jakoby existovaly dve partaje -  aparat srostly se statnimi strukturami a masa radovych komunistu…. Chtel bych zminit pravni motivy one rychle palby prezidenta Ruska. Hlavni duvod bych zformuloval nasledovne: je nutne trestat vcas.
Zacnu od konec, z onoho vcas.
Dejme tomu, ze strana… a jen ona nese vinu na utrpeni a bide naroda a zeme. Pripusťme, ze 74 let loupila, loupila, loupila a vsichni to chapali a trpeli. Jiz od casu stareho Rima pojem „vsichni to chapali“ neni povazovan za dukaz. Strana loupila? Ovsem ne ona musi dokazovat, ze je nevinna, nybrz ti, kteri ji obviňuji. Dokazte to. Ukazte dokumenty – pocinaje prvnimi dny!
No dovolte, ozve se zlostne, cozpak nejste sam schopen vyjmenovat desitky, stovky, tisice zlocinu spachanych ve jmenu strany?! Ale ano. Bohuzel, dokonce snadno. Jako prvni me napada zastreleni carske rodiny… zinscenovane politicke procesy tricatych let, ponizovani sovetskych vojaku padlych do zajeti, korupce v dobe „stagnace“… Odpovezte, pravnici, jste-li pravniky a ne politiky: cozpak tyto zlociny lze oznacit za zlociny strany? Nikoliv, neboť se jich dopousteli konkretni lide…
…Ten, jenz jednim skrtnutim pera stranu znicil, do ni vstupoval ve triceti letech. A jak ve sve „Zpovedi na dane tema“ uvadi, uprimne veril „idealum spravedlnosti, jejichz nositelkou je strana“…“
Neverime v uprimnost ruznych Jelcinovych zpovedi. Jestlize clovek ve triceti letech vstupuje do strany, nemuze nevedet, proc tak cini. Ne vsichni, kteri do ni vstupovali, se museli stat velkymi sefy, faktem ovsem zustava, ze nacelnikem na „slusnem“ miste musel byt vylucne clen strany. Pochopitelne to neznamena, ze absolutne vsichni, kteri do KSSS vstupovali, byli vedeni zistnymi karieristickymi cili. Existovali i uvedomeli komuniste. Podle naseho mineni melo clenstvi ve strane na formovani osobnosti jen maly vliv. Stranicka smetanka, tedy funkcionari nejvyssiho rangu, vsak potrebovala vlastni „bojovy oddil“, jehoz prislusnici na ni byli zavisli. Tohle vsechno nas hrdina moc dobre vedel a umel vyuzit. I v dobe prestavby.
Jelcinovi se vetsinu naroda podarilo presvedcit, ze prave ten jeho „prestavbovy zobak“ je to prave orechove. Zvladl to tak dokonale, ze prosti lide uverili, ze jde o jeho sveraznou prisahu a ze tudiz vse, o cem hovori, je cira pravda.
Vraťme se vsak ke knize Ryzkova, ktery k Jelcinovi jako k cloveku citi jiste sympatie.
„…Pote se konala XIX. stranicka konference, na niz vystoupil i Jelcin. Trebaze nekrasorecnil, mluvil k veci. Pod radu jeho myslenek jsem ochoten se podepsat. Kdyby je tenkrat vzali na vedomi, mozna by nebylo treba dnes stranu pochovavat. Jelcin mel pravdu, kdyz se domnival, ze byť prestavba zacala ve strane, samotna strana v podobe svych velice konzervativnich predstavitelu za udalostmi vyrazne zaostava.
Ve finale… pozadal o politickou rehabilitaci. Jinym slovy, zadal o odpusteni. Ale kdez, jakepak pardon! Po prestavce mnozi recnici Jelcina s obvyklym patosem cejchovali a otazka rehabilitace byla tise smetena ze stolu. Aureola narodniho hrdiny kolem Jelcina zazarila s jeste vetsi silou. Po kratkem case s obrovskym rozdilem v predvolebni honicce zvitezil nad svym konkurentem a stal se lidovym poslancem. Bez ohledu na idiotske titanske usili moskevskych stranickych funkcionaru mu v tom zabranit.
… Bohuzel, od svych tehdejsich „nepratel“ se Jelcin prilis nelisil… Jakmile nastala vhodna chvile, vsechno, kteri jej urazili, potrestal zakazem jejich strany, sebral jim funkce, platy, pracovny, auta, vladni telefony. Tedy vsechny vnejsi atributy moci. Vzdyť nebojoval se stranou… A zvitezil. Ponizil je s chuti a s nadsenim. Fakt, ze soucasne 15 milionu nevolniku mrstil do bahna, to je prece drobnost! A ze hrube porusil zakony? Malickost! Ostatne je to presne ve stylu  systemu, ktery jej vychoval a jemuz dvacet let slouzil.
Dvacet let ve stranickem aparatu predstavuje obrovsky nalomeny charakter. Neznam ani jednoho stranickeho funkcionare, na nemz by se tak ci onak neodrazilo, ze stal u koryta moci. Prave ono korytu krivi charakter, dusi, hubi viru, idealy, nadeje. Jestlize jeste mohu verit, ze Jelcin „do strany vstupoval uprimne“ (to jsou jeho vlastni slova), pak v uprimnost jeho demonstrativniho odchodu nikoliv. Odejit totiz znamena zmenit se. A co se vlastne v rizeni nasi rozedrane drzavy se smrti „proklete strany“ a s nastupem demokratu zmenilo? Pranic!
… pro lid je daleko tezsi uzivit soucasne uredniky nez ty predchozi. Za prve je jich vice, za druhe ti dnesni maji vetsi apetit. Jeste se nenasytili. Z toho duvodu v cele zemi ve svych „superdemokratickych koridorech moci“ vladne otevrene vydirani, uplatky, korupce. Kam se na ne hrabou komuniste! Ti se bali aspoň stranickych vyboru. Soucasnym je dovoleno vse…
Cozpak byla zrusena privilegia demokratu? Cozpak byly zavreny zvlastni polikliniky? Cozpak stari lide a invalide dostali sanatoria, lazne, penziony, chaty?
… Spatne je, ze z celeho naroda delaji hlupaky. Nejdrive z patnacti milionu komunistu a vzapeti z tri set milionu obyvatel byvaleho SSSR, kteri naivne uverili, ze hodit stranickou legitimaci na smetiste a zakazat komunistickou stranu se rovna zacit zit jinak – lepe, cisteji, cestneji, lidsteji…
… kdyz demokraticke hnuti ztratilo spolecneho protivnika – KSSS -  zacalo se rozpadat na skupiny a skupinky…
Lid byl opet obelhan. U moci je zase plutokracie. Slova a hesla se zmenila, podstata vsak zustala stejna.
Plutokrati radi ze vseho vini lid! Je liny, nedbaly, opiji se… Nesmysl, hloupost!“
Tak se vyjadruje byvala „hlava“ vlady byvaleho SSSR a clen byvaleho predsednictva UV KSSS.

                x            x              x

Tehdy, v dobe velke vzpoury, „demokrate“ v cele s prezidentem spechali, aby snesli zlate vejce svych reforem. Tak moc touzili to pro svuj roztouzeny lid, ktery si pral novy zivot, udelat.
21. 12. se v Alma-Ate mistni knizata-prezidentici oficialne a jednomyslne rozhodla rozjet se do svych republikovych bytecku a zacit zit samostatne, v nezavislych statech, bez Kremlu. 25. 12. Gorbacov opustil Kreml.
V te dobe Jelcin dostal pozoruhodnou hracku. Vubec ne obycejnou. Ve sve publikaci, jiz jsme uz mnohokrat  zmiňovali, o tom pise i Korzakov.
„…mel probehnout oficialni ceremonial predani jaderneho kufriku. Boris Nikolajevic chtel pozvat novinare a tuto historickou udalost zpecetit verejne…
…dostal kufrik, coz znamenalo, ze se stal neomezenym hospodarem celeho Ruska.
… jaderny „knoflik“ je jen podminecny nazev. Ve skutecnosti se jedna o specialni zarizeni, umozňujici se prostrednictvim druzice spojit s velitelskym mistem v generalnim stabu a se zaloznimi misty. Od nich jde pak prikaz o vypusteni raket.
… krome jaderneho „knofliku“ prezident dostal jeste jeden darecek, o nemz temer nikdo nevi…
… Leonid Breznev zemrel proto, ze v onu tragickou noc zustal v posteli sam. Obvykle nocoval s manzelkou. Ta vsak tenkrat musela kvuli nejake neodkladne zalezitosti odjet. Breznev mel jiz drive zachvaty, behem nichz jej lekari doslova tahali hrobnikovi z lopaty. Zachranit ho mohli i v tu noc. Jenomze generalni tajemnik nemel dost sil dosahnout na zvonek a zavolat sluzbu.
… mel jsem obavy, aby se historie neopakovala s Borisem Nikolajevicem. Naina Josifovna manzela na sluzebni cesty neprovazela pokazde. Z toho duvodu jsme pro vsechny pripady zavedli „radioknoflik“. Jelcin ho mel porad u sebe. Z teto technicke tretky se radoval jako male dite.
…k vyhlaseni poplachu slouzila zvlastni klavesa. „Knoflik“ mohl vydavat signal, ktery prijimaly i mezinarodni zachranne sluzby. S centimetrovou presnosti bychom prezidenta nasli, i kdyby se ztratil v dzungli.“
Tim bychom povidani o Jelcinovi mohli ukoncit, jelikoz dalsi udalosti jsou z hlediska pozitiv jen malo zajimave. Nicmene…




               



                Dobry strom nemuze nest spatne ovoce
                a spatny strom nemuze nest dobre ovoce.
                Matous, 7:18


               
PREZIDENTOVI KUMPANI


Borise Nikolajevice lze do urcite miry pochopit. V Nemecku i nasim odchazejicim vojskum chtel ukazat, ze Rusko, ktere se osvobodilo od komunistickeho jha, se nakonec stalo svobodnou zemi, v niz je nejen radovemu obcanovi, ale take prezidentovi dovoleno vse, co si umane. Tedy i pred televiznimi kamerami.
Ostatne zaposlouchejme se do muziky, kterou tvrdil orchestr slozeny z kumpanu prezidenta a rizeny timto „garantem“ ustavnich prav a podivejme se, co z toho vzeslo.
Neni treba znovu opakovat, jak se Jelcin bil za socialni spravedlnost, jak bojoval proti privilegiim, jak se snazil stat se lidovym milackem. Kam se od svych slibu dostal, pozname z nasledujicich fakt.
V letech 1990 – 1994 prumerny plat Moskvanu stoupl v prumeru 937,2krat, pricemz ceny potravin se soucasne zvysily vice nez 5 300krat. Napriklad cena tvarohu 11 500krat, brambor 10 000krat…
Ceny komunalnich sluzeb se v prumeru vysplhaly 2 721krat, studene vody a stocneho 5 325krat a teple vody 4 705krat.
Krome jinych vedci analyzou dospeli k nasledujicim zaverum:
Financni odmena za praci v Rusku nezavisi na mire vzdelani, kvalifikace, pracovniho usili a zkusenostech, coz je absurdni.
O rozvrstveni obyvatel v Rusku a v Moskve lze soudit z toho, ze v Rusku na 10 procent nejmajetnejsich obyvatel pripada 28 procent financniho zisku a na 10 procent nejchudsich pouze 2,8 procenta.
Vice nez 65 procent obyvatel Ruska ma zisk nizsi nez je prumer.
Od srpna 1994 do ledna 1995 platby za byty v Moskve stouply ctyrikrat, v lednu 1995 8 – 9krat. Poplatky za elektrickou energii se v srpnu 1995 v porovnani s lednem zvysily vice nez dvakrat a ve srovnani s rokem 1990 3 500krat.
V dusledku „reforem“ ceny v porovnani s rokem 1990 k zacatku roku 1995 stouply vice nez 5 300krat a vyplaty v prumeru 937krat. Zivotni uroveň Moskvanu klesla 5,6krat. Ovsem v prumeru!
Vyrazne klesla spotreba. Typicky Moskvan mene kupuje kvalitni zbozi, zridka si obstarava nove veci, omezil sve kulturni potreby. Nejvice klesla spotreba ovoce, zeleniny, mlecnych, rybich a masnych vyrobku. Soucasne stoupla spotreba moucnych potravin. Rust cen na zakladni zbozi zpusobil, ze pro nemajetneho Moskvana je problem koupit si dokonce i to nejnutnejsi: mydlo, praci prostredky, zubni pastu, sesity pro skolaky…
Moskvane chodi mene do divadel, muzei.
V podstate se pokracuje v leninske politice likvidace vlastniho naroda… a to predevsim ekonomickymi prostredky!
90 procent prumyslovych tovaren Ruska se nachazi v platebni neschopnosti, fakticky zbankrotovaly. Stat za sve objednavky odmita platit.
Strategie „ozdraveni“ vyroby spociva v masovem zavirani fungujicich podniku v nadeji na jejich vyrazne a zasadni nove vybaveni. V podstate vsak jde o deindustrializaci, jelikoz neni jasne, kdo, jak a na ucet koho toto zarizeni obstara.
Predpoklady pro bankrot vetsiny tuzemskych podniku jsou vytvoreny umele, nasledkem nadmerne liberalizace ekonomiky a vnejsich ekonomickych sfer.
S inflaci stat bojoval nejen vsemi znamymi prostredky, ale take nelegalnimi – neplatil za objednanou a vyrobenou produkci, nevyplacel vyplaty.
Vyse uvedene skutecnosti mely dalekosahle ekonomicke i politicke nasledky. Predevsim byla narusena duvera ve vladu reformatoru a stat jako takovy. Neskryvana loupez v zemi vyrazne zmenila moralni klima, polozila zaklady vseobecne zlovuli a nemoralnosti.
Podle slov ekonomky Taťany Korjaginove v letech 1992 – 1993 mira stinove ekonomiky k celkove vnitrni produkci predstavovala 20 – 25 procent.
Po rozpadu SSSR byla mafie jedinou silou, ktera mela dost penez, aby si mohla koupit podniky.
Ruska mafie je dnes natolik silna, ze se de facto smyly rozdily mezi organizovanym zlocinem a politickymi strukturami.
Podle mineni Viktora Agejeva z ministerstva vnitra v letech reformovani ekonomiky zlocinnost v teto oblasti katastrofalne stoupla. Jeji soucasny stav charakterizuje skutecnost, ze se kvalitativne vyrazne zmenila. Je mnohem intelektualnejsi, organizovanejsi a dokonalejsi. S nebyvalou silou korupce zasahla vsechny statni struktury a oblasti hospodarskych vztahu.
Fakta shromazdena odborniky jsou varovna i co se kriminality tyce. Zatimco v letech 1971 – 1973 v celem SSSR doslo k 9 – 10 tisicum vrazd, v roce 1993 jen v Rusko zaregistrovali 27 000 nasilnych umrti. K cervenci 1994 bylo v Rusku zaznamenano 1 milion 300 tisic zlocinu. Oblastmi s nejvyssi kriminalitou jsou Moskva, Petrohrad a Jekaterinburg.
Rusko rovnez proziva demografickou katastrofu. V letech 1983 – 1987 kazdorocni prirustek novorozencu cinil 2,5 milionu. V obdobi 1988 – 1993 se pocet nove narozenych snizil na 1,4 milionu rocne. Dlouhodoby pokles porodnosti zpusobil, ze proces starnuti obyvatel Ruska prakticky nelze zvratit. Jen v roce 1993 prumerny vek muzu klesl o 3,6 roku, zen temer o dva roky. V dusledku toho prumerny vek muzu predstavuje 59 let a zen 72.
K nezavaznejsim pricinam uvedene demograficke situace rovnez patri zvysujici se socialne-ekonomicka krize, stoupajici nezamestnanost, organizovany zlocin, alkoholismus, narkomanie. Stale vice a vice mladych rodin dava prednost jednomu diteti. Tento fakt zpusobi, ze za ctvrt stoleti se pocet obyvatel Ruska snizi temer dvakrat.
Na kazdych tisic zen  ve veku 15 – 49 let v Rusku pripada 96 potratu, coz dvojnasobne presahuje pocet porodu. Zatimco napriklad ve Svedsku v roce 1992 na 100 porodu pripadalo 30 potratu, v Rusku se toto cislo rovnalo 225! Tak bychom ve vyctu mohli pokracovat.
V srpnu 1994 byl ve ctvrtem cisle casopisu „Lider“ zverejnen zajimavy clanek E. Grafova „Objednali jste si vraha?“. Je natolik pozoruhodny, ze z nej budeme citovat.
„… zlocinnost se stala sveraznym narodnim odvetvim. Podobne jako existuji agronomove, herci, konstrukteri, existuji take zabijaci…
Je nutne zminit, ze v teto oblasti pozorujeme pomerne vyrazne uspechy – v kvalite i v kvantite. Napriklad v Moskve v prumeru za mesic dochazi ke 40 teroristickym akcim s pouzitim vybusnin. V loňskem roce bylo v Rusku zaznamenano 237 vrazd na objednavku; zhruba polovina pripada na Moskvu.
…Je prace zabijaka nebezpecna? Ani v nejmensim! …Pritom vubec nejde o odvazne byvale vojaky z Afganistanu, nybrz o odborniky velice kvalifikovanych organu, kteri maji ohromne zkusenosti a predbeznou pripravu ve sve predchozi profesi. Takoveho odbornika je temer nemozne chytit.“

                x             x               x

Prvni Jelcinovo prezidentske obdobi trvalo pet let. Prave k nemu se vztahuji priklady jeho zhoubne cinnosti. Nelze nezminit udalosti v Cecensku v srpnu az zari 1996. V te dobe byli zahubeni a zmrzaceni naprosto nevinni zivackove. Hore a utrpeni zachvatilo miliony pribuznych bezprostrednich obeti teto zvlastni sachove partie. Byly zniceny obrovske materialni hodnoty a vysledky prace nekolika generaci.
Jelcin se pokousel o roli mirotvurce, kdyz svemu lidu sliboval zastaveni krveproliti na severnim Kavkazu. Ani jeden z jeho slibu cecenskou otazku nevyresil. Nicmene sliby prinesly uspech -  ve druhem volebnim kole predchozi kral prosel. Na sva predvolebni predsevzeti a prisliby okamzite zapomnel, stejne jako na zastaveni jatek na Kavkazu.

                x              x            x

Jeste v Jelcinovych tezkych dobach se vedle neho zjevil Pavel Voscanov z „Komsomolske pravdy“. Patril k hlavnim bojovnikum, kteri prorazili informacni blokadu uvalenou na stranickeho sefa, jenz upadl v nemilost. Ze vsech sil Jelcina tahl nahoru. Ten mu nezustal nic dluzen. Nicmene k nedorozumeni doslo zcela necekane. Zmiňuji se o tom i Andrijanov s Cerňakem.
„V lete 1991 se Jelcin stal prezidentem. Mne byla sverena funkce tiskoveho tajemnika. Prave tady se mi predvedl jiny Jelcin. Slo o uplne odlisneho cloveka. Odesel jsem do neho… Nechci se chvalit, ale jsem jediny clovek z aparatu, ktery odesel sam.
… Posledni slova, ktera jsem od Jelcina slysel (brezen 1992, jak vyplyva z vypusteneho textu – I. S., J. C.) se poji s konfliktem kolem Ruske informacni agentury…
V letadle jsem chtel Jelcinovi danou problematiku vysvetlit. Jak je to mozne, Borisi Nikolajevici? Vzdycky jste tvrdil, ze to u nas nebude takove jako v minulosti. Rikal jste, ze se nebudeme orientovat na politicke nazory jedince, ale na to, zda svou praci zvladne ci nikoliv, zda je ci neni profesional. Tehdy jsem naposledy uslysel Jelcinova slova, ktera mi adresoval: „Tve ambice mi lezou na nervy. Jdi a delej, co ti car naridil!“ Odpovedel jsem: „Borisi Nikolajevici, kdyz jsem k vam prisel, domnival jsem se, ze jdu ke spolupracovnikovi a ukazuje se, ze jsem pouhym sluhou. Jsem pripraven slouzit, ovsem vzdelanemu monarchovi, ne takovemu ubozakovi jako vy.“ To byl muj posledni rozhovor s Jelcinem.
I do te doby dochazelo ke konfliktum.
… Pred myma ocima byl znicen Sovetsky svaz. Mnozi se pokouseji pochopit priciny. Jedni tvrdi, ze se prezil, druzi neco jineho. Rada z nich se vsak nezamysli nad tim, ze v nasem chapani se slovo ZNICILI zameňuje za pojem ZNICIL SE. Jakoby jej nikdo nezlikvidoval a doslo k tomu samovolne…. Skutecna pricina rozpadu spociva v necem jinem:  jakmile ruska inteligence zacal halasit o trhu, vsichni pochopili, ze trh je novou kategorii vlastnictvi. Pokud se zachova Sovetsky svaz, bude si majetek delit svazova nomenklatura a ta se nasledne ovladne zivot. Kdyz zmizi, pak si majetek rozdeli mistni nomenklatura a vsechno zustane ji.
Prave tento konflikt zpusobil rozpad zeme. V soucasnosti se totez deje v Rusku. Co je pro dnesniho bankere, podnikatele, politika vyhodne? Aby zmizel zakon, diky nemuz ziskali kapital. Zmizet muze jedine v pripade, ze soucasne zmizi stat… Veskera politicka a ekonomicka elita ma dnes zajem, aby se Ruska federace rozpadla. Je to totiz jediny zpusob, jak si udrzet majetek.
Boris Jelcin neni schopen ridit… Preje si, aby vsechno bylo dezorientovano, aby zmizela odpovednost. Kdyz neexistuje stat, neexistuje zakon… Komu se pak budes zodpovidat?
…V Kremlu existuji dve centra moci: Prezidentova Rodina – jeho dcera Taťana, Valerij Okulov, zeť a Nina Josifovna. Prakticky vsechna rozhodnuti… predem prijimaji oni. Veskere materialy, ktere Boris Nikolajevic dostava, podepisuje Taťana.
…Dalsi okruh lidi, kteri  rozhoduji, tvori rodinni pratele: Valentin Jumasev, jenz pro Jelcina napsal dve knihy…
Kolem Jumaseva se vytvorila parta, kterou privedl Cubajs: Orechov, Putin a dalsi drzi mladi lide, kteri si uz stihli neco vydelat a moc dobre vedi, proc do Kremlu prisli. Aby si vydelali.
Existuji jeste takzvani sponzori. Navrhuji konkretni reseni a posuzuji Pratele Rodiny a Rodine navrhuji konecne reseni. Hlavni sponzorem je Boris Abramovic Berezovskij.
…Dnes vsichni chapou, ze ruska moc vsechno dela pro penize… a soucasna moc dokonce plive i na zakony, ktere sama vytvorila.
Co jsme podnikli, abychom tomu zabranili? Absolutne nic. Nove volby = opet volime tytez lidi.
… Pokud zminime plusy, ktere se u nas v dusledku reforem objevily, vejdou se do nekolika radek. To, ze teď mluvim a nebojim se, ze me seberou u vchodu, je plus. Vse ostatni predstavuji minusy. Obrovske. Zatratili jsme ekonomicky potencial, neni zajistena narodni bezpecnost, prisli jsme o vesmir, vedu…“


                x           x               x

Byvaly prezident skutecne predstavuje nicotneho mocnare, ktery ze svych slibu nic nesplnil. Oceňujeme jeho herecke vlohy, ovsem ty mel radeji vyuzit v nejakem mistnim divadle tragicke komedie.
Pred nami lezi kniha znameho ruskeho historika a spisovatele Roje Medvedeva „Politici a politika Ruska aneb Cas a brime voleb“ (Moskva, vydavatelstvi „Prava cloveka“, 1999) Pise se v ni o neuspesnem pokusu Nemcova pod zastitou Jelcina za dva roky vyresit tri ukoly (1997 a 1998): zajistit ekonomicky rust zeme; provest komunalni reformu; zajistit statni kontrolu nad prirozenymi monopoly. Diky tomu se Nemcov stal velice popularni. Zacteme se vsak radeji do radku zminene publikace.
„Na podzim 1997 byl Boris Nemcov jednim z nejoblibenejsich politiku. (B. Nemcov – byvaly gubernator Nizniho Novgorodu, z  nehoz Jelcin po svem druhem zvoleni do prezidentskeho kresla ucinil prvniho vicepremiera. – pozn. I. S., J. C.) Hovorilo se o nem jako o adoptivnim synkovi Jelcina… V popularite zaostaval pouze za Luzkovem a v seznamech adeptu na prezidentske kreslo jen za Zjuganovem. Co se tyce poctu clanku a zminek v tisku, stal na tretim miste – hned za Jelcinem a Cubajsem, o nichz se nejcasteji psalo negativne. Jiz pocatkem roku 1998 se vsechno jakoby samo od sebe zacalo menit. Ukazatele popularity Nemcova padly dvakrat a nasledne trikrat. Psalo se o nem stale mene a mene a hure….Vycitali mu neduslednost a nedostatek vytrvalosti, pochybne styky s podnikateli, nedostatecne vzdelani… Nejcasteji jej zobrazovali jako play boye. Ostatne on sam tuto vizitku podporoval, zacal se objevovat na soutezich krasy, zpevackam adresoval dvousmyslne narazky. Dochazelo i k ruznym intrikam… V breznu 1998 se Nemcov ve vlade udrzel, ovsem v srpnu byl jeho odchod nezbytny.“
Ať uz se o Nemcovovi a dalsich Jelcinovych kumpanech psalo cokoliv, na prvni pohled bylo jasne, ze statu zadny prospech neprinesou. Jak je znamo, podobne rodi zase jen podobne. Jelcin je clovek, jenz se ridi vylucne svymi egoistickymi choutkami. Vse ostatni je hra. Proto jej pritahovali lide, na nichz mel osobni zajem. Rozhodne nebyl osobnosti, ktera by dokazala sve vlastni zajmy spojit s celostatnimi nebo s celonarodnimi.
Nas hrdina se vypravil do sovetu, stal se predsedou Nejvyssiho sovetu RSFSR, prosadil si prezidentskou funkci a pozdeji si zacal vyjasňovat vztahy se svym viceprezidentem Ruckym. Jelcinovi by bylo tezko, nebyt Ruckeho ci Chasbulatova, ktery jej nahradil v Nejvyssim sovetu Ruska. Je znamo, ze Ruckoj Jelcinovi pomohl vyporadat se s podstatnou casti protijelcinovske komunisticke brigady v ruskem parlamentu, kdyz jeji velke „pododdeleni“ vyvedl z monolitu opozice, ktera sveho byvale stranickeho spolubojovnika povazovala za zradce, zrudu, jez obratila kabat. V te dobe byl Ruckoj dost oblibeny i jako veteran z Afganistanu, jenz dvakrat utekl ze zajeti a dostal zlatou hvezdu Hrdiny Sovetskeho svazu a rad Lenina, ale take coby vlastenec a bojovnik za lidove blaho. Doktor ekonomickych ved a profesor Ruslan Imranovic Chasbulatov vice nez rok pusobil jako prvni namestek Jelcina v Nejvyssim sovetu.
„Neshody mezi ruskym prezidentem a Nejvyssim sovetem zacaly v roce 1992 Zpocatku nebyly zjevne, vedly se pouze v kuloarech. Vne se projevovaly tim, ze Chasbulatov cile shromazďoval sve stoupence – tedy ty, kteri kritizovali ekonomickou reformu a Jelcinovy kroky.
Nespolehlivych lidi se Ruslan Imranovic zbavoval. Delal to vsak podle vychodniho zpusobu – velice citlive a jemne. Kdyz napriklad Jelcin zadal, aby mu do funkce vicepremiera pro socialni otazky dal Jarova (byl namestkem predsedy Nejvyssiho sovetu RSFSR), dostal podminku: soucasne si musi vzit i druheho namestka Filatova.
Sef dlouho premyslel: nastal cas odstranit Petrova, vedouciho prezidentske administrativy, ale koho dat na jeho misto? Treba Filatova? Kadrove otazky Jelcin s rodinou probiral jen zridka. Jelikoz vsak tentokrat rec byla o cloveku, jenz byl rodine blizky, tedy o Petrovovi, od svych zasad ustoupil. K velke Jelcinove radosti se rodina k rosade Petrov – Filatov postavila kladne.
… Po pravde receno, historicke neshody Jelcina s Nejvyssim sovetem vyprovokovala nevyznamna epizoda, po niz se osobni vztahy Jelcina s Chasbulatovem beznadejne pokazily.
Ruslan Imranovic se spolecne se sefem potil v saune. Jednou vsak do teto nepocetne party pozval sveho masera. Zjevne se domnival, ze s Jelcinem stoji na stejne urovni a tak si dovolil osudovou netaktnost. Boris Nikolajevic masera pretrpel, vedel jsem vsak, ze Chasbulatova uz dlouho nestrpi.“ (A. Korzakov, „Boris Jelcin: od usvitu do soumraku“)
Historka se saunou skoncila velice spatne. Doslo k hroznym udalostem, v jejichz dusledku heslo „Veskera moc sovetum!“ padlo chrabrou smrti v podobe zastrelenych lidovych poslancu RSFSR 4. rijna 1993. Zahynulo hodne lidi. Korzakov, tehdejsi telesny strazce prezidenta a jeho nejblizsi stoupenec, cisla neuvadi. V pameti zustala pouze hesla typu: „Jelcinovu bandu k soudu!“; „S opilym ďablem pred soud!“ a obrovske mnozstvi vojenske techniky, hlidky milice a vojaku, strelba naboji velkeho kalibru do oken Bileho domu… jenomze to uz bylo finale. 28. brezna zacalo hlasovani o vyjadreni neduvery prezidentovi. Vyslo najevo, ze v pripade projeveni neduvery se Jelcin nechystal odejit, jelikoz:
„22. brezna si zavolal Barsukova:
- Je treba se pripravit na nejhorsi! Promyslete plan akci, pokud bude nutne sjezd ukoncit.
- Kolik mam casu? - zeptal se general.
- Maximalne dva dny.
Plan prezident dostal za 24 hodin.
Jeho podstata spocivala ve vyvedeni poslancu z jednaciho salu a nasledne z Kremlu. Podle nej mel byt vynos o ukonceni sjezdu ulozen v zapecetene obalce. Po skonceni prace scitaci komise (jestlize by doslo k hlasovani o vyjadreni neduvery) mel z kabiny prekladatelu vynos precist dustojnik s velitelskym hlasem.
… V pripade, ze by se delegati po oznameni textu zdrahali splnit prezidentuv prikaz, okamzite by jim bylo vypnuto svetlo, odstavena voda, teplo, kanalizace…
Pro pripad stavek v sede ve tme a v chladu se pocitalo s „vykurovanim“ poslancu.
… Prezidentovi se…  „vykurovani“ jevilo dvojnasob zajimave: tento zpusob zajisťoval stoprocentni uspesnost, poslanci prece nemeli plynove masky.
Kazdy dustojnik ucastnici se akce predem vedel, ktereho poslance z jakeho mista chyti za ruce a vynese ze salu… Boris Nikolajevic plan schvalil, aniz by zapochyboval.“ (z knihy Korzakova)
 Jak je videt, zvlastni opatreni v pripade pokusu zbavit jej moci, Jelcin neprijimal. Pocital s tim, ze po „vykurovani“ se poslanci sami vzpamatuji. Proto take plan „jejich chemickeho zpracovani“ prijal bez pochybnosti.

                x        x           x

Mezi znamymi tvaremi se objevil i Sergej Vladilenovic Kirijenko, o nemz se rika, ze po Kereneskem (take docasnym) byl nejmladsim premierem v dejinach Ruska. Tri tydny a jeden den pred jim vyhlasenym ekonomickym pozarem (17. 8. 1998) mu bylo pouze 36 let. Nebudeme zmiňovat vsechny podrobnosti onoho zkazonosneho pozaru: doslo k devalvaci papirovych rublu, devizovych uspor obyvatelstva v ruznych bankach. Nektere financni ustavy lidem nevracely dolary, ale rubly. Nastala takzvana denominace rublu: nekdejsich tisic rublu se zkratilo o tri nuly a zmenilo se v rubl. Timto zpusobem byly „ostrihany“ take ceny. Byla ohlasena existence kratkodobych statnich obligaci (KSO). K teto forme uctu vyvolaval samotny nazev. Vsimneme si, co o ni tvrdi jeden moudry clovek:
„KSO predstavovaly absolutni likvidni obligace s dobou obratu 3, 6 a 12 mesicu. V roce 1993, v podminkach politicke nestability a rocni  800% inflace, se nejvetsi popularite tesily „nejkratsi“ KSO…
KSO nebyly urceny pro radove obcany, vydavaly se v nominalni hodnote 1 milionu rublu. Cizinci a zahranicni organizace… si je nemohly kupovat…
KSO se prodavaly za podstatne nizsi cenu nez cinila nominalni hodnota, avsak stat je pozdeji vykupoval za nominalni. Rozdil mezi cenou pri nakupu a pri prodeji predstavoval zisk majitele KSO.
…Kdyz byla poptavka velka, cena KSO stoupala. Slo o hazardni hru, pri niz vyhoda statu spocivala ve skutecnosti, ze uroveň poptavky znal predem. Pro kupce zase v tom, ze zisk byl buď vysoky, velice vysoky nebo hypervysoky.
… V podminkach, kdy stat potreboval penize, zisk z KSO stoupal na 100 %… V kritickych tydnech  zivota zeme rentabilnost z KSO dosahovala 250 – 300 % rocni. V Marxove  Kapitalu si lze precist nasledujici konstatovani: „Pri 10 % kapital souhlasi s jakymkoliv upotrebenim… Pri 100 % hrube narusuje zakony a pri 300 %  neexistuje zlocin, ktery by nerisknul, byť by mu hrozila sibenice.“
Tvurci KSO tyto zvlastnosti chovani kapitalu znali a na mnoho let dopredu si zajistili… slusny a staly pritok uveru, ktere obchazely vsechna odvetvi realne ekonomiky.
… Prodej KSO probihal skrze prostredniky – dilery… Ministerstvo financi a ustredni banka tudiz nemely tuseni o drzitelich rady velkych baliku KSO…
V poslednich mesicich roku 1995 se v soustave KSO objevily znepokojujici priznaky. Trebaze se objem realizace zvysil, trzba z emisi klesla…. Deficit bylo nutne pokryt jinymi zisky z rozpoctu… Mezi tim v Rusku skoncila volebni kampaň do Statni dumy a zacala predvolebni prezidentska. Bylo nezbytne najit penize na volby a pro Jelcina vytvorit nejlepsi socialni pozadi. Receno jinak, bylo nutne zbavit se dluhu – tedy konecne vyplatit vyplaty, penze… Bylo treba podporit slabe regiony, uhradit zakazky souvisejici s obranou atd.
… Mesic pred prvnim kolem voleb, kdy preference Zjuganova byly vyssi nez Jelcinovy, rentabilnost  KSO stoupla na 200 – 250 %.“ (Roj Medvedev, tamtez)
Titul uvedene knihy mel v zavorce vysvetlivku – „Financni detektivka“. Tato i ji podobne afery drive nebo pozdeji maji stejny konec – krach ekonomiky a zasah organu chranicich zakon. Uvedeny penezni obchvat ridil take byvaly premier Viktor Stepanovic Cernomyrdin. Soucasne s nim si s KSO zakormidlovali dalsi ctihodni pani ridici v ruznych letech a po ruznou dobu ministerstvo financi: S. Dubinin, A. Vavilov, A. Lifsic, A. Cubajs…
Z uvedenych faktu vyplyva, ze taťkovi ruske „demokracie“ konce dvacateho stoleti se povedlo kousek, o nemz snili mnozi nepratele a adepti na ovladnuti Ruska od casu vzniku ruskeho centralizovaneho statu po osvobozeni knizectvi z mongolsko-tatarskeho jha na Rusi a jenz nezvladli – znicit a obsadit Rus, Rusko. Proto je zahuba, rozpad Sovetskeho svazu de facto spojen prave s jeho jmenem. Pod jeho citlivym prezidentskym vedenim byla zahajena likvidace ekonomiky a obyvatelstva Ruska.








                …neboť neni nic zahaleneho, co         
                co nebude jednou odhaleno, a nic
                skryteho, co nebude poznano.
                Matous, 10:26

POTOMEK CINGISCHANA

Z pohledu rozsahu jeho zhoubne cinnosti lze atamana Jelcina srovnat snad jen s Cingischanem. I kdyz dluzno poznamenat, ze to neni zcela presne srovnani, jelikoz Jelcin, na rozdil od nej, nebojoval s cizinci, ale s vlastni zemi.

Cingischan (kolem r. 1155 – 1227) je zakladatelem a velikym chanem mongolske rise. Mimo jine proslul vojensko-administrativni reformou, sestavenim sbirky zakonu, porazenim jenisejskych Kyrgyzu, stredni Asie, vtrzenim do Iranu, na severni Kavkaz, do stepi severni Cernomorske oblasti. Jeho vypravy provazelo pustoseni a smrt celych narodu.
Slavny Cingischan mel primy vztah k ovladnuti uzemi byvaleho SSSR a Ruska.


                x           x            x

Zakladem efektivni ekonomiky jsou ekonomicke zakony. Poznane a realizovane v praktickem zivote. V SSSR, predevsim v poststalinske ere, kdy v cele zeme nestala dostatecne silna osobnost, ktera by vladla realnou moci, se opravdovy hospodar, jenz by je uvedl do praxe, k moci nedostal. Ani nemohl, jelikoz nebyl znam. Hlavni chybou Gorbacova bylo, ze svou „prestavbu“ i „urychleni“ zahajil, aniz by sovetskou ekonomiku nechal ridit skutecnym moudrym hospodarem. Z uvedeneho duvodu vsechny jeho skutecne demokraticke kroky skobrtaly vycerpavaly se na druhoradych, nadstavbovych faktorech. Nadbytek ekonomickych ustavu a „radobyvedcu“ predstavoval brak, ktery nemel zadnou hodnotu. Gorbacov, bohuzel, tento skvar nedokazal vykazat do patricnych mist. Byl u moci a pristup k nemu byl dokonale prehrazen cetnymi redutami. Jelikoz nezacal ekonomikou, ale pouze oprasovanim starych fundamentu, ktere obsahovaly zkorodovane dily, postupne ztracel i to malo co mel a za co se mu nepodarilo zachytit – skutecne vudce, kteri se v ekonomice vyznali a mohli jeji zakony vyuzit. Stali vedle a nabizeli pomocnou ruku. Zel, v dusledku zakulisnich hratek s lidmi jako Jelcin ci Jakovlev, jejich sily slably.
Seznamili jsme vas s historii cloveka, jenz cely zivot kracel veden myslenkou, jez se zrodila v jeho ranem detstvi, pod portretem jeho idealu  - Lenina. V zemi se upevňovala zdanlive nova soustava, ktera byla pokracovanim Gorbacovovy „prestavby“. V jejim cele stal „novy vudce, novy demokrat, prestavbovy urychlovac“, zaryty stranicky funkcionar, jenz plne prokazal svou schopnost devalvovat vsechny sve predchozi nazory a zahalit se do plastiku, ktery se otacel s vetrem. A to vse proto, aby se stal nacelnikem.
Prostrednictvim lzi Boris Nikolajevic Jelcin pokoril lidske duse, znicil ohromne ruske imperium, puvodne zvane SSSR. Stal se prvnim prezidentem (chanem) jeho casti, odtrzene od SSSR - Ruska. Zde zavedl anarchii, zlikvidoval ekonomiku, ozebracil obyvatele a postaral se o jejich vymirani. Ať se na nej podivame z kterekoliv strany, zjistime, ze vlastne nic kladneho neudelal (s vyjimkou casu, kdy se postaral, aby sverdlovska oblast byla dostatecne zasobena vejci a drubezim masem). Diky nezkrotne touze po moci, s vyuzitim oslabeni moci Kremlu, dokazal na svou stranu ziskat velkou cast volicu. Sam sobe splnil svuj detsky sen – kreslo nacelnika, vysoce postaveneho vedouciho cinitele nakonec obsadil. S velkym imperiem udelal to, co se nepovedlo mnoha tem, kteri si prali ho obsadit. Rusko srazil na kolena, ponizil jeho lid, v dusledku valek, zkraceni delky zivota, poklesu porodnosti snizil pocet jeho obyvatel. V roce 1993 nechal strilet na rusky parlament…
Na zaklade techto faktu jsme dospeli k nazoru, ze jmeno B. N. Jelcina je treba zaradit vedle znamych dobyvatelu ruskeho statu pocinaje Cingischanem. Jelcina povazujeme za jeho velkeho potomka.
Nelze jej pocitat mezi velke a slusne osobnosti. Je clovekem jenz za vsech okolnosti umi vytrvat a ony okolnosti dokaze patricne vyuzit, aniz by bral na cokoliv ohled. Vse, co jsme o nem napsali, nebo citovali z rady pramenu, i z jeho vlastnich, nas vede k zaveru, ze ve vztahu k ostatnim lidem neni zahadou, nybrz skudcem.




MISTO ZAVERU

Publikace, kterou vam predkladame, se nam v prubehu temer peti mesicu nepsala snadno. Domnivali jsme se vsak, ze ji musime dokoncit. Jeji hlavni hrdina dosahl sveho cile, po nemz touzil od detstvi – „za kazdou cenu se stat nacelnikem“. Skutecne se na nic neohlizel. Videl jen a jen svuj cil, k jehoz dosazeni se nestitil pouzit jakychkoliv prostredku.
Bohuzel, „reformy“, ktere v Rusku za Jelcina probihaly, nestaly ani za zlamanou gresli a demokracie byla „radobydemokracii“. Podarilo se to jen proto, ze lid, trebaze a ne vzdy mlcel, byl Jelcinem obelhan. Proc? Jak pravi stara moudrost, kazdy narod ma takovou vladu, jakou si zaslouzi.






OBSAH

Predmluva………………………………………………………………3
O protikladech historickych okamziku…………………………………5
Boris a cisla osudu……………………………………………………..18
„Dik soudruhu Stalinovi za nase sťastne detstvi“……………………...29
Pravo na vzdelani………………………………………………………38
Pravo na praci…………………………………………………………..47
Stale vys a vys…  ……………………………………………………...58
V tesnem objeti s KSSS aneb Jak si nahrabat………………………….65
V konirne prestavby……………………………………………………80
Hon na vlky na moskevske dostihove draze……………………………94
Mala vzpoura…………………………………………………………114
„Prifaril se“ k Bucharinovi……………………………………………138
Pod sukni demokratu………………………………………………….152
Ztratili se v sovetech a nasli prezidenty………………………………163
Velka vzpoura…………………………………………………………183
Prezidentovi kumpani…………………………………………………195
Potomek Cingischana………………………………………………….203
Misto zaveru………………………………………………………...…204



Igor Saveljev, Jana Casnochova
Nicotny mocnar aneb Moc a lid


ISBN

Tato publikace pojednava o osudech ruskeho lidu, o lidech, kteri zde vladli a vladnou. Popisuje, jak se na politickem kolbisti rodi nicotne osobnosti a proc to lid dopousti. Autori si za ukol vytycili ukazat silne stranky i nedostatky, ktere, kdyz se slouci v jednom cloveku, mu umozňuji dosahnout sveho, pokud jeho prani predstavuje cil a smysl jeho zivota. Prave tehdy zacina pracovat podvedomi, jez je motorem zenoucim se k vytouzene mete. Kniha je napsana ponekud lehcim lidovym tónem a je urcena obycejnym lidem, kteri se neumeji poucit z vlastnich chyb.


ISBN………………………..                C  I. V. Saveljev
                C  J. Casnochova